Program

02/2016 (Změnit)
  • 5. týden
  • Po 01/02

    Poslední císař

    Režie → Bernardo Bertolucci
    Původní název → The Last Emperor
    Itálie – Čína 1987 / český dabing / 154 min. / 35mm
    Hrají → John Lone, Peter OʼToole, Joan Chenová

    Historický epos Bernarda Bertolucciho vyznamenaný devíti Oscary včetně Cen akademie za nejlepší film a za nejlepší režii. Pchu-i (1906–1967), poslední čínský císař z dynastie Čching, nastoupil na trůn jako tříletý a již o tři roky později byl svržen sinchajskou revolucí. V roce 1917 byl při pokusu o restauraci monarchie opětovně prohlášen za císaře – na dvanáct dní. Při instalování loutkového státu Mandžukuo v roce 1932 byl znovu prohlášen za hlavu státu a od roku 1934 až do konce války byl opět císařem. Poválečná léta strávil v sovětském zajetí, v roce 1950 byl vydán Číně, v roce 1959 byl amnestován.

    „Podobenství o Pchu-i mne fascinovalo, tak jako mne vždy fascinovaly mutace člověk/společnost. Okamžik přeměny je extrémní, neopakovatelná věc. Možná to mám příbuzné s Viscontim. Ten o italských aristokratech mluvil z pozice někoho, kdo má jejich bohatství i tajemství zažité. Visconti byl šlechtic, já jsem buržoa, takže se na věci dívám více zvnějšku. Myslím, že proces uzdravení Pchu-i přesahuje svou dobu i zemi. Co mne zajímá, je univerzální rys jeho osobnosti. Nemít k němu sympatie, nemohl bych ten film natočit. I pro tak strašnou postavu, jakou je titulní hrdina v Konformistovi, jsem měl sympatie.“
    Bernardo Bertolucci


    Zrůdy

    Režie → Tod Browning
    Původní název → Freaks
    USA 1932 / English friendly / české podtitulky / 64 min. / 35mm
    Hrají → Wallace Ford, Leila Hyams, Olga Baclanova, Roscoe Ates
    Cyklus → Midnight Movies

    Příběh o lidské důstojnosti a neopětované lásce, vnitřní kráse – nazývejme to, jak chceme – ale zejména snímek stejně tak znepokojivý jako hluboký. Film, pro který Tod Browning angažoval skutečné „oběti“ cirkusového a varietního podnikání. Film, o němž každý slyšel, ale už ne každý ho viděl.

    Projekci uvede David Havas (NFA) a zaměří se na existující rozdílné verze filmu.

  • Út 02/02

    Stín kapradiny

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1985 / 90 min. / 35mm
    Hrají → Marek Probosz, Zbigniew Suszynski, Miroslav Macháček, Marta Vančurová

    „Podobně jako jsem měl rád Marketu od středoškolských studií, mohl bych také mluvit o Stínu kapradiny. Nad touto prózou jsem se sešel opět s Vladimírem Körnerem, který tu vlastně poprvé adaptoval cizí látku. Mezi Vančurou a Čapkem je jistá podobnost. Oběma stačil – skoro bych řekl banální – děj, který by nepřekážel rozvinutí myšlenkově bohatých úvah. U Čapka to byl příběh jako opsaný z venkovských kalendářů, tak hojně čtených na venkově ještě začátkem tohoto století. Stín kapradiny je o dvou mladých provinilcích, které iluze dovedou k tragickému konci. Podstatným partnerem je jim příroda ve své věčnosti.“
    František Vláčil (1997)


    Ovoce stromů rajských jíme

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR – Belgie 1969 / 92 min. / 35mm
    Hrají → Jitka Nováková, Karel Novák, Jan Schmid, Luděk Sobota
    Cyklus → Věra Chytilová

    + krátký film
    Věra Chytilová / Čas je neúprosný / ČSR 1978 / 15 min. / 35mm

    Mezní bod ve stylistickém experimentování Věry Chytilové, na který v této formální dokonalosti český film už nikdy nenavázal. Biblická Eva zůstává i ve filmu Evou, její muž se jmenuje Josef a hadem, který nabízí Evě ovoce ze stromu poznání je tajemný cizinec Robert. Podobenství o ráji, z něhož jsme byli vyhnáni poznáním pravdy. „Ester Krumbachová přišla s tím, že bychom mohly vyjít z článku o vrahovi žen, protože by se daly na tomto příběhu uplatnit otázky pravdy a lži, přátelství a zrady, které hýbaly naší společností v roce 1968.“
    Věra Chytilová

  • St 03/02

    Karkulka a sedm trpaslíků

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / DCP / animační dílna / 6+

    O Červené Karkulce / r. Martina Holcová / ČR 2017 / 4 min.
    Bažinou / r. Kryštof Ulbert / ČR 2017 / 6 min.
    Probouzeč / r. Filip Diviak / ČR 2017 / 10 min.
    Čarodějka / r. Anna Němečková / ČR 2018 / 4 min.
    Otesánek / r. Linda Retterová / ČR 2017 / 5 min.
    O Kovladu / r. Kateřina Čupová / ČR 2017 / 8 min.
    Pod mrakem / r. Filip Diviak – Kateřina Čupová / ČR 2018 / 4 min.
    První sníh / r. Lenka Ivančíková / ČR 2015 / 14 min.

    Sedm mladých českých režisérů natočilo nezávisle na sobě celkem osm filmů pro dětské diváky. Ve svých snímcích se sice často inspirují motivy z klasických pohádek, ale zároveň je zajímavých způsobem aktualizují a přibližují dnešním dětem. Přijďte se seznámit s tvorbou nastupující generace českého animovaného filmu a ještě se něco naučit. Po projekci totiž bude následovat animační dílna.


    Jeden navíc

    Režie → Georgij Danělija
    Původní název → Tridcať tri
    SSSR 1965 / český dabing / 70 min. / 35mm
    Hrají → Jevgenij Leonov, Nonna Morďukova, Inna Čurikova, Gennadij Jalovič

    + krátký film
    Irina Slavinskaja / Ve skafandru nad planetou / 14 min. / 35mm

    Film Jeden navíc přinesl Danělijovi první setkání s hercem Jevgenijem Leonovem, s nímž potom natočil ještě devět filmů. Spolupráci zahájili satirickou komedií s podtitulem „nevědecká fantastika“, v níž se Leonovův hrdina – Ivan Travkin z městečka Horní Jamky – stal nečekaně objektem zájmu médií a posléze vědeckého výzkumu. V jeho ústech objeví místní dentista třiatřicátý zub, čehož využije krajská zdravotní vedoucí s příznačným jménem Parazitkinová k zahájení akce, na které se chce přiživit hned několik snaživců. Vedle nadčasového tématu vyniká Danělijova komedie skvostným hereckým obsazením, v němž ani epizodní role nezůstávají za vedlejšími. V jednom okamžiku se zde rozezní píseň z předchozího Danělijova filmu, čímž se připomíná nejen další spolupráce s hudebním skladatelem Andrejem Petrovem, ale předznamenává se i děj, přesněji místa, kam budou hrdinovy kroky posléze z provincie směřovat.

    Film uvede Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.

