Morgiana

Iva Janžurová své herecké mistrovství potvrdila na filmovém plátně mnohokrát. Jednou z nezapomenutelných postav zkušené herečky však zůstává dvojrole v kostýmním psychologickém hororu Juraje Herze. Ten nabídl Janžurové menší part už ve svém dramatu Znamení Raka (1967). Hlavní ženská role v Petrolejových lampách (1971) – nešťastná Štěpa – pak předznamenala další spolupráci na Morgianě. Volná adaptace romantické novely Alexandra Grina Jessie a Morgiana se kvůli nástupu normalizace stala snímkem uzavírajícím Herzovo „stylizované“ období, jehož vrcholem zůstává Spalovač mrtvol (1968). Také Iva Janžurová se musela rozloučit s expresivními valéry svého hereckého rejstříku, jež dokázala právě v Morgianě rozehrát naplno (byť výrazné, secesně pojaté kostýmy a líčení hereččin rejstřík omezovaly). V roli dvou věkově, vzhledově i povahově odlišných sester – mladší, laskavé krásky Kláry a starší, ošklivé a zlovolné Viktorie – Janžurová vytvořila dva extrémně protikladné portréty. Na rozdíl od literární předlohy a od žánrových konvencí ovšem divák začíná s titulní, démonickou hrdinkou postupně soucítit – také proto, že naivní a dobrosrdečná Klára působí v rámci Herzova mrazivě sarkastického, dvojznačného konceptu dráždivě a neskutečně. Intrikánská Viktorie, žárlící na sestřino nezasloužené štěstí zaštítěné láskou pohledného poručíka (Josef Abrhám), je pak živou a zajímavou postavou, jejímuž plánu na sestřinu nenápadnou likvidaci musí divák držet palce. Herz se scenáristou Vladimírem Borem sice nerealizovali logicky se nabízející nápad, že jde o jednu ženu postiženou rozdvojením osobnosti, „jiný“ pohled na vyprávění však poskytuje titulní hrdinka – černá kočka Morgiana. Na vizuální atraktivitě a výtvarné ucelenosti Herzova pozoruhodného snímku má zásadní podíl kamera osvědčeného Jaroslava Kučery.