Program

12/2021 (Change)
  • 48th week
  • Th 02/12

    Terezínské stíny

    Directed by → Miloš Zvěřina – Michal Herz
    ČR 2020 / 14 min. / DCP

    projekce za účasti tvůrců

    Chlapec Miloš s dívkou Jarmilkou objevují na půdě starého domu v Terezíně tajemné nástěnné malby a kufr plný vzpomínek. Před desítkami let je tu zanechali jejich vrstevníci, které sem zavřeli za druhé světové války nacisté. Minulost ožívá a uprostřed válečné vřavy se zhmotňuje svět dětské fantazie. Objevují se postavy pohádkové opery Brundibár, kterou s vězněnými dětmi nastudovali přední umělci té doby rovněž internovaní v ghettu. Žádná pohádka ale netrvá věčně a transportní vlaky se opět vydávají na cestu z Terezína do Osvětimi.


    La Colmena

    Directed by → Mario Camus
    Czech title → Úl
    Španělsko 1982 / CZT / 105 min. / 35 mm
    Cast → Francisco Rabal, J. L. López-Vázquez, Ana Belénová, Victoria Abrilová, José Sacristán

    Berlinale 1983 – Zlatý medvěd za nejlepší film
    Cena Luise Buñuela

    Úl vzniká jako přímý výsledek státní politiky, jejímž cílem je donutit veřejnoprávní televizi, aby investovala do španělského filmu. Nicméně Mario Camus nepatří mezi řadové režiséry a již několikrát dokázal, že nepřevádí literaturu na plátno mechanicky. Román Úl je navíc přeplněný postavami (objevuje se v něm zhruba dvě stě postav). Nositel Nobelovy ceny Camilo José Cela brilantně zachytil atmosféru Madridu v období druhé světové války a to způsobem, který odkazuje k realistické literatuře i k dokumentární výpovědi. Z této premisy vyšel i režisér, pak mu nečinilo problémy redukovat počet postav a zaměřit se na vykreslení daného historického období. Ovšem Úl má dva předpoklady, které naopak přímo vybízejí ke zfilmování. I přes kolektivnost hlavního hrdiny, který je vlastně masou, a nepřítomnost vševědoucího vypravěče, jsou všechny postavy charakterizovány svým chováním. Mohli bychom mluvit o částečném znovuzrození civilismu – tentokrát ve španělském filmu, kdybychom nevěděli, že ve filmu se objevují především profesionální herci jako Victoria Abrilová v roli Julity či Ana Belénová jako Victorita a dokonce sám spisovatel C. J. Cela v roli Matíase Martího. Útržkovité vyprávění umožňuje poskytnout pouze ty momenty, které jsou podstatné pro jednotlivé mikropříběhy. Současný divák musel přivykat i rozrušení klasické narace. Cela a s ním i Camus postihují dobu – město – kavárnu – atmosféru – jako podobenství jednoho období španělské společnosti. Odhaluje se před námi těžké hledání naděje v životě, který je prožíván v šedivém izolovaném světě střetávajícím se s oficiálně schvalovaným násilím.

  • Su 05/12

    Mikulášská animace

    tematické pásmo krátkých filmů / 35 mm, HD / mikulášská animovaná dílna / 3+

    Vánoce u zvířátek
    režie: Hermína Týrlová
    ČSR 1973 / 8 min.

    Švec a čert
    režie: Milan Šebesta
    ČSR 1988 / 14 min.

    Sám jako pes
    režie: Zofia Ołdak
    Polsko 1968 / 8 min.

    Narozeniny
    režie: Jáchym Nádvorník
    ČR 2017 / 2 min.

    Vánoční svatba sněhuláka Karla
    režie: Jan Vodička
    ČR 2017 / 12 min.

    Mikuláš dorazil do Ponrepa a nachystal dětem bohatou nadílku v podobě krátkých animovaných pohádek. Naladit se na adventní atmosféru vám pomohou zvířecí hrdinové z filmů Hermíny Týrlové a Zofie Ołdak nebo třeba čert z plastelínové pohádky Milana Šebesty. V pásmu však najdete i filmy, které vám prozradí, že k vánočním svátkům se občas pojí i smutek nebo láska. Po projekci se můžete těšit na veselou mikulášskou dílnu s lektory společnosti Free cinema.

  • 49th week
  • Tu 07/12

    Igrok

    Directed by → Alexej Batalov
    Czech title → Hráč
    SSSR – ČSR 1972 / český dabing / 92 min. / 35 mm
    Cast → Nikolaj Burljajev, Taťjana Ivanovová, Ljubov Dobržanská, Jitka Zelenohorská, Alexandr Kajdanovskij

    V pořadí sedmá filmová adaptace stejnojmenné prózy (1866), v níž F. M. Dostojevskij zúročil vlastní zkušenosti s hráčskou vášní. Do smyšlených německých lázní s příznačným názvem Rulettenburg přijíždí generál s rodinou a učitelem svých dětí Alexejem. Ten miluje generálovu nevlastní dceru Paulinu, ale jeho cit není opětován. Ve snaze si ji získat, přistoupí na Paulinin návrh vyhrát v ruletě peníze, díky nimž by vyvedl jejich rodinu z dluhů. Alexej propadá světu lázeňských heren, kde v jednom okamžiku lze zbohatnout a brzy nato zase o všechno přijít. Herec Alexej Batalov ve své třetí filmové režii obsadil do titulní role Nikolaje Burljajeva, před deseti lety proslaveného Ivanovým dětstvím Andreje Tarkovského. Jako exteriéry posloužily Mariánské Lázně a do menších a epizodních rolí byla obsazena řada československých herců v čele s Jitkou Zelenohorskou coby vychytralou Blanche.


