Tichá bolest

Teprve po roce 1989 se českoslovenští filmaři mohli svobodně vyjadřovat k tragickým osudům příslušníků pomocných technických praporů (PTP). Vedle divácky mimořádně úspěšné tragikomedie režiséra Zdenka Sirového Černí baroni (1992) a stejnojmenného seriálu Juraje Herze (2004), inspirovaných humoristickým románem Miloslava Švandrlíka, se do vojenských táborů nucených prací padesátých let vypravil i režisér Martin Hollý v dramatu Tichá bolest (1990). V rámci autobiografického scénáře Jiřího Křižana se příběh hlavního hrdiny – Janka Kadavého – odvíjí ve dvou časových rovinách: zatímco ta první se týká dětství protagonisty, jehož otec byl v roce 1949 popraven, druhá se odehrává během vojenské služby u pétépáků. Zatímco v dětství se Janek kvůli otci stal terčem šikany ze strany dětí i dospělých, na vojně se mu dostane pochybné cti pečovat o tank věčně opilého nadporučíka Kopřivy. Mladíkův otec byl totiž sice nepřítelem lidu, jako letec v Anglii však dosáhl hodnosti kapitána a jeho syn má tudíž k vojenským strojům blízko. Světlým středobodem hrdinova života zůstává dědeček Kadavý, který Janka po matčině smrti vychovával. Mladý muž uteče z lágru, aby byl u starcova úmrtního lože, koloběh odplaty, viny a odpuštění ovšem nekončí smrtí jednoho starce ani návratem do „normálního“ života jeho vnuka... Tichá bolest je další z dramatických opusů Martina Hollého (Signum laudis /1980/, Mŕtvi učia živých /1983/, Nebo být zabit /1985/). Režisérovo obvykle cílené, robustní uchopení látky ovšem oslabilo soustředění na dvě časové linie vyprávění. V roli dědečka exceluje Rudolf Hrušínský. Partu Janka ve studentském věku se ujal Ivan Jiřík. Vítězslav Jandák s chutí vytvořil part Kopřivy. Martin Dejdar a Tomáš Juřička ztvárnili „neposlušné“ vojíny, kteří se odvážili protestovat proti všeobjímající hlouposti svých velitelů.