Anotace
Benátky 1967 – Zlatý lev za nejlepší film
Kráska dne, film-záhada, který iritoval diváky nejednoznačným oddělením snu a reality a vzrušoval ironickou dekadencí syžetu, je ve skutečnosti Buñuelovým nejsvětlejším filmem. Slunce zalévá podzimní park, kde se kráska na lavičce rozhoduje ke vstupu do druhého, tajného života. Světlá je horská chata, kde se poprvé ocitá uprostřed svého sympatického manžela-sourozence v bílém pulovru a elegantně-obskurního Hussona-Piccoliho v tmavošedém. Chladně jasná je mořská pláž, po níž se s manželem procházejí. Chladně útulný je jejich prostorný byt s přepychovou koupelnou. Luxusní nevěstinec je solidní, čisté, prosvětlené měšťanské zařízení s mateřsky-autoritativní šéfkou. Světlo však vyzařuje především Catherine Deneuveová; je v jejích vlasech, v těle a bělostné pokožce, ve tváři, v chůzi, v drobných pohybech a pousmáních, v tázavém, ale ne neurotickém, otevřeném pohledu... prázdném, protože do něj ještě nikdo nevepsal jednoznačné odpovědi. Jas osobnosti Belle de jour, který ještě vynikne v kontrastu s černí oděvu a brýlí a s temným pokušitelem Piccolim, je světlem, které vychází z celé buñuelovské kinematografie. Neúplatné, neiluzivní, nesimplifikující, přesné. Vidět v Catherine Deneuveové chladně atraktivní netečnou a „odosobněnou“ personu-fetiš v lechtivé a nepříliš závazné intelektuálské hře patří k nejsmutnějším omylům buñuelovské recepce. Kráska dne je vzácně šťastný film, protože dovolí své hrdince, aby se celá „našla“ – a je naprosto nepodstatné, která část tohoto procesu se odehraje v takzvané realitě, v představách nebo ve snu. Druhotná jsou i veškerá rizika, která na ni číhají (je manžel v závěru po atentátu paralyzován, nebo je zdravý?), o morálních výčitkách ani nemluvě. Podstatné je otevřít se všem možnostem a jejich jasu, žít nevysvětlitelné. Těžko bych si vybavil film, u nějž jsem měl stejně silný dojem „happy endu“. M. K.