    Los Días del pasado

    Directed by → Mario Camus
    Czech title → Pár dnů z minulosti
    Španělsko 1977 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Cast → Antonio Gades, Marisol, Gustavo Bergés

    Karlovy Vary 1978 – Cena za nejlepší ženský herecký výkon pro Marisol

    Režisér Mario Camus vstupuje v šedesátých letech do kinematografie jako součást hnutí nazvaného nový španělský film. Některá jeho díla jsou klíčová pro pochopení dějin španělského filmu i celé dobové společnosti. Pár dnů z minulosti je oslavnou ódou na protifrankistický odboj. Přestože generál Franco je již po smrti, cenzurní komise je oficiálně zrušena až v roce 1977 (tj. během natáčení), poté následuje vlna filmů na toto téma. Nicméně význam filmu spočívá také v jeho formě, počínaje úvodními titulky. Mario Camus udržuje jakýsi fyzický realismus v hávu milostného příběhu nahlíženého očima hrdinky. Není tak symbolický jako Víctor Erice ve svém Duchu úlu, snaží se zachytit především city hlavních protagonistů. Podle ve své době vlivného filmového časopisu Reseńa šlo o nejlepší film roku 1978.

  • We 08/12

    Der Spieler

    Directed by → Gerhard Lamprecht
    Czech title → Hazardér
    Němcko 1938 / CZT / 83 min. / 35 mm
    Cast → Lída Baarová, Albrecht Schoenhals, Eugen Klöpfer, Paul Bildt

    Pro mezinárodní kariéru Lídy Baarové bylo zásadní setkání s Gerhardem Lamprechtem, který kromě toho, že náleží k nedocenitelným zakladatelským postavám filmové historiografie (jeho soukromá sbírka se v roce 1965 stala základem Německé kinematéky), patřil už od dob němé éry k režisérům, jejichž jméno bylo zárukou řemeslné kvality. Své první dva filmy s Baarovou natočil v roce 1935 (Barcarola a Muž přes palubu), v roce 1938 pak realizoval ve dvou jazykových verzích (německé a francouzské), svou variaci na Dostojevského Hráče pod názvem Hazardér. Hitlerův osobní zákrok proti milostné aféře jeho ministra a české hvězdy měl mimo jiné za následek, že Hazardér musel z pláten německých kin zmizet hned ve čtvrtý den po berlínské premiéře. Baarová, která v Německu mezitím natočila další – již vůbec neuvedený – snímek, byla vykázána z Říše do své vlasti.


    La Mano en la trampa

    Directed by → Leopoldo Torre Nilsson
    Czech title → Ruka v pasti
    Argentina – Španělsko 1961 / CZT / 82 min. / 35 mm
    Cast → Francisco Rabal, Elsa Danielová, Leonardo Favio

    Ruka v pasti patří k nejznámějším uměleckým počinům argentinské kinematografie minulého století. Dílo, vyznamenané v roce 1961 v Cannes Cenou mezinárodní filmové kritiky, vypráví podivný příběh dívky, která se snaží odkrýt rodinné tajemství, než ji nenápadný půvab argentinské buržoazie zcela sevře do své pasti a nechá ji „opakovat“ cizí osud. Buñuelovské reminiscence jsou nasnadě tím spíš, že hlavní mužskou roli si zahrál Francisco Rabal (mj. Nazarín, Viridiana, Kráska dne). Hudbu složil Cristóbal Halffter, vůdčí zjev mezi skladateli moderní vážné hudby ve Španělsku.

  • Th 09/12

    Petěrburgskaja noč

    Directed by → Grigorij Rošal – Vera Strojevová
    Czech title → Bílé noci petrohradské
    SSSR 1934 / CZT / 77 min. / 35 mm
    Cast → Boris Dobronravov, Anatolij Gorjunov, Ksenija Tarasova

    Volný přepis dvou Dostojevského novel Bílé noci a Nětočka Nězvanovová v režii Grigorij Rošala a Very Strojevové je dalším dokladem o možnostech úspěšného převodu literárního díla do filmové podoby. Autoři filmové verze se přitom nedrželi úzkostlivě předlohy; těžištěm jejich díla se stala postava nešťastného hudebníka Jefimova, na jehož tragických osudech chtěli zdůraznit stálý rozpor mezi člověkem žijícím jen pro své umění a necitlivým, nechápajícím okolním světem. Ačkoli jde o první zvukový film této tvůrčí dvojice, podařilo se jí dramaticky využít zvuku a především hudby v dlouhých, působivých pasážích, odpovídajících povahám a duševním stavům postav.


    Los Santos inocentes

    Directed by → Mario Camus
    Czech title → Nevinní svatí
    Španělsko 1984 / CZT / 100 min. / 35 mm
    Cast → Francisco Rabal, Alfredo Landa

    Cannes 1984 – ceny pro oba hlavní herecké představitele

    Nevinní svatí, natočení podle stejnojmenného díla Miguela Delibese (1920–2010), patří mezi Camusovy nejoceňovanější filmy. Čtyři flashbacky nás zavádějí do zaostalého kraje Extremadury šedesátých let. Sledujeme bídu životů lidí, jejichž profesí je sloužit během honů nebo oslav bohatým a hlídat jejich pozemky. Rodiče doufají, že alespoň jejich děti tomuto údělu uniknou. Z Extremadury se po premiéře ozývaly protesty, což ale filmu neuškodilo ani u diváků, ani u kritiky. Nejsilnější stránkou filmu jsou herecké výkony Francisca Rabala v roli Azaríase a Alfreda Landy v roli Paca.

