Program

08/2021 (Change)
  • 31st week
  • Mo 02/08

    Maler Jörg Ratgeb

    Directed by → Bernhard Stephan
    Czech title → Malíř Jörg Ratgeb
    NDR 1977 / CZT / 92 min. / 35 mm
    Cast → Alois Švehlík, Olgierd Lukaszeicz, Małgorzata Brauneková, Rolf Hoppe, Margit Tennerová

    + krátký film
    Jezdci z apokalypsy Albrechta Dürera
    režie: Josef Kábrt
    ČSR 1976 / 4 min. / 35 mm

    Osudy Jörga (správně Jerga) Ratgeba (1480–1526) zfilmoval v roce 1977 známý německý režisér Bernhard Stephan pro východoněmeckou DEFu; nepřekvapí proto, že v centru zájmu tu nestojí jen malířství, ale také Ratgebova účast v německé selské válce, která umělce nakonec dovede až na popraviště. Renesanční velikán Albrecht Dürer se v ději objeví jako vedlejší postava; titulní roli snímku ztvárnil český herec Alois Švehlík.

  • Tu 03/08

    Going My Way

    Directed by → Leo McCarey
    Czech title → Farář u svatého Dominika
    USA 1944 / CZT / English friendly / 116 min. / 35 mm
    Cast → Bing Crosby, Barry Fitzgerald, Rise Stevensová

    Když režisér Leo McCarey natočil roku 1934 film Belle of the Nineties v hlavní roli s „ženou beze studu“ Mae Westovou, vysloužil si od katolíků kritiku a odsouzení. Málokoho tehdy napadlo, že by se stejný režisér stal o deset let později autorem ikonických prokatolických snímků s Bingem Crosbym v roli zpívajícího faráře. Farář u svatého Dominika získal celkem sedm Oscarů, z nichž si hned tři odnesl sám Leo McCarey: za nejlepší původní námět, za nejlepší režii i za nejlepší film roku 1944.


    Annette

    Directed by → Leos Carax
    Czech title → Annette
    Francie 2021 / CZT / 140 min. / DCP
    Cast → Adam Driver, Marion Cotillardová, Simon Helberg

    Cannes 2021 – Cena za nejlepší režii

    So may we start?
    So may we start?
    High time to start!
    (One, two, three, four!)

    Weʼve fashioned a world, a world built just for you
    A tale of songs and fury with no taboo
    Weʼll sing and die for you, yes, in minor keys
    And if you want us to kill too we may agree

  • We 04/08

    Il traditore

    Directed by → Marco Bellocchio
    Czech title → První zrádce
    Itálie – Francie – Německo – Brazílie 2019 / CZT / 145 min. / DCP
    Cast → Pierfrancesco Favino, Luigi Lo Cascio, Fabrizio Ferracane

    Cannes 2021 – Zlatá palma za celoživotní dílo

    V prvním velkém procesu s italskou mafií v roce 1986 se klíčovým svědkem stal člen Cosa Nostry Tommaso Buscetta. Zvolil nabídku, kterou mu po jeho uvěznění dal bojovník s organizovaným zločinem prokurátor Giovanni Falcone, navzdory strachu z likvidace celé rodiny: spolupráce se spravedlností se totiž podle zákonů mafie rovná zradě. Příběh zločince, známého jako první pentito, díky němuž bylo usvědčeno na tři sta předáků mafie a odkryly se i vazby na politické kruhy, zvolil jako námět žijící klasik italského filmu Marco Bellocchio.
    Eva Zaoralová

    Skladatel Nicola Piovani, někdejší preferovaný spolupracovník Federika Felliniho (po úmrtí Nina Roty) napsal pro Prvního zrádce jednu z nejlepších hudebních kompozic posledních let.

  • Th 05/08

    Gruzínská kronika XIX. století + Zvony nad Tbilisi

    Gruzínská kronika XIX. století / Gruzinskaja chronika XIX věka
    režie: Alexandr Rechviašvili
    hrají: Mamuka Salukvadze, Ramaz Čchikvadze, C. Medzmariašviliová
    SSSR 1979 / CZT / 62 min. / 35 mm

