Sladký život

černobílý, psychologický, 12 nevhodný pro děti, 1:2,35, 2–D, mono, dlouhý – 167 min.

Původní název: La dolce vita. Země původu: Itálie, Francie. Výrobce: Riama Film, Cinecittà (koprodukce), Pathé Consortium Cinéma (koprodukce). Rok copyrightu: 1960. Premiéra: 14.9.1962 (původní), 25.9.2003 (obnovená), 1.9.2017 (obnovená). Mluveno: italsky, anglicky, francouzsky, německy (titulky). – Znovu v kinech od 1. září. Digitálně zrekonstruované s českými titulky.

Distribuce: Ústřední půjčovna filmů (původní 1962), AČFK (obnovená 2003), Pannonia Entertainment (obnovená 2017).

AUTOŘI: Režie: Federico Fellini. Námět: Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano. Scénář: Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi (spolupráce na scénáři). Kamera: Otello Martelli. Architekt: Piero Gherardi. Návrhy kostýmů: Piero Gherardi. Masky: Otello Fava (návrhy masek). Střih: Leo Catozzo. Zvuk: Agostino Moretti, Oscar Di Santo. Výkonná produkce: Franco Magli. Producent: Giuseppe Amato, Angelo Rizzoli. Odborný poradce: Brunello Rondi (umělecký poradce). Hudba: Nino Rota, Armando Trovaioli (hudební spolupráce), Franco Ferrara (hudební spolupráce). Použitá hudba: různé skladby a písně.

Hrají: Marcello Mastroianni (Marcello Rubini), Yvonne Furneaux /ž/ (Emma), Anouk Aimée /ž/ (Magdalena), Anita Ekberg /ž/ (Sylvie), Lex Barker (Robert), Alain Cuny (Steiner), Nadia Gray /ž/ (Naďa), Magali Noël /ž/ (Fanny), Annibale Ninchi (Marcellův otec), Walter Santesso (Paparazzo), Valeria Ciangottini /ž/ (Paola), Alain Dijon (Frankie Stout), Renée Longarini /ž/ (Steinerová), Giulio Girola (komisař Lucenti), Nico Otzak /ž/ („sofistikovaná“ blondýna), Vadim Wolkonsky (kníže Mascalchi), Riccardo Garrone (majitel vily Richard), Enrico Glori (Nadin ctitel), Jacques Sernas (filmová hvězda), Laura Betti /ž/ (Laura), Adriana Moneta /ž/ (prostitutka), Iris Tree /ž/ (básnířka), Ida Galli /ž/, Enzo Cerusico, Giulio Paradisi, Enzo Doria, Mino Doro, Adriano Celentano, Umberto Orsini, Liana Orfei /ž/, Italo Zingarelli.

České titulky: Pannonia Entertainment.

Ceny: Oscar: nejlepší kostýmy/čb film (P. Gherardi); (nominace) nejlepší režie (Federico Fellini), nejlepší původní scénář (Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi), nejlepší výprava/čb (Piero Gherardi). MFF v Cannes 1960: Velká cena Zlatá palma. Donatellův David: nejlepší režie (Federico Fellini). Ceny italského Národního syndikátu filmových novinářů Stříbrné stuhy: nejlepší herec (Marcello Mastroianni), nejlepší původní scénář (Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano), nejlepší výprava (Piero Gherardi). Ceny NYFCC: nejlepší cizojazyčný film.

