Program

09/2019 (Změnit)
  • 36. týden
  • Po 02/09

    Spalovač mrtvol

    Režie → Juraj Herz
    ČSR 1968 / English friendly / 99 min. / DCP
    Hrají → Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vodnič

    Digitálně restaurovaný film.

    CZ:
    „Něžná,“ řekl pan Karel Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, „tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti léty seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ Příznačný styl promluvy hlavního hrdiny románu Spalovač mrtvol Ladislava Fukse.
    Herzova filmová adaptace neodmyslitelně prolnula s dikcí a hereckým projevem Rudolfa Hrušínského. Groteskně hororová studie charakteru posedlého mocí vyzněla v době svého uvedení, v březnu 1969, s ohledem na aktuální politické a společenské okolnosti ještě intenzivněji jako alegorie zákeřnosti konformismu, a několik týdnů po premiéře byl tedy film stažen z kin.

    ENG:
    Kopfrkingl enjoys his job at a crematorium in Czechoslovakia in the late 1930s. He likes reading the Tibetan book of the dead, and espouses the view that cremation relieves earthly suffering. At a reception, he meets Reineke, with whom he fought for Austria in the first World War. Reineke convinces Kopfrkingl to emphasize his supposedly German heritage, including sending his timid son to the German school. Reineke then suggests that Kopfrkingl's half-Jewish wife is holding back his advancement in his job.
    A digitally restored version of famous Czechoslovak New Wave diamond with unique cinematography by DOP Stanislav Milota who passed away recently and this screening is a tribute to his mastership.

  • Út 03/09

    Můj neznámý vojín

    Režie → Anna Kryvenko
    ČR – Lotyšsko – Slovensko 2018 / 75min. / HD

    Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče 2019

    Jaké to je, být okupantem? Lze k někomu takovému chovat soucit? Střihový dokumentární film režisérky Anny Kryvenko přináší neotřelý pohled na okupaci Československa roku 1968 – nazírá ji totiž z pohledu vojáků, kteří se mnohdy i přes masivní vliv propagandy nebyli schopni vyrovnat se svou novou rolí – rolí okupantů.


    Lásky jedné plavovlásky

    Režie → Miloš Forman
    ČSR 1965 / English friendly / 81 min. / DCP
    Hrají → Hana Brejchová, Vladimír Pucholt, Vladimír Menšík, Milada Ježková, Josef Šebánek

    Cannes 2019 – zařazení do oficiálního výběru Cannes Classics

    CZ:
    „Jednoho dne, bylo už po půlnoci, jsem jel autem domů, do Všehrdovy ulice za Národním divadlem, a najednou vidím, jak si to po mostě šine holka s kufrem (...) Zastavil jsem, dal se s ní do řeči (...) a pak už jsem rychle zjistil, že čeká na nejbližší vlak do Varnsdorfu v pět hodin ráno, že přijela v sobotu odpoledne za klukem, ale nenašla ho...“
    Na základě tohoto letmého setkání vznikl – za autorské spolupráce Jaroslava Papouška a Ivana Passera – Formanův snímek, jeden z těch českých filmů, které jsou v zahraničí dodnes nejčastěji uváděny a vydávány na DVD. Nezapomenutelné jsou především Pucholtovy rozhovory s jeho filmovými rodiči poté, co se v jejich domácnosti objeví dívka s kufrem, na niž si mladík pamatuje jen velmi matně.

    ENG:
    Director Miloš Forman made three major contributions to the Czechoslovak New Wave – Černý Petr (Black Peter) /1963/, Lásky jedné plavovlásky (Loves of a Blonde) and the tragicomedy Hoří, má panenko (Firemen’s Ball) /1967/. With screenwriting input from tried and tested collaborators – Ivan Passer and Jaroslav Papoušek – Forman built on his own chance meeting with a girl from Varnsdorf searching for her lover at a false address in Prague. Loves of a Blonde won wide acknowledgement abroad, where it was markedly more successful than Forman’s other Czech pictures thanks to its palatable love plot. The New Wave gem opened the 1966 New York Film Festival and earned Oscar and Golden Globe nominations for Best Foreign Language Film. In 2000 the UK film magazine Empire ranked it among the 100 greatest foreign language films ever.