    Tísnivé podobenství o ztrátě duchovních hodnot a morálních zásad, o likvidaci přirozeného světa, který je přitom základem lidské existence. Film získal mezinárodní proslulost a dodnes je Rechviašviliho nejznámějším dílem. V roce 1981 vznikl film Cesta domů, považovaný za motivické pokračování předchozí Kroniky. I zde stojí hrdina v konfliktu proti „vyšší“ státní moci (děj je zasazen do období osmanské nadvlády), ale jak se postupně ukazuje, jeho hlavními nepřáteli nejsou ani tak osmanští úředníci, ale spíš gruzínští soukmenovci obohacující se na úkor jiných. Film se v době vzniku dostal do nemilosti úřadů a oficiálně byl uveden až v roce 1987, kdy měl Rechviašvili hotový již třetí film své volné trilogie, Stupeň (1986). Ten se odehrává již v současnosti, ale na oba předchozí navazuje svým zaměřením na jedince hledajícího, řečeno slovy režiséra „cestu ze slepé uličky“ snahy uplatnění v nefunkčním systému. Hrdina nakonec odchází do horské vesnice učit v malé škole.
    I když tato existenciální témata Rechviašvili vždy nenápadně propojoval s poukazy na národní identitu, nelze jeho filmy označovat za „národní“ či „nacionalistické“. Žánrově jsou to vždy podobenství směřující k obecnějším horizontům, jejich důraz na prostého člověka je spíše hledáním čistých a přirozených hodnot lidské existence v konfrontaci se systémem, tedy téma, které v 70. a 80. letech oslovovalo i většinu publika.
    K tomu je nutné připočíst Rechviašviliho osobité stylizované obrazy, způsob vyprávění založený na dlouhých záběrech snímaných neustále se pohybující, někdy téměř neznatelně, ale nikdy se nezastavující kamerou: „Můj pohled, moje duše bloudí a hledá v tom prostředí a mezi těmito postavami. Ale pohybuje se velmi nenápadně.“ Jeho cílem tak nebylo jen převyprávění nějakého příběhu, zápletky, ale filmovými prostředky podprahově působit na diváka, aby měl pocit, jakoby se „svět pohyboval nepochopitelně mimo nás“.

    Zvony nad Tbilisi
    režie: Pavel Kolaja
    ČR 2012 / 80 min. / DCP
    projekce za účasti režiséra

    V roce 2008 zachytil Rechviašviliho v zajímavém dokumentu Zvony nad Tbilisi (dokončeno 2012) český režisér Pavel Kolaja, který, oslovený právě Rechviašviliho filmy, přijel do Gruzie natočit jeho portrét. Vedle toho se mu zde ale podařilo v jednom filmu zachytit, možná jako poslednímu filmaři vůbec, příslušníky celé jedné generace gruzínských filmových tvůrců; společně s Rechviašvilim totiž ve filmu vystupují Rezo Čcheidze, Rezo Esadze nebo bratři Eldar a Giorgi Šengelajové, skrze spolupracovníky jsou ale „přítomny“ třeba i filmy Tengize Abuladzeho aj.

    https://filmadoba.eu/alexandr-rechviasvili-na-ceste-domu/

  • Fr 06/08

    Reed: México insurgente

    Directed by → Paul Leduc
    Czech title → Revoluční Mexiko
    Mexiko 1971 / CZT / 102 min. / 35 mm
    Cast → Claudio Obregón, José Carlos Méndez, Giovanni Korporaal, Heraclio Zepeda

    Tento klíčový snímek politického proudu iberoamerické kinematografie je popisem mexické revoluce (1910–1917) očima levicového novináře Johna Reeda. Film byl uveden v roce 1972 na festivalu v Cannes v rámci sekce Čtrnáctideník režisérů a získal cenu Georgese Sadoula, udělovanou francouzskou kritikou nejlepšímu zahraničnímu filmu roku. Paul Leduc patřil k emblematickým postavám mexického filmu. Řadil se k těm osvíceným filmařům, kteří se zapojili do hnutí filmových klubů, věnovali se filmové kritice a nenásilně přešli k vlastní tvorbě. Také byl členem hnutí Nuevo Cine za obrodu národní kinematografie. Kromě formálně pozoruhodného Revolučního Mexika je autorem esteticky vytříbeného a obsahově přesného životopisu malířky a intelektuálky Fridy Kahlo: Frida, oživlý portrét (1983).

  • 32nd week
  • Mo 09/08

    Jan Jedlička: Stopy krajiny

    Directed by → Petr Záruba
    ČR 2020 / 67 min. / DCP

    projekce za účasti spolutvůrců Alice Tabery, Petra Záruby a Jana Jedličky

    Pohroužený akvarel života umělce Jana Jedličky. Český malíř, filmař a fotograf emigroval v roce 1968 do Švýcarska a jeho druhým domovem se stala pustá krajina toskánské nížiny Maremma. Prázdná paleta možností vnitřního exilu je postupně naplňována uhrančivými malbami, utkanými z pestré směsice odstínů hornin, sedimentů, pigmentů nalezených v krajině. Imprese nového domova ambientně přenášené na plátna, fotografie i surovinu filmu zachycují vnitřní zrak a duchovní pouto umělce vyvázaného ze společenských struktur, oddaného pouze vlastní tvorbě a životu v krajině matného světla a stínu.

    „Sledování proměn, to je to, co mě zajímá. Tady není žádný konečný výsledek, to se vyvíjí v čase, pořád dál.“
    Jan Jedlička

    Večer probíhá v rámci doprovodného programu k výstavě Jan Jedlička Galerie hlavního města Prahy.