Jedno z nejlepších děl Federica Felliniho a jeden z nevýznamnějších filmů minulého století Sladký život se vrací na naše plátna po čtrnácti letech ve zrekonstruované digitální verzi, přičemž je stále aktuální. Lze jej mj. chápat i jako jednu z prvních kritik společnosti nadbytku, jejíž „výstřednost“ (dnes zmnohonásobená) může vést k velké společenské krizi. Zároveň ukazuje i nebezpečnou moc médií, jež společnost stále více ovlivňují. Protagonistou je slabošský novinář Marcello Rubini (Felliniho alter ego Marcello Mastroianni), který už dávno rezignoval na to být dobrým žurnalistou nebo dokonce spisovatelem. S fotografem Paparazzem (jehož jméno dalo vzniknout pojmenování bulvárních slídilů „paparazzi“) se pohybuje v prostředí římské smetánky a sbírá drby o celebritách. V mozaice epizod prožívá zejména noční dobrodružství. Stará se o hysterickou snoubenku Emmu, kterou podvádí, jak to jen jde, mj. s krásnou a bohatou Magdalenou a s dalšími ženami. Stráví divokou noc v římských ulicích s hollywoodskou sexbombou Sylvií (slavná scéna koupele ve fontáně di Trevi), ale zúčastní se i improvizované náboženské pouti na místě za městem, kde se dvěma dětem údajně zjevila Panna Maria. Krátce se setká s otcem, který za ním přijel a který dostane srdeční záchvat kvůli tanečnici Fanny. Zastaví se na bizarní palácové slavnosti římské aristokracie. Zasáhne ho, když se dozví, že jeho přítel, intelektuál Steiner, na jehož snobském večírku také byl, zastřelil své dvě děti a pak sám sebe. – Z Marcella se stane reklamní agent a dál vede mizernou existenci. Po dalším večírku v opilosti urazí všechny zúčastněné a zůstane na pláži. Neslyší, že na něj volá servírka Paola, která by mu mohla přinést životní změnu.