  • Čt 04/02

    Pavel Juráček: Deník

    debatují Marie Kratochvílová a Zuzana Černá
    Pavel Juráček je známý především jako scenárista a režisér. Zásadním dílem pro něj však byly i vlastní deníky, jež nabízejí podrobný vhled do jeho komplikované osobnosti i do doby, která jej obklopovala a utvářela. Právě na ně se zaměří editorka jejich kompletního knižního vydání Marie Kratochvílová v dialogu s filmovou historičkou Zuzanou Černou. Moderovanou debatu otevře projekce filmu Takovéhle jaro snad ještě nebylo, v němž se střihačka a režisérka Tereza Kozáková snaží skrze Juráčkovy deníky číst historii i současnost.


    Případ pro začínajícího kata

    Režie → Pavel Juráček
    ČSR 1969 / English friendly / 102 min. / DCP
    Hrají → Lubomír Kostelka, Pavel Landovský, Klára Jerneková, Slávka Budínová, Jiřina Jirásková, Miroslav Macháček, Věra Ferbasová, Nataša Gollová, Radovan Lukavský, Josef Abrhám
    Cyklus → Pavel Juráček

    Projekci uvedou Zuzana Černá a Tereza Kozáková.

    „Tím, že snové, surreálné, fantaskní motivy začleňuje do civilní všednosti, dosahuje Juráček znepokojivého znejistění a zároveň intimní blízkosti. (...) Vyprávění je členěno na dvanáct kapitol jako růženec epizod blízký pikareskním románům, jímž prochází hrdina zdánlivě bez proměny. ,Diskauzální soustavaʻ (Jan Kučera) složená z příčinně nesvázaných, do jisté míry autonomních bloků, otvírá divákovi rozlehlý intelektuální i emocionální prostor k asociacím, domýšlení a osobně intimním interpretacím. Případ pro začínajícího kata je vrcholem tvorby Pavla Juráčka (1935–1989) a jedním z vrcholů české nové vlny a české kinematografie vůbec. Představuje syntézu autorových vícerých talentů, sklonů a snah a také syntézu evropské kulturní paměti. Jan Kučera nalézá spojitost se strukturou středověkého lidového divadla, nacházíme zde též ohlasy barokní, prvky pikareskního i humanistického a osvícenského románu, silnou notu romantickou, ozvěny pohádek, surrealismu i blízkost absurdního divadla. V kontextu české kinematografie jde o syntézu jejího smyslově lyrického proudu s ironií směru intelektuálně racionálního." Jaromír Blažejovský

  • Pá 05/02

    Praha Františka Vláčila

    / celkem 86 min. / 35mm

    Hledání / r. Drahomíra Vihanová / ČSR 1979 / 15 min.
    Město v bílém / 1972 / 15 min.
    Praha secesní / 1975 / 18 min.
    Pražský Odysseus / 1989 / 18 min.
    V síti času / r. František Uldrich / ČSR 1989 / 20 min.


    Projekci uvede Alena Šlingerová. Alena Šlingerová pracuje v NFA v oddělení filmografie a katalogizace, kde se podílí na zpracování sbírky českého dokumentárního filmu od počátků do současnosti. Dějinám české kinematografie se věnuje též v rámci svých publikačních aktivit a doktorského studia na FF UK. Zaměřuje se především na období 1945–1989 v širším kontextu filmové produkce někdejšího východního bloku.


    Kniha obrazu

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Livre dʼimage
    Francie 2018 / CZT / kamera: Fabrice Aragno / 90 min. / DCP

    Nejnovější film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy.
    Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

    V Cannes pokaždé v určitý moment zažijeme kulminační bod, v němž se celý festival jakoby překlopí. Vlastně ne pokaždé… jenže když k tomuhle nedojde, tak to je, jako kdyby se v daný rok festival vůbec neodehrál, jako kdyby svou existenci jenom předstíral. Proto na takový kulminační bod čekáme, abychom se pak mohli s úlevou vrátit z festivalu domů, protože jsme TO viděli.

    V roce 2018 byly TO halucinační minuty v závěru Godardovy Knihy obrazu. Prodlužovaný konec, kdy filmař jako by ani skončit nechtěl a šel stále hloub a hloub. Podobně jako jím s oblibou citovaný Samuel Beckett, když říká: „Vytvořil jsem obraz – tady je!“ V šíleném sem-a-tam zvukové stopy nabývá hlas stále větší síly, plátno potemní a emoce vystoupají až k dosud nedosaženým vrcholkům.

    Filmař často říká věci tím nejjednodušším způsobem: Je třeba dělat revoluci. Co na tom, nebude-li žádná nebo nepovede-li se, hlavní je naděje!
    A všechna melancholie Godardových Příběh(ů) filmu (1989), celý ten smutek století plného válek se najednou promění. Namísto melancholie: naléhavost a volání na poplach.

    Tenhle chaos, tuhle změť, tuhle komplexnost jsme potřebovali. Tuhle podanou ruku, která se náhle vynořila z plátna, aby nám dala všechnu odvahu světa.

    Vděk, který pak člověk cítí při odchodu z kinosálu, se nedá popsat.
    Stéphane Delorme

  • So 06/02

    Dokument a animace v Dánsku 1947–1964

    Ovčí ostrovy / Gaarder hedder Vikagardar / r. Valdemar Lauritzen, kamera Jörgen Roos / 10 min.
    Dojeli včas / De naede Bergen / r. Carl Theodor Dreyer / / 1948 / 10 min.
    Město zvané Kodaň / A City Called Copenhagen / r. Jörgen Roos / 1961 / 17 min.
    Faerské ostrovy / Foro Yar Insel / r. Jörgen Roos / 1964 / 25 min.
    Legato / Larme / r. Sören Melson / 1947 / 2 min.
    Punkt – Preludium / Punkt – Präludium / r. Sören Melson / 1947 / 2 min.
    Vlny / Taren / r. Sören Melson / 1948 / 2 min.
    Triple Boogie / Triple Boogie / r. Richard Winther / 1948 / 3 min.


    Podivné vyšetřování

    Režie → Elio Petri
    Původní název → Indagine su un cittadino al di sopra di ogni sospetto
    Itálie 1969 / CZT / 103 min. / 35mm
    Hrají → Gian Maria Volonté, Florinda Bolkanová, Salvo Randone

    Dynamicky rytmizovaný sociální experiment na téma: Jak správně vyšetřovat vraždu, když jsem ji sám spáchal? Petriho Oscarem odměněná bravurní režie s Morriconeho hudebním podkresem se nemíjí s účinkem ani po padesáti letech. Příběh je naštěstí čistě fiktivní a zcela vzdálený naší soudobé realitě.

  • Ne 07/02

    Omicron

    Režie → Ugo Gregoretti
    Původní název → Omicron
    Itálie 1963 / český dabing / 79 min. / 35mm
    Hrají → Renato Salvatori, Rosemary Dexterová

    Planetu Zemi roku 1963 navštíví mimozemšťan s hlasem Josefa Vinkláře, pověřený přípravou invaze. Plán masové migrace ale naráží na specifičnost v Itálii panujících poměrů (už tehdy).


