David Lynch

Těžko si pomoci, ale mnohé z nás by jistě zajímalo, jak by vypadaly před dvěma roky ukončené Lynchovy meteorologické předpovědi letos v lednu, ve světle plamenů ohnivé katastrofy pustošící Los Angeles.

Série ničivých kalifornských požárů kulminovala právě v okamžiku, kdy byli k evakuaci donuceni také obyvatelé režisérovy rezidence. Lynchova malířského ateliéru, výtvarné dílny, soukromého kina, zvukového studia a v neposlední řadě také lokace, ve které žily postavy Billa Pullmana a Patricie Arquette ze snímku Lost Highway. O několik dní později se bohužel Lynchův stav prudce zhoršil.

Jeho smrt svým neočekávaným načasováním v mnohém připomíná rok 2016, kdy (nejen) hudební svět ztratil Davida Bowieho. Bowie se v té době měl vrátit ke vzájemné spolupráci účinkováním v Lynchově finálním osmnáctihodinovém uhrančivém návratu do světa Twin Peaks.

Nebyl by to David Lynch, kdyby si neporadil tím, že z Bowieho postavy vytvořil mimozemskou entitu ukrytou v zařízení připomínajícím obří samovar. Kromě zmíněného načasování a oboustranného respektu měli oba tvůrci ještě jeden společný rys; jejich tvorba byla shodně reflektována (a uctívána) v popkultuře ale i na jejích okrajích, v místech setkávání s avantgardními proudy filmu, hudby a samozřejmě (a to v případě obou, i když u Lynche zejména) výtvarného umění.

V nedávném článku časopisu New Yorker nazvaném ve volném překladu Truchlím po Davidu Lynchovi ve městě zmítaném plameny popisuje čerstvý držitel Pulitzerovy ceny Justin Chang, jak se týden po Lynchově úmrtí konala ve slavném sále Egyptian Theatre vyprodaná projekce Inland Empire. Tedy nedaleko míst, kde tragicky a na pokraji bezdomovectví končí odysea Laury Dern ze stejnojmenného, na digitální kameru z velké části improvizovaně natočeného filmu. Jen o pár bloků dál se místní patriot Lynch po natáčení usadil s transparentem, aby své dlouholeté múze vydobyl oscarovou nominaci… 

„Ve svých filmech s oblibou mísí minulost města s jeho současností, objevují se kulturní a architektonické pozůstatky starého Los Angeles ukryté mezi novějšími fasádami města. Myslím, že je příznačné, že všechny tři Lynchovy filmy z prostředí L.A. jsou tak zakořeněné v křečovitých hrách s identitou: vzpomeňme na saxofonistu Freda (Bill Pullman), který se nevysvětlitelně mění v automechanika Peta (Balthazar Getty) ve filmu Lost Highway, nebo na Lauru Dern, která mění podobu podle libosti v každé druhé scéně filmu Inland Empire (2006). Jako by Lynch poukazoval nejen na přirozenou plasticitu filmového média, ale také na město, které je známé svou nekonečnou sebeobnovou – a které je často neprávem považováno za žumpu neautentičnosti,“ píše v článku Chang.

Dlužno říct, že Lynchova osobitá performance tehdy skončila krachem. David Lynch to později shrnul slovy: „Miluji světlo, které je v Los Angeles. Zamiloval jsem si atmosféru zdejšího života. A vždycky říkám, že když jste v L. A. někdy v létě, hlavně na jaře, když je v noci cítit vůně jasmínu a přitom vane vítr, tak je ve vzduchu zlatý věk Hollywoodu, a to je prostě magické. Jsou tu velká filmová studia, ty zvukotěsné továrny, miluju to. A taky hvězdný systém... všechny tyto věci tvoří jeden velký sen. Navzdory všemu zlu, jež je v něm také obsaženo, nepřestává tento sen lidi mocně vábit.“

V následujících měsících se budeme ve spolupráci s centrem DOX snažit o to, abychom společně odcházeli do jarních nocí v družném hovoru nad dílem Davida Lynche. Ať už půjde o rozčilení z cizí váhavé analýzy, smích, dojetí, nebo tiché pohroužení do vlastních myšlenek. Viděli jsme totiž právě dílo režiséra, který několik generací svých fanoušků naučil, že jistý prvek nevysvětlitelnosti zároveň přináší vyšší míru otevřenosti k poznání.

filmový warm-up k výstavě David Lynch: V plamenech. DOX Praha

kurátor výstavy: Otto M. Urban

kurátor filmového programu: David Havas