Pandořina skříňka / Die Büchse der Pandora

projekce s živým hudebním doprovodem

Nic nezpůsobilo na přelomu 19. a 20. století v německé kultuře větší a skandálnější rozruch, než dvojí dramatizace Franka Wedekinda o dívce jménem Lulu. Pokud na jedné straně připomínala jiné dobově oblíbené zhoubné fatální ženy, šokovala na druhé straně „dětskou“ erotickou bezelstností, jíž odzbrojovala své mužské oběti. O brzkém zájmu filmařů svědčí první dvě filmové Lulu z let 1917 a 1923. V roce 1928 inspiruje Wedekindova hrdinka hned dvě centrální díla klasické moderny: operu Albana Berga Lulu (dokončenou 1934, uvedenou 1937) a nejvýznamnější film G. W. Pabsta Pandořina skříňka (premiéra 9. února 1929).

Pabstův průřez společenskou morálkou zde dospěl ke své esenci, protože našel ideální médium – v postavě Lulu a ve způsobu, jakým ji interpretovala Louise Brooks. Nenuceností svého hereckého stylu předběhla svou dobu o celá desetiletí a vytvořila výrazný kontrast k herectví „těžkého kalibru“, kterým postavu doktora Schöna vybavil skvělý Fritz Kortner. Přitažlivost herečka/režisér byla silná a oboustranná a o rok později dala vzniknout dalšímu z Pabstových vrcholných děl – filmu Deník ztracené. Tím krátká německá epizoda v kariéře křehké ikony končí, v kopiích Pandořiny skřínky zůstává však odsouzena k věčné pouti z jednoho mužského objetí do druhého, dokud ji melancholický Jack the Ripper (Jack Rozparovač) v londýnských mlhách nevysvobodí.