    Východ slunce

    Režie → Friedrich W. Murnau
    Původní název → Sunrise
    USA 1927 / CZT / 73 min. / 35mm
    Hrají → Janet Gaynorová, George OʼBrien, Margaret Livingstonová

    + krátký film
    Wilfried Basse / Berlínský trh / Německo 1929 / 16 min. / 35mm

    „Co je Východ slunce? Halucinace? Pocit? Píseň? Báseň? Vize? (...) Pro mne je tento film tajným pra-srdcem všech filmů, jež se v dalších letech odváží na hranici prostoru, v němž lze zviditelnit pocity. Mohlo by se tomu říkat pašijová kinematografie - provází nás zuřivostí lidských emocí, které nechce ztvárňovat, ale chce se do nich proměnit a dát je pocítit zevnitř. V následné historii filmu se k Murnauově pašijové kinematografii přiřadilo několik více nebo méně povolaných kandidátů. Od Dreyera přes Ophülse až k Jacquesovi Doillonovi a Larsu von Trierovi sahá vliv Východu slunce – všude tam, kde patetický a analytický pohled najde velké jednotící gesto.
    (...) Kinematografie je stroj na zázraky a Východ slunce to chce dokázat v každé vteřině. Film, který nikdy nepřestává chtít vše, vydobýt všechno z příběhu, z postav, obrazů, nálad, citů. A užívá k tomu nejčastěji svobodnou asociativní řeč snu.“
    Tom Tykwer, německý režisér (mj. Lola běží o život)

  • 6. týden
  • Po 08/02

    Muž jak se patří

    Režie → Georgij Danělija
    Původní název → Mimino
    SSSR 1977 / český dabing / 89 min. / 35mm
    Hrají → Vachtang Kikabidze, Frunze Mkrtčjan, Jelena Proklova, Jevgenij Leonov

    Na historku scenáristy Reza Gabriadzeho o vesnickém pilotovi, který lítal vrtulníkem z těžko dostupných osad hornaté části Gruzie do města a který si svůj dopravní prostředek přivazoval na noc ke stromu, si vzpomněl Danělija, když přepracovával výrazně melodramatický scénář Viktorie Tokarevové. V jeho komedii Muž jak se patří denně přepravuje z vysokohorské vesnice Omalo do města Telavi pětatřicetiletý Valiko lidi, balíky, zvířata. Pro své letecké schopnosti je přezdíván Sokol, v gruzínštině „Mimino“, jak zní i původní název filmu. Zasažen půvabem jedné letušky, s níž se potká v Tbilisi, zatouží Valiko po změně a odjede do sovětské metropole, aby získal příležitost létat u mezinárodních aerolinií, poznával daleké obzory a byl vysněné ženě celkově blíž... Už během práce na scénáři počítal Danělija s obsazením Vachtanga Kikabidzeho do titulní role. Nad obsazením legendy arménského herectví, Frunze Mkrtčjana, do filmu naopak dlouho váhal, poněvadž si nebyl jist postavou svérázného řidiče náklaďáku, kterou měl herec ztělesňovat. Rozhodnutí se však ukázalo jako šťastné. Mkrtčjan vytvořil jednu z nejlepších rolí své kariéry a obohatil svého Rubika o řadu postřehů, než jaké mu předepisoval scénář. Repliky mezi oběma hrdiny se staly kultovními a některé z nich se citují dodnes. Uslyšíme je v dabingu Petra Kostky (Kikabidze) a Čestmíra Řandy (Mkrtčjan).

    Film uvede Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.

  • Út 09/02

    Tajný obřad

    Režie → Joseph Losey
    Původní název → Secret Ceremony
    Velká Británie 1968 / English friendly / české podtitulky / 103 min. / 35mm
    Hrají → Elizabeth Taylorová, Mia Farrowová, Robert Mitchum
    Cyklus → Joseph Losey

    Zámožná, mentálně nevyrovnaná dívka vtáhne neznámou ženu do své fantazie, kde představují matku s dcerou. Vzájemná citová pouta, vztahy závislosti a nadřazenosti ovlivní dramaticky chvíle, kdy do hry vstoupí muž. Tuto zápletku používá Losey k odkrývání psychologie postav, které vnímají svou identitu jen prostřednictvím jiné osoby - způsob nazírání pro Loseyho typický. Sám režisér chápe Tajný obřad jako příběh tří lidí ovládaných emocemi v ovzduší individuálních úzkostí, jejichž nesoulad vylučuje možnost i té nejmenší naděje.

    „V Tajném obřadu jsme prováděli pohyby kamery, které se zdály opravdu nemožné. Dům jako takový, zejména přízemí a také chodby v prvním patře, se přímo nabízel pro dlouhé a klikaté jízdy kamery.“
    Joseph Losey


    Jack staví dům

    Režie → Lars von Trier
    Původní název → The House That Jack Built
    Dánsko – Francie – Německo – Švédsko 2018 / CZT / 155 min. / DCP
    Hrají → Matt Dillon, Bruno Ganz, Uma Thurmanová

    Do vlastních řad mířící zamyšlení nad skutečnými či jen hypotetickými souvislostmi mezi nemocí, iracionálním zlem a uměleckou tvorbou. Bruno Ganz, který je možná Vergiliem, převáží na Delacroixově bárce Matta Dillona, který určitě není Dantem.

  • St 10/02

    Krakonoš a lyžníci

    Režie → Věra Plívová-Šimková
    ČSR 1980 / 72 min. / 35mm / 6+
    Hrají → Karel Heřmánek, Milan Padalík, Jan Kreidl
    Cyklus → Ponrepo dětem

    + krátký film
    Otřes / r. Josef Žárský / ČR 2018 / 3 min. / HD

    Hrdiny příběhu, odehrávajícího se v zasněžených Krkonoších na počátku 20. století, jsou sourozenci Jenda a Matěj Pelčovi, kteří načerno vypomáhají při práci ve sklářských hutích. Z každodenní rutiny kluky vytrhne proslulý místní pašerák, který uniká ochráncům spravedlnosti na nejnovějším vynálezu – na lyžích. Muž, který pro obyvatele krkonošské vísky ztělesňuje vzpouru proti nespravedlivé c. a k. vrchnosti, nakazí svou vášní pro lyžování nejen zvídavé kluky, ale i jejich učitele. Honba na pašeráka však ještě zdaleka není u konce.

  • Pá 12/02

    Holubice

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1960 / 65 min. / 35mm
    Hrají → Karel Smyczek, Kateřina Irmanovová, Václav Irmanov, František Kovářík

    + krátký film
    František Vláčil / Skleněná oblaka / ČSR 1958 / 17 min. / 35mm / Zvláštní diplom v kategorii experimentálních filmů na MFF v Benátkách 1958

    „Studio nabídlo tehdy do Benátek na festival Holubici, Vyšší princip Jiřího Krejčíka a Romeo, Julie a tma Jiřího Weisse. Když pak došlo k útoku italské levice na festival a jeho vedení, využilo se i této volby k argumentaci, že vedení dalo přednost nepolitické fantastické hříčce. Naše delegace se tehdy dostala do legračního světla, za Holubicí stál pravicový tisk, kdežto levicový, i když ji nakonec neodsoudil, přece jen...
    Nakonec to všechno udělalo Holubici takovou reklamu, že se dodnes slušně prodává. Mně osobně ovšem tahle stránka věci příliš nezajímá, ten film přece nebyl hříčka, nýbrž podle mého vyslovoval srozumitelným jazykem jasnou, humanistickou myšlenku. Zažil jsem pochopitelně i pár jiných nepříjemných věcí, doma se o mne tu a tam někdo otřel, ale i tohle je a bude. Už tenkrát mi vyčetli, že mne pravice chválí a levice napadá.
    Všechno tehdy stálo na zaběhaných zákonech, na dialogové dramaturgii, ne na obrazové. My šli jinudy. Já nikdy vlastně k nikomu nepatřil, odjakživa jsem stál mimo proudy, což bylo občas fajn, ale v ožehavých situacích jsem cítil, jak bych se potřeboval opřít, nebýt sám. Možná, že kdyby bylo bývalo víc Holubic, měla to i nová vlna jednodušší...“
    František Vláčil (1969)


    Michal Klodner (NFA) se zaměří na způsob, jakým František Vláčil přistupoval k záběrování filmu.