  • Tu 10/08

    Le Journal d’un curé de campagne

    Directed by → Robert Bresson
    Czech title → Deník venkovského faráře
    Francie 1950 / CZT / 106 min. / 35 mm
    Cast → Claude Laydu, Jean Riveyre, Jean Danet

    Ve svém třetím celovečerním filmu se Robert Bresson rozhodl pro adaptaci klasického díla katolické literatury Bernanosova Deníku venkovského faráře. Hlavní postavou je mladý farář, který po ukončení semináře přebírá vesnickou faru na severu Francie. Tento venkovský farář se nemůže více lišit od newyorského superpadreho z filmu Lea McCareyho. Zatímco farář u svatého Dominika je plný sil, kypí zdravím a svým úsměvem a energií si podmaňuje okolí, Bernanosův a Bressonův farář je nemocný, úzkostný a prožívá temnou noc víry. Okolí je k němu nepřátelské, nechápe ho a nepřijímá. Jeho nemocný žaludek mu nedovolí přijímat jinou stravu, než je chléb namočený ve víně. V křehkosti a zdánlivé slabosti však o to silněji můžeme zahlédnout záblesky působení Boží milosti.

  • We 11/08

    Igor Stravinskij – Apollon Musagète

    k 50. výročí úmrtí Igora Stravinského

    Igor Stravinskij – Apollon Musagète / Apollon Musagète
    režie: Petr Weigl
    SRN 1973 / 31 min. / 35 mm
    Balet Apollón a múzy, který Igor Stravinskij zkomponoval v letech 1927 až 1928, patří k jeho dílům nejhranějším. Petr Weigl, náš hlavní specialista filmových zpracování děl z oblasti vážné hudby, balet zfilmoval – jako čistě západoněmeckou produkci – v roce 1973 na Barrandově se slavným tanečníkem Paolem Bortoluzzim, pozdějším ředitelem baletu milánské La Scaly. Kölner Rundfunk-Sinfonie-Orchester řídí jeho historicky druhý šéfdirigent, Čech Zdeněk Mácal, ve své okupované vlasti tehdy už persona non grata.

    Stravinskij / Stravinsky
    režie: Wolf Koenig – Roman Kroitor
    Kanada 1965 / 40 min. / 16 mm
    Film zachycuje Igora Stravinského mimo jiné při dirigování jeho Žalmové symfonie, kterou nastudoval se Symfonickým orchestrem Kanadského rozhlasu.


    Annette

    Directed by → Leos Carax
    Czech title → Annette
    Francie 2021 / CZT / 140 min. / DCP
    Cast → Adam Driver, Marion Cotillardová, Simon Helberg

    Cannes 2021 – Cena za nejlepší režii

    So may we start?
    So may we start?
    High time to start!
    (One, two, three, four!)

    Weʼve fashioned a world, a world built just for you
    A tale of songs and fury with no taboo
    Weʼll sing and die for you, yes, in minor keys
    And if you want us to kill too we may agree

  • Th 12/08

    Le joli mai

    Directed by → Chris Marker
    Czech title → Pařížský máj
    Francie 1962 / CZT / 151 min. / 35 mm

    „Možná nejasně cítíte, že v sobě ukrýváte neslyšitelný hlas, jenž říká: Dokud existuje bída, nebudu bohatý, dokud existuje nouze, nebudu šťastný, dokud existují vězení, nebudu svobodný.“
    Chris Marker (původní komentář k filmu Pařížský máj)

    Pařížský máj (správně: Krásný máj) patří do rané fáze tvorby Chrise Markera, jež se s postupem let stále více vzdalovala tradičnímu pojetí dokumentárního filmu. Pařížský máj, kolující v sedmi rozličných verzích, je prvním ztělesněním Markerovy estetiky, kterou režisér formuloval takto: „Ukázat lidskou tvář, aniž by v nás vzbuzovala hnus.“
    Paříž, květen 1962, konec alžírské krize. Město se snaží opět žít svým životem a režisér zaujímá postupně roli detektiva, Fantomase a propuštěného vězně, aby jejich pohledem sledoval obyvatele města, jejich šarm nebo zabedněnost, zakořeněný rasismus všedního dne, ale také město samo, ulice, světla, kočky (v souladu s Giraudouxovým výrokem: „Zvířata mne smiřují se světem.“)
    Marker: „První díl filmu tvaruje prostor, druhý čas. První spíš konstatuje stav věcí a jeho problémy, druhý představuje pohyb času v daném momentu.“ Wolf Dresp hovoří o „polemickém filmu proti pokroucenému myšlení, o útoku na organizovaný svět“.
    Krize románu zničila tvář, stejně jako abstrakce v umění. „Dál už nás vede jen film, na hraniční linii mezi identifikací a pastvou pro oči, díky zázraku světa, který je niterně důvěrný a zároveň dočista cizí.“
    Jakákoli revoluce pro Markera znamená: „udělat skutečným to, co je samozřejmé“. Mezi statisty se objeví i režiséři Alain Resnais, Jacques Rivette, Agnès Vardová, Jean-Luc Godard a Jean Rouch.

