Becker & syn

Není třeba se pouštět do teoretizování nad smyslem dělení filmů podle určitých národních „škol“, stačí upozornit na to, že v některých zemích se bezpochyby vyskytli autoři, o nichž se dá říci, že se stali ztělesněním specifičnosti té které národní kinematografie nebo, řečeno staromilsky, jejího „národního ducha“ (což se nevylučuje s kritičností vůči němu). Nejlepšími důkazy jsou příklady, které vytanou na mysli automaticky: Japonsko a Jasudžiro Ozu, Polsko a Andrzej Wajda, Německo a R. W. Fassbinder, USA a Howard Hawks, Rusko a Boris Barnet, Ukrajina a Alexandr Dovženko, Portugalsko a Manoel de Oliveira, Francie a Jacques Becker.

Když redukujeme tento výčet jen na jména Ozu, Hawks, Oliveira a Becker, dostaneme ještě sevřenější rodinku: skupinu „neviditelných experimentátorů“, hledačů jednoduchosti, nepřátel všech okázalých exhibicí filmařské virtuozity. Lidí, kteří jsou ve společenství, které filmují, samozřejmě „doma“, a to v takové míře, že to jako zvláštní kvalitu pocítí i divák „zvenčí“.

Ne náhodou Becker nejvíce „ožil“ pokaždé, když mohl vykreslit určité prostředí, především pařížské (sem patří Falbalas, Antoine a Antoinette, Schůzka v červenci, ale také u nás neznámý film Edouard a Caroline). I z postav polosvěta a z gangsterů uměl vytvořit „beckerovské“ typy, živé lidi nepřistřižené žánrovými konvencemi – je radost pozorovat například Jeana Gabina nebo Lina Venturu v klasické „psychologické gangsterce“ Nesahejte na prachy (u nás bohužel uvedené jen na obrazovce).

V titulcích Beckerových filmů se často objevuje jméno Renoir. Patří vynikající francouzské střihačce Marguerite Renoir, kterou Becker poznal během svých učednických let u „patrona“ kinematografie. U filmaře, který Beckerovu tvorbu bezpochyby ovlivnil nejvíc, aniž by ho odkázal do role věčného epigona. Jistě ne náhodou pojmenoval Becker v roce 1933 svého syna, který se později rovněž prosadil jako filmový režisér, Renoirovým křestním jménem: Jean.

„Naivní filmař si se scénářem hlavu neláme, rád propadne příběhu, který vypráví, a první, kdo se pak propadne s ním, je divák. Filmaři-intelektuálovi, který chce vyjádřit všeobecně platné myšlenky, postačí příběh jako vehikl, který pro ně zkonstruuje. I to je poměrně snadné. Ale Jacques Becker nebyl ani naivní, ani filosofický režisér, ale čistý filmař. To znamená, že řešil výhradně problémy, které mu kladlo filmové umění.

Především se vždycky snažil o přesný tón, čili o jediný správný. Jako většina filmařů, kteří si kladou mnoho otázek, přicházel spíš na to, čeho se má vyvarovat, než čeho chce dosáhnout. Nenáviděl filmy, které bychom mohli nazvat „kinematografií bez míry“: všechnu vzletnost, povrchní erotičnost a násilí, systematicky přepjatý tón.“

François Truffaut

„Když za mnou Jacques Becker přišel, byl výrostek, nebo spíš mladý muž. Byl skvělý představitel všeho, co nemám rád – velká francouzská buržoazie, kdejaké bary, nákladné sporty. Když jsem ten lak seškrábal, octl jsem se tváří v tvář úchvatné a vášnivé bytosti. Jeho nadšení pro filmy, které jsem měl rád, zejména pro Stroheimovu Chamtivost, a zvláště pak způsob jeho chování k jiným lidem definitivně zahnaly můj dojem, že je snob. Miloval lidstvo, ale ne teoretickou a obecnou láskou, ale individuálně. Neměl, pokud šlo o přátelství, žádný předsudek, přátelil se stejně bouřlivě s klempířem jako se slavným spisovatelem.

Seznámil mě s ním Paul Cézanne, malířův syn. Renée, Paulova žena, byla dcera Georgese Rivièra, přítele mého otce z dětství a autora knihy Renoir a jeho přátelé. Renée ztratila matku v útlém dětství, a tak ji často vychovávala moje matka. Uvádím všechny tyto podrobnosti, abych upřesnil rodinnou atmosféru, do níž čas od času zapadl Jacques Becker. (...)

Sledoval horlivě mé filmařské pokusy, naprosto přesvědčen, že pro něj je to vášeň jen platonická. Neměl ponětí, jak by mohl uniknout svému osudu ctihodného továrníka, výrobce akumulátorů. Bylo mu dvacet let a měl přirozenou eleganci. Rozuměl módě a dovedl ji přizpůsobovat své osobnosti. Nemám na mysli jen způsob oblékání, míním i způsob myšlení, jednání, usedání nebo způsob, jak platit číšníkovi v kavárně, který právě naservíroval populární nápoj malé skupině lidí, kteří „se vyznají“. Všechna rituální gesta života praktikoval s desetiletým předstihem.

Když se točila Velká iluze, rozhodli jsme se, že budeme žít všichni společně. Naše přátelství bylo víc než běžné přátelství. Kdyby náš fyzický vzhled nebyl vyvracel jakékoli podezření toho druhu, zlí mračnopozoři by si bývali mohli myslet, že naše styky hraničí s milostnou avantýrou. A proč ne? Já velice věřím v přátelství vášnivá a přitom prostá jakékoli sexuality. Ve Velké iluzi není vztah Rauffenstein-Boeldieu nic jiného než příběh lásky.

Naše přátelské pouto mělo trvat osm let. Rozdělila nás druhá světová válka. Když jsem se vrátil do Francie, Jacques Becker byl velký režisér. Šel svou cestou, jako já jsem šel svou. Měl talent stejně přesvědčivý, jako byl on sám. Jeho Zlatá hříva zůstane filmovým veledílem.“

Jean Renoir