Anotace
„...zdálo se mi, že Sénéchalovi se zdálo, že jsme byli v divadle...“
Opakované pokusy několika přátel společně se navečeřet, kvitované neúspěchem – a Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film.
„Přes nedozírnost horizontu, před nímž se poutníci pohybují, se jejich „cesta“ podstatně neliší od očarovaného uzavřeného prostoru, z něhož se marně snažili vykročit protagonisté Anděla zkázy. Chůze po ní je pak jen zdánlivým pohybem, ve skutečnosti je pouhým hybným strnutím. Metaforicky znázorňuje jedno z mnoha zdání, jimiž se zahltilo klamně dynamické bytí novodobých pseudocestovatelů, těkajících od jednoho „setkání“ k druhému, aniž by k opravdovému potkání v silném smyslu slova mohlo dojít. Mánie vytrvale se scházet, přemísťovat se a putovat je tedy pouze povrchní nervozitou, zakrývající v elegantních poutnících úzkostnou vnitřní nejistotu. Jejich nezávazná konverzace, nemizející úsměvy, ustavičná dbalost o upravený zevnějšek a péče o zdání „normálního“ chodu událostí tvoří jakousi sebeklamnou diskrétní kontinuitu, pod níž se rozevírá hlubší a pravá diskontinuita jejich „přerušovaných“ životů, totálně oddělených od podstatných otázek po smysluplném bytí. „Přerušení“ jako povrchní projev této osudové přetržitosti moderní existence se jeví jako poslední a nicotná existenciální překážka, zatímco ve skutečnosti je varovným svědectvím hlubšího zmatení a věští katastrofy, jež mohou kdykoli ohrozit zdánlivě bezpečný život. Filozofické „úsměvně zkázonosné“ capriccio o nezdařených večírcích je tudíž pronikavou studií pospolité lidské povrchnosti a úplného „rozmarného“ zapomenutí hlubších životních orientací.“
Jiří Cieslar