Název lákající na korálové útesy, namísto nichž se dočkáváme obyčejných ozdobných korálů, je první z hyperbol, na nichž koncept celého filmu stojí. Jako korály jsou v něm za sebe navěšovány slovní hříčky, camea známých zpěváků (Felix Slováček, Eva Pilarová, Vladimír Mišík), parodické scénky (Jan Vostrčil zde diriguje stejně jako u Formana), hudební vsuvky zahrnující Smetanu i normalizační pop a situační gagy okatě citující staré grotesky.

Fikční svět se pak v rozporu se zákonitostmi klasické filmové dramaturgie nedrží konzistentních vnitřních pravidel. Je nesmyslný a absurdní podobně jako dadaistická poezie. Může v něm tak dojít k vypuštění a opětovnému napuštění Vltavy i ragbyovému zápasu družiček, které namísto míče používají živé sele. Spíše básnickou než prozaickou formu má rovněž diskontinuitní vyprávění bez začátku a konce, plné nepředvídatelných návratů a přeryvů.  

Martin Šrajer