  • Fr 13/08

    Den Röda kappan / Den rode kappe

    Directed by → Gabriel Axel
    Czech title → Rudá kápě
    Island – Dánsko – Švédsko 1967 / CZT / 85 min. / 35 mm
    Cast → Gitte Haenningová, Oleg Vidov, Eva Dahlbecková, Gunnar Björnstrand

    V 11. století se v severských zemích postupně a obtížně prosazovalo křesťanství. V této době se odehrává legenda o nenávisti mezi dvěma rody a tragické lásce dvou mladých lidí, kteří z těchto znepřátelených rodů pocházejí. Režisér Axel našel vhodné exteriéry v civilizací nedotčené přírodě na Islandu. Pochmurná a málo barevná krajina dala příběhu vhodný rámec. Představitelkou dívky Signe se stala dvaadvacetiletá dánská herečka a zpěvačka Gitte Haenningová, do role jejího milence Hagbarda byl obsazen stejně mladý ruský herec Oleg Vidov. Evu Dahlbeckovou a Gunnara Björnstranda známe z mnoha filmů Ingmara Bergmana.

  • 33rd week
  • Mo 16/08

    Jan Jedlička: genius loci

    uvádějí Sylva Poláková a Jan Jedlička

    Jan Jedlička se narodil v roce 1944 v Praze, kde studoval v letech 1962–1968 na Akademii výtvarných umění. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Švýcarska a souběžně se odchýlil od směru fantastického realismu. Ve své tvorbě využívá různé techniky a média – kresbu, akvarel, fotografii, zemní pigmenty, mezzotintu, sítotisky a film. Jeho díla v opakujících se cyklech zkoumají krajinu z hlediska pohybu a času. Svůj první film natočil v turisticky odlehlé části Toskánka, kde pracoval v první polovině devadesátých let, a kam se vrátil ještě na počátku milénia. Mezitím se také po dlouhých dvaceti letech začal vracet do Prahy. Z této doby pocházejí tři kontemplativní snímky (Echo-Vocis Imago, Interno, Basilika), jejichž téma vychází z maximálního přiblížení k nějakému specifickému místu. V rovině zvuku se pak odehrává dynamická vrstva snímku, která připomíná vazby k vnějšímu dění i dávné historii. Uvedení snímku Basilika, který zachycuje genius loci baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, bude zároveň premiérou tohoto výtvarného dokumentu.

    Echo – Vocis Imago / 1994 / 23 min.
    Interno / 2001 / 26 min.
    Basilika / 1997 / 16 min.

    Všechny uvedené filmy Jana Jedličky byly digitalizovány a původní filmové kopie byly uloženy v Národním filmovém archivu.

    Večer probíhá v rámci doprovodného programu k výstavě Jan Jedlička Galerie hlavního města Prahy.

  • Tu 17/08

    Teorema

    Directed by → Pier Paolo Pasolini
    Czech title → Teorema
    Itálie 1968 / CZT / 92 min. / 35 mm
    Cast → Terence Stamp, Silvana Manganoová, Massimo Girotti, Anne Wiazemská

    Texty zabývající se Pierem Paolem Pasolinim se často s údivem pozastavují nad údajnou rozporuplností, která má spočívat v jeho rozkročení mezi katolictvím a levicovými politickými názory. Přitom sám Pasolini svým dílem dokládá, že se o žádný rozpor nejedná. Obě polohy se u něj totiž potkávají ve zraňujícím pocitu absence lásky a v hněvu ze zploštění života do banality konzumu. Proto také katolická porota neváhala na festivalu v Benátkách ocenit autora Teoremy za jeho důsledné hledání pravdy a skutečnou duchovní touhu. V závěrečném výkřiku zoufalého muže toužícího po kontaktu s Bohem tak můžeme zaslechnout nejen volání samotného Pasoliniho, ale jako ozvěna se v něm odráží volání po milosrdném Bohu z vrcholu sopky Stromboli.

  • We 18/08

    Perličky na dně

    Directed by → Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš
    ČSR 1965 / English friendly / 105 min. / DCP