    Manželé

    Režie → John Cassavetes
    Původní název → Husbands
    USA 1970 / English friendly / české podtitulky / 122 min. / 35mm
    Hrají → Ben Gazzara, John Cassavetes, Peter Falk, Jenny Runacreová
    Cyklus → John Cassavetes

    Třetí vrcholné dílo z tvorby Johna Cassavetese. Tři newyorští muži, otcové rodin, se po smrti jejich přítele vrhají do zábav a spontánně se rozhodnou podniknout výlet do Londýna. V limitech daných tématem jsou Manželé veselý a směšný snímek o útěku před beznadějí, která nevyhnutelně přichází s jistým věkem, aby už nikdy neodešla.

  • So 13/02

    Podzimní maratón

    Režie → Georgij Danělija
    Původní název → Osennij marafon
    SSSR 1979 / český dabing / 85 min. / 35mm
    Hrají → Oleg Basilašvili, Natalja Gundareva, Marina Nějolova, Jevgenij Leonov

    Ke scénáři Alexandra Volodina se Danělija dostal v době, kdy byl na Mosfilmu uměleckým vedoucím výrobní skupiny komediálních a hudebních filmů. Nabídl jej svým kolegům, a když se nesetkal s očekávaně vstřícnou reakcí, která byla vůči předloženému textu zcela adekvátní, rozhodl se pro vlastní realizaci. Vznikl tak film vystihující životní situaci nejednoho sovětského občana, a nejen jeho, jak nasvědčuje hlavní cena, která mu byla udělena na XXVII. MFF v San Sebastianu. Smutná komedie o čtyřicátníkovi, úspěšném překladateli a pedagogovi, jehož kariéru komplikuje vztah s milenkou a neschopnost někomu něco odmítnout, je pod Danělijovým vedením opět hereckým koncertem s minimálními ohlasy politických reálií. Podstatnou roli v něm hraje místo natáčení – tehdejší Leningrad s mosty, které se v nočních hodinách zvedají, aby mohly městem na Něvě proplout vysoké lodě. Tato skutečnost několikrát zkomplikuje roztěkanému hrdinovi plány a donutí ho k dalším lžím, jimiž ubližuje nejen okolí, ale i sobě.

    Film uvede Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.


    Posel

    Režie → Joseph Losey
    Původní název → The Go-Between
    Velká Británie 1970 / CZT / 105 min. / 35mm
    Hrají → Julie Christieová, Alan Bates, Michael Redgrave, Dominic Guard, Edward Fox
    Cyklus → Joseph Losey

    Autorská dvojice scenáristy Harolda Pintera a režiséra Josepha Loseyho vytvořila v rozmezí třinácti let tři významná, co do formy neobvyklá díla, dnes bez výjimky klasická. Děj filmu Sluha se odehrává ještě v sérii chronologických sekvencí. Nehoda ve své naraci sleduje pravidelný systém střídání časových rovin ve vzorci přítomnost-minulost-přítomnost prostřednictvím záběrů promyšleně nuacovaných do dějově významových odkazů a různých typů flashbacku. Třetí, poslední a pokud jde o ocenění nejúspěšnější Posel (Cannes: Zlatá palma) je pak ve své formě nejsložitějším dramatem tohoto autorského týmu. Pro budování děje využívá Pinterův scénář jako hlavní dramatický princip zahledění a zaposlouchání se do ztraceného času, přičemž nástrojem je flashforward (tj. opak flashbacku), a to hlavně zvukový.
    Film líčí vzpomínky jedenáctiletého chlapce na letní pobyt ve venkovském sídle svého spolužáka z velmi bohaté rodiny, jež jsou nejen plné pro něj dosud neznámých dojmů z atmosféry nádherného domu, pěstovaných zahrad, zapomenutých zákoutí a norffolské krajiny, ale především pocitů z pronikání k tajemstvím světa dospělých, jež ve svém důsledku jsou pro něj nakonec traumatizující.

  • Ne 14/02

    Daleko od hlučícího davu

    Režie → John Schlesinger
    Původní název → Far From the Madding Crowd
    Velká Británie 1967 / English friendly / české podtitulky / 157 min. / 35mm
    Hrají → Julie Christieová, Terence Stamp, Alan Bates, Peter Finch

    Pro Johna Schlesingera jsou příznačná ponurá témata, v nichž se zabývá propojením vlivu lidské sexuality a společenských vztahů. Oproti jeho předcházejícím, ze současnosti čerpajících filmů Daleko od hlučícího davu vykresluje obraz wessexského venkova 19. století, jak jej vypodobnil ve svém stejnojmenném románu Thomas Hardy. Jeho hlavní hrdinkou je energická, samostatně jednající žena, jež však jen nesnadně objevuje skutečnou lásku. Schlesingerově prvnímu barevnému a širokoúhlému filmu dominuje osobité vnímání krajiny a vizuální originalita kameramana Nicolase Roega, pozdějšího režiséra filmů jako Teď se nedívej nebo Muž, který spadl na Zemi.


    Démanty noci

    Režie → Jan Němec
    ČSR 1964 / English friendly / 65 min. / DCP
    Hrají → Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová

    The screening is English friendly (for English scroll down please).

    CZ:
    Celovečerní debut Jana Němce Démanty noci, který digitálně zrestauroval Národní filmový archiv, se probojoval do výběru snímků uváděných v rámci sekce Classics na filmovém festivalu v Cannes 2018. Démanty noci se díky digitálnímu restaurování vrací do kin v podobě, v jaké je diváci viděli v době premiéry v roce 1964. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny. Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry teprve osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů.

    ENG:
    An existential drama of two Jewish boys who escape from a train transporting them from one concentration camp to another. Ultimately they are hunted down by a group of old, armed home-guard members. The film goes beyond the themes of war and anti-Nazism and concerns itself with man’s struggle to preserve human dignity. It became one of the first Czechoslovak New Wave films to receive an internationally recognized award, the Grand Prix at the International Film Festival Mannheim-Heidelberg in 1964. Based on an Arnošt Lustig´s novel.

  • 7. týden
  • Po 15/02

    Každý mladý muž

    Režie → Pavel Juráček
    ČSR 1965 / 82 min. / 35mm
    Hrají → Pavel Landovský, Ivan Vyskočil, Jaromír Hanzlík, Ladislav Jakim, Václav Havel
    Cyklus → Pavel Juráček

    „Na rozdíl od Haška se Juráček nesnažil vojenskou službu demaskovat jako neblbější lidské počínání. Zajímal ho jiný aspekt. Hrdinové Každého mladého muže jsou vojáky pouze v technickém smyslu, myšlením zůstávají civilisty navlečenými do uniformy. Přijali režim vojenského světa, ale vnitřně nejsou s to se s tímto světem smířit. Toto přijetí a zároveň nesmíření se, jinými slovy tato specifická odrůda odcizení byla tématem povídky. (...) Postava k podpírání byla intelektuální exhibice, v níž Juráček formou groteskní hyperboly stvořil z malých absurdit pyramidu totálního všeabsurdna. Vojna je rovněž absurdita: v nejhlubším míru se zde člověk připravuje k zabíjení. Nicméně Každý mladý muž měl daleko k exhibici. Cena tohoto dílka byla naopak v jeho prostotě.“
    Jan Žalman

  • Út 16/02

    Coincoin a nelidé

    Režie → Bruno Dumont
    Původní název → Concoin et les Zʼinhumains
    Francie 2018 / CZT / 208 min. / DCP
    Hrají → Bernard Pruvost, Philippe Jore, Alane Delhaye

    The screening is English friendly.


