Mžitky

barevný, psychologický, historický, životopisný, 12 nevhodný pro děti, 1:2,35, 2–D, DVD-K, BRD-K, MP4, Dolby Digital, dlouhý – 98 min.

Původní název: Powidoki. Země původu: Polsko. Výrobce: Akson Studio, Telewizja Polska (koprodukce), EC1 Łodź – Miasto kultury (koprodukce), Narodowy Institut Audiowizualny (koprodukce), Fundacja Tumult (koprodukce), Polski Instytut Sztuki Filmowej (podpora). Rok copyrightu: 2016. Premiéra: 30.3.2017. Mluveno: polsky (titulky). – Poslední film legendy polské kinematografie Andrzeje Wajdy je mistrovským portrétem, zachycujícím vášnivý boj nezávislého umělce se stalinskými doktrínami, boj na život a na smrt...

Distribuce: Artcam. Lokace: Polsko: Lodž, Varšava.

AUTOŘI: Režie: Andrzej Wajda, Marek Brodzki (režijní spolupráce). Námět: Andrzej Wajda. Scénář: Andrzej Mularczyk, Paweł Mossakowski (spolupráce na scénáři), Władysław Pasikowski (spolupráce na scénáři). Kamera: Paweł Edelman. Architekt: Marek Warszewski. Návrhy kostýmů: Katarzyna Lewińska. Masky: Janusz Kaleja. Střih: Grażyna Gradoń /ž/. Zvuk: Maria Chilarecka, Kacper Habisiak, Marcin Kasiński. Výkonná produkce: Małgorzata Fogel-Gabryś /ž/. Producent: Michał Kwieciński. Vizuální efekty: Mikołaj Valencia (supervize), Maciej Prętki (supervize). Závěrečné titulky: Radosław Rekita. Hudba: Andrzej Panufnik (výňatky z děl). Použitá hudba: různé skladby a písně. Koordinátor kaskadérů: Jacek Jeleń.

Hrají: Bogusław Linda (Władysław Strzemiński), Zofia Wichłacz /ž/ (Hana), Bronisława Zamachowská (Nika Strzemińská), Andrzej Konopka (tajný), Krzysztof Pieczyński (Julian Przyboś), Mariusz Bonaszewski (Madejski), Szymon Bobrowski (ministr Włodzimierz Sokorski), Aleksander Fabisiak (ředitel Rajner), Paulina Gałązka /ž/ (Wasińská), Irena Melcer /ž/ (Jadzia), Tomasz Chodorowski (Tomek), Filip Gurłacz (Konrad), Mateusz Rusin (Stefan), Mateusz Rzeźniczak (Mateusz), Tomasz Włosok (Roman), Adrian Zaremba (Wojtek).

České titulky: Pavel Peč (Filmprint Digital).

Ceny: Filmový festival v Gdyni 2016: Mimořádná cena poroty.

