Den pro mou lásku

V sedmdesátých letech se i Juraj Herz musel přizpůsobit požadavkům na natáčení „realistických“ filmů ze současnosti. Po komedii Holky z porcelánu (1974) a krimi Holka na zabití (1975) realizoval i psychologické drama Den pro mou lásku (1976). Před obdobně pojatými Křehkými vztahy (1979) se však už v roce 1978 vrátil ke své zálibě v silně stylizovaných příbězích díky pohádkám Panna a netvor a Deváté srdce. Den pro mou lásku je civilním vyprávěním o mladé manželské dvojici, která vinou zákeřné choroby přijde o malou dcerku. Matka – Marie Stašková – se potýká s depresemi. S manželem Petrem se marně snaží o početí dalšího dítěte. Nakonec však vše končí šťastně… První filmový scénář úspěšné televizní autorky Markéty Zinnerové se Herzovi povedlo zcela izolovat od normalizační reality: natočil křehký, čistě komorní příběh, který se obešel bez exprese příznačné pro jeho dosavadní nejznámější projekty typu Spalovače mrtvol (1968). Nadčasově působící snímek vypráví o tom, jak bolestně do života dokáže zasáhnout smrt v rodině. Zrcadlem hlavní hrdinky se stává stará sousedka, která v Marii po manželově smrti doufá najít partnerku pro společné zoufalství. Aktivní životní přístup manžela a posléze i samotné Marie však posléze pomůže všechny problémy překonat… Psychologické drama má lehce lyrický nádech, kterému napomáhá kamera Jiřího Macháněho zohledňující hrdinčino povolání fotografky i křehký herecký projev Marty Vančurové. Právě pro Marii a její stav projevil režisér větší pochopení než pro postavu Petra, který je poněkud nevýraznou postavou (tanečníka Vlastimila Harapese pak ovšem Herz úspěšně obsadil do role ptačího monstra v Panně a netvorovi). Postavy sousedky se ujala Jiřina Šejbalová. Coby svatebčany, kteří oslavu sňatku vnímají jako happening, obsadil Herz členy divadelního Studia Ypsilon.