    digitálně restaurovaný film

    Kolektivní dílo nastupující filmařské generace Perličky na dně bývá nazýváno manifestem československé nové vlny. Spíše je ale dokladem různorodosti rukopisů jednotlivých autorských osobností. Každý z pětice filmů ostatně vznikal odděleně, aniž by filmaři viděli práci ostatních, jakkoli na všech spolupracoval stejný kameraman – Jaroslav Kučera. Mladé tvůrce, kteří do povídkového filmu přispěli, spojoval především obdiv k Bohumilu Hrabalovi. Obrazový i interpretační klíč, který každý z nich pro svou povídku zvolil, se nápadně liší. Podkladem filmu byla Hrabalova povídková sbírka Perlička na dně, poprvé vydaná v roce 1963, a navazující Pábitelé. V obou případech jde o tragikomické příběhy ze všedního života, jímž dominuje autenticky znějící přímá řeč, jednoduché vyprávění a jemný humor. Náměty Hrabalových povídek nejsou dramatické. Těžiště představuje pozorná kresba určitého prostředí a výrazných lidských typů. Čtyři režiséři a jedna režisérka tak stáli před výzvou, jak pro jazykově bohatý vyprávěcí styl nalézt adekvátní ekvivalenty ve filmové řeči. Cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty mladých, které Perličky obdržely na festivalu v Locarnu, nasvědčují, že se jim to podařilo. Film otevírá Smrt pana Baltazara od Jiřího Menzela, pokračuje Podvodníky Jana Němce, Domem radosti Evalda Schorma, Automatem svět Věry Chytilové a uzavírá jej Romance Jaromila Jireše. Kvůli stopáži nebylo do filmu začleněno Fádní odpoledne Ivana Passera a Sběrné surovosti Juraje Herze, uváděné samostatně.

  • Th 19/08

    Démanty noci

    Directed by → Jan Němec
    ČSR 1964 / English friendly / 64 min. / DCP
    Cast → Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová

    digitálně restaurovaný film

    Celovečerní debut Jana Němce Démanty noci, který digitálně zrestauroval Národní filmový archiv, se probojoval do výběru snímků uváděných v rámci sekce Classics na filmovém festivalu v Cannes 2018. Démanty noci se díky digitálnímu restaurování vrací do kin v podobě, v jaké je diváci viděli v době premiéry v roce 1964. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny. Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry teprve osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů.

    Dva vězni uprchli z vlaku, který je vezl do koncentračního tábora. Do jejich běhu lesem se jim (a nám) promítají krátké výseky ze vzpomínek i anticipace možné budoucnosti v nejrůznějších obměnách, tak jak je překotně produkuje mozek člověka na pomezí sebezáchovné ostražitosti a totálního vyčerpání. Snímek s nejpropracovanější střihovou skladbou v dějinách českého filmu.

    An existential drama of two Jewish boys who escape from a train transporting them from one concentration camp to another. Ultimately they are hunted down by a group of old, armed home-guard members. The film goes beyond the themes of war and anti-Nazism and concerns itself with man’s struggle to preserve human dignity. It became one of the first Czechoslovak New Wave films to receive an internationally recognized award, the Grand Prix at the International Film Festival Mannheim-Heidelberg in 1964. Based on an Arnošt Lustig´s novel.

  • Fr 20/08

    Kočár do Vídně

    Directed by → Karel Kachyňa
    ČSR 1966 / English friendly / 80 min. / DCP
    Cast → Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar

    digitálně restaurovaný film

    Psychologické drama režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky radikálně změnilo zobrazování nedávné československé historie. Nešlo o pouhé překlopení dosavadní optiky (zlý Němec, hodný partyzán), ale o celkovou relativizaci, budovanou díky soustředění na jednotlivce a na jeho individuální prožívání „velkých“ dějinných událostí. Komorní charakter příběhu podtrhuje sevřený vizuální koncept. Celý film se odehrává v hlubinách lesa. Dva prchající rakouští dezertéři donutí mladou venkovanku Kristu, aby je svým povozem dopravila přes Znojmo za hranice. Žena svolí s vidinou pomsty: Němci jí den předtím pro výstrahu oběsili manžela a těžce raněný voják a jeho naivní druh mají zemřít její rukou. Situace se však rozvíjí jinak, než žena naplánovala. Pro pětadvacetiletou Ivu Janžurovou byla postava mladé vdovy jednou z prvních velkých hereckých příležitostí. Za svůj výkon v Kočáru do Vídně, Svatbě jako řemen a Pensionu pro svobodné pány obdržela v roce 1968 cenu Trilobit. Kromě soustředěného herectví se na napjaté atmosféře filmu podílí kamera Josefa Illíka, proměňující opuštěný les v tísnivý prostor, z něhož není návratu. Nadčasový příběh o nemožnosti najít společnou řeč a dosáhnout spravedlnosti, se stejně jako jiné filmy Kachyni a Procházky po srpnu 1968 nemohl objevit v kinech.

