Už zase skáču přes kaluže

Autobiografický román australského spisovatele Alana Marshalla poprvé oslovil čtenáře v roce 1955. Příběh chlapce, který v šesti letech následkem dětské obrny ochrnul a díky vlastnímu odhodlání dokázal udržet krok se svými vrstevníky, oslovil zkušeného scenáristu Jana Procházku. V příběhu malého hrdiny, který se s pomocí kamarádů vrátí ke své lásce – jízdě na koni –, rezonuje starší Procházkův snímek Trápení (1961). Tento rodinný film s mladičkou Jorgou Kotrbovou v roli dvanáctileté dívky, která své problémy sdílí s nezkrotným hřebcem, se stal jedním z řady ceněných snímků, na kterých scenárista spolupracoval s režisérem Karlem Kachyňou. Kůň hraje důležitou roli i v Procházkově a Kachyňově válečném dramatu Ať žije republika (1965), v němž je protagonista konfrontován s pokřivenou mentalitou dospělých… Podobně jako v případě dětského snímku Páni kluci (1975), inspirovaném předlohou Marka Twaina, přenesl Procházka Marshallovu předlohu do jiného časoprostoru. Vyprávění se odehrává v moravském městečku Tlumačov na přelomu století a jeho protagonistou je malý Adam, jehož otec pracuje v místním hřebčíně. Chlapcovým snem je pracovat s koňmi, obrna ho však odsoudí k životu invalidy. Adam se ovšem nevzdává a začne jízdu na koni tajně trénovat… V hlavní roli nestárnoucího snímku exceloval tehdy dvanáctiletý Vladimír Dlouhý, jemuž spolupráce s Kachyňou otevřela cestu k herecké kariéře. Přestože se film Už zase skáču přes kaluže opírá o „neškodné“ apolitické téma, kvůli nastupující normalizaci nesměl být Jan Procházka uveden v titulcích (kryl ho kolega Ota Hofman). Snímek, který měl premiéru v květnu 1971, byl rozloučením Kachyni s jeho oblíbeným scenáristou. Jejich předchozí dílo, politické drama Ucho (1970), se do kin vůbec nedostalo, putovalo do trezoru a k divákům si našlo cestu až v roce 1990.