Bota jménem Melichar

V roce 1983 tehdy začínající režisér Zdeněk Troška uvedl do kin dva úspěšné celovečerní projekty – letní veselohru Slunce seno jahody a školní komedii Bota jménem Melichar. Autorkou scénáře Troškova celovečerního debutu byla Jana Knitlová, která se tři roky předtím prosadila zdařilým scénářem k rodinné komedii Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci (1980). Také protagonisty filmu Bota jménem Melichar jsou děti – žáci jedné pražské školy, kteří prožívají se svými rodiči a učiteli více či méně úsměvné příhody. Malý Honzík sní o tom, že při správné strategii propadne zpátky do milované školky, zatímco jeho starší sestra Jolanka bolestně prožívá první dětskou lásku i nespravedlivé obvinění z krádeže luxusních bot. Mladá učitelka Adamová zase zápasí s nepoddajným školníkem i s nástrahami nového areálu, nutícího všechny k neustálému přezouvání. Lehká detektivní zápletka kolem pátrání po neznámém zloději obuvi a svršků zastřešuje epizodické vyprávění plné živých a barvitých postav. Neokázalý, vkusně zábavný snímek ukazuje školu jako idylické a veselé prostředí zanášené komplikacemi zvenčí – ať už ze strany vychytralé zlodějky nebo architekta, který vymyslel experimentální školní areál bez ohledu na potřeby jeho uživatelů. V hlavních rolích nestárnoucího rodinného filmu zaujmou David Rauch jako Jolančina láska Radim či Martin Šotola coby zvídavý Honzík. Slunnou atmosféru filmu doplňují písně dobového dua Petr Kotvald a Stanislav Hložek – především kultovní Holky z naší školky. Ve filmografii příštího populistického hitmakera Zdeňka Trošky tvoří Bota jménem Melichar jednu z výjimek: spontánně se líbila nejen divákům, ale i dobové filmové kritice.