Sumurun / Sumurun

projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

Sumurun byla původně scénická pantomima na motivy jednoho příběhu z Tisíce a jedné noci,  nscenovaná v roce 1910 v Berlíně Maxem Reinhardtem. Kritika přijala inscenaci s rezervou, ale vzhledem k diváckému zájmu zůstávala dlouho na repertoáru. Obsazení se střídalo, roli hrbatého kejklíře dostal Ernst Lubitsch, jenž si ji později zopakoval ve filmu. Také polská star Pola Negri se zde vrací k roli, kterou hrála ještě ve Varšavě pod svým původním jménem Barbara Apolonia Chałupiec a díky níž ji Reinhardt angažoval do Berlína.

Sumurun postrádá vitalitu a vybroušenou dramaturgii jiných Lubitschových filmů, svým výtvarným bohatstvím se však přesto řadí ke stěžejním dílům jeho německé tvorby. Je to film-obřad, jehož exaltovanost je spíše záměrem než daní konvencím němého filmu.

Joe Hembus: „Lze pochybovat, jak přijatelné by bylo Reinhardtovo představení dnes, ale Lubitschova Sumurun, dochovaná ve vynikajících kopiích, je pokaždé radost pro oči, svědčící o filmařské modernosti.“

John Gillett: „Nádherné obrazy pouště, velmi otevřené, vzdušné dekorace a překrásně prosvětlená fotografie propůjčují rozsáhlému paláci a pod ním ležícímu městečku sešlých domů a sluncem zalitých minaretů a mostů dojem, že Caligariho stín je nablízku.“

Fritz Göttler: „Kejklíři a dívky z harému, skrumáž bazarů a paláců... děj je spíš souběžný než posloupný, probíhá trhaně v různých rovinách jako pohyby maltézského kříže. O ryzí, nesmyslný pohyb herních figurek se postarala jedna troufalá dáma harému a dva nestydatí kupčíci. Co inscenují, nejsou vlastně intriky, ale přesuny, změny místa a perspektivy. Film se odehrává na pozadí mělkých písečných pahorků pouště a na druhé straně mezi mřížovím, závěsy a zástěnami paláce. A pak tu jsou skuteční milenci, ve své vyšinuté obřadnosti ještě němější a statičtější než ostatní postavy. Láska je slavnost, tak zní morálka z tisíce a jedné noci... tableau nezávislé na ději.“