F jako falzifikát (Pravdy a lži) / Vérités et mensonges

Orson Welles (1915–1985)

↓

Pravdy a lži – tak zní přesný a věcný původní název pseudodokumentu, k jehož aktérům patří podivínský miliardář a filmový režisér Howard Hughes, dále malíři Picasso a Velázquez, katedrála v Chartres, jakož i padělatelé nejrůznějšího ražení.

„Pravdy a lži jsou nejen manifestem veškeré Wellesovy tvorby, ale také jeho reflexí o filmu. (...) Nietzscheho velkou teorii falzifikátorů najdeme ve čtvrtém díle Zarathustry. Setkáme se tu se státníkem a s muži náboženství, morálky a vědy... Každému odpovídá jedna moc falše –  zároveň jsou jeden od druhého neoddělitelní. Člověk pravdy (pravého) je první mocí falše, jež se rozvíjí skrze ty další. Sám umělec je coby falzifikátor poslední mocí falše, neboť usiluje o metamorfózu, místo aby přijal formu (formu pravdivého, dobrého atd.). Vůle jakožto vůle k moci má tedy dva krajní stupně, dva polární životní stavy: chce na jedné straně brát či vládnout, na druhé straně identifikovat se s bytím a s metamorfózou, být darující ctností. Pohlíženo z druhé pozice, mohl o sobě Nietzsche tvrdit, že je tvůrcem pravdy, ačkoliv bezezbytku trval na své kritice pravdivého.

Wellesovo nietzscheánství jako by opakovalo zásadní body Nietzscheho kritiky pravdy: pravý svět neexistuje, kdyby ale existoval, byl by nedosažitelný a nemohli bychom si na něj pamatovat, a kdybychom mohli, byl by zbytečný a marný. Pravdivý člověk a falzifikátor jsou články téhož řetězu, (...) ale umělec je tvůrcem pravdy, nachází se tam, kde faleš nachází svou poslední moc, dobrotu a velkorysost. Nietzsche vystavuje seznam vůle k moci: pravdivý člověk, následován veškerými falzifikátory, kteří ho předpokládají a jež on předpokládá, pak dlouhý a unavený průvod vyšších lidí a konečně Zarathustra, nový člověk, umělec čili překypující život.“

Gilles Deleuze