Jak svět přichází o básníky

Režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček v roce 1982 podle spisovatelovy novely Amatéři odstartovali velmi úspěšnou komediální sérii. Po úspěchu snímku Jak svět přichází o básníky (1982) se totiž ke svému idealistickému hrdinovi Štěpánovi o dva roky později vrátili v pokračování Jak básníci přicházejí o iluze. Po druhém pokračování nazvaném Jak básníkům chutná život (1987) byla série přerušena emigrací hlavního představitele Pavla Kříže. Po změně poměrů však tvůrci k původní trilogii přidali ještě dva díly – Konec básníků v Čechách (1993) a film Jak básníci neztrácejí naději (2004). Vznikla tak unikátní filmová série, která v časovém horizontu víc než dvaceti let sleduje jednu fiktivní postavu na pozadí proměňující se historické reality. Současně je „básnická pentalogie“ i svědectvím o hereckých, fyzických i lidských proměnách Pavla Kříže – původně amatérského divadelníka, jemuž změnila život nabídla hlavní role v Kleinově prvním básnickém snímku. Kříž se sice v kanadském exilu věnoval vysněnému oboru – medicíně –, jeho filmografie však zahrnuje desítky dalších filmů a seriálů. Věčně zasněný Šimon Šafránek, kterého první díl zastihuje na sklonku gymnaziálních studií a před nástupem na medicínu a poslední na postu ředitele nemocnice, je tak svého druhu stínovou postavou k životním peripetiím svého představitele… Kleinova a Pecháčkova hrdinu vedle „básnického střeva“ charakterizují i vztahy k ustarané mamince (Míla Myslíková), kamarádovi Kendymu (David Matásek) a půvabným ženám, jejichž portfolio se v každém dalším dílu rozrůstá. Zápletka prvního filmu se odvíjí jednak od Šimonovy snahy o sblížení s půvabnou Borůvkou (Miroslava Šafránková), jednak od experimentální, ochotnické inscenace Tylovy Lesní panny, na které se hrdina podílí s Kendym. O inscenaci projeví dokonce zájem televize. Spíš než o mediální spěch však jde Štěpánovi o ztrátu panictví.