  • St 04/09

    Hamlet

    Režie → Sven Gade – Heinz Schall
    Původní název → Hamlet
    Německo 1920 / CZT / 77 min. / 35mm
    Hrají → Asta Nielsenová, Eduard von Winterstein, Heinz Stieda

    Co nebylo problémem pro nejslavnější herečku devatenáctého století Sarah Bernhardtovou (inscenace z roku 1886), nemohlo být problémem ani pro největší filmovou tragédku počátku století dvacátého Astu Nielsenovou, totiž, že Hamlet u Shakespeara není žena. Na němém snímku z roku 1920 je zajímavé, že neobvyklá (zvlášť na svou dobu) genderová reinterpretace známé postavy nešla příliš na úkor děje a smyslu původní hry (premiérová verze měla 131 minut). Vztahy Hamleta k Ofélii a Horaciovi dostaly nicméně samozřejmě nový podtext (ne-li dokonce vysvětlení.)

    Hudební doprovod obstará Adéla Sobotková aka NEW MAGIC MEDIA. Na její event specific DJset se můžete naladit například na jejím profilu na serveru Soundcloud.

  • Čt 05/09

    Janova žena

    Režie → Yannick Bellonová
    Původní název → La Femme de Jean
    Francie 1974 / CZT / 98 min. / 35mm
    Hrají → Claude Rich, France Lambiotteová, Hippolyte Girardot

    Kulminační bod feministické filmové vlny v Evropě lze bezpochyby umístit do let 1974 až 1976. Namísto pamfletu volí Yannick Bellonová ve svém snímku Janova žena cestu intimistické psychologické studie. Na papíře může příběh působit až didakticky: Nadine, jejíž manžel požádal o rozvod, se vydává za novým životem do metropole, najde si práci, vrátí se k nedokončeným studiím, najde partnera, který jí dodává důvěru, zkrátka postupně přestává být jen „Janovou ženou“. Ke zdaru filmu přispěli dva tehdy už věhlasní spolupracovníci z okruhu „nové vlny“: skladatel Georges Delerue a kameraman Pierre-William Glenn.


    Hmyz

    Režie → Jan Švankmajer
    ČR 2017 / English friendly / 90 min. / DCP
    Hrají → Jan Budař, Jaromír Dulava, Jiří Lábus, Norbert Lichý, Kamila Magálová, Ivana Uhlířová
    Cyklus → Švankmajer 85

    CZ:
    Nejnovější – a údajně poslední – film Jana Švankmajera.

    „Hra Ze života hmyzu je misantropická hra. Můj scénář jen tuto misantropii prohlubuje, tak jako se prohlubuje podobnost člověka s hmyzem a této civilizace s mraveništěm. Také by se nemělo zapomínat na poselství Kafkovy Proměny.“
    Jan Švankmajer

    ENG:
    "Pictures from the Insects' Life (by Čapek Brothers) is a misanthropic play. My script only intensifies this misanthropy, as the similarity between man and insect deepens as well as his civilization as an anthill. Also, the message of Kafka's Metamorphosis should not be forgotten." - Jan Švankmajer
    If during his short films from the 60's till 80's Švankmajer's work might look in part as a response to a repressive totalitarian paranoia, his feature lengths (from 80's on), however, are both the product of and a reaction to a new environment of a post-totalitarian world. It is not Švankmajer himself who is sick with his both utterly gross and aggressive metaphors, but our society itself which can now be apprehended using only most excessive strokes. Švankmajer uncovers not his individual psyche that "produces monsters", but a collective one which constantly generates them through its beastly machines. Perhaps, there is a sense of Deleuze & Guattari in this film too; when Švankmajer close-ups different objects, different human parts, doesn't he want to address the notion of 'partial objects' and doesn't he thus want show the way the desiring-machines constantly resist the tyrannical paranoia of a fascistic whole? What is then the way out in this fascistic impasse that our society instigates omni presently? Is it a process of becoming-animal a'la Kafka in a positive sense of escaping this repression? Or, perhaps, conversely - is animal only the epitome of our ultimate demise?