    Jeden z prvních filmů praktikujícího filozofa, který před několika měsíci oslavil šedesáté narozeniny, nesl prostý název LʼHumanité čili Lidství. To bylo před dvaceti lety. I v Dumontově zatím posledním, tří-a-půl-hodinovém (!) opusu není (na první pohled překvapivý) střet s „mimozemšťanstvím“ nakonec ničím jiným než metodou, jak ještě líp zaostřit pohled na všechno, co je lidské… a sice tak lidské, až to bolí. Volba umřít zoufalstvím anebo ve smíchových křečích je pak už ponechána divákovi.

    Ale dejme slovo autorovi:

    …otázky, které jsem po skončení projekce dostával od novinářů, byly z valné většiny příšerné. „Jaký k tomu máte postoj Vy?“ „Co tím vlastně chcete říci?“ A nakonec: „Zdalipak jste si vědom své mužsky-bělošské perspektivy?“

    Milovat svobodu pro mne znamená i to, že se čas od času rád potkám s velmi chytrými lidmi, stejně tak jako s blbci. Je mi jedno, jestli to jsou dělníci, měšťáci, černoši, běloši, židi, homosexuálové, heterosexuálové. K smíchu jsou všichni, jeden jako druhý. Nechtějí nám nic ŘÍCI. Jenom dělat bordel. I o tom je můj film: žádné tyhle kategorie neexistují, existuje jen lidská nátura jako taková.

    Svět není dokonalý, fajn, zůstaňme u toho. Nechtějme ho mít dokonalý, smiřme se s tím, že se nikdy neshodneme, že nebude všechno báječné. Přestaňme s hledáním správného politického myšlení, v jehož smyslu bychom pak nasměrovali celou společnost, nikdy k tomu nedojde. Těm, kteří to tvrdí, nevěřím. Co je důležité, je svoboda.

    Co mne nudí: konvence, všechno, co je akademické, vhodné a žádoucí. Nudí mne tisíckrát viděné vztahové románky. Člověk je na Zemi jenom chvilku a v určitou chvíli dostane chuť obnovit zkušenosti, a to i kinematograficky. Pocit opotřebovanosti vede k jistému druhu ironie, díky níž se pak směju všemu, neberu už nic vážně, na nic se nevážu, můj odstup od událostí se zvětšuje víc a víc. Za věci, na nichž žádnou vinu nenesu, odmítám nějakou pociťovat. Jednám v prostoru, v němž jednat mohu, ale abych měl na všechno názor, s tím si hlavu nelámu. K čemu by byl dobrý? Jenom posouvám kyvadlo hodin, aby se dostaly do souladu se světem, v němž teď žijeme, s jeho pospolitostí, jak ji šíří i sociální sítě. Na tento druh pospolitosti ovšem nevěřím a striktně odmítám se „připojit“. Já se připojuju jen k nemnoha lidem, to mi úplně stačí. To je strašná nuda: šířit své Já ve velké síti. Jestli zbožňuju internet, tak v tomhle tedy ne. Mít na všechno názor, o každičké věci si muset něco myslet, tak na to kašlu. Novinářka tázající se mne na mou „mužsky-bělošskou perspektivu“ nemluví o tom, co dělám, nechápe to a namísto toho mi vykládá, co JÍ chybí, o čemž zase nemluvím já, protože tohle mne nezajímá. Uvedu svého hrdinu, poručíka Weydena, do tábora migrantů a nechám ho tam jednat. Co mi ta žurnalistka chtěla dát najevo, v podstatě bylo, že tohle dělat nesmím. Vysvětlit mi, že nemám právo nechat tam mého hrdinu hledat to, co tam hledá. No, a já to stejně udělám. Kinematografie nám dává svobodu posunout se jinam, dobrat se trochu hlubší reality o nás samých, o tom co jsme, cítíme a žijeme. Já si myslím, že můj hrdina je s realitou světa svázán mnohem víc než ona žurnalistka. On je MY, je částí každého z nás, a proto jsem na jeho straně, moc.
    Bruno Dumont (červenec 2018)

  • St 17/02

    Zlatovláska

    Režie → Hermína Týrlová – Jan Dudešek
    ČSR 1955 / 42 min. / 35mm / 3+
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Zlínská režisérka Hermína Týrlová se ve spolupráci s Janem Dudeškem ujala adaptace klasické pohádky o zlém králi, zlatovlasé princezně a živé a mrtvé vodě. Oproti známější hrané verzi téže pohádky se ale Týrlové snímek odlišuje. Jde o loutkový film a za jeho základ posloužila veršovaná dramatizace pohádky pro loutkové divadlo, jejímž autorem je Josef Kainar. Po projekci filmu bude následovat animační dílna.


    Bum

    Režie → Joseph Losey
    Původní název → Boom!
    Velká Británie 1968 / English friendly / české podtitulky / 108 min. / 35mm
    Hrají → Richard Burton, Elizabeth Taylorová, Noël Coward, Joanna Shimkusová, Romolo Valli
    Cyklus → Joseph Losey

    Richard Burton, jeho (dvojnásobná) manželka Elizabeth Taylorová a Noël Coward (v roli zamýšlené původně pro Katherine Hepburnovou!) si zahráli hlavní postavy této málo známé autorské adaptace hry Tennessee Williamse Vlak s mlékem zde již nestaví a jeho povídky Člověče, zastavte tady na cestě. Joseph Losey: „Celý film má lehký nádech záliby ve smrti. Já osobně se nedomnívám, že by smrt byla něco kdovíjak krásného, to je Williamsův nápad. O tomto filmu je moc obtížné hovořit, protože je takový, jaký je, totiž přímo jádro Williamse - a všechno, co s tím souvisí, je moc zvláštní. (...) Bum je alegorie, samozřejmě, a hovoří o západním světě. Ale podle mne to je, i když se v něm hodně mluví, v podstatě film o emoci, o hudbě, o hudbě moře, o hudbě slov a obrazů. (...) Uprostřed první velké scény mezi Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem, kdy rozmlouvají o diamantu, couvnu kamerou a pak pomalu vjíždím do prázdné místnosti, kde jejich hlasy pokračují v onom rozhovoru, načež se vrátím k hercům. Je to stejný postup jako předtím v Sluhovi a Nehodě nebo později v Tajném obřadu. Ano, byly to ty vlny, bylo to moře a vítr...“

  • Čt 18/02

    Počátky barvy v české kinematografii

    přednáší Tereza Frodlová
    Zavádění barevného filmu probíhalo v Československu v podmínkách zestátněné kinematografie ve čtyřicátých a padesátých letech. Přednáška představí podmínky nástupu a rozšíření barevného filmu a upozorní na problémy, kterým v této době československý filmový průmysl čelil v souvislosti s politickým směřováním země. Několik konkrétních příkladů také přiblíží, jak se historické a politické okolnosti mohou projevit ve vzhledu a estetice snímků.