FEDERICO FELLINI (nar. 20.1.1920, Rimini, Emilia-Romagna – zem. 31.10.1993, Řím, na infarkt), studoval koncem 30. let práva na univerzitě v Římě. Souběžně působil jako novinář a především kreslíř, ilustrátor a karikaturista pro humoristické a komiksové časopisy. V redakci časopisu Marc’Aurelio potkal budoucího filmaře Stefana Vanzinu, který mu zprostředkoval práci gagmana a spoluúčast na scénářích ke komediím s komikem Macariem. Stále více se věnoval psaní scénářů a od druhé poloviny 40. let působil také jako asistent režie u neorealistických filmů Roberta Rosselliniho, Alberta Lattuady a Pietra Germiho. V roce 1950 natočil ve spolurežii s Albertem Lattuadou psychologicke drama Světla varieté. Zatímco v období 50. let převládaly v jeho tvorbě realistické prvky a pevnější epická struktura, v 60. letech se začal zaměřovat na epizodicky a fragmentárně vyprávěné příběhy založené na vizuální fantazii a imaginaci. V některých jeho filmech je přítomna autobiografická rovina, obsahující originální a typický poetický, lyrický, nostalgický a melancholický přístup k obdobím jeho dětství, mládí i dospělosti. Častá témata cirkusu, varieté a klaunů představují součást jeho subjektivních spektakulárních vizí. V 80. a 90. letech natočil také zajímavé reklamní spoty Oh, che bel paesaggio: Bitter Campari (1984, Ach, jak krásná krajina: Bitter Campari), těstoviny Alta società: Rigatoni Barilla (1986, Vysoká společnost: Makaróny Barilla) a pro římskou banku triptych Sogno della galleria (1992, Sen o tunelu), Sogno del leone in cantina (1992, Sen o lvu ve sklepě) a Sogno del „déjeuner sur lherbe“ (1992, Sen o „snídani v trávě“), v němž hrají Paolo Villaggio a Fernando Rey. Z mnoha filmových ocenění připomínáme ceny z MFF v Benátkách (Stříbrný lev za Darmošlapy, Stříbrný lev ex aequo za Silnici, Pasinettiho cena za Satyricon a Klauny), na MFF v Cannes (Zlatá palma za Sladký život, technická Grand Prix za Romu a Cena k 40. výročí festivalu za Interview), na MFF v Moskvě (Velká cena za Osm a půl, Zlatá cena za Interview). Čtyři jeho snímky získaly Oscara za cizojazyčný film (Silnice, Cabiriiny noci, Osm a půl, Amarcord) a jeden Zlatý glóbus v téže kategorii (Giulietta a duchové). Sám byl nominován na Oscara čtyřikrát za režii a osmkrát za podíl na scénáři, ale získal „jen“ Čestného Oscara za celoživotní dílo (1992). Obdobně byl oceněn i Cenou BAFTA (1987), Donatellovým Davidem (1984) a na MFF v Benátkách (1985). Italský prezident mu udělil Řád Velkého důstojníka za zásluhy o italskou republiku (1964) a Řád Rytíře Velkého kříže za zásluhy o italskou republiku (1987). K jeho častým spolupracovníkům patřili scenáristé Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi, Tonino Guerra a Bernardino Zapponi, kameramani Otello Martelli, Gianni Di Venanzo, Giuseppe Rotunno a Tonino Delli Colli, hudební skladatelé Nino Rota a Nicola Piovani, střihači Leo Catozzo, Ruggero Mastroianni a Nino Baragli a architekti a návrháři kostýmů Piero Gherardi, Danilo Donati a Dante Ferretti. Jeho manželkou byla v letech 1943-93 herečka Giulietta Masinaová (1921-1994), již často obsazoval, právě tak jako Marcella Mastroianniho. – Z české felliniovské bibliografie připomínáme tituly Federico Fellini, Ennio Flaiano, Tullio Pinelli, Brunello Rondi: 5 scénářů (1953-1963, Odeon, Praha 1966), Angelo Solmi: Federico Fellini (1962, Orbis, Praha 1967), Federico Fellini, Tonino Guerra: Amarcord (1973, Odeon, Praha 1978), Federico Fellini: Dělat film (1980, Panorama, Praha 1986), Zdenek Zaoral: Federico Fellini (ČSFÚ, Praha 1989), Charlotte Chandlerová: Já Fellini (1985, Cinema, Praha 1994), Constanzo Constantini: Rozhovory s Fellinim (1995, nakl. Blízká setkání, Praha 1996), Stanislava Přádná: Čtyřikrát dva. Fellini – Masinová, Antonioni – Vittiová, Bergman – Ullmannová, Saura – Chaplinová (nakl. Akademie múzických umění, Praha 2007), Tullio Kezich: Federico Fellini, život a filmy. (2007, NLN, Praha 2011). Z filmů o Fellinim výběrově připomínáme dokumenty Zoom su Federico Fellini (1965, Zoom na Federica Felliniho; r. Sergio Zavoli), Ciao, Federico! (1970, Ahoj, Federico!; r. Gideon Bachmann), Mémoire: Federico Fellini (TV-1982, Vzpomínka: Federico Fellini; r. Jean-Christophe Rosé), Federico Fellini: Un autoritratto ritrovato (TV-2000, Federico Fellini; r. Paquito del Bosco – TV), The Magic of Fellini (TV-2002, Kouzlo Felliniho; r. Carmen Picciniová), Fellini: Je suis un grand menteur (2002, Fellini: Jsem velký lhář; r. Damian Pettigrew), Federico Fellini: Mit den Augen der anderen (2003, Federico Fellini: Očima ostatních; r. Eckhart Schmidt), Lultima sequenza (2003, Poslední sekvence; r. Mario Sesti), Cinecittà: La casa di F. Fellini (2004, Cinecittà: Domov F. Felliniho; r. Roberto Mannoni – V), Giulietta e Federico (2010, Giulietta a Federico; r. Francesco Del Grosso), Circo Fellini (2011, Cirkus Fellini; r. Adriano Aprà), Sur les traces de Fellini (2012, Po stopách Felliniho; r. Gerald Morin), Fellineide, il volto inedito del grande maestro (2013, Fellineide, dosud neznámá tvář velkého mistra; r. Franco Longobardi) a Limperatore di carta (2015, Vládce papíru; r. Fabiana De Bellisová) nebo hrané, komedie, v níž vystupuje postava Felliniho F.F.S.S., cioè „…che mi hai portato a fare sopra a Posillipo se non mi vuoi più bene?“ (1983, F.F.S.S., totiž „… proč jsi mě vzal do Posillipa, když už mě nemáš rád?“; r. Renzo Arbore), biografické drama z filmového prostředí Celluloide (1995, Celuloid; r. Carlo Lizzani), autobiografické nostalgické drama o setkání Felliniho a Ettora Scoly Che strano chiamarsi Federico: Scola racconta Fellini (2013, Jak zvláštní jmenovat se Federico: Scola vypráví o Fellinim; r. Ettore Scola).Filmografie: (spolupráce na scénáři, není-li uvedeno jinak) Imputato, alzatevi! (1939, Obžalovaný, povstaňte!; r. Mario Mattòli), Lo vedi come sei… lo vedi come sei?! (1939, Vidíš to, jaký jsi… vidíš to, jaký jsi?!; r. Mario Mattòli; + gagman), Il pirata sono io! (1940, Pirát jsem já!; r. Mario Mattòli; + gagman), Non me lo dire (1940, Neříkej mi to; r. Mario Mattòli; + gagman), I cavalieri del deserto (1940, Pouštní jezdci; r. Gino Talamo, Osvaldo Valenti), Avanti, c’è posto… (1941, Pojďte dál, je tady místo… ; r. Mario Bonnard), Documento Z 3 (1941, Dokument Z 3; r. Alfredo Guarini), Quarta pagina (1942, Čtvrtá stránka; r. Nicola Manzari, Domenico M. Gambino), Lultima carrozzella (1943, Poslední drožka; r. Mario Mattòli), Campo de fiori (1943; r. Mario Bonnard), Apparizione (1944, Zjevení; r. Jean De Limur), Chi lha visto? (1945, Kdo to viděl?; r. Goffredo Alessandrini), Tutta la città canta (1945, Celé město zpívá; r. Riccardo Freda), Řím, otevřené město (1945, Roma, città aperta; r. Roberto Rossellini), Paisà (1946, Paisà; r. Roberto Rossellini), Aquila nera (1946, Černý orel; r. Riccardo Freda), Il delitto di Giovanni Episcopo (1947, Zločin Giovanniho Episcopa; r. Alberto Lattuada), Fumeria doppio/Ritorna Za-la mort (1947, Kuřárna opia; r. Raffaello Matarazzo), Il passatore (1947, Převozník; r. Duilio Coletti), epizoda Il miracolo (Zázrak; + herec) z povídkového filmu Lamore (1948, Láska; r. Roberto Rossellini), Bez milosrdenství (1948, Senza pietà; r. Alberto Lattuada), La città dolente (1949, Zarmoucené město; r. Mario Bonnard), In nome della legge (1949, Ve jménu zákona; r. Pietro Germi), Mlýn na Pádu (1949, Il mulino del Po; r. Alberto Lattuada), Cesta naděje (1950, Il cammino della speranza; r. Pietro Germi), Francesco, giullare di Dio (1950, František, prosťáček Boží; r. Roberto Rossellini), Persiane chiuse (1951, Zavřené okenice; r. Luigi Comencini), Cameriera bella presenza