Noc nevěsty

Mezi vrcholná díla scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni z šedesátých let patří vedle snímků Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966) a Ucho (1970) i drama odehrávající se v padesátých letech. Drsně baladický film, inspirovaný Procházkovou působivou novelou Svatá noc, líčí střet dvojí fanatické víry a dvojí životní koncepce – náboženské a komunistické. Sympatie autorů jsou však na straně titulní hrdinky – bývalé jeptišky, která se vrací do rodné jihomoravské vísky Týnce po sebevraždě otce-sedláka. „Slečna“ hospodaří na otcovském statku sama s bláznivým Ambrožem a přijme zaměstnání v družstvu. Svou víru však neopouští. Když se rozhodne k demonstrativní, slavnostní návštěvě půlnoční mše, strhne s sebou mladá žena i obyvatele vesnice. Ti Slečnu, symbolizující zaniklou autoritu, vzývají jako svatou Pannu. Ideovým protivníkem fanatické hrdinky, již vesnický kněz nakonec obviní z rouhavé pýchy, se stává zakomplexovaný předseda družstva Picin. Ten se rozhodne štědrovečerní „revoluci“ potlačit s puškou v ruce… Syrová venkovská balada, jejíž výtvarné kvality určuje černobílá kamera Josefa Illíka, vnímá dobu kolektivizace padesátých let jako období, v němž zanikají staré pořádky, ale nový, komunistický řád je nedokáže nahradit. Postavy jsou uvězněny v pocitech viny a nemožnosti dosáhnout odpuštění, protože zmizely tradiční víra v Boha i pokora prosté existence odvíjející se v souladu s přírodními a hospodářskými cykly. Vynikající hlavní představitelku našel Karel Kachyňa v Janě Brejchové, jež dodala postavě Slečny – jedné ze svých nejvýznamnějších dramatických rolí – hluboký spirituální rozměr i rysy obyčejné, potlačované lidskosti. Racionalistického Picina ztvárnil prakticky neznámý Mnislav Hofmann, převážně divadelní, mimopražský herec, kterému filmaři většinou svěřovali spíše okrajové role. Malé role faráře se s velkou morální autoritou ujal Josef Kemr.