Anotace
Ultimátní secesní elegie, aneb oprašování ztraceného času se Zoltánem Huszárikem. Titulní hrdina poetického filmu podle povídek Gyuly Krúdyho je neskrývaný don Juan, kterého doběhl život. Szindbád jako by byl v permanentním zajetí vzpomínek a hlavně setrvalém opojení, jeho reminiscence na ztracené lásky a raněné ženy jsou přesto až hmatatelně konkrétní. Magická kamera Sándora Sáry prohlubuje neobvyklý pohled na téma maďarské zádumčivosti a trmácení, které film vykresluje v opulentních barvách. Vizuálně fascinující a básnivý Szindbád ale rozhodně není eskapistickým filmem, na to je příliš palčivě smutný. Huszárikovo vrcholné dílo dokazuje, že i mužská perspektiva neustále pošilhávající po ženských křivkách nemusí být lascivní, a že i svůdník může být fatálně raněn ranou rovnou do srdce. Protože můžete mluvit o mizejících hodnotách a neznít jako zpozdilý konzervativec – to když ve svém srdci naříkání nad tím, co bylo a už není, nahradíte láskou. Byť třeba jen na malý okamžik.