  • 34th week
  • Mo 23/08

    Jan Jedlička: o lidech a společenstvích

    uvádějí Sylva Poláková a Jan Jedlička

    Úsporně a důsledně, a přitom vřele, komunikují Jedličkovy filmy na pomezí dokumentu, experimentálního filmu a uměleckého videa s publikem. Le Cuoche o dvougenerační italské rodině kuchařek, které provozují restauraci v zapadlé části Toskánska, dva krátké snímky nazvané totožně Air, kdy jeden je spíše vtipnou znělkou ke klimatické konferenci a druhý apelativním esejem nebo 16 Sketches of Dialogue o zabydlování nově vzniklého kulturního centra, jsou uměleckými filmy, které nemají příliš srovnání s tvorbou Jedličkových generačně blízkých českých umělců. Témata, jako jsou práce a sociální nerovnosti nebo klimatická krize ve spojení s dokumentární perspektivou, se objevují spíše u současných umělců a umělkyň, kteří pracují s pohyblivým obrazem. Jana Jedličku s touto nejmladší generací pojí ale také schopnost orientovat se a těžit z ekonomicko-kulturních dynamik v podobě rezidenčních pobytů a grantů, které umožňují profesionální technickou úroveň, vhodnou prezentaci a uměleckou (byť relativní) volnost.

    Le Cuoche / 1999 / 36 min.
    2 x Air / 2001 / 1 a 6 min.
    16 Sketches of Dialogue / 2002 / 16 min.

    Večer probíhá v rámci doprovodného programu k výstavě Jan Jedlička Galerie hlavního města Prahy.

  • Tu 24/08

    Dobré světlo? Film a katolická církev / pásmo krátkých filmů

    / úvodní slovo: Petr Hasan

    Vítězství pravdy a lásky
    ČSR 1935 / 67 min. / 35 mm
    První celostátní sjezd katolíků republiky Československé a cesta papežského legáta kardinála Verdiera do Prahy, na Moravu a Slovensko.

    Slavnostní posvěcení velechrámu sv. Víta v Praze dne 12. května 1929
    ČSR 1929 / 12 min. / 35 mm

    Svatá Hora u Příbramě
    režie: Josef Vilímek
    ČSR 1936 / 10 min. / 35 mm
    Dokumentární film z Jubilejní slavnosti 200. výročí korunovace Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami v červnu 1936.

    Po rozčarování z finančního neúspěchu velkofilmu Svatý Václav se pozornost zájemců o natáčení snímků s náboženskou tematikou obrátila k dokumentárnímu filmu. Ten byl o poznání méně nákladný a rizika spojená s natáčením byla přijatelná i pro církevní instituce a náboženské spolky. Největším filmem tohoto druhu bylo Vítězství pravdy a lásky zachycující průběh celostátního sjezdu katolíků, který probíhal v Praze v létě roku 1935. Projekci doplňují dva kratší filmy zachycující dobovou atmosféru velkých náboženských svátků – posvěcení dostavěného chrámu sv. Víta a slavnostní mariánskou mši svatou na Svaté Hoře u Příbrami.

  • We 25/08

    Osobní život díry + Pět set plošin

    Osobní život díry
    režie: Ondřej Vavrečka
    ČR 2020 / 62 min. / DCP

    + krátký film
    Pět set plošin
    režie: Andrea Slováková
    ČR 2020 / 6 min. / DCP

    Dobrodružství filosofie v autorských filmech i v následných debatách.

    Annick de Souzenelle (teoložka)
    Ivo Světlík (fyzik)
    Petr Kužel (filosof)
    Ondřej Skovajsa (etnomuzikolog)
    Bohuslav Skovajsa (dědeček)
    Karel Pergler (nezaměstnanec a hudebník)
    David Beveridge (muzikolog)
    Stanislav Chládek (etnograf a historik)
    Slavoj Žižek (filosof)

    Výtvarný film Osobní život díry Ondřeje Vavrečky formálně vychází z dokumentárního filmu, který však radikálně překračuje směrem k otevřené, hravé, experimentující formě. Osobní život díry pojednává o děravosti našeho světa. Film ve své první části díry otevírá a my zjistíme, že svět je ve skutečnosti spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty. Svět potřebuje ty prázdné prostory, aby se mohl kam hýbat. Krátké momenty extáze jsou střídány čekáním ptáků marabu, hardcore filosofie je proplétána s banalitou každodennosti, zvuk se prohání s obrazem. Film byl natočen na prošlý a čerstvý 16mm film.

    Ondřej Vavrečka je autor experimentálně dokumentárních filmů s filozofickým přesahem, známý především festivalovému divákovi, jeho filmy se dočkali projekcí nejen na filmových festivalech, ale i v artových kinech a na dalších alternativních místech. Režisérsky stojí za pěti celovečerními filmy, experimentální snímky Počátek a lev (2009) a Ultimum Refugium (2011) byly nominovány na cenu Andreje Stankoviče, film De Potentia Dei (2016) je laureátem Ceny za Nejlepší český experimentální dokumentární film, Ji.hlava, Ceny A. N. Stankoviče – zvláštní uznání a Ceny Marienbad Film Festivalu. Ondřej Vavrečka je též hudebníkem a výtvarníkem a vše ve své tvorbě propojuje.

