Fascinace: Exprmntl.cz 2025 – soutěžní ozvěny

Fascinace:Exprmntl.cz jsou již sedmnáct let soutěžní přehlídkou nejnovějších českých experimentálních filmů Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. V kině Ponrepo proběhnou první soutěžní ozvěny loňského ročníku, který kurátorsky připravila filmová historička a zakladatelka soutěže Andrea Slováková. Filmy, které byly v roce 2025 zařazeny do soutěžní sekce Fascinace: Exprmntl.cz a v mnoha ohledech se vymykají běžné distribuci, budou následně uchovány ve sbírce Národního filmového archivu. Projekci uvádí Andrea Slováková.

Program ve spolupráci s MFDF Ji.hlava.

vstup volný

Playlist / kurátorský výběr Andrey Slováková zaměřený na téma introspekce

stopáž: cca 60 min.

Shores of the Same Sea (Anežka Horová, Klára Trsková, Česká republika, Brazílie, Spojené státy, Peru, 2025, 4 min.)

synopse: Film vychází z video-deníkových záznamů, jež si autorky sdílely na trase Brazílie/Peru – Florida. Juxtapozice obrazů každodennosti na obou stranách Ameriky, spojených jedním mořem, je provázena textovými fragmenty v češtině a španělštině. Ty odkazují k operaci Kondor, během které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století USA podporovaly diktatury v Latinské Americe, i k vizi „barevných padáků“ brazilského myslitele a aktivisty Ailtona Krenaka, jenž vyzývá, abychom na konci světa využili svou tvořivost a vyrobili si padáky, s nimiž lze oddálit pád.

“Možná tedy musíme objevit padák. Ne odstranit pád, ale vymyslet a vyrobit miliony barevných, hravých, a dokonce příjemných padáků.”

biografie:Anežka Horová (* 1996) je multimediální umělkyně, režisérka a fotografka působící v Praze. Vedle komerční práce pro módní a hudební průmysl se ve své autorské tvorbě zaměřuje na environmentální témata a estetizaci vztahu člověka a přírody. Podílela se na výstavě Poetics of Encryption (Rudolfinum, Praha, 2025). Své filmy pravidelně uvádí na MFDF Ji.hlava.

Klára Trsková (* 1992) je audiovizuální umělkyně a akademička. Působí v Národním filmovém archivu jako kurátorka, překládá prózu z portugalštiny a píše texty k experimentální hudbě. Přednáší o subsaharských afrických kinematografiích a literaturách.

Obě autorky jsou absolventkami Centra audiovizuálních studií na FAMU. Jejich společný film Mas Eternamente Não (2023) získal Zvláštní uznání v kategorii český experimentální dokumentární film.

Bez doteku (Anežka Střelbová, Česká republika, 2025, 4 min.)

synopse: Zdánlivě čistě observační fascinaci hmyzím tělem narušuje diegetická zvuková stopa složená z výrazných frekvencí, jimž jsou pozorovaní živočichové vystaveni. Vědecko-filmový experiment, který vyústí ve vizuální přepis jejich zvukových reakcí do barevných stop na reproduktoru, uzavírá tragická pointa.

„Snímek zachycuje, jak některý hmyz reaguje na zvukové frekvence, které se využívají například i ve vojenství.“ — doprovodný materiál k filmu

biografie: Anežka Střelbová je studentka Ateliéru nových médií FDU Ladislava Sutnara v Plzni. Věnuje se audiovizuální tvorbě na pomezí filmu a hudebního videa; režírovala oficiální klip kapely Kráľová Genius loci (2025).

Už se držím (Anna Zubatá, Česká republika, 2025, 4 min.)

synopse: Voice-over této intimní, obrazově křehké videozpovědi líčí tělesně prožívané záchvaty úzkosti, paniky a radikální ztráty sebedůvěry, které dovedou autorku až na samý okraj existence. Právě toto místo, kde vše pozbývá význam i naléhavost, umožňuje nejen pustit se a padat, ale také se znovu chytnout a držet.

„Už se držím je intimní výpověď o vnitřním boji mezi tlakem být silná, mít vše pod kontrolou a potřebou dovolit si cítit a selhat. Největší síla se totiž někdy rodí právě v okamžiku, kdy sami sobě dovolíme se vzdát.“ — z doprovodného materiálu k filmu

biografie: Anna Zubatá je studentkou programu Digitální média na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě se zaměřuje na osobní témata, introspekci a vztah duše a těla.

Noro, přijde k tobě nečekaný host (Tatiana Lvovská, Česká republika, 2025, 10 min.)

synopse: Dvě narativní i estetické roviny – stylizovaný ateliérový pokoj s hororovým nádechem, který nedokáže opustit fiktivní Nora, a slídivý záznam ruční kamery sledující vynervovanou dívku v reálném prostředí – propojuje tělo a zkušenost hlavní postavy se sexualizovaným násilím. Variace na ibsenovskou ženu, jejíž příběh přebírá a přepisuje muž, vytváří protipól k obrazu současné hrdinky, která zajíkavě a s bolestí mluví za sebe a nechce se nechat utišit.