  • Pá 06/09

    Pocta Pieteru Brueghelovi

    Paul Haesaerts / Bruegel / Bruegel
    Belgie 1969 / CZV / 52 min. / 35mm

    K 450. výročí úmrtí Pietera Brueghela (1525–1569, též Breugela, Bruegela, Breughela atd., atd.)
    Snímek známého belgického specialisty na kunsthistorické dokumenty. Komentář namluvil do češtiny Luděk Munzar.
    „Brueghela ani tak nezajímá skrytý smysl chování, jako užitek, jenž z něj pramení. Jedním slovem: učebnice dobrého chování. O sto let později předá La Fontaine své poznání světa prostřednictvím zvířat.“
    Pierre Francastel (1969)

    bonus: krátký film Portrét Franse Halse / Het portret van Frans Jals / r. Frans Dupont / Nizozemsko 1963 / CZV / 16 min. / 35mm


    Spalovač mrtvol

    Režie → Juraj Herz
    ČSR 1968 / English friendly / 99 min. / DCP
    Hrají → Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vodnič

    Digitálně restaurovaný film.

    CZ:
    „Něžná,“ řekl pan Karel Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, „tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti léty seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ Příznačný styl promluvy hlavního hrdiny románu Spalovač mrtvol Ladislava Fukse.
    Herzova filmová adaptace neodmyslitelně prolnula s dikcí a hereckým projevem Rudolfa Hrušínského. Groteskně hororová studie charakteru posedlého mocí vyzněla v době svého uvedení, v březnu 1969, s ohledem na aktuální politické a společenské okolnosti ještě intenzivněji jako alegorie zákeřnosti konformismu, a několik týdnů po premiéře byl tedy film stažen z kin.

    ENG:
    Kopfrkingl enjoys his job at a crematorium in Czechoslovakia in the late 1930s. He likes reading the Tibetan book of the dead, and espouses the view that cremation relieves earthly suffering. At a reception, he meets Reineke, with whom he fought for Austria in the first World War. Reineke convinces Kopfrkingl to emphasize his supposedly German heritage, including sending his timid son to the German school. Reineke then suggests that Kopfrkingl's half-Jewish wife is holding back his advancement in his job.
    A digitally restored version of famous Czechoslovak New Wave diamond with unique cinematography by DOP Stanislav Milota who passed away recently and this screening is a tribute to his mastership.

  • So 07/09

    Elaine Loebenstein in Concert / Come on Over (1922)

    Režie → Alfred E. Green
    Původní název → Come on Over
    USA 1922 / English friendly / 60 min. / DCP
    Hrají → Colleen Mooreová, Ralph Graves, J. Farrell MacDonald

    CZ:
    projekce s živým hudebním doprovodem Elaine Loebensteinové

    Příběh mileneckého páru, který na určitou dobu rozdělí oceán, reprezentuje osudy irské diaspory. Shane odjíždí z Irska do USA. Usadí se v New Yorku a hledá takovou práci, aby vydělal peníze na cestu do Ameriky pro svou milou Moynu, což se mu zpočátku vůbec nedaří. Moyna se mezitím i se svou matkou dostane do Ameriky za pomoci jiných lidí. Po několika nedorozuměních se pár šťastně shledá v novém domově.

    Elaine Loebensteinová je irská klavíristka a improvizátorka, která se v posledních letech věnuje také skládaní hudebních doprovodů k němým filmům. Ty pak uvádí v kinech i koncertních sálech po celé Evropě, v USA i Austrálii.

    Projekce za podpory Irish Film Institute v Dublinu a Velvyslanectví Irska v Praze.