  • Fr 10/12

    Crime and Punishment

    Directed by → Josef von Sternberg
    Czech title → Raskolnikov
    USA 1935 / CZT / English friendly / 82 min. / 35 mm
    Cast → Peter Lorre, Edward Arnold, Marian Marshová

    Jméno studenta Raskolnikova, hrdiny románu Zločin a trest, určilo český distribuční název jeho první americké adaptace. Na základě požadavků dobové americké cenzury doznala předloha značných změn jak v charakterizaci některých klíčových postav, tak i ve stavbě a vyznění příběhu. Protože pro von Sternberga nebyla narativní složka filmu nikdy podstatná – i zde dává přednost atmosféře dění, vyplývající z morální problematiky –, vynucené změny mu nevadily. Nesouhlasil však s hereckým obsazením, které si zvolilo studio. Dokonce ani Petera Lorrea, z jehož popudu společnost Columbia film natáčela a který jediný román četl, nepovažoval za nejvhodnějšího představitele Raskolnikova, původce zločinu, jenž je sužován výčitkami svědomí.


    Varljivo leto ´68

    Directed by → Goran Paskaljević
    Czech title → Klamné léto ´68
    Jugoslávie 1984 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Cast → Miha Aleksić, Neda Arnerićová, Slavko Štimac



    Ve svém šestém celovečerním filmu Klamné léto ´68 se známý režisér Goran Paskaljević otevřeně hlásí ke komediální linii filmů české nové vlny, kterou důvěrně poznal během svých studií na pražské FAMU. Jeho maloměstská prázdninová komedie s ní souzní nejen poetikou a příbuznými motivy, nýbrž i postavou české dívky Růženky Hrabalové (!) a přímým odkazem k osudovému datu 21. srpna.
    Gorana Paskaljeviće znají naši diváci hlavně jako režiséra snímku Sud prachu. V Klamném létě ´68 vypráví formanovsky laděný příběh první lásky maturanta. Odehrává se v ospalém maloměstě, kam doléhají bouřlivé události osmašedesátého roku. Film se do našich kin v době normalizace nemohl dostat – nikoli kvůli vnadám české hrdinky s příznačným jménem Růženka Hrabalová, ale kvůli politickým událostem v naší vlasti, které sledujeme na televizních obrazovkách. Nostalgickými tóny podbarvená komedie naštěstí ani po letech neztratila nic ze svých půvabů.

  • Sa 11/12

    Sentimental Bloke

    Directed by → Raymond Longford
    Czech title → Sentimentální chlapík
    Austrálie 1919 / CZT / 67 min. / 35 mm
    Cast → Arthur Tauchert, Gilbert Emery, Lottie Lyellová, Stanley Robinson

    projekce s živým hudebním doprovodem

    V sedmdesátých letech vzbudil na retrospektivní přehlídce světové kinematografie v Londýně velkou pozornost němý film Sentimentální chlapík, natočený v roce 1919 v Austrálii na motivy poemy C. J. Dennise. Byl to jeden z nemnoha skutečných objevů zapomenutých děl ve filmové historii; film, jenž je možno srovnávat s nejlepšími díly Griffitha, Kinga a Borzageho ze stejné doby. Bohatost výrazových prostředků, smysl pro drobnokresbu charakterů, civilní vedení herců, kamera citlivě znásobující poetičnost díla, to vše se skládá před překvapeným divákem, sledujícím výjimečný film, který má navíc značnou dávku poezie a humoru.


    Spasi i sochrani

    Directed by → Alexandr Sokurov
    Czech title → Ema Bovaryová (Smiluj se nad námi)
    SSSR 1989 / CZT / 165 min. / 35 mm
    Cast → Cecile Zervoudakiová, Robert Vaab, Alexandr Čerednik

    „Do pomyslného Flaubertova světa vtrhává současnost,“ charakterizuje snímek filmová publicistka Galina Kopaněvová. Filmem Ema Bovaryová (Zachraň a zachovej) vymezil Sokurov své takřka tříhodinové rozjímání na téma Flaubertova románu. Sokurov tu zůstal věrný Flaubertovu vyjádření pocitu hniloby a triviality, jemuž se vzpouzí Emino tělo, i výrazu trýzně nemilované, využívané a výsměchem ponižované ženy.
    Ema je v Sokurovově pojetí svržený démon, který si pamatuje, že měl být andělem; existence těla tak vyvolává výčitky v duši, jež je v něm uvězněna – ženina tvář i tělo jsou odpudivé i úchvatně krásné zároveň. Rituální pravoslavný text i další repliky pronáší lámanou ruštinou francouzská intelektuálka Cecilie Zervoudakiová. Závěrečná a nejdelší pasáž filmu – Emina agónie a smrt, ukládání jejího těla do tří rakví a jeho pohřbívání, akcentuje myšlenku, že smrtí je tu spláceno to, co si živé tělo bralo od života.
    Vzhledem k tradici sovětského filmu i tradičnímu tabu ruské kultury vstupuje Sokurov v tomto snímku na nedotčený terén – akcentuje fatální bezbrannost těla vůči utrpení. Děs Eminy nymfomanie nahlíží v sebezničujícím soukolí vášní, vyvázaných z dobově sociálních konvencí i národních příznaků.

