Anotace
Vynikající formu Věry Chytilové potvrzovaly během osmdesátých let stylizované snímky Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) či Kopytem sem, kopytem tam (1988). Na počátku desetiletí ovšem ceněná autorka realizovala – v návaznosti na svá díla ze sedmdesátých let – i civilně laděnou komedii Kalamita. Stejně jako v případě ostatních děl Chytilové je i příběh mladého strojvůdce výsledkem kompromisů, jež si autorka vyvzdorovala na barrandovské dramaturgii. Ta jí přitom projekt sama nabídla, protože o látku nebyl kvůli náročné realizaci v zimních exteriérech zájem. Scénář Josefa Šilhavého režisérka přepsala, takže z „konsolidačního“ příběhu o vysokoškolákovi nacházejícím nový smysl života mezi nádražáky se stalo hořce zábavné podobenství o soudobém Československu. Vznik Kalamity proto neohrožovala jen nevypočitatelná příroda, ale i cenzurní zásahy a tlaky. Film přišel do kin bez reklamní kampaně, a přestože se na něj diváci jen hrnuli, bylo jeho promítání v Praze nakonec zakázáno. Chytilová, jejíž otec vlastnil nádražní restauraci, neinscenovala zasněženou idylku, ale autenticky působící dílo plné protirežimních, dvojsmyslných „hlášek“. Nejen hrdina Honza Dostál, ale i řada dalších postav se navíc nachází v „kalamitní“ životní situaci, kterou jako společný – celospolečenský – problém odhalí finální scéna ve sněhem zasypaném vlaku. Klíčový podíl na nervní, provokativně neučesané podobě díla mají kameraman Ivan Šlapeta a střihač Jiří Brožek. V hlavní roli Chytilová poskytla první velkou příležitost tehdy dvaatřicetiletému Bolku Polívkovi. Po jeho boku se coby bezskrupulózní Majka objevuje Polívkova kolegyně z Divadla na provázku, Dagmar Bláhová, jež excelovala už v režisérčině Hře o jablko (1976). Zájem Chytilové o herce zvyklé improvizovat v rámci působení na malých, mimopražských scénách (zde brněnský Provázek a původně liberecká Ypsilonka) potvrzuje i obsazení Jany Synkové, Jaroslavy Kretschmerové, Jana Schmida či Jiřího Pechy.
Číst dále
