Sofia Gubajdulina

„Nedovedu si představit umění, které by se nevztahovalo k nebesům, k dokonalosti, k absolutnu.“

Sofia Gubajdulina

Sofia Gubajdulina nebyla primárně filmovou komponistkou, navzdory víc než třem desítkám filmů, na nichž spolupracovala a navzdory členství v Americké filmové akademii, každoročně udělující Oscary (od roku 1929). Bezesporu nejvýznamnější ruská hudební skladatelka, jejíž život se uzavřel letos 13. března, byla představitelkou hudebního modernismu s vyhraněně duchovní orientací, a jako taková byla komunistickým režimem, v němž strávila velkou část života, v nejlepším případě trpěna.

Celou svou profesní kariéru strávila takříkajíc „na volné noze“. Práce pro film proto zvláště v prvním období, v šedesátých a sedmdesátých letech, znamenala v prvé řadě existenční záchranu, prostředek obživy. Kdo se ale někdy setkal se skladatelčinou hudbou, dobře ví, že originalita, proud neustálých překvapení, v žádném jejím díle chybět nebude.

Z ruských režisérů, s nimiž Gubajdulina spolupracovala, byl nejdůležitější zřejmě Rolan Bykov (jeho snímek Hastroš promítneme 7. května). Po rozpadu SSSR, když trvale zakotvila na Západě, ji pro svůj film Vesnice z kartonů (2011) oslovil duchovně spřízněný italský filmař Ermanno Olmi; hrdinou jeho snímku je kněz (Michael Lonsdale), který po odsvěcení svého kostela ztrácí smysl života. V roce 1995 kromě toho skladatelka svolila k zařazení úryvků ze dvou svých centrálních děl – Ofertoria (1980) a Sedmi slov Ježíše na kříži (1982) do filmu patriarchy portugalské kinematografie Manoela de Oliveiry s názvem Klášter.