Artisté pod kopulí cirku / Die Artisten in der Zirkuskuppel: ratlos

„Jestli z nás udělali otroky, bylo by moudré nepouštět nás do blízkosti zbraní.“

(citát z filmu, v titulcích nepřesně přeložený)

Dělat filmy jinak... kolikrát jsme to už slyšeli nebo četli, a byli potom zklamáni z nedotaženosti slibovaných filmových revolucí, zvlášť v posledních letech. Dělat umění jinak – v Artistech o nic menšího nejde, protože cirkus (ač po celou délku filmu opticky přítomen) tady není nic než metafora pro umění jako takové – v situaci, do níž se v éře moderny dostalo.

Artisté (od slova art), dospěli k dokonalému řemeslnému zvládnutí a společenskému uznání, ale zaběhaná mašinérie kulturního koloběhu je neuspokojuje, jsou (jak říká původní německý název) bezradní. Plátno stanu (i to filmové) je třeba rozevřít. Nedořečeností, hudebními a filmovými citáty (mj. z Ejzenštejnových Deseti dnů, které otřásly světem), záběry „vychytanými“ z reality a bez dolaďování vstřiženými dovnitř fikce – na vybraně nevhodných (!) místech. Málokdy se na diktát „správně vystavěného filmového příběhu“ brala tak malá zřetel jako zde, málokdy se zkoušelo, kolik významových pater může jeden film unést.

Kluge nechá své cirkusáky zmínit nutnost „zvyšovat stupeň obtížnosti“ a (osvěživě) vyčerpávajícím způsobem demonstruje, jak takové číslo může vypadat. Zopakovat jej téměř po šedesáti letech by vyžadovalo intelektuální kapacitu, v jakou bohužel můžeme u většiny dnešních režisérů sotva doufat. Poselství, byť kdysi vyznamenané nejvyšší cenou benátského festivalu, tak zůstává zazátkované v láhvi (resp. v krabici filmu).