    Konceptuální experimentální film filmařky, kurátorky a současné děkanky FAMU Andrey Slovákové Pět set plošin je volně inspirován zásadním dílem francouzských filosofů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho Tisíc plošin a soustředí se na audiovizuální artikulaci pojmu jakožto základů přemýšlení skrze médium filmu. Formálními prostředky promyšleně aktualizuje některé koncepty knihy, například deteritorializaci skrze „neuzemněnost“ záběrů, či vnořování skrze obrazový postup tzv. vertiga (kombinace jízdy a zoomu v protichůdných směrech). Ryze audiovizuální zážitek ohmatává hranice karteziánské výchovy naší mysli a dává divákovi příležitost objevit v ní děravá místa a jinou strukturaci vnímání.

    Režisérka Andrea Slováková je dokumentaristka, filmová teoretička a kurátorka. Působila v letech 2003–2011 ve vedení MFDF Ji.hlava, v současnosti pro něj dramaturgicky připravuje sekci experimentálních dokumentů. Byla ředitelkou Nakladatelství AMU, působila jako šéfredaktorka sborníku textů o dokumentu DO a založila nakladatelství Nová Beseda, je členkou redakční rady periodika o dokumentárním filmu Dok.revue, filmového časopisu Iluminace a expertkou Státního fondu kinematografie. Publikuje texty o filmu ve filmových a kulturních časopisech (Cinepur, Kino Ikon, A2). Natočila portrét českého matematika Petra Vopěnky (2006), studentský film o mracích Oblaka (2007), či experimentální metrický film Rekonstrukce průmyslu (2016). V současnosti je první děkankou FAMU.

  • Th 26/08

    Marketa Lazarová

    Directed by → František Vláčil
    ČSR 1967 / English friendly / 190 min. / DCP
    Cast → Josef Kemr, Magda Vašáryová, Pavel Landovský, Naďa Hejná, Jaroslav Moučka, František Velecký, Karel Vašíček, Ivan Palúch

    digitálně restaurovaný film

    Stěžejní dílo české kinematografie, filmová rapsodie Františka Vláčila, nazvaná podle Vančurovy předlohy Marketa Lazarová, představuje v žánru historického filmu jedno z nejvýznamnějších děl světové kinematografie. Příběh se odehrává v drsných dobách poloviny třináctého století. Loupeživý rytíř Kozlík se ocitne se svým početným rodem v nemilosti poté, co jeho synové zadrží mladého saského hraběte Kristiána. Nebezpečným pronásledovatelem se stává boleslavský hejtman Pivo. Kozlíkův syn Mikoláš znásilní dceru záludného zemana Lazara, zatímco Kozlíkova dcera Alexandra, která měla incestní vztah s bratrem Adamem, se zamiluje do zajatého mladíka. Pronásledování skončí velkou řeží, při níž je zraněný Kozlík chycen. Mikoláš se marně pokusí vězně osvobodit. Je smrtelně zraněn. Než skončí s otcem na popravišti, oddá ho hejtman s těhotnou Marketou. Alexandra zabije Kristiána, který se pod vlivem prožitých hrůz pomátl. Pozorovatelem událostí je potulný mnich Bernard… Snímek omamuje zejména svou vizuální působivostí a hudbou Zdeňka Lišky. Je rozdělen do dvou dílů (Straba, Beránek boží) a jednotlivé obrazy jsou uvozeny mezititulky naznačujícími děj. Bohatá je i zvuková stopa, v níž jsou s neobvyklým dozvukem použity lakonické dialogy nebo naopak „literární“ monology, nejrůznější výkřiky a citoslovce, skřek dravců i hlas vypravěče. Ve složité struktuře se neustále narušuje chronologie vyprávění útržkovitými reminiscencemi a vizemi některých postav.

  • Fr 27/08

    Kouř

    Directed by → Tomáš Vorel
    ČR 1990 / English friendly / 89 min. / DCP
    Cast → Jan Slovák, Lucie Zedníčková, Eva Holubová, David Vávra