  • Su 12/12

    S čerty nejsou žerty

    Directed by → Hynek Bočan
    ČSR 1984 / 95 min. / DCP / 6+
    Cast → Vladimír Dlouhý, Ondřej Vetchý, Karel Heřmánek

    digitálně restaurovaný film
    Mlynář Máchal žije v knížectví se svým synem Petrem, kterého však zlá macecha Dorota vyžene z domova. Jednoho dne je mladý čert Janek vyslán Luciferem, aby lakomou Dorotu přinesl do pekla. Místo ní však omylem přinese Petrovu hodnou babičku, a když se svou chybu snaží napravit, skončí v knížecím vojsku, kde potká i Petra prchajícího před vychytralým správcem. Petr se s čertem spřátelí a nabídne mu, že mu pomůže dokončit Luciferův úkol. Jenže dopadení Doroty není tak jednoduché, protože ta má u sebe pírko, kterého se čerti tuze bojí.


    Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie)

    Directed by → režie: Karel Vachek / kamera: Karel Slach
    ČR 2000 / 254 min. / 35 mm

    Karel Vachek / Karel Slach

    Zkoumání „české reality“ devadesátých let. Karel Vachek v něm navazuje na styl a poetiku svých předcházejících snímků, vstupuje však mnohem více do dějů, takže se stává nejen „manipulátorem“ zpovídaných osob, ale přímo protagonistou originálního „románového“ eseje o svobodě, o politice, o společnosti, o přírodě, o globalizaci, ale i o vědě a umění. Více než kdy dříve tu uplatňuje osobitý smysl pro humor a ironii. Tvůrce ve spolupráci s neuvěřitelně disponovanými kolegy, zejména s kameramanem Karlem Slachem, zvukařem Liborem Sedláčkem a střihačkou Renatou Pařezovou stále více spoléhá na „polyfoničnost“ obrazu a zvuku, často využívá zvukových přesahů a zároveň se často vrací do „načatých“, leč nedokončených sekvencí. Své postavy z různých oborů lidské činnosti uvádí do nevšedních prostředí (kostnice, české rodeo, hustý les) a při rozhovoru s nimi zároveň nepokrytě režíruje. Natáčí však také v autentických prostředích při konkrétních akcích (film vznikal v období 1997–2000), např. při znovuotevření kavárny Slavia, při setkání básníků na Bítově, při autogramiádách apod. V hudební dramaturgii využívá předělů pomocí úderů tympánů, dále využívá motivu české hymny v podání trubky, i písniček Plastic People, Jima Čerta nebo Pepy Nose. Výrazným „zcizujícím“ prvkem jsou proložené záběry českých hub na pozadí českých hradů s ohlášením názvu houby a místa. Nenápadným odkazem k politické realitě jsou fotografie českých vlád na scéně loutkového divadla.

  • 50th week
  • Mo 13/12

    Věk podle FAMU aneb Mládež a stáří ve studentských filmech

    AMU/FAMU75! K 75. výročí založení školy
    Akademie múzických umění i její Filmová a televizní fakulta slaví v letošním roce tři čtvrtě století od svého založení. Historii školy si v Ponrepu připomeneme hned několika tematicky zaměřenými bloky v rámci cyklu Paralelní kino. V jednotlivých pásmech představíme tvorbu od roku 1949 do roku 1989 v široké škále, od známých studentských filmů, přes zapadlé perly až po svéráznosti. Snímky jsou převážně na filmových kopiích a o jejich úvod a diskusi se postarají filmová historička Tereza Czesany Dvořáková a kurátorka Johana Ožvold a přizvaní hosté a tvůrci.

    Věk podle FAMU aneb Mládež a stáří ve studentských filmech
    Programové pásmo posledního večera připomínajícího 75. výročí Akademie múzických umění a Filmové a televizní fakulty AMU tematicky spojuje raná a pozdní etapa lidského života. Pohled na svět optikou dítěte nabízí velké tvůrčí možnosti, exkurz do světa dospívajících nebo chování mladších k seniorům zase může vyjádřit mnohé o dobové společnosti. A tak dětství, mládí i seniorský věk inspirují posluchače FAMU dlouhodobě a tradičně – k poetickým a romantizujícím, jindy naopak ke kritickým až deziluzivním interpretacím. Tvůrci vybraných filmů, které uvidíme, se mimo jiné vyrovnávají s autorsky silnou tradicí českého dětského filmu padesátých a šedesátých let.

    Přítel z Diamantových hor
    režie: Ju Cho-son / 1956 / 9 min.

    Učenie
    režie: Dušan Hanák / 1965 / 16 min.

    Pukrylukri (Putování Kryštofa, Lucinky a Kristýny do celýho světa)
    režie: Moris Issa / 1968 / 16 min.

    Nepíše si úlohy do zpěvu
    režie: Hana Pinkavová / 1979 / 29 min.

    Umřel nám pan Foerster
    režie: Jiří Menzel / 1963 / 14 min.