    Kniha obrazu

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Livre dʼimage
    Francie 2018 / CZT / kamera: Fabrice Aragno / 90 min. / DCP

    Nejnovější film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy.
    Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

    V Cannes pokaždé v určitý moment zažijeme kulminační bod, v němž se celý festival jakoby překlopí. Vlastně ne pokaždé… jenže když k tomuhle nedojde, tak to je, jako kdyby se v daný rok festival vůbec neodehrál, jako kdyby svou existenci jenom předstíral. Proto na takový kulminační bod čekáme, abychom se pak mohli s úlevou vrátit z festivalu domů, protože jsme TO viděli.

    V roce 2018 byly TO halucinační minuty v závěru Godardovy Knihy obrazu. Prodlužovaný konec, kdy filmař jako by ani skončit nechtěl a šel stále hloub a hloub. Podobně jako jím s oblibou citovaný Samuel Beckett, když říká: „Vytvořil jsem obraz – tady je!“ V šíleném sem-a-tam zvukové stopy nabývá hlas stále větší síly, plátno potemní a emoce vystoupají až k dosud nedosaženým vrcholkům.

    Filmař často říká věci tím nejjednodušším způsobem: Je třeba dělat revoluci. Co na tom, nebude-li žádná nebo nepovede-li se, hlavní je naděje!
    A všechna melancholie Godardových Příběh(ů) filmu (1989), celý ten smutek století plného válek se najednou promění. Namísto melancholie: naléhavost a volání na poplach.

    Tenhle chaos, tuhle změť, tuhle komplexnost jsme potřebovali. Tuhle podanou ruku, která se náhle vynořila z plátna, aby nám dala všechnu odvahu světa.

    Vděk, který pak člověk cítí při odchodu z kinosálu, se nedá popsat.
    Stéphane Delorme

  • Pá 19/02

    Dým bramborové natě

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1976 / 92 min. / 35mm
    Hrají → Rudolf Hrušínský, Věra Galatíková, Alois Švehlík, Marie Logojdová

    Asi stále nejméně doceněný film Františka Vláčila Dým bramborové natě vznikl v tíživých dobách, kdy se Husákovým spolehlivým vykonavatelům v čele s Jiřím Puršem a Ludvíkem Tomanem podařilo znormalizovat český film až k naprosté bezvýznamnosti. Režisér se do jisté míry „pojistil“ jménem autora předlohy – byl jím režimu zcela oddaný spisovatel Bohumil Říha. Jeho román Doktor Meluzín vypráví o emigraci tolerované, ne-li přímo mlčky doporučené, totiž o tzv. vnitřní emigraci (pojem byl běžný už pro německé intelektuály za války). Vláčilův iluzí zbavený doktor je postava, kterou si nelze představit jinak než s tváří, gesty, pohyby a hlasem Rudolfa Hrušínského.


    Případ pro začínajícího kata

    Režie → Pavel Juráček
    ČSR 1969 / English friendly / 102 min. / DCP
    Hrají → Lubomír Kostelka, Pavel Landovský, Klára Jerneková, Slávka Budínová, Jiřina Jirásková, Miroslav Macháček, Věra Ferbasová, Nataša Gollová, Radovan Lukavský, Josef Abrhám
    Cyklus → Pavel Juráček

    Projekci uvedou Zuzana Černá a Tereza Kozáková.

    „Tím, že snové, surreálné, fantaskní motivy začleňuje do civilní všednosti, dosahuje Juráček znepokojivého znejistění a zároveň intimní blízkosti. (...) Vyprávění je členěno na dvanáct kapitol jako růženec epizod blízký pikareskním románům, jímž prochází hrdina zdánlivě bez proměny. ,Diskauzální soustavaʻ (Jan Kučera) složená z příčinně nesvázaných, do jisté míry autonomních bloků, otvírá divákovi rozlehlý intelektuální i emocionální prostor k asociacím, domýšlení a osobně intimním interpretacím. Případ pro začínajícího kata je vrcholem tvorby Pavla Juráčka (1935–1989) a jedním z vrcholů české nové vlny a české kinematografie vůbec. Představuje syntézu autorových vícerých talentů, sklonů a snah a také syntézu evropské kulturní paměti. Jan Kučera nalézá spojitost se strukturou středověkého lidového divadla, nacházíme zde též ohlasy barokní, prvky pikareskního i humanistického a osvícenského románu, silnou notu romantickou, ozvěny pohádek, surrealismu i blízkost absurdního divadla. V kontextu české kinematografie jde o syntézu jejího smyslově lyrického proudu s ironií směru intelektuálně racionálního." Jaromír Blažejovský

  • So 20/02

    3x Ernst Lubitsch

    Blůzičkový král / Der Blusenkönig
    Německo 1917 / hrají: Ernst Lubitsch, Käthe Dorschová, Guido Herzfeld / 8 min. / torzo / 35mm

    Muž beze jména / Die Augen der Mumie Ma
    Německo 1918 / hrají: Emil Jannings, Pola Negri, Harry Liedtke / 32 min. / torzo / 35mm

    Carmen / Carmen
    Německo 1918 / hrají: Pola Negri, Harry Liedtke, Leopold von Ledebour / 50 min. / 35mm

    Na počátku první světové války začínají v německém filmu působit dva režiséři, kteří zásadně ovlivní jeho vývoj v následujících deseti letech: Robert Wiene a Ernst Lubitsch. Zatímco raná tvorba tvůrce Kabinetu doktora Caligariho ve sbírkách NFA není zastoupena, z díla Ernsta Lubitsche můžeme na 35mm kopii vidět z roku 1917 osmiminutové torzo komedie Blůzičkový král s režisérem v titulní roli. Z roku 1918 pochází drama Muž beze jména (v NFA uložené jako Oči mumie) s Emilem Janningsem, které se v žádném světovém archivu nedochovalo kompletně a Carmen, ilustrující známý příběh svůdnice nečekaně doslovně. Do historie vstoupila tato Lubitschova práce spíš okrajově – památnou projekcí pro novináře 8. listopadu 1918, v hodinách, kdy v ulicích poválečného Berlína den před vyhlášením republiky zuřily ozbrojené půtky extrémní levice a pravice.

    17. ročník Festivalu němých filmů v Karlsruhe se bude věnovat ztvárnění dobového židovského prostředí ve filmech Ernsta Lubitsche (13. až 17. března 2019).


    Léto

    Režie → Kirill Serebrennikov
    Původní název → Leto
    Rusko – Francie 2018 / CZT / 126 min. / DCP
    Hrají → Roman Bilyk, Irina Staršenbaumová, Teo Yoo

    úvodní slovo: Kamila Dolotina

    Leningrad, počátek osmdesátých let minulého století. Šedou realitou politické represe prosvítá živelné rockové hnutí s Viktorem Cojem ze skupiny Kino. Snímek, jehož střih a postprodukce proběhly bez účasti režiséra, již rok drženého v domácím vězení, se stal nejoceňovanějším ruským filmem za posledních pět let.