„Nikdy neuvidíme všechny fragmenty, ani se nás příběh nedotkne takovým způsobem, jako ve velkých filmech, budeme možná trochu zmatení. Nora se nestane naší dokonalou, silnou hrdinkou, přesto nás zve sdílet s ní smutnou procházku městem a kousek toho podivného pokoje.“ — z doprovodného materiálu k filmu

biografie: Tatiana Lvovská absolvovala Ateliér dokumentárních strategií na Katedře fotografie FAMU. Ve své tvorbě se zaměřuje na to, jak genderové stereotypy a jiné formy útlaku pronikají do každodenní komunikace a formují dynamiku mezilidských vztahů.

Snowblind (Tomáš Rampula, Česká republika, 2025, 8 min.)

synopse: Temná férie inspirovaná Příhodami Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, propletená lovecraftovskými aluzemi, sleduje osamělého poutníka, který vstupuje do zapomenuté říše, v níž se tříští skutečnost. Ve spolupráci s umělou inteligencí vytvářené vize vysokohorských útesů, ledovců a nestvůr doprovází voice-over, jenž události vypráví v nesrozumitelném jazyce. Černobílá, vysoce kontrastní obrazovost buduje atmosféru nevysvětlitelného děsu, která doprovází, slovy Lovecrafta, „porážku oněch pevných zákonů přírody, které jsou naší jedinou ochranou proti útokům chaosu a démonů neprozkoumaného vesmíru“.

„Existují znalosti, které nelze vyjádřit slovy. A jazyk, který je lepší nechat nepochopený.“

biografie: Tomáš Rampula (* 1977) je umělec zkoumající průsečík umění, technologie a vyprávění. Po studiu architektury na ČVUT se na oboru Screen-Based Arts na Bezalel Academy v Jeruzalémě věnoval propojování architektury, zvuku a prostoru prostřednictvím videa a instalace. Ve studiu pokračoval v Centru audiovizuálních studií FAMU, kde v roce 2024 získal magisterský titul. Ve své tvorbě rozvíjí osobitý filmový jazyk založený na využívání nástrojů, jako jsou herní enginy, fotogrammetrie, CGI a umělé inteligence. Na MFDF Ji.hlava uvedl svůj film Místo (2020).

Mājā (Barbora Pavelcová, Česká republika, 2025, 8 min.)

synopse: Mājā – sanskrtský pojem označující závoj, iluzi či klamný odraz, který zakrývá pravou podstatu skutečnosti, a přitom ji sám vytváří. Film tuto prastarou metaforu překládá do pomalu plynoucích černobílých obrazů: uhrančivé detaily, střídání světla a stínu, proudění vody, které se rozplývá na dívčině tváři jako průsvitný závoj. Ústředním symbolem snímku je zrcadlová kostka – klam i brána, v níž se realita tříští v dimenzi odrazů a otevírá se prostor pro tiché usebrání.

„Skrze tuto vizuální meditaci hledám způsob, jak se vyrovnat s nestálostí světa a najít v ní harmonii – ne jako únik, ale jako hlubší přijetí.“ Zdroj citátu: doprovodný materiál k filmu.

biografie: Barbora Pavelcová je studentka ateliéru Multimédia Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni. Vytváří audiovizuální eseje, performativní videa i dokumentární filmy. Za autorskou knihu Vzpomínky na pomalejší svět aneb nekonečné ticho (2022) získala ocenění v rámci soutěže Nejkrásnějších českých knih roku. Vystavovala na přehlídce Lucidní plochy v GAMU v Praze (2025).

Jak si nepamatovat svá těla (Lucie Rosenfeldová, Česká republika, 2025, 16 min.)

synopse: Koláž z úryvků osvětových pořadů československé televize sedmdesátých a osmdesátých let, věnovaných umělému přerušení těhotenství, doprovází naléhavý voice-over, uvažující nad tím, co skutečně utváří dějiny potratů: představa sebe-vlastnictví a svobody, rozvoj lékařských technologií, státní reprodukční politika nebo logika trhu? Film skládá komplexní obraz reprodukčních dějin socialistického Československa, v němž se mediální reprezentace interrupce – tak odlišné od rétoriky obklopující feministické pro-choice hnutí v USA – propisují do intimní tělesné zkušenosti.

„Ovládáme naše těla. Těla ovládáme. Co je ‚my‘, když říkáme ‚naše‘? Sáhnout na kůži. Na vlastní kůži zjišťuji, že jsem tisíci jiných, ne vlastních kůží.“

biografie: Lucie Rosenfeldová (* 1986) je umělkyně a pedagožka působící v Praze. Ve své práci se věnuje tvorbě experimentálních dokumentů založených na uměleckém výzkumu. Prostřednictvím filmů tematizuje proměňující se vztahy mezi reprezentací a lidským tělem, otázky vtělené paměti a její vědecké i umělecké uchopitelnosti. Její díla byla uvedena na řadě mezinárodních i domácích projekcí a výstav. V roce 2016 získala hlavní cenu Jiné vize na festivalu PAF Olomouc. Na MFDF Ji.hlava byly uvedeny její filmy Souběžné naděje (2015), Technologie sebedotýkání oka (2021, s Matějem Pavlíkem) a Dělohy a mozky (2022).