    L’Éducation sentimentale

    Directed by → Alexandre Astruc
    Czech title → Citová výchova
    Francie 1962 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Cast → Jean-Claude Brialy, Marie-José Natová, Michael Auclair, Dawn Addamsová

    Život mladíka, který přišel z provincie „dobýt Paříž“, život mezi deziluzí, znechucením, nečinností a sněním proměnil Gustave Flaubert v letech 1863 až 1869 v jeden z největších francouzských románů 19. století. „Styl Citové výchovy střídáním bližšího a vzdálenějšího plánu připomíná filmovou techniku,“ všiml si český literární historik Zdeněk Hrbata. „Tento způsob mj. umožňuje izolovat detaily, vyjadřující atmosféru okamžiku, rozpoložení hrdinů a konečně i jejich postoj k situaci.“ Alexandre Astruc natočil svou adaptaci v roce, v němž francouzská kinematografie vydala v těsném sledu takové filmy, jako byly Jules a Jim, Rampa, Žít svůj život, Proces nebo Cléo od pěti do sedmi – a tato konkurence se snímku Citová výchova stala do jisté míry osudnou. Stojí určitě za to, věnovat mu dnes trochu té pozornosti, která mu ve své době zůstala odepřena.

  • Tu 14/12

    Závod ke dnu

    Directed by → Vít Janeček
    ČR 2011 / 82 min. / HD

    ARAS uvádí

    projekce za účasti tvůrců

    Dokument líčí současnou ekonomickou krizi nikoliv jako krátkodobý výkyv v jinak funkčním ekonomickém systému, ale jako logický důsledek měnícího se přístupu k práci jako takové a čím dál nerovnoměrnější distribuce zisků. Myšlenkovou kostru filmu dávají levicové výklady filosofa Václava Bělohradského, ekonomky Ilony Švihlíkové, sociologa Jana Kellera a rozvojového experta Tomáše Tožičky. Kromě nich zde vystupují nezaměstnaní, odboráři, manažeři či pracovníci nadnárodních korporací. Janeček přechází od perspektivy regionů, bojujících s rostoucí nezaměstnaností, k pohledu na globální ekonomiku a ukazuje, že nezaměstnanost není přechodným a marginálním problémem. Zdůrazňuje fatální paradox dnešního světa, v němž výrobní technologie měly nahradit práci člověka a usnadnit mu tak život, jenže kvůli nadprodukci se nečekaně vynořil problém strukturální nezaměstnanosti, na níž se především v postkomunistických zemích stále nahlíží jako na projev neschopnosti a neochoty pracovat. Jednostranně orientovaný film popisuje společnost, v níž se z práce stal fetiš, v níž má však jen málokdo šanci dosáhnout na smysluplný způsob obživy. Zároveň navazuje na snímek Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka (2011), jehož konkrétní příběh o automobilce Hyundai v České republice zasazuje do širšího rámce mnoha chybných politických rozhodnutí, urychlujících podle tvůrců současný „závod ke dnu“.


  • We 15/12

    Alexandre Alexeieff, Jacques Drouin a špendlíkové plátno

    Špendlíkové plátno je metodou animovaného filmu, která už dnes není příliš užívaná, ale zachovala zásadní stopu v dějinách pohyblivých obrazů. Obzvláště fascinující jsou krátké snímky, za nimiž stojí animátor ruského původu Alexandre Alexeieff nebo později jeho kanadský následovník Jacques Drouin. Ve svých dílech se snažili polapit prchavé sny, mihotající stíny, vytvořit živoucí obraz, jenž zmizí dřív, než se jej stačíme dotknout, přestože právě dotyk a nekonečné hodiny titěrné práce stojí za jeho vznikem. Ruka animátora držící váleček přejížděla po špendlíkovém plátně, aby souhrou cílených doteků a svícení vytvořila setinový fragment. Z takového útržku se pak mohla stát sekvencí, abstrakce tvarů se mohly proměnit do konkrétních obrysů postav. Jenže postavy animátorů, které stály za plátnem, zůstávají skryty, aby mohlo promluvit jejich dílo, které uvidíte v tomto pásmu.

    Noc na Lysé hoře / Une nuit sur le mont chauve
    režie: Alexandre Alexeieff
    Francie 1933 / 8 min. / 35 mm

    Obrázky z výstavy / Tableaux dʼune exposition
    režie: Alexandre Alexeieff
    Francie 1972 / 10 min. / 35 mm

    Tři cvičení na špendlíkovém plátně Alexandra Alexeieffa / Trois exercises sur lʼecran dʼépingles dʼAlexeieff
    režie: Jacques Drouin
    Kanada 1974 / 4 min. / 16 mm

    Myšlekraj / Le Paysagiste
    režie: Jacques Drouin
    Kanada 1976 / 8 min. / 35 mm

    Romance z temnot / Lʼheure des anges
    režie: Jacques Drouin, Břetislav Pojar / hudba: Michael Kocáb
    Kanada 1986 / 18 min. / 35 mm


    Alchymická pec

    Directed by → Jan Daňhel – Adam Oľha
    ČR – Slovensko 2020 / 118 min. / DCP

    projekce za účasti tvůrců

    Jan Švankmajer se po dotočení svého posledního celovečerního filmu Hmyz sám stal aktérem natáčení. Jeho tvůrčí metodu poodkrývají Jan Daňhel a Adam Oľha, kteří s mezinárodně uznávaným autorem filmů, grafik, plastik a neortodoxních myšlenek strávili tři roky. Mohli tak zachytit konkrétní situace i obecné úvahy o jídle, fetiších, konci člověka i západní civilizace. Hravý, asociativní a taktilní portrét, jehož proměnlivá podoba nastiňuje různé možnosti, jak uchopit imaginativní myšlení, doplňují pohledy kolegů a přátel, především producenta Švankmajerových filmů Jaromíra Kallisty. Prostřednictvím vzpomínek, snů a archivních záběrů filmem prostupuje umělcova manželka a múza Eva.

