Záhady lidské duše / Geheimnisse einer Seele

projekce s živým hudebním doprovodem

V roce 1900 vydává Sigmund Freud Výklad snů, v roce 1904 následuje K psychopatologii běžného života, v následujícím roce Tři pojednání o sexuální teorii. V umělecky sublimované formě si Freudovo učení – tou dobou ještě z mnoha stran potírané – našlo cestu do řady filmů již v němé éře (raný surrealismus Germaine Dulac), ale prvním režisérem, jenž se nespokojil s poetickou inspirací, ani s melodramatickými simplifikacemi, jaké si ještě mnohem později neodpustí Alfred Hitchcock (v jinak pozoruhodných filmech Rozdvojená duše a Marnie), byl Georg Wilhelm Pabst.

Spojil se se dvěma Freudovými žáky: Karlem Abrahamem, prezidentem Mezinárodní psychoanalytické společnosti, a Hannsem Sachsem z Berlínské psychoanalytické polikliniky. Společně vypracovali exemplární případ spořádaného a váženého muže středního věku, kterého ve snách pronásleduje nereflektované dětské trauma, činí ho neplodným i neschopným dotknout se nože. Úvod tvoří rozličné zdánlivě banální okamžiky z jednoho všedního dne, ty se v druhém oddílu transformují do složité snové vize (jejíž technická realizace slavným kameramanským průkopníkem Guidem Seeberem ohromila i Ejzenštejna – dalšího filmového „freudiána“). Opět v realitě se nešťastníka ujme na vrcholu krize psychoanalytik a snaží se jej vyléčit z obsese, že musí zavraždit vlastní ženu. V doprovodu specialisty musí pacient sestoupit do své vytěsňované snové říše podruhé.

Krajně náročnou roli (navíc v podmínkách němého filmu) svěřil Pabst interpretovi, který v ní potvrdil své výsadní postavení mezi evropskými charakterními herci: Werneru Kraussovi. Krauss tentokrát pojal postavu ve zcela odlišném klíči, než když v expresionistické éře ztvárnil jiného duševně chorého běsnivce – doktora Caligariho.

Snímek měl původně standardní délku, kratší kopie z Národního filmového archivu obsahuje všechny podstatné pasáže filmu.