Andrzej Wajda

Několik let před smrtí Andrzeje Wajdy (1926–2016) vznikla kontroverzní inscenace Byl jednou jeden Andrzej Andrzej Andrzej i Andrzej (režie: M. Strzępka, P. Demirski; premiéra: Činoherní divadlo Jerzyho Szaniawského ve Wałbrzychu, 2010) o pohřbu tehdy ještě žijícího režiséra. Tento fakt měl ukázat, že se tvůrce stal pomníkem zaživa – umělcem z mramoru a železa poválečného Polska. Dnes, kdy už deset let není mezi námi, se k jeho tvorbě znovu vracíme a konfrontujeme se nanovo s jeho vizí světa, interpretací dějin a autorským stylem. 

Wajda – malíř, filmový a divadelní režisér – byl umělcem mimořádně kreativním, jehož dílo nelze redukovat na jedinou formaci, trend či uměleckou tendenci. Soustředěn na polské dějiny usiloval o jejich převedení do univerzálního jazyka, který by byl srozumitelný a blízký divákům i za hranicemi země. Tímto jazykem byl do značné míry filmový obraz, jímž navazoval na tradici malířství. Jak upozorňuje polský kameraman Piotr Suzin: „Wajda vidí svůj svět tak, jak jej viděli malíři; komponuje dramatické scény v duchu Goyi, vytváří symbolické obrazy jako Malczewski, strukturuje prostor jako Wróblewski a pracuje se světlem jako Caravaggio.“

Režisér, okouzlený tvorbou Federica Felliniho, se sám stal zdrojem inspirace pro takové tvůrce, jako jsou Martin Scorsese (Špinavé ulice), Francis Ford Coppola (Kmotr II) či Steven Spielberg (Schindlerův seznam). Už na počátku své kariéry, počínaje snímky Kanály a Popel a démant, se snažil překračovat komfortní zónu systémových doktrín a zjednodušených kulturních a společenských stereotypů. Film byl v jeho pojetí „stažením srdce, okamžikem vytržení, studenou rukou na hrdle, okouzlením něčím, co musí skončit – nevyhnutelně jako život“.

Přehlídka se koná ve spolupráci s Polským kulturním institutem v Praze.