Devadesátiletý Andrzej Wajda (1926-2016) až do své smrti neúnavně pracoval, přičemž se v závěru života zaměřoval zejména na snímky o výtvarném umění. Sem zapadá i jeho poslední hraný film, životopisný snímek o osudu čelného představitele konstruktivistické avantgardy 20.a 30. let, výtvarníka, teoretika umění a pedagoga Władysława Strzemińského (1893-1952). Nejedná se o čistou biografii, některé postavy a situace jsou fiktivní. Tvůrci se zaměřují na malířovo životní období od roku 1948 do jeho smrti. – Jednonohý, jednoruký a na jedno oko slepý Władysław Strzemiński skončí na policii, když berlí protrhne obří látkový transparent, který mu spustili přes okno. Šéf „přes kulturu“ z Úřadu bezpečnosti (ÚB, polský ekvivalent české Státní bezpečnosti) konstatuje, že se mistr musí v přelomové době rozhodnout. Strzemiński, velmi oblíbený profesor dějin umění na Akademii výtvarných umění v Lodži, je na počátku roku 1950 vyhozen ze školy, když se postaví proti ministru kultury Sokorskému, horujícímu pro socialistický realismus. Studenti zůstanou pedagogovi věrní. Jedna z posluchaček, Hana, která se do stárnoucího muže zamilovala, přepisuje na psacím stroji, ukradeném ze školy, jeho přednášky, z nichž má vzniknout kniha Teorie vidění. Marně se za výtvarníka u ministra přimlouvá umělcův přítel, básník Julian Przyboś. Do nuzného bytu, který je zároveň ateliérem, chodí za neustále malujícím otcem čtrnáctiletá dcera Nika. Władysławova bývalá žena, významná sochařka Katarzyna Kobro (1898-1951), je těžce nemocná. Dívka později otci ani neřekne o její smrti a pohřbu (bylo to matčino přání). Muž se to dozví, až když se k němu Nika musí nakrátko nastěhovat. Dcera však žárlí na Hanu a odejde do internátu. – Úřad bezpečnosti výtvarníka dále pronásleduje. Tajní zničí výstavu jeho studentů. Navzdory prosbám ředitele lodžského Muzea umění Madejského (malířova velkého obdivovatele) je zlikvidována jeho Síň neoplastiky. Strzemiński je vyloučen ze svazu výtvarníků. Nemůže si tak koupit barvy a přijde o potravinové lístky. Tajní zlikvidují i jeho reliéf v Exotické kavárně. Nakrátko mu studenti seženou místo v družstvu invalidů, vyrábějícím propagační materiály. Vedoucí je trochu zklamán, když zjistí, že muž přišel ke svým zraněním už v první světové válce a ne ve druhé, což by mu kádrově prospělo. V souladu s paradoxy doby tu Władysław kreslí obří portréty Stalina a komunistických potentátů. Nicméně i odtud je vyhozen. – Hana se při jedné návštěvě muži přizná ke své lásce, ale on ji odmítne. Uražená dívka odejde a na ulici je zatčena. Obviní ji z krádeže psacího stroje a Strzemiński se opět ocitne před šéfem tajných. Ani teď nepřistoupí na jeho návrhy. Později se zhroutí na ulici. Z nemocnice odejde na reverz, zanedlouho opět zkolabuje a zemře… – Snímek na tragickém osudu umělce, jakých bylo ve východním bloku mnoho, přináší sugestivní obraz temné doby, v níž tvůrci nemohli svobodně, ba někdy vůbec tvořit. Všechno je temné a šedé (rozblácené ulice, zchátralé a poničené domy, pusté interiéry), postavy se zářnými výjimkami oddaných studentů a několika přátel jsou pokřivené a pokrytecké, vládne nedostatek jídla i lidského soucitu. Strhující jsou herecké výkony, zejména Bogusława Lindy a mladičké Bronisławy Zamachowské (nar. 2002), dcery herců Aleksandry Justové a Zbigniewa Zamachowského. Český název Mžitky odpovídá původnímu titulu jen zčásti. Jedná se vlastně o optický klam, tzv. paobrazy, což jsou podle Strzemińského „barevné odstíny vnitřku oka, které prozkoumalo nějaký předmět“ (jako když se člověk dívá do slunce, pak zavře oči a vidí barevné skvrny). Podle jeho Teorie vidění „člověk vidí jen to, co si dokáže sám uvědomit“. – V Polsku vznikla o Władysławu Strzemińském stejnojmenná TV inscenace Powidoki (TV-2009, Paobrazy; r. Maciej Wojtyszko), k níž dal Wajda impuls a jež se věnuje především malířovu manželskému vztahu. -tbk-