    digitálně restaurovaný film

    Mezi filmy, kterými se na sklonku osmdesátých a na začátku devadesátých let prezentovala generace nastupujících filmařů, má Kouř režiséra Tomáše Vorla výjimečné postavení. Ke komedii, která nese podtitul „muzikál totalitního věku“, se jako ke kultovnímu projektu hlásí jak generační současníci tehdy třiatřicetiletého nekonformního tvůrce, tak diváci, kteří v roce 1990 teprve dospívali. Vorel v Kouři vycházel ze svého legendárního krátkého filmu Ing. (1985). Z toho si však celovečerní verze vybírá pouze základní dějovou situaci. Protagonistou vyprávění je idealistický mladý inženýr Miroslav Čáp (Jan Slovák), který nastupuje do prvního zaměstnání s úmyslem co nejlépe vykonávat své pracovní povinnosti. Mirkovi noví kolegové se však prací nezatěžují. Zato mezi nimi bují udavačství, protekce, intriky, podvody, alkoholismus a promiskuita. Mirek odmítá na hru přistoupit a mimoděk tak iniciuje vzpouru proti nekompetentnímu vedení. K „revolučním změnám“ k dobrému jsou však hrdina i autoři filmu skeptičtí… Na scénáři sarkastické komedie o všudypřítomném totalitním „kouři“ s Vorlem spolupracoval Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed, která se prezentovala už v rámci povídkového filmu Pražská 5 (1988). Zatímco představení pěti pražských divadelních společenství probíhalo jako pětice sólových projektů zaštítěných Vorlovou režií, Kouř nabízí celistvý příběh prodchnutý hravě ironickým pohledem na realitu příznačným pro Divadlo Sklep, režisérovu mateřskou scénu. Do filmu se však harmonicky obtiskly i herecké a tvůrčí osobnosti dalších členů Pražské pětky – Pantomimické skupiny Mimóza, Recitační skupiny Vpřed a baletní jednotky Křeč. V obsazení se však objevuje třeba i herec a režisér Jaroslav Dušek z divadla Vizita. Na radikální vizuální podobě filmu se podílel kameraman Martin Duba. Nedílnou součástí Kouře jsou písně Michala Vícha s Tučkovými texty.

  • 35th week
  • Mo 30/08

    Panenka + Kabinet doktora Caligariho

    projekce s nově zkomponovanou hudbou Jana Rybáře

    Ernst Lubitsch / Panenka / Die Puppe
    Německo 1919 / hrají: Ossi Oswalda, Hermann Thimig, Victor Janson / CZT / 46 min. / 35 mm
    Svoje postavy a dekorace z lepenky a papíru vyndá režisér na počátku z krabičky, vše rozestaví a hra začíná: Ze strachu před množstvím vdavekchtivých žen se rozhodne Lancelot oženit se s hrací panenkou, která je ovšem velmi živá. Až na katolické ženské spolky, které protestovaly proti „neuctivému zobrazení“ mnichů v klášteře, film nezklamal nikoho.

    Robert Wiene / Kabinet doktora Caligariho / Das Cabinet des Dr. Caligari
    Německo 1919/20 / hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Lil Dagoverová, Friedrich Feher / CZT / 48 min. / 35 mm
    Sto let Caligariho! Výročí, které bylo loni v Německu připomínáno s důkladností, jakou si zdaleka nejproslulejší dílo filmového expresionismu zaslouží, mimo jiné zvláštní výstavou v Museum für Film und Fernsehen na Postupimském náměstí v Berlíně, slavnostně zahájenou 12. února 2020. Roku 1920, konkrétně 26. února, se tedy diváci kin poprvé s příjemně děsivým mrazením zadívali do pomalu a trhaně se otevírajících očí Conrada Veidta v roli mimovolně vraždícího média, které k životu probouzel Werner Krauss coby démonický doktor Caligari.

    Program se koná ve spolupráci s koncertním cyklem Hudba v souvislostech a za podpory Magistrátu hl.m. Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a projektu Partnerství OSA.

  • Tu 31/08

    Gylua vitéz télen-nyáron

    Directed by → István Bácskai Lauró
    Czech title → Muž z obrazovky
    Maďarsko 1970 / CZT / 73 min. / 35 mm
    Cast → Gábor Koncz, Ferenc Kállai, Lajos Öze, Ádám Szirtes

    Ironická komedie s nahořklým vyzněním o nebývalé popularitě hrdiny televizního seriálu. Jsme v Maďarsku roku 1970, nikoli v 21. století, kdy hranice mezi určitým reálným člověkem a jeho vlivnou mediální personou už jsou mnohem hůře definovatelné.


    Stromboli (Terra di Dio)

    Directed by → Roberto Rossellini
    Czech title → Stromboli, země boží
    Itálie – USA 1949 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Cast → Ingrid Bergmanová, Mario Vitale, Renzo Cesana

    Podobu filmu Stromboli zásadně ovlivnila dvě osudová setkání Roberta Rosselliniho – s hollywoodskou herečkou a jeho pozdější manželkou Ingrid Bergmanovou a s dominikánským řeholníkem Felixem Morlionem. Jakoby se spolupráce těchto dvou osobností promítla do dvou motivů či dvou možných způsobů vnímání samotného filmu. Tím prvním je příběh emancipované ženy uvězněné v cizím prostředí předmoderní rybářské vesnice. Tím druhým je pak příběh hledání cesty k Bohu. Však i celý původní název filmu zní Stromboli (Terra di Dio). Pocit vykořeněnosti, osamělosti, nepřijetí a nemožnosti komunikovat se svým nejbližším okolím vyústí v mystický výstup na vrchol sopky. Zdá se, že se autor námětu Felix Morlion snažil v této scéně evokovat jednu z nejdůležitějších knih katolické mystiky – Výstup na horu Karmel od sv. Jana od Kříže. Závěrečná scéna je pak vizuální odpovědí na úvodní citát ze starozákonního proroka Izaiáše: „Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali.“