  • Fr 17/12

    Ran

    Directed by → Akira Kurosawa
    Czech title → Ran
    Francie – Japonsko 1985 / CZT / 153 min. / 35 mm
    Cast → Tacuja Nakadai, Akira Terao, Džinpači Necu, Daisuke Rjú

    „Duj, větře, až ti puknou tváře! Duj!
    Přívaly z nebe, smrště mořských vod,
    až po korouhve zatopte nám věže!
    Blesky, vy nebe ohněm rozstřelte,
    ohlaste hrom, pak rozčísněte dub
    a bílou hlavu sežehněte mi!“
    William Shakespeare

    Kurosawova japonská parafráze Krále Leara (1605).

    „Ve filmu Ran, který stylisticky navazuje na formální jazyk snímku Kagemuša, demonstruje Kurosawa, že zkázu, beznaděj a pesimismus lze ještě stupňovat. Historické reference Kagemuši udělaly místo mýtické osudovosti, jež konec určité doby povýší na obraz konce všech dob. (...)
    Japonský název Ran, jenž se dá přeložit jako chaos, vzbouření nebo vřava, nepotřebuje výklad - jeho smysl je stejně prostý jako monumentální. I když se děj odehrává ve vzdálených dobách, současnost se v něm poznala. Svět žijící katastrofickými scénáři čte tento film jako inscenaci katastrofy poslední. Jejímu patosu se snaží kritika přiblížit biblickými obraty: „Kurosawovým tématem je, řečeno slovy nám důvěrnými, poslední soud.“ Ran platí za „alegorii pekla“, ještě časteji za „vizi apokalypsy“ Význam Kurosawova filmu ale nevězí v jeho fabuli a v jejím morálním jádru, nýbrž v rétorice obrazů, které vzdorují trivializaci. Tato rétorika, jež je vším, jen ne estetickou samoúčelností, dává dění nadčasovou velikost a filmu hlas obrovského, barokně-obrazového kázání o pomíjivosti lidského pokolení.“
    Karsten Visarius

  • Sa 18/12

    Vale Abraão

    Directed by → Manoel de Oliveira
    Czech title → Abrahámovo údolí
    Portugalsko 1992 / CZT / 187 min. / 35 mm
    Cast → Leonor Silveiraová, Luis Miguel Cintra, Diogo Dória

    Abrahámovo údolí, volná, aktualizovaná a do Portugalska přenesená adaptace Paní Bovaryové, je naprosto netypický film. V době nezadržitelné audiovizuální inflace zázrak čistého filmu. Flaubertovi není film věrný doslovně, ale duchem. V tom je zároveň adaptací modelovou. (...) Respekt k Flaubertovi je na jednu stranu naprostý, protože Oliveira kinematograficky zvládá propast mezi ironií a smutkem, mezi občas přerušovanou lyrickou exaltací postav a jasnozřivě melancholickým vyprávěním mimo obraz. Na druhou stranu se filmař z výchozí struktury osvobozuje, když o pre-existující knize, kterou mají postavy filmu už přečtenou, diskutuje a důsledně ji komentuje takříkajíc z obou stran kamery. To není žádná modernost za každou cenu nebo snobismus pro pár vyvolených. (...) Vede nás to k tomu, abychom se odevzdali světlu a tvářím, které osvětluje. „Jsem stav duše, která kolísá,“ říká filmová Ema, čímž je charakterizována Oliveirova práce. Zachycuje v zastaveném čase obraz emoce, horoucnost ve slově či touhu v pohledu.
    Olivier De Bruyn

  • 52nd week
  • Mo 27/12

    Až přijde kocour

    Directed by → Vojtěch Jasný
    ČSR 1963 / English friendly / 100 min. / DCP
    Cast → Jan Werich, Emília Vášáryová, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Vladimír Menšík

    digitálně restaurovaný film

    Jan Werich ve filmu ztvárnil jednak kastelána Olivu, ústředního vypravěče, jednak kouzelníka přijíždějícího kvůli představení do malé českého městečka. Jeho doprovod tvoří artistka Diana (Emília Vášáryová) a kouzelný kocour se slunečními brýlemi. Když si je sundá, dokáže svým zrakem odhalit skutečný charakter lidí. Barevné triky, telčské lokace a mravoučný nádech fantazijního příběhu očarovaly porotu v Cannes, odkud si Jasný nedlouho po Touze odvezl další ocenění – Zvláštní cenu poroty.


