Anotace
Carlo: „Mezi námi je jen ryze politický rozdíl. Zatímco já jsem proletář pianoforte, ty jsi měšťák, který věří v ušlechtilý úděl umění... Ciao Marco!“
Letmé rozloučení na ateliérově laděném římském náměstí. Prázdném a temném, okupovaném majestátní fontánou a pak už jen dvěma opuštěnými mužskými postavami melancholicky nahlížejícími do oken okolních činžáků, jako by hledaly rám – cestu zpátky do snové krajiny některého z pláten Edwarda Hoppera. Tento zdánlivě bezvýznamný úvodní dialog je zároveň svým způsobem dialogem Argenta se scenáristou Bernardinem Zapponim (Satyrikon, Casanova, Město žen…), který nás upozorní na Argentův definitivní příklon k Agathou Christie a okultismem laděnému subžánru giallo. V případě Tmavě červené jde navíc o formálně okouzlující variaci na slavnou Antonioniho Zvětšeninu. Proto nás snad ani nemůže překvapit, že se opět setkáváme s mistrem pomněnkově zbarveného přemítavého pohledu, Davidem Hemmingsem v roli náhodného (do té doby povrchního a patřičně bohémského) svědka vraždy a že rozdíly obou zápletek jsou víceméně dílčí. Vražda se zkrátka tentokrát jistojistě stala… Otázkou je, co přesně svědek na místě činu viděl a co je pro protagonistu zdrojem ještě větších obav; že vrah o mladém skladateli ví až příliš mnoho informací a velmi nekonvečními metodami odklízí z cesty každého, kdo v Hemmingsově amatérském pátrání sehraje byť sebemenší úlohu. Virtuózní cvičení v prodlužování napětí a choreografii vražedných (a patřičně krvavých!) sekvencí oživuje hudba kultovní progresivně rockové formace Goblin.