    Ruská rocková hvězda Viktor Coj (1962–1990), si v roce 1988 zahrál ve filmu Jehla, který se, zvláště po zpěvákově smrti, stal legendou a měl na sklonku Gorbačovovy éry rekordní návštěvnost. Film promítáme v Ponrepu o den později, ve čtvrtek 21. února v 18 hodin.

  • Ne 21/02

    Jehla

    Režie → Rašid Nugmanov
    Původní název → Igla
    SSSR – Kazachstán 1988 / CZT / 74 min. / 35mm
    Hrají → Viktor Coj, Marina Smirnovová, Petr Mamonov

    úvodní slovo: Kamila Dolotina

    Viktora Coje, hrdinu nového filmu Kirilla Serebrennikova Léto (v Ponrepu 20. února v 20.30), můžeme ve filmu Jehla z roku 1988 zažít jako mladíka Mora v nerovném boji s narkomafií. Moro se po návratu z Moskvy do Alma-Aty setkává se svou bývalou dívkou, zdravotní sestrou Dinou, která ho překvapí svým změněným chováním. Postupně zjišťuje, že Dina je zapletena do černého obchodu s narkotiky, které sama navíc užívá. Stopy překupníků vedou až do místní nemocnice k chirurgu Arturovi, jehož s dívkou spojuje patrně více než profesní vztah. V Sovětském svazu až do tzv. perestrojky tabuizované téma podává film na svou dobu výjimečně atraktivním způsobem. Scény, často oddělované titulky, případně jednoduchými animovanými sekvencemi, podbarvují rockové písně. Naléhavost příběhu zesilují záběry na displej digitálních hodin, do času mýtu jej zase zavádějí scény v poušti u Aralského jezera, kde Dina prochází odvykací kúrou.


    Albert Sackl uvádí své filmy

    Rakousko 1997–2018 / připravil Henry Hills / celkem 52 min. / 16mm

    Vom Innen; von Aussen / 2006 / 20 min.
    Im Freien / 2011 / 23 min.
    Steifheit I + II + III / 1997–2018 / 9 min.

    Konceptuální večer plný intimity i nadsázky. Albert Sackl z mladší generace rakouských experimentálních filmařů uvede svá díla studentům FAMU i veřejnosti během večera uváděného Henry Hillsem. Henry Hills, filmový kurátor a tvůrce žijící ve Vídni, vybral pro projekci díla demonstrující jeho pozoruhodný tvůrčí vývoj a která byla oceněna na prestižních festivalech. Partnery projekce jsou Rakouské kulturní fórum a Centrum audiovizuálních studií FAMU.

  • 8. týden
  • Po 22/02

    Slzy padaly

    Režie → Georgij Danělija
    Původní název → Sljozy kapali
    SSSR 1982 / CZT / 82 min. / 35mm
    Hrají → Jevgenij Leonov, Ija Savvina, Nina Ruslanova, Borislav Brondukov

    Ve svých memoárech vzpomíná Georgij Danělija na film Slzy padaly jako na svůj nejtěžší film. Důvodů, proč se tak stalo, je povícero. Ten hlavní je asi ten, že proměnu hlavního hrdiny z láskyplného otce v nerudného dědka způsobí pohádkový motiv převzatý z Andersenovy Sněhové královny. Úředníku Vasinovi spadne do oka střepina z rozbitého kouzelného zrcadla, které proměňovalo dobro ve zlo. Od této chvíle jej rodina, spolupracovníci a lidé z blízkého okolí nepoznávají. Vasin se stává nesnesitelným nejen jim, ale i sobě, a teprve v okamžiku nejvyššího emocionálního vypětí má šanci získat zpět svou původní podobu. Jak se k němu postaví všichni ti, jimž ublížil? Na scénáři filmu se podílel Alexandr Volodin, s nímž Danělija spolupracoval už na Podzimním maratónu, velkou hereckou příležitost zde opět dostal Jevgenij Leonov. Mimořádná je práce se zvukem a hudba Giji Kančeliho, sugerující vnitřní stav hlavního hrdiny. Do zvláštní atmosféry této smutné komedie přispěl svým zpěvem i sám režisér.

    Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.

  • Út 23/02

    Marketa Lazarová

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1965–1967 / 155 min. / 35mm
    Hrají → Magda Vášáryová, Josef Kemr, František Velecký, Vlastimil Harapes, Vladimír Menšík, Jaroslav Moučka, Ivan Palúch, Michal Kožuch, Pavla Polášková, Naďa Hejná, Karla Chadimová, Pavel Landovský, Václav Sloup, Zdeněk Řehoř, Zdeněk Kryzánek

    „Marketu jsem v sobě nosil od mládí, pak mi jednou kdosi řekl, že to snad vůbec není k natočení, a to byl teprve impuls.
    Marketa je první objekt jakéhosi skutečně dlouhodobého plánu. Druhý je Valdštejn. Po Valdštejnovi by do té zamýšlené trilogie patřil film současný. Nechci říct o Srpnu 68, nemám ještě úplnou představu o roce 1968. Spíš by mi šlo o proudy, které k tomu všemu vedly. V současné situaci vám o tom, co bude dál, mnoho neřeknu. Ale kdo vám poví víc ve chvíli, kdy znovu existuje právo absolutního veta?“
    František Vláčil (jaro 1969)


    Projekci uvede Terezie Hlaváčková. Terezie Hlaváčková je vystudovaná kulturní historička a pedagožka. Jejím studijním zaměřením jsou moderní dějiny, přesněji druhá polovina 20. století. Ve svých pracích se zaměřuje na československé filmy, zvláště na filmy historické. V současné době studuje postgraduální studium na KTF UK a pracuje v Oddělení filmových sbírek Národního filmového archivu.

  • St 24/02

    Jestřábí moudrost

    Režie → Vladimír Drha
    ČSR 1989 / 88 min. / 35mm / 6+
    Hrají → Markéta Hrubešová, Jiří Pomeje
    Cyklus → Ponrepo dětem

    + krátký film
    O stvoření světa / r. Magdalena Kvasničková / ČR 2015 / 2 min. / HD

    Baladická pohádka, natočená v česko-polské koprodukci, vypráví příběh o prokletí královského syna, který má podle jestřábí vědmy zabít vlastního otce. Dokud se tak nestane, v království bude panovat věčná zima. Novorozený královský syn Kryštof má být proto zabit, ale nestane se tak. Dítěte se ujme ptáčník a společně se svým synem ho vychovává. Když však princ dospěje, zjistí, že nástrahám osudu není snadné uniknout.


    Okno do nebe

    Režie → Larry Peerce
    Původní název → The Other Side of the Mountain
    USA 1975 / English friendly / české podtitulky / 102 min. / 35mm
    Hrají → Marilyn Hassettová, Beau Bridges, Belinda Montgomeryová

    Odvrácená strana hor, tak zní přesný překlad filmu, jehož hrdinkou je dívka Jill. Film vznikl podle skutečného příběhu lyžařské instruktorky Jill Kinmontové, nadějné sportovkyně, která měla reprezentovat USA v alpském lyžování na olympiádě roku 1956, ale po úrazu při závodech zůstala upoutána na invalidním vozíku. Poté se stala učitelkou na základní škole a malířkou a nikdy neztratila svůj životní optimismus.

