Oslí kůže / Peau d’âne

Otcovská láska by neměla překračovat určité meze, i když je to láska královská a dcerou je mladá Catherine Deneuve – a i když má spanilá princezna za otce samotného Jeana Maraise. Ideální téma pro Jacquese Demyho, u nějž je skoro každý film krásnou „pohádkou“ a zároveň tancem na zrádném poli psychoanalýzy. Pokud už téma samo není nevinné, pak ve vizuální rovině se film nesnaží, jako v dřívějších snímcích režiséra, neslučitelné prvky harmonizovat (především barvy), ale vydobývá emoce z jejich nesouladu. Vědomé anachronismy a vyložené excesy kostýmů a výpravy, které by u každého jiného režiséra byly prohřeškem proti dobrému vkusu, Demyho poetika „unese“, aniž by se musela zašancovat za úsměšek postmoderny (ta ostatně byla sotva v zárodcích). V českých podmínkách musí snímek navíc unést i břemeno dabingu, a jestliže ani ten ho nedokázal zničit, je jasné, že Oslí kůže musí být film vskutku nevšední a že se tu o kouzlech jenom nemluví.