Evangelium sv. Matouše / Il Vangelo secondo Matteo

Pasolini nechtěl vytvořit „náboženské dílo“, ale spíše v jistém smyslu „ideologické“. Daří se mu uskutečnit dvojí, obtížný záměr. Používá snímací metody cinéma-vérité (dokumentárnost, ruční dynamická kamera), neherců (jsou mezi nimi jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v roli Krista) a současných oděvů k tomu, aby Krista (do něhož autor do značné míry vkládá své pocity, jak je v jeho filmech obvyklé) ukázal jako živou postavu, téměř současnou, jako poněkud dogmatického, přísného revolucionáře. Vidí a zobrazuje ho očima prostého lidu, venkovského „proletariátu“. Současně však v hudební rovině a v obrazové kompozici (Pierro della Francesca, Duccio, Giotto, Donatello) cituje mýtus a jako by ho porovnává s „realitou“.

„Absolutno nepotřebuje nikoho a nic ke své existenci. Je to ten nejzazší objekt, to Jediné, které bylo vždy a vždy bude. Aby si Absolutna udržela svou moc, musí dokázat utajit, že jsou vlastně produkty určitých vztahů – subjektivních a dějinných vztahů. Pasolini chce naznačit, že za absolutním obrazem Ježíše Krista, který nám vštěpuje katolická věrouka, se skrývá i jiný pohled na něj a jeho příběh, který je stejně legitimní. Ve svém Evangeliu Pasolini představuje příběh Ježíše Krista, Syna Božího, nikoli jako místo (locus) zjevení absolutní pravdy, ale jako čistě otevřený text, jako soubor interpretačních strategií, jejichž výběr je ponechán na čtenáři.“

Maurizio Viano