    ENG:
    In partnership with the Irish Film Institute Dublin/ IFI International and the Embassy of Ireland, a film concert with Vienna-based Irish pianist Elaine Loebenstein. Presenting a silent film acquired from the Film Department of the Museum of Modern Art in New York. Come on Over, a lively comedy of errors, is an Irish emigrant tale of a fiery young woman (Colleen Moore) who follows her sweetheart from Lisdoonvarna to New York. Following a series of misunderstandings with society dames, a formidable landlady (Cork-born Kate Price), drunken layabouts and Irish cops she is reunited with her beloved at a lively New York céilidh.

    Echoing the plot of the much-more recent Oscar-nominated film Brooklyn, it serves as a silent-era depiction of the Irish in America at a time when emigration out of Ireland was not just commonplace, but endemic by necessity.

  • 37. týden
  • Po 09/09

    Mrtvý les a jiný bulšit

    Režie → Pavel Marek – Roman Včelák
    ČR 1992 / English friendly / 74 min. / 35mm
    Cyklus → Byli jsme to my?

    V letech 1987–1992 natočili dva přátelé Pavel Marek (1963) a Roman Včelák (1962–1993) na 16mm film několik snímků, nejprve amatérských ve svém nezávislém filmovém sdružení Bulšitfilm, založeném v roce 1983, poté i v rámci studií na FAMU jako školní práce. Pásmo ze tří krátkých a jednoho středometrážního filmu (Narozeniny v parku, Sklizeň, Vychovatel ke strachu, Mrtvý les) bylo sestaveno díky společnosti Negativ a dalších spoluproducentů, včetně Národního filmového archivu. Filmy byly upraveny, převedeny na 35mm formát a distribuovány Asociací českých filmových klubů.
    Projekce za účasti režiséra Pavla Marka.

    From 1987 to 1992 two friends, Pavel Marek (1963) and Roman Včelák (1962–1993), made several films on 16mm. Firstly, they started making amateur ones with their independent film association ‘Bulsitfilm’, founded in 1983, and then they continued on within the framework of FAMU. The group of three short and one medium-length films (‘Birthday in the Park’, ‘The Harvest’, ‘A Mentor towards Fear’, ‘Dead Forest’) was assembled thanks to Negativ and other co-producers including the National Film Archive. The films were re-edited, converted to 35mm format and distributed by the Association of Czech Film Clubs.
    The screening will be held with the participation of director Pavel Marek himself.


    Zlaté opojení

    Režie → Charles Chaplin
    Původní název → The Gold Rush
    USA 1925 / CZT / 67 min. / 35mm
    Hrají → Charles Chaplin, Mack Swain, Georgia Haleová

    + krátký film
    Charles Chaplin / Chaplin vesnickým hrdinou / Sunnyside / USA 1918 / CZT/ 28 min. / 35mm

    CZ:
    „Viděl jsem filmy komické i oslnivé. Velké filmy jsem viděl pouze tři: Frigo jako Sherlock Holmes Bustera Keatona, Chaplinovo Zlaté opojení a Ejzenštejnův Křižník Potěmkin. Když znovu pročítám tyto poznámky (říjen 1929), připojuji: Andaluský pes od Buñuela. Zde se setkáváme se stylem duše.“ Tolik slova věrozvěsta umělecké bohémy Jeana Cocteaua – zapsaná ve chvíli, kdy i on vstupuje na pole kinematografie.
    Inspiraci ke Zlatému opojení poskytla Chaplinovi četba knihy o kalifornské zlaté horečce. V roce 1941, u příležitosti obnovené premiéry, složil ke svému filmu hudbu a sám namluvil komentář – takto adaptovaný film je podle jeho závěti definitivní verzí díla, které od samého počátku zamýšlel jako to, s nímž má zůstat jeho jméno navždy spojené v myslích diváků.

