322

Intimní protipól k obrazoboreckým prvním filmům Juraje Jakubiska a spolu s nimi vyvrcholení slovenského filmového umění – filosoficky a poeticky zatím nejzralejší film kinematografie našich východních sousedů.

„V nezvykle bohaté a různými interpunkčními znaménky a odskoky prolínané stavbě Hanákova filmu rozpoznáme zralý sukus poetiky nových vln: na jedné straně reportážně fotografované městské ulice, dokumentaristické soustředění na rázovité anonymní tváře: na straně druhé pečlivá estetizace záběrů vertikálně i horizontálně dělených pruhy světel, předmětnými liniemi, hra zrcadlení, odlesků, statické fotografie, záběry – kresby, animované „glosy“, godardovské titulky v závorkách coby názvy či motta kapitol, do nichž jako by přetekly útržky zaslechnutých slov či se vepsaly charakteristiky jednotlivých postav. Hovořím-li o „zapomenutém filmu“, mám tím na mysli tuto dnes nevídanou filigránskou vypracovanost díla jako obrazově zvukové partitury, jež v jedné rovině „vypráví“ příběh, v druhé zrcadlí hrdinovo vnímání.“

Jiří Cieslar