offersi… (1951, Dobře vypadající pokojská nabízí své služby…; r. Giorgio Pàstina), La città si difende (1951, Město se brání; r. Pietro Germi), Il brigante di Tacca del Lupo (1952, Zbojník z Tacca del Lupo; r. Pietro Germi), Europa 51 (1952, Evropa 51; r. Roberto Rossellini), Cinque poveri in automobile (1952, Pět chudáků v automobilu; r. Mario Mattòli), Fortunella (1958; r. Eduardo De Filippo), Alex in Wonderland (1970, Alex v říši divů; r. Paul Mazursky; herec), Ceravamo tanto amati (1974, Měli jsme se tak rádi; r. Ettore Scola; herec), Viaggio con Anita (1978, Cesta s Anitou; r. Mario Monicelli – TV), Il tassinaro (1983, Taxikář; r. Alberto Sordi; herec – V); (režie, spolupráce na scénáři, není-li uvedeno jinak) psychologické drama Luci del varietà (1950, Světla varieté; spol. r. Alberto Lattuada; + spol. prod.), romantická satirická komedie o novomanželském páru, jehož vztah naruší manželčin filmový idol, Bílý šejk (1952, Lo sceicco bianco) s Albertem Sordim, epizoda Sňatková kancelář (Un’agenzia matrimoniale) z povídkového filmu Láska ve městě (1953, Amore in città), psychologické melodrama o pěti přátelích, trávících mládí zahálením, I vitelloni (1953, Darmošlapové – V), existenciální drama o dívce, která se nedobrovolně stává partnerkou surového cirkusového artisty, Silnice (1954, La strada) s Giuliettou Masinaovou a Anthonym Quinnem, psychologické drama o stárnoucím zloději a jeho kumpánech Podvodník (1955, Il bidone – V), psychologické drama o mladé prostitutce, zneužívané partnery, Cabiriiny noci (1957, Le notti di Cabiria) s Giuliettou Masinaovou, působivá freska o morálním úpadku zámožné římské společnosti Sladký život (1960, La dolce vita) s Marcellem Mastroiannim, epizoda Pokušení doktora Antonia (Le tentazioni del dottor Antonio) z povídkového filmu Boccaccio 70 (1962, Boccaccio 70), podobenství o filmovém režisérovi, zažívajícím osobní i tvůrčí krizi, Osm a půl (1963, 8½) s Marcellem Mastroiannim, fantastické podobenství o ženě, jíž duchové pomohou vyřešit nešťastné manželství, Giulietta a duchové (1965, Giulietta degli spiriti) s Giuliettou Masinaovou, epizoda Toby Dammit z povídkového filmu Tre passi nel delirio/Histoires extraordinaires (1968, Podivuhodné příběhy – TV), výpravná alegorická vize podle Petroniovy knihy o putování dvou mladíků antickým Římem Satyricon (1968, Fellini-Satyricon), stylizovaný autobiografický dokument o režisérových tvůrčích metodách Block-notes di un regista (1969, Zápisník režiséra), dokumentární drama s reportážními prvky ze zákulisí cirkusu Klauni (1970, I clowns; + herec), autobiograficky laděná freska o historii a současnosti římské společnosti Roma (1972, Roma; + herec), vzpomínky na dětství a dospívání v rodném Rimini Amarcord (1973, Amarcord), alegorická kostýmní férie podle životopisných pamětí známého italského svůdníka Il Casanova di Federico Fellini (1976, Casanova Federica Felliniho – V) s Donaldem Sutherlandem, podobenství o společenských vztazích Zkouška orchestru (1978, Prova dorchestra), fantaskní satira o sukničkáři, ocitajícím se v zajetí žen, La città delle donne (1980, Město žen – V) s Marcellem Mastroiannim, operně pojatá mystifikace na motivy lyrických textů Andrey Zanzotta o zámožné společnosti na zaoceánské lodi A loď pluje (1983, …e la nave va), nostalgické poetické drama ze zákulisí stárnoucích varietních tanečníků Ginger a Fred (1985, Ginger e Fred, + spol. sc.) s Giuliettou Masinaovou a Marcellem Mastroiannim, autobiografické poetické drama z filmového prostředí římských studií Cinecittà Interview (1987, Interview; + herec), alegorická satirická komedie podle románu Ermanna Cavazzoniho Poéma o náměsíčných, vyprávějící o dvou mužích, kteří během putování pádskou krajinou naslouchají magickému hlasu měsíce La voce della luna (1990, Hlas luny). -jš-