Pudr a benzin

„Postoj Osvobozených k realitě tu má až cosi štítivého, ať už ohledávají přímo věci nebo ať k nim spouštějí pouze sondu slov, věci označujících jmen. Štítivé jsou už Werichovy pohyby, když se v Pudru a benzinu pokouší rozložit lehátko; nejenom, že se do něj sám neustále zaplétá, leze přitom mezi jeho příčky i s příznačnou nechutí – či aspoň „blazeovaností“ –, jako by mu bylo předem směšné nejen lehátko, ale i komický výstup, k němuž má sloužit. Tím spíš ovšem tyto své rozpaky před světem rozehrají s Voskovcem v dialogu, kde mohou – aspoň částečně – vystoupit z akce do jejího kritického komentáře. Obyčejné lano se tu pro ně stává zcela metafysickým problémem (...). Dialog tu vyrůstá ze sebemenší záminky jako nezvratná demonstrace obludného a trvalého nedorozumění, osudného příkopu, který odděluje nejen oba partnery, ale taky – a především – Voskovce a Wericha od světa. Necharakterizovali své jevištní postavy sami jejich válečným zápalem v boji proti hmatatelné skutečnosti?“

Petr Král