ANDRZEJ WAJDA (nar. 6.3.1926, Suwałki, dnes Podleské vojvodství – zem. 9.10.2016, Varšava) byl synem polského důstojníka, jenž zahynul při katyňském masakru (jemu i dalším obětem věnoval Wajda snímek Katyň). Během války působil v protiněmeckém odboji. V letech 1946-50 studoval malířství na krakovské Akademii výtvarných umění a potom režii na Polské vysoké filmové škole v Lodži (PWSF) ve třídě Aleksandera Forda (1953). Prosadil se v druhé polovině 50. let stěžejními dramaty Kanály a Popel a démant, jež se zabývala válečnými a těsně poválečnými událostmi. Později proslul jako vynikající adaptátor zejména polské klasické i moderní literatury (hlavně děl Jarosława Iwaszkiewicze) a jako tvůrce velkých historických pláten (Popely, Země zaslíbená, Danton, Katyň). Věnoval se však i soudobým společenským problémům s jasnou snahou poukázat na drastické zásahy socialistického systému do individuálních životů (Člověk z mramoru, Člověk ze železa, Walesa: Člověk naděje, Mžitky). Od roku 1959 byl Wajda rovněž významným divadelním režisérem (jeho působišti byly zejména Stary Teatr v Krakově a varšavský Teatr Powszechny, jejž v sezoně 1989-90 vedl). Uplatnil se též v různých funkcích v polské i světové kinematografii (byl mj. čestným předsedou Svazu polských filmařů i Federace polských filmových klubů a čestným členem Svazu polských výtvarných umělců) i v politice (spolupracoval se Solidaritou a v letech 1989-91 byl senátorem). V roce 2002 založil ve Varšavě Mistrovskou školu filmové režie Andrzeje Wajdy. Jeho díla získala mnoho mezinárodních cen, mj. Kanály (Zvláštní cena poroty ex aequo v Cannes 1957), Popel a démant (Cena FIPRESCI v Benátkách 1959), Březový háj (Zlatá medaile za režii v Moskvě 1971), Veselka (Stříbrná mušle v San Sebastiánu 1973), Země zaslíbená (Zlatá medaile ex aequo v Moskvě 1975, Zlatý Hugo v Chicagu 1975, Zlatý klas ve Valladolidu 1977), Člověk z mramoru (Cena FIPRESCI ex aequo v Cannes 1978), Bez umrtvení (Cena ekumenické poroty v Cannes 1979), Dirigent (Cena FIPRESCI v San Sebastiánu 1980), Člověk ze železa (Zlatá palma a Cena ekumenické poroty v Cannes 1981), Danton (César za režii, Cena Louise Delluca), Puškvorec (Evropské filmové ceny – Cena FIPRESCI, Cena Alfreda Bauera v Berlíně 2009). Vedle polských i zahraničních státních vyznamenání (Důstojnický kříž Čestné legie, Komandér francouzské Čestné legie, Velký kříž Řádu zásluh SRN, Velký kříž Řádu obrození Polska, Řád Bíleho orla), několika čestných doktorátů na světových univerzitách nebo členství ve francouzské Akademii, připomínáme jen jeho nejvýznamnější filmová ocenění za celoživotní tvorbu: César (1982), Evropská filmová cena (1990), Zlatý lev na MFF v Benátkách (1998), Zlatý Golem za celoživotní dílo na MFF v Praze 1996, Oscar (1999), Zlatý medvěd na MFF v Berlíně (2006) nebo Zlatá kamera na Art Filmu v Trenčianských Teplicích (2006). Je autorem několika knih o filmu. Byl hostem na našich filmových festivalech. O jeho životě a díle vznikla řada dokumentů, z nichž připomínáme tituly, uvedené v ČST střm. Má dáti, dal… Andrzej Wajda o sobě a střm. Andrzej Wajda: Róbmy zdjęcie! (2008, Andrzej Wajda natáčí „Katyň“; r. Maciej Cuske, Thierry Paladino, Marcin Sauter, Piotr Stasik – TV) a střm. Kredyt i debet – Andrzej Wajda o sobie (1999,; r. Andrzej Wajda – TV) nebo ty poslední Wajda 90 (2016; r. Tomasz Sztuka) a Idea jest najważniejsza (2017, Idea je nejdůležitější; r. Jacek Link-Lenczowski; účinkující). Z českých publikací o filmaři připomínáme