Anotace
Středověké soudní procesy s čarodějnicemi posloužily v roce 1963 jako námět knihy Václava Kaplického, podle které napsali Otakar Vávra a Ester Krumbachová scénář stejnojmenného, vynikajícího historického dramatu Kladivo na čarodějnice (1969). Renomovaný režisér a multitalentovaná kostýmní výtvarnice se však inspirovali i dochovanými soudními zápisy z čarodějnických procesů z let 1678–1695. Název si kniha i film vypůjčily od středověkého manuálu k potírání čarodějnictví Malleus maleficium (1486). Děj filmu se sice soustřeďuje na osudy osob skutečně obžalovaných v čarodějnických procesech, současně však vědomě reflektuje politické procesy z padesátých let s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, jejichž podrobnosti začaly vycházet v šedesátých letech najevo. Temným protagonistou vyprávění je Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612–1698), císařský laický inkvizitor, který vedl čarodějnické procesy na Šumpersku a má na svědomí přes sto upálených osob, včetně šumperského děkana Kryštofa Lautnera a jeho mladé hospodyně Zuzany (Soňa Valentová). O náboženství nešlo: inkvizitor se s místní šlechtou podělil o většinu majetku upálených... Vávrův Boblig v podání Vladimíra Šmerala je sadistický fanatik, který prostřednictvím mučení a zastrašování donutí k doznání desítky nevinných lidí. Inkvizitorovým protikladem je humanista Lautner (Elo Romančík), prototyp moderního intelektuála, který se navzdory svému morálnímu přesvědčení nevyhnutelně stává obětí absurdního násilí a nenávisti... Osmapadesátiletý Otakar Vávra v reakci na dobové politické uvolnění realizoval nadčasové, expresivní dílo, jež patří v jeho filmografii k nejlepším. Kladivo na čarodějnice, které se díky pronikavé analýze totalitní moci samozřejmě netěšilo u normalizátorů velké oblibě, uzavírá v režisérově filmografii zajímavé, svobodné období šedesátých let.
Číst dále
