Zmrzni, umři, procitni! / Zamri, umri, voskresni!

Proměna ruské společnosti spojená s tzv. přestavbou socialismu, ústící v jeho demolici, se začala nejdříve projevovat v kultuře, k prvním jasným signálům patřilo povolení promítání pro Abuladzeho Pokání, natočené už rok před příchodem Gorbačova k moci. V roce 1989 vzniká jiný z „velkých účtujících filmů“, Zmrzni, umři, procitni!, s nímž se už ale čeští diváci neseznámili, neboť byl dokončen v době, kdy se u nás ruský film jako celek ocitl na periferii zájmu. Zmrzni, umři, procitni! je zoufalý, krutý obraz života ve stalinském trestaneckém táboře v jakémsi bezútěšném koutě na Dálném východě Sovětského svazu, viděný očima dvanáctiletého chlapce. Natočit tento film znamenalo pro Vitalije Kaněvského jedinou šanci, jak se vyrovnat s dávnými otřesnými zážitky – v roce 1947, kdy se film odehrává, bylo i jemu dvanáct let. Na naplnění této šance musel dlouho čekat, z toho osm let (1966–1974) v komunistickém kriminále.