    Perličky na dně

    Directed by → Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš
    ČSR 1965 / English friendly / 105 min. / DCP

    digitálně restaurovaný film

    Kolektivní dílo nastupující filmařské generace Perličky na dně bývá nazýváno manifestem československé nové vlny. Spíše je ale dokladem různorodosti rukopisů jednotlivých autorských osobností. Každý z pětice filmů ostatně vznikal odděleně, aniž by filmaři viděli práci ostatních, jakkoli na všech spolupracoval stejný kameraman – Jaroslav Kučera. Mladé tvůrce, kteří do povídkového filmu přispěli, spojoval především obdiv k Bohumilu Hrabalovi. Obrazový i interpretační klíč, který každý z nich pro svou povídku zvolil, se nápadně liší. Podkladem filmu byla Hrabalova povídková sbírka Perlička na dně, poprvé vydaná v roce 1963, a navazující Pábitelé. V obou případech jde o tragikomické příběhy ze všedního života, jímž dominuje autenticky znějící přímá řeč, jednoduché vyprávění a jemný humor. Náměty Hrabalových povídek nejsou dramatické. Těžiště představuje pozorná kresba určitého prostředí a výrazných lidských typů. Čtyři režiséři a jedna režisérka tak stáli před výzvou, jak pro jazykově bohatý vyprávěcí styl nalézt adekvátní ekvivalenty ve filmové řeči. Cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty mladých, které Perličky obdržely na festivalu v Locarnu, nasvědčují, že se jim to podařilo. Film otevírá Smrt pana Baltazara od Jiřího Menzela, pokračuje Podvodníky Jana Němce, Domem radosti Evalda Schorma, Automatem svět Věry Chytilové a uzavírá jej Romance Jaromila Jireše. Kvůli stopáži nebylo do filmu začleněno Fádní odpoledne Ivana Passera a Sběrné surovosti Juraje Herze, uváděné samostatně.

  • Tu 28/12

    La joven casada

    Directed by → Mario Camus
    Czech title → Novomanželka
    Španělsko – Argentina 1975 / CZT / 92 min. / 35 mm
    Cast → Ornella Mutiová, Pedro Díez del Corral, Mark Edwards

    „Nic se nestaví na kameni, ale všechno na písku. Na písku však musíme stavět stejně jako na kameni.“ Tato slova se stala mottem filmu, který podle vlastního námětu a scénáře natočil režisér Mario Camus. Autor řeší problém nedorozumění ve vztahu mezi mužem a ženou. Mladý manželský pár Camino a Jorge hodnotí rok společného života. Podle Jorgeho je vše v pořádku, Camino má jiný názor, myslí si, že Jorge se nechal unést svým otcem a zradil plány, které spolu před svatbou měli. Ale věří, že ještě existuje nějaká možnost, jak situaci zachránit. Proto utíká z domova v domnění, že se za ní manžel vydá a že vše začne znovu. Do jejího života však vstoupí nová osoba a situace se zkomplikuje.


    Kočár do Vídně

    Directed by → Karel Kachyňa
    ČSR 1966 / English friendly / 80 min. / DCP
    Cast → Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar

    digitálně restaurovaný film

    Psychologické drama režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky radikálně změnilo zobrazování nedávné československé historie. Nešlo o pouhé překlopení dosavadní optiky (zlý Němec, hodný partyzán), ale o celkovou relativizaci, budovanou díky soustředění na jednotlivce a na jeho individuální prožívání „velkých“ dějinných událostí. Komorní charakter příběhu podtrhuje sevřený vizuální koncept. Celý film se odehrává v hlubinách lesa. Dva prchající rakouští dezertéři donutí mladou venkovanku Kristu, aby je svým povozem dopravila přes Znojmo za hranice. Žena svolí s vidinou pomsty: Němci jí den předtím pro výstrahu oběsili manžela a těžce raněný voják a jeho naivní druh mají zemřít její rukou. Situace se však rozvíjí jinak, než žena naplánovala. Pro pětadvacetiletou Ivu Janžurovou byla postava mladé vdovy jednou z prvních velkých hereckých příležitostí. Za svůj výkon v Kočáru do Vídně, Svatbě jako řemen a Pensionu pro svobodné pány obdržela v roce 1968 cenu Trilobit. Kromě soustředěného herectví se na napjaté atmosféře filmu podílí kamera Josefa Illíka, proměňující opuštěný les v tísnivý prostor, z něhož není návratu. Nadčasový příběh o nemožnosti najít společnou řeč a dosáhnout spravedlnosti, se stejně jako jiné filmy Kachyni a Procházky po srpnu 1968 nemohl objevit v kinech.

  • We 29/12

    Madame Bovary

    Directed by → Gerhard Lamprecht
    Czech title → Hříšná láska
    Němcko 1937 / CZT / 84 min. / 35 mm
    Cast → Pola Negri, Ferdinand Marian, Aribert Wäscher, Paul Bildt, Rudolf Klein-Rogge

    Zatímco do své adaptace Dostojevského Hráče (v Ponrepu 8. prosince v 18:00) obsadil Gerhard Lamprecht Lídu Baarovou, pro ztvárnění Madame Bovary si vybral jinou mezinárodně proslulou slovanskou divu, Polu Negri (1897–1987). Nemilovaného pana Bovaryho si zahrál Aribert Wäscher, svůdce Rudolfa pro tento typ rolí ideální Ferdinand Marian. Duchu Flaubertovy předlohy nejvěrnější byla o tři roky starší mistrná adaptace Jeana Renoira (s Pierrem Renoirem v roli manžela), která bohužel do české prvorepublikové distribuce nepronikla.


    Spalovač mrtvol

    Directed by → Juraj Herz
    ČSR 1968 / English friendly / 99 min. / DCP
    Cast → Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vodnič

    digitálně restaurovaný film

    „Něžná,“ řekl pan Karel Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, „tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti léty seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ Příznačný styl promluvy hlavního hrdiny románu Spalovač mrtvol Ladislava Fukse.
    Herzova filmová adaptace neodmyslitelně prolnula s dikcí a hereckým projevem Rudolfa Hrušínského. Groteskně hororová studie charakteru posedlého mocí vyzněla v době svého uvedení, v březnu 1969, s ohledem na aktuální politické a společenské okolnosti ještě intenzivněji jako alegorie zákeřnosti konformismu, a několik týdnů po premiéře byl tedy film stažen z kin.

