Ulička, kde není radosti / Die freudlose Gasse

českou premiéru zkompletované verze uvede Stefan Drössler, ředitel Filmového muzea v Mnichově

Jediný film, v němž si zahrály obě největší skandinávské hvězdy dvacátého století: Dánka Asta Nielsen a Švédka Greta Garbo. Teprve třetí film G. W. Pabsta je umělecky už zcela vyzrálým dílem. Proslul ale zároveň i jako cenzurně nejvíce postižený německý snímek němé éry. Na příběhu z chudinské čtvrti Vídně se režisér zabývá realitou inflačního období dvacátých let minulého století a nevyhýbá se ani nesmírně krutým momentům, jaké ve snímcích z této doby vídáme málokdy.

Od premiéry filmu v květnu uplynulo rovných sto let. Jen několik měsíců po světové premiéře nově restaurované verze můžeme novou podobu Uličky, kde není radosti v Ponrepu představit poprvé i českému publiku. 

Georg Wilhelm Pabst (1885–1967) se narodil jako syn rakousko-uherského železničáře v Roudnici nad Labem a stal se vůdčím představitelem směru nazvaného nová věcnost. Hugo Bettauer (1872–1925), autor literární předlohy, byl během natáčení Uličky, kde není radosti zavražděn ve Vídni antisemitským radikálem. Scenárista filmu – a pro náš česko-německý večer hlavní postava – Willy Haas (1891–1973) se již jako student pohyboval v literárních kruzích své rodné Prahy. Po první světové válce se stal v Berlíně vlivným filmovým a literárním kritikem  (Film-Kurier, Die Literarische Welt). Kromě toho od roku 1921 napsal řadu scénářů (mj. pro F. W. Murnaua Hořící důl, pro Karla Gruneho Bratři Schellenbergové). V letech 1929–1930 vznikl podle jeho scénáře v Praze film Karla Antona Tonka Šibenice vycházející z reportáže Egona Erwina Kische. Willi Haas uprchl před nacisty do Prahy, kde přispíval do německojazyčného tisku. Na konci třicátých let se přestěhoval do Indie, kde dvěma scénáři přispěl k rozvoji indické filmové produkce.

Akce je podpořena Německo-českým fondem pro budoucnost a Senátem Hamburku.