Summary
Čtrnáct let po Daleké cestě od Alfréda Radoka vznikl teprve druhý celovečerní český snímek přímo tematizující holocaust. V Transportu z ráje předložil režisér Zbyněk Brynych naturalistický obraz každodennosti terezínského ghetta během podzimu 1944, před návštěvou Mezinárodního červeného kříže. Kvůli ní se ghetto nakrátko proměnilo v lázeňské město pro Židy, kde je o všechny naoko vzorně postaráno. Polyfonní drama spletené z mnoha individuálních osudů se inspirovalo jednak osobními vzpomínkami spisovatele Arnošta Lustiga, jak je popsal ve sbírce povídek Noc a naděje, jednak dobovými dopisy a fotografiemi z ghetta. Střízlivě realistický přístup k látce se projevuje i v charakterizaci postav. Brynych se jak na straně židů, tak na straně nacistů vyhýbá obvyklým stereotypům, patosu a démonizaci. Přes svou dokumentární uměřenost a zaměření na konkrétní úkony, spíš než na symbolické obrazy, je Transport z ráje současně existenciálním podobenstvím o člověku v mezní situaci, v jehož jádru stojí otázka, zda si jako lidé dokážeme zachovat důstojnost a zůstat věrní svým morálním principům, i když je v sázce to nejcennější – náš život. Kvality sugestivního snímku stvrdilo jeho uvedení a ocenění na mnoha zahraničních přehlídkách. Obdržel například Zlatou plachtu a diplom na XVI. Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu nebo vítěznou plaketu z festivalu odbojových filmů v italském Cuneu.