    Kopfrkingl enjoys his job at a crematorium in Czechoslovakia in the late 1930s. He likes reading the Tibetan book of the dead, and espouses the view that cremation relieves earthly suffering. At a reception, he meets Reineke, with whom he fought for Austria in the first World War. Reineke convinces Kopfrkingl to emphasize his supposedly German heritage, including sending his timid son to the German school. Reineke then suggests that Kopfrkingl's half-Jewish wife is holding back his advancement in his job.
    A digitally restored version of famous Czechoslovak New Wave diamond with unique cinematography by DOP Stanislav Milota who passed away recently and this screening is a tribute to his mastership.

  • Th 30/12

    Intěrvencija

    Directed by → Gennadij Poloka
    Czech title → Intervence
    SSSR 1968 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Cast → Vladimir Vysockij, Valerij Zolotuchin, Olga Arosevová, Gelena Ivlijevová, Jefim Kopeljan

    Stejnojmenné drama Lva Slavina z roku 1932, odehrávající se v Rusku za občanské války, získalo v režijním pojetí Gennadije Poloky výrazně stylizovanou podobu, odkazující k buffonádám a groteskám. Do náznakových kulis tehdejší Oděsy, v kinematografii proslavené jejím monumentálním schodištěm (s čímž Poloka výrazně pracuje), je situován konflikt rudých a bílých, kterým v protibolševickém odporu připlují na pomoc vojska Spojenců. K pronásledovaným patří i Brodskij, skrývající se pod falešnou identitou domácího učitele v rodině bankéřky Ksidiasové. Vladimir Vysockij mu vtiskl nejen svou nezaměnitelnou podobu, ale je zde podepsán i jako autor textů několika písní. V době vzniku se film nesetkal se vstřícným přijetím schvalovacích orgánů, které mu vytýkaly nesoulad formy s příliš vážným tématem. K jeho dokončení došlo až za „perestrojky“, tedy téměř po dvaceti letech.


    Play Time

    Directed by → Jacques Tati
    Czech title → Playtime
    Francie – Itálie 1965/67 / CZT / 118 min. / 35 mm
    Cast → Jacques Tati, Barbara Denneková, Reinhart Kolldehoff, Jack Gauthier

    Brilantní humorně-poetická předtucha moderního světa. Stylisticky nejodvážnější film Jacquese Tatiho v restaurované verzi na 35mm kopii.

    Možnost dopřát si kterýkoli film na VHS či DVD, na televizní obrazovce či na notebooku, zůstává u některých filmů stále čistě teoretická. U filmu jménem Playtime snad vůbec nejvíc. Ano, i tento snímek se hrál v televizi a vyšel na DVD, ale snad jen proto, aby tím pádněji dokázal nemožnost zhlédnout ho kdekoli jinde než v kině.

    Playtime nemá žádné centrum. Navyklý způsob sledování filmu nám tady není k ničemu. Playtime je film celků, z nichž si detaily musí dělat divák sám ve své hlavě. Ztrácí přitom svou milovanou privilegovanou pozici – proč dává tolik diváků rádo ostatním najevo, že má před filmem „náskok“? Tentokrát má náskok film, a to s převahou. Pokud déle setrváte pohledem u nějakého pána uprostřed, jehož vzezření nebo chování vás zaujalo, nikdy si nemůžete být jisti, že vám v levém horním rohu právě neutíká cosi, z čeho se za okamžik vyklube nádherný optický gag. Který navíc tím, jak koresponduje s čímsi v pravém dolním rohu, vytvoří nový verš vizuální básně. V nejmenších maličkostech je zpravidla nejvíce krásy, ale jak je všechny najít? Oko se stává lovcem. V hledišti sálu festivalu v Cannes, kde slavil Playtime svůj triumfální návrat, se před plátnem neustále objevovaly ruce ukazující do různých stran. „Všiml jsi si toho?“ „A zahlédl jsi tamto?“

    Tati věřil jen v nekrácenou verzi Playtimu. Ve Francii se film proto promítal jen širokoúhle a se stereozvukem. Protože Tati nepočítal s verzí pro obyčejná kina, nebyl Playtime komerčně úspěšný. Na stejných podmínkách trval Tati i při uvedení v USA, dokud nebylo jisté, že na ně američtí distributoři nepřistoupí. (...)

    V Tatiho metaforickém vidění se kancelář stává labyrintem, v kruhu se točící automobily kolotočem, odpadávající části dekorace nočního klubu oplocením. Pouliční laterny připomínají květiny. Tati pozoruje, ale také aranžuje. Duchovní stojící před neonovým nápisem získá svatozář, jakmile se rozsvítí písmeno O ze slova DRUGSTORE. (...) Jako na Brueghelových obrazech objevuje divák celé spektrum nesčíslných činností. Jak píše Jonathan Rosenbaum, zatímco obvykle se diváci při komedii smějí na stejných místech stejným věcem, v Playtimu se každý směje jinde a něčemu jinému.
    Brent Maddock

    „Fyzicky a finančně jsem si sice s Playtimem vytrpěl své, ale jsem na něj hrdý. Je přesně takový, jaký jsem chtěl, aby byl.“
    Jacques Tati