Vražda ing. Čerta

Jediným režijním počinem scenáristy a kostýmní výtvarnice Ester Krumbachové zůstává komedie Vražda ing. Čerta (1970). Na tom, že svébytný snímek zůstal ve filmografii Krumbachové solitérem, má krutý podíl začínající normalizace. Autorka, jež vdechla řadě snímků československé nové vlny dynamický vizuální charakter prostřednictvím svých výtvarných návrhů, ovšem svou niternou spřízněnost s duchem šedesátých let demonstrovala už ve scénářích k filmům Sedmikrásky (1966), Ovoce stromů rajských jíme (1969) a Valerie a týden divů (1970). Scénář si s přispěním zkušeného Jana Němce napsala i k Vraždě ing. Čerta. Snímek je celistvým a zralým autorským debutem, do jeho půdorysu se promítá dobový feminismus obohacený o svébytný zlomyslně kritický rys, jenž u Krumbachové, stejně jako u Chytilové, zasahuje obě pohlaví. Bezejmenná hrdinka vyprávění – hezká, chytrá a noblesní čtyřicátnice Ona – se pokouší vybřednout ze samoty s pomocí přítele z mládí Bohouše Čerta. Ukáže se však, že skutečnost neodpovídá vzpomínce: štíhlý mladík se proměnil v obtloustlého, nevychovaného muže, jehož nejdůležitější vlastností je žravost (a druhou nejdůležitější intelektuálská žvanivost). Ona snáší Čertovy návštěvy jen s vidinou vysněné svatby, které je ochotna obětovat i vlastní důstojnost. Když se ukáže, že nenasyta, jenž posléze okousal i nohy u nábytku, je skutečným čertem, nezbývá hrdince než s vetřelcem rázně skoncovat pomocí pytle od rozinek… Přestože Ester Krumbachová se v šedesátých letech podílela na řadě myšlenkově závažných děl (k nimž v roce 1983 přidala Faunovo velmi pozdní odpoledne Věry Chytilové), sama realizovala manýristickou, genderovou hříčku, vypovídající s ornamentální květnatostí o nekompatibilnosti mužů a žen. Hlavní hrdinové jsou sice pouhými figurkami, ožívají nicméně díky hereckému mistrovství Jiřiny Bohdalové a Vladimíra Menšíka.