Krajina mého srdce

úvodní slovo: David Havas

projekce za účasti Zuzany Stivínové

„Řekl bych, že je to úvaha, zamyšlení. Dávám tam dohromady dvě nesouměřitelné věci: transplantaci srdce a návštěvu prezidenta Bushe v Praze. Je to úvaha o tom, jak se zápasí o život – aby člověk dostal srdce, musí jiný umřít a mezitím moc, která se v noci připlížila, zase odjede. (…) Krajina mého srdce je o přítomnosti nebezpečí moci. O křehkosti, kdy někdo zemře, doktoři vám půjčí jeho srdce a mezitím přijde ta moc a může to převálcovat. (…) Je to úvaha o životě a smrti. Ale úvaha není žádný filmový žánr, že? Vidíte, chci si vymýšlet žánry. (…) Ten film jsem začal dávat dohromady po operaci srdce, kdy jsem přežil vlastní smrt. Měla to být taková psychoterapie. Charakterizoval jsem si to jako skicu. To znamená: osobní východisko a k tomu pár poznámek, které naznačují cestu jinam."

Jan Němec

„Po Nočních hovorech s matkou (2001–2002) je Krajina mého srdce další autodokument na pomezí experimentální reality show a hraného eseje, v němž režisér Jan Němec zkoumá skutečnost svého života, osudu a času. Náročná operace srdce, které se v pražském IKEM musel podrobit, se pro něj stává východiskem k úvahám o životě a smrti. Paralelní dějovou linii podobně dokumentárního charakteru tvoří návštěva amerického prezidenta George W. Bushe a jeho manželky Laury v Praze. „Malé“, intimní dějiny se tak sbíhají s „velkou“ historií, již však Němec vřazuje do osobního toku svého vlastního životaběhu. Režisérovými pracovními nástroji jsou nejen realita a fantazie, ale i klasický fotoaparát a 35mm negativ, jejichž prostřednictvím se svými spolupracovníky dociluje svébytného charakteru pohyblivých obrazů."

– Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

2005 – nominace na Českého lva za nejlepší výtvarný počin

2005 – Jeonju Film Festival: nominace na JJ-Star Award

+ krátký film

Matka a syn / Mother and Son – Mutter und Sohn  

režie: Jan Němec

hrají: Peter Straub, Carla della Carança, Miroslav Dohnal

Nizozemsko – SRN 1967 / 10 min. / HD / bez dialogů

Film, který má necelých deset minut, je spíše hříčkou či anekdotickou agitkou se závažným tématem. Je ozvučen jen konkrétními zvuky a hudbou, zcela bez dialogů, jen na závěr slyšíme dvě věty pronesené anglicky dívčím hlasem: „Ano, nejdůležitější věc na světě je láska. Láska jedné bytosti ke druhé.“