Sladká Irma / Irma la Douce

Jednu z bitev o téma sexu v americké kinematografii, které Billy Wilder úspěšně svedl s cenzurou na několika svých předcházejících filmech, vybojoval také pro Sladkou Irmu, pařížskou prostitutku, do níž se zamiluje policista. Tomuto snímku poskytla námět francouzská hudební komedie z roku 1956, o níž její postava vypravěče prohlašuje, že „je to příběh o vášni, krveprolití, touze a smrti“.

Třebaže Sladká Irma je hra o pasácích a prostitutce a jejích zákaznících, Wilder nepředvádí vůbec nic choulostivého. Mezi milenci dokonce nepadne ani polibek, neboť láska, kterou si vyjadřují, je tak silná, že to ani není třeba. „Protože jsme to tvořili s vkusem a citem, skončili jsme někde mezi Tennessee Williamsem a Disneyem,“ poznamenal s mírně ironickou nadsázkou Wilder.

Sladká Irma se nakonec stala Wilderovým komerčně nejúspěšnějším filmem. Navzdory tomu, že barevný film byl počátkem šedesátých let minulého století již dvacet let zavedenou záležitostí, Wilder jej stále neměl rád, a proto hodlal natočit Sladkou Irmu černobíle. Produkční společnost Mirisch (Wilder ji zčásti vlastnil) jej nakonec přiměla souhlasit s barvou, nadšen tím však nebyl: „Doufám, že se mi podaří zachytit typické barvy Paříže modrou a šedou. Nesnáším syté barvy. Přál bych si, aby se film vrátil k černé a bílé.“