  • Čt 25/02

    Pod našim okýnkem / My Street Films

    Cyklus → Paralelní kino

    Projekt My Street Films, který se zaměřuje na podporu kritického myšlení v oblasti audiovize, funguje v českém prostředí od roku 2014. Jednou z jeho hlavních aktivit je podpora tvorby lokálně angažovaných filmů, které přispívají k emancipaci občanské společnosti. Ke strategii projektu patří spojování aspirujících tvůrců s profesionálními dokumentaristy. Motivace, očekávání a osobní zkušenosti představí ve speciálně vybraném pásmu pro Paralelní kino dokumentaristé Viola Ježková a Ivo Bystřičan.
    uvádějí: Sylva Poláková, Viola Ježková, Ivo Bystřičan


    Třetí část noci

    Režie → Andrzej Żuławski
    Původní název → Trzecia część nocy
    Polsko 1971 / CZT / 100 min. / 35mm
    Hrají → Leszek Teleszyński, Małgorzata Brauneková, Jan Nowicki

    Během druhé světové války je ve Lvově zřízen vědecký ústav na pěstování vší, které přenášejí tyfovou nákazu. Jeho zaměstnanci krmí vši vlastní krví výměnou za ochranu před zatčením. Żuławského první celovečerní film prostoupený apokalyptickými motivy, absurditou a surreálnou imaginací. Poctu kameramarovi Witołdu Sobocińskému uvede Iwona Lyko.

  • Pá 26/02

    Večer pro Slovensko

    Mene Tekel 2019

    Večer pro Slovensko
    Vězení bez mříží / Väzenie bez mreží
    Slovensko 2019 / 30 min. / HD
    Tento původní pořad pro festival Mene Tekel bude sestřihem svědectví oral history a diskuse s přímými pamětníky období nesvobody. Ústav pamäti národa, Bratislava, představí tři příběhy dětí politických vězňů, které na vlastní kůži zažily, jaké to je vyrůstat v neúplné rodině a zároveň ztratit možnost uplatnit své schopnosti v dalším životě.

    Třináctý ročník mezinárodního projektu Mene Tekel se věnuje tématu Pronásledování rodin v době nesvobody. V rámci festivalového týdne, který se uskuteční od 24. února do 3. března, proběhne kolem třiceti akcí zahrnujících koncerty, výstavy, filmové projekce, literární večery, interaktivní pořady pro školy, setkání s mnoha osobnostmi a řada dalších programů pro všechny věkové a zájmové skupiny. (www.menetekel.cz)


    Hra o jablko

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR 1976 / 88 min. / 35mm
    Hrají → Jiří Menzel, Dagmar Bláhová, Jiří Kodet, Bohuš Záhorský, Jiří Lábus, Evelyna Steimarová, Petr Nárožný
    Cyklus → Věra Chytilová

    projekce za účasti autorky námětu a spoluscenáristky Kristiny Vlachové

    „Film Hra o jablko se pokouší komediální formou rozkrýt podstatu neustálého sporu mezi mužem a ženou. Zobrazením hry ve hře, která se ve svých následcích zvrhne sama proti sobě, chce tento film ukázat nebezpečí, jež tkví v našem nezodpovědném přístupu ke skutečnosti. Je prostě nutné si neustále uvědomovat, že následky jakýchkoli našich činů dopadnou na naši hlavu, a to i tehdy, když všechno počíná jen jako hra. Nejde v ní totiž jen o vítěze a poražené, jako každé naše konání i ona sama přinese svůj plod. Film realizuje svou myšlenku v prostředí porodnice, neboť ve faktu zrození dítěte se metafora dokonale spojuje se skutečností a pomáhá nám zřetelněji vyjádřit myšlenku filmu. Dítě, nejdokonalejší lidské dílo, byť sebelehkomyslněji počaté, ať chtěné či nechtěné je prostě tady a my nesmíme dopustit, abychom ho zničili, i když ho necháváme žít.“
    Věra Chytilová

  • So 27/02

    Kolektivizace zemědělství

    Mene Tekel 2019

    Kolektivizace zemědělství
    Ve spolupráci s NFA budou prezentovány dokumenty vztahující se k dramatické poválečné historii – likvidaci soukromého zemědělství. Tzv. socializace vesnice postihla kolem čtvrt milionu rolníků a nelítostnou perzekucí nevratně zasáhla do jejich životů. Součástí večera bude diskuse s odborníky a historiky.


    Postava k podpírání

    Režie → Pavel Juráček / spolurežie Jan Schmidt
    ČSR 1963 / celkem 85 min. / 35mm
    Hrají → Karel Vašíček, Ivan Růžička, Pavel Bártl
    Cyklus → Pavel Juráček

    + krátký film
    Tereza Kozáková / Takovéhle jaro snad ještě nebylo / ČR 2018

    Pavel Juráček známý především jako scenárista a režisér. Zásadním dílem pro něj však byly i vlastní deníky, jež nabízejí podrobný vhled do jeho komplikované osobnosti i do doby, která jej obklopovala a utvářela. Ve filmu Takovéhle jaro snad ještě nebylo se střihačka a režisérka Tereza Kozáková snaží skrze Juráčkovy deníky číst historii i současnost.

  • Ne 28/02

    Cesty úniku

    Mene Tekel 2019

    Leon Lee / Cesty úniku / Avenues of Escape
    Kanada 2017 / CZT / 65 min. / HD / EF
    Dlouhá léta pronásledování praktikujících Falun Gongu v Číně za sebou zanechala tisíce obětí. Životy tří žen se propojily tím, že se vydaly na nebezpečnou cestu za svobodou. „Vyzbrojeny“ pouze mapou a touhou po spravedlnosti se musely při útěku před zatčením v komunistické Číně spolehnout na svou bystrost, odvahu a soucit cizinců. Zůstat v Číně by znamenalo jistou smrt, ale ani útěk neskýtá žádnou záruku.


    Kniha obrazu

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Livre dʼimage
    Francie 2018 / CZT / kamera: Fabrice Aragno / 90 min. / DCP

    Nejnovější film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy.
    Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

    V Cannes pokaždé v určitý moment zažijeme kulminační bod, v němž se celý festival jakoby překlopí. Vlastně ne pokaždé… jenže když k tomuhle nedojde, tak to je, jako kdyby se v daný rok festival vůbec neodehrál, jako kdyby svou existenci jenom předstíral. Proto na takový kulminační bod čekáme, abychom se pak mohli s úlevou vrátit z festivalu domů, protože jsme TO viděli.

    V roce 2018 byly TO halucinační minuty v závěru Godardovy Knihy obrazu. Prodlužovaný konec, kdy filmař jako by ani skončit nechtěl a šel stále hloub a hloub. Podobně jako jím s oblibou citovaný Samuel Beckett, když říká: „Vytvořil jsem obraz – tady je!“ V šíleném sem-a-tam zvukové stopy nabývá hlas stále větší síly, plátno potemní a emoce vystoupají až k dosud nedosaženým vrcholkům.

    Filmař často říká věci tím nejjednodušším způsobem: Je třeba dělat revoluci. Co na tom, nebude-li žádná nebo nepovede-li se, hlavní je naděje!
    A všechna melancholie Godardových Příběh(ů) filmu (1989), celý ten smutek století plného válek se najednou promění. Namísto melancholie: naléhavost a volání na poplach.

    Tenhle chaos, tuhle změť, tuhle komplexnost jsme potřebovali. Tuhle podanou ruku, která se náhle vynořila z plátna, aby nám dala všechnu odvahu světa.

    Vděk, který pak člověk cítí při odchodu z kinosálu, se nedá popsat.
    Stéphane Delorme