Procesí k panence

úvodní slovo: Jakub Egermajer

Komedie Procesí k panence patří mezi nejobtížněji klasifikovatelné filmy Vojtěcha Jasného. Zatímco snímky, které režisér v padesátých letech natáčel společně s Karlem Kachyňou, lze s čistým svědomím zařadit do kategorie dobově poplatné propagandy, komediální příběh uvedený do kin v roce 1961 těžko přiblížitelným způsobem balancuje na hranici agitky a satiry.

Vypráví o nábožensky založených vesničanech, kteří se vzpouzejí vstupu do jednotného zemědělského družstva, a o skupině dělnických agitátorů, která se se subjekty své agitace nakonec sblíží více, než kdokoli mohl očekávat. Nechvalně proslulá banskobystrická konference v roce 1959 přinesla opětovné utužení kulturního klimatu ve sféře kinematografie. Ačkoliv Jasného Touha nepatřila mezi oficiálně zkritizované a z distribuce stažené filmy, přesto můžeme v Procesí k panence pozorovat značný ústup od společenské kritiky směrem ke smířlivějším tónům, který v žádném případě nelze dávat na vrub pouze přechodu do komediálního žánru. Rok 1960, kdy byl snímek natáčen, byl současně rokem, kdy Antonín Novotný vyhlásil vítězství socialismu v Československu.

V přípravě na tento propagandistický krok byla spuštěna nová vlna kolektivizace, která tentokrát již v podstatě stoprocentně zlikvidovala soukromé zemědělství. Současně s tím byla utužena probíhající protináboženská kampaň. Tyto kroky nicméně nedoprovázel návrat k dogmatismu gottwaldovských let a „konstruktivní kritická“ satira zůstala oblíbeným a vyžadovaným žánrem. Procesí k panence tak lze vnímat jako odraz kulturní a společenské politiky přelomu padesátých a šedesátých let, tedy onoho bezčasí mezi pozdním stalinismem a nástupem liberalizace režimu.