stručnou monografii Andrzej Wajda (autor Otakar Váňa, ČSFÚ, Praha 1971) a Moje filmy / Andrzej Wajda (nakl. Votobie, Olomouc 1996). Jeho manželkou byla herečka Beata Tyszkiewiczová, s níž má dceru Karolinu Wajdovou (nar. 1967), která je herečkou a pomocnou režisérkou. Od roku 1972 byl ženatý s herečkou a návrhářkou kostýmů Krystynou Zachwatowiczovou. – Filmografie: (scénář či spolupráce na scénáři, režie, není-li uvedeno jinak) kr. školní filmy Zły chłopiec (1951, Zlý chlapec), Ceramika iłżecka (1951, Ilžská keramika) a Kiedy ty spisz (1953, Když spíš), Pětka z Barské ulice (1953, Piątka z ulicy Barskiej; spol. režie), Trzy opowieści (1953, Tři příběhy; spol. sc.), odbojářské drama Nezvaní hosté (1954, Pokolenie; režie), kr. dok. Idę do słońca (1955, Jdou ke slunci), tragický příběh z Varšavského povstání Kanály (1956, Kanał; režie), adaptace románu Jerzyho Andrzejewského o poválečném střetu dvou mladých členů Armii Krajowej s komunisty Popel a démant (1958, Popiół i diament), drama o marném boji polské kavalérie po přepadení Polska v roce 1939 Lotna (1959, Lotna), psychologický snímek o deziluzi mladých lidí, hledajících smysl života, Nevinní čarodějové (1960, Niewinni czarodzieje; režie), adaptace románu Kazimierze Brandyse o židovském studentovi, ukrývajícím se za okupace ve Varšavě mimo ghetto, Samson (1961, Samson), adaptace povídky N.S. Leskova Lady Macbeth z Mcenského újezdu (1961, Sibirska ledi Magbet; režie), natočená v Jugoslávii, polská povídka (Varšava/Warszawa; režie) z mezinárodního projektu Láska ve dvaceti letech (1962, Lamour à vingt ans), historické drama z napoleonských válek podle románu Stefana Źeromského Popely (1965, Popioły; režie), historický snímek podle prózy J. Andrzejewského o dětské křižácké výpravě do Palestiny ve 13. století Gates to Paradise (1967, Brány ráje), střm. f. Przekładaniec (TV-1968, Poskládaný), psychologické drama, inspirované osudem Wajdova častého herce Zbigniewa Cybulského, Vše na prodej (1968, Wszystko na sprzedaż), smutná milostná komedie Lov na mouchy (1969, Polowanie na muchy; režie), poéma o mladíkovi, který se po osvobození z koncentráku ocitá v americkém sběrném táboře, Krajina po bitvě (1970, Krajobraz po bitwie), přepis Iwaszkiewiczovy povídky o dvou bratrech, žijících na lesní samotě, Březový háj (1970, Brzezina), kr. f. Pierwsza milość (TV-1971, První láska; r. Sylwester Chęciński; sc.), osobitá verze příběhu Piláta a Ježíše Krista podle románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, nazvaná Pilatus und andere (1971, Pilát a ti druzí; + spol. výprava, spol. kostýmy, herec), přepis populární hry Stanisława Wyspiańského, přinášející ironický portrét polské společnosti z přelomu 19. století, Veselka (1972, Wesele; režie), adaptace románu Stanisława Reymonta, zachycující zrod městské průmyslové společnosti v Lodži koncem 19. století, Země zaslíbená (1974, Ziemia obiecana), zpracovaná i jako TV seriál (1975), přepis románu Josepha Conrada Hranice stínu (1976, Smuga cienia), kritické účtování se socialismem padesátých let prostřednictvím příběhu zneužitého úderníka, Člověk z mramoru (1976, Człowiek z marmuru; režie), celovečerní dok., zachycující inscenaci Teatru Circot 2, Umarla klasa. Seans T. Kantora (TV-1976, Mrtvá třída. Představení T. Kantora; režie), Konkurs na život (1976, Zdjęcia próbne; r. Agnieszka Hollandová, Paweł Kędzierski, Jerzy Domaradzki; herec), střm. dok. o výtvarníkovi Ludwigu Zimmererovi Zaproszonie do wnętrza (TV-1978, Pojďte, prosím, dovnitř), příběh novináře, prožívajícího manželskou krizi na pozadí krize polské společnosti, Bez znieczulenia (1978, Bez umrtvení; + herec – TV), adaptace povídky J. Iwaszkiewicze o nostalgickém návratu do mládí v době před první světovou válkou Slečny z Vlčí (1979, Panny z Wilka; režie), dok. o J. Iwaszkiewiczowi Pogoda domu niechaj będzie z tobą… (1979, Ať tě provází mír domova…), komorní příběh o manželské krizi a o střetu lidí s odlišnými morálními postoji Dirigent (1979, Dyrygent; režie), TV seriál Z biegem lat, z biegem dni… (TV-1980, Jak běžely roky a dny…; režie), pokračování příběhu někdejšího úderníka na pozadí dramatických událostí v Polsku v červenci 1980 Człowiek z żelaza (1981, Člověk ze železa; režie – V), adaptace hry Stanisławy Przybyszewské o sporech mezi vůdci Velké francouzské revoluce Danton (1982, Danton – V), přepis knihy Rolfa Hochhuta o situaci v německém zázemí během druhé světové války Eine Liebe in Deutschland (1983, Láska v Německu – TV), milostný příběh z jara roku 1939 podle vzpomínkové knihy Tadeusze Konwického Kronika milostných nehod (1985, Kronika wypadków miłosnych), adaptace románu F.M. Dostojevského Běsi (1988, Les possédés), životopisné drama o ochránci židovských dětí v období okupace Korczak (1990; režie), autentické drama z Varšavského povstání Pierścionek z orłem v koronie (1992, Prstýnek s orlem v koruně), adaptace románu F.M. Dostojevského Idiot, natočená v Japonsku pod názvem Nastazja (1994), zpracování rané povídky J. Andrzejewského z doby Varšavského povstání Wielki Tydzień (1995, Velikonoční týden), přepis významného románu Tomka Tryzny o bolestném dospívání patnáctileté dívky Panna Nikt (1996, Slečna Nikdo; režie), dok. TV série Andrzej Wajda. Moje notatki z historii (TV-1996, Andrzej Wajda. Moje poznámky z dějin), historický epos podle slavné básnické skladby Adama Mickiewicze Pan Tadeáš (1999, Pan Tadeusz), dok. Kredyt i debet. Andrzej Wajda o sobie (TV-1999, Má dáti, dal… Andrzej Wajda o sobě – TV), adaptace románu Stanisława Rembeka z dusné atmosféry okupace Wyrok na Franciszka Kłosa (TV-2000, Rozsudek pro Franciszka Kłose), dok. o polské filmové škole Lekcja polskiego kina (2001, Lekce polského filmu), přepis dramatu Aleksandera Fredra z roku 1833 o sousedských svárech Zemsta (2002, Pomsta), kr. epizoda Człowiek z nadziei (Člověk naděje) z kolektivního filmu Solidarność, Solidarność… (TV-2005), historický epos o vyvraždění polských důstojníků Katyň (2007, Katyń), komorní meditace o smrti Puškvorec (2009, Tatarak; + herec), televizní záznam divadelního představení Makbet (TV-2010, Macbeth), střm. dokument o kameramanovi Edwardu Kłosińském Kręć! Jak kochasz, to kręć! (TV-2010, Toč! Když miluješ, tak toč!), monumentální životopisný snímek Walesa: Člověk naděje (2013, Walęsa. Człowiek z nadziei; režie), dok. o autorově inscenaci Dostojevského Běsů v roce 1971, nazvaný „Běsi“ po latach (2013, „Běsi“ po letech; režie), Zwięzla kronika czasu (2015, Stručná kronika doby; spol. r. Marek Brodzki), umělecký dokument Wróblewski według Wajdy (2015, Wróblewski podle Wajdy; + spol. sc., účinkující), životopisný snímek o polském malíři Władysławu Strzemińském a jeho marném zápase se stalinismem Mžitky (2016, Powidoki; + nám.), střm. umělecký dok. Edward Hopper. Wykład Andrzeja Wajdy (2016, Edward Hopper. Výklad Andrzeje Wajdy; + sc.), umělecký dok. Andrzej Wajda. Moje inspiracje (2016, Andrzej Wajda. Moje inspirace; spol. r. Marek Brodzki; + účinkující). -tbk-