    ENG:
    "I've seen movies comic and dazzling. But I've seen only three great films: Buster Keaton's Frigo as Sherlock Holmes, Chaplin's Gold Rush, and Eisenstein's Battleship Potemkin. When I read over these notes again (October, 1929), I add: An Andalusian Dog by Buñuel. Here we meet the style of the soul." In the eyes of Jean Cocteau, as for all his generation - the one who came to the movies in the twenties - Charlie Chaplin embodied the seventh art alone. In fact, Cocteau always liked to flatter himself with a personal relationship with Chaplin. He saw him again and again in Paris, Cannes or near the coast, in 1953, 1956, 1957. Samely, he was always very attentive to Chaplin's career; he went to see all of his films and defended him at the time of Chaplin's exile from America (1953).
    With The Gold Rush, Chaplin's inspiration came from the book he read on The Californian Gold Rush. In 1941, on occasion of a new premiere, he composed music for the film as well as made a commentary - such an adapted film, by his will, was to be the final version of the work that he intended from the very outset to leave his name on forever in the minds of the audience.

  • Út 10/09

    CzechMate – Hledání Jiřího Menzela

    Režie → Šivendra Singh Dungarpur
    Původní název → CzechMate
    Indie 2018 / 7 hodin a 10 min. / DCP
    Hrají → kamera: David Čálek

    Betlémská kulturní noc

    Vycházeje z obdivu k Ostře sledovaným vlakům, vyhledal indický cinefil Š. S. Dungarpur v roce 2010 v Praze Jiřího Menzela, jemuž trvalo rok, než po vysilující hře na schovávanou konečně kapituloval před cizincovým nezdolným entusiasmem a nechal se jím natočit. U toho ale nezůstalo; projekt se autorovi rozrostl v nejrozsáhlejší film, jaký byl doposud české nové vlně 60. let věnován. Nezatíženost „naším“ pohledem na „náš“ fenomén se ukazuje jako obrovská výhoda, kterou zvlášť po tolika nezáživných tuzemských zpracováních daného tématu plně oceníme; není to ale jediná kvalita Dungarpurovy sedmihodinové (!) hommage pražskému (filmovému) jaru. Dovolí nám uvědomit si, jak hluboké stopy zanechaly před půl stoletím snímky z poměrně izolované malé země v Británii, ve Francii nebo v USA, svá svědectví poskytli takoví tvůrci jako byli nebo jsou Andrzej Wajda, Woody Allen, Raoul Coutard, Ken Loach, Miklós Jancsó, Emir Kusturica, Agnieszka Hollandová, István Szabó...

    Š. S. Dungarpur je zakladatelem a ředitelem indické neziskové Nadace filmového dědictví, podílel se na restaurátorských projektech Světové filmové nadace Martina Scorseseho, je mj. členem uměleckého výboru boloňského festivalu Il cinema ritrovato, kde si jeho film o české nové vlně letos odbyl svou evropskou premiéru.

    Kinosál bude přístupný po celou dobu projekce, vstup je zdarma.

  • St 11/09

    Dům pro dva

    Režie → Miloš Zábranský
    ČSR 1987 / English friendly / 78 min. / 35mm
    Hrají → Jiří Schmitzer, Ondřej Vetchý, Ivana Velichová
    Cyklus → Byli jsme to my?

    Premiéra: 1. listopadu 1988
    Jednoduchý vztahový příběh o dvou bratřích, na jehož scénáři se podílel Rudolf Ráž, nabídl velké herecké příležitosti hlavním představitelům – Jiřímu Schmitzerovi (Bóža) a Ondřeji Vetchému (Dan). Ve své době si Zábranského snímek získal část filmové kritiky zřejmým duchovním přesahem: postava věřícího hrdiny, která se pro autora stala prostředníkem naléhavého morálního apelu, byla v rámci československé kinematografie naprostou výjimkou. Ke katolicismu film odkazuje i v obrazové rovině. Formu podobenství, jež byla na sklonku totality stále oblíbenějším prostředkem komunikace s divákem, rozvíjel Miloš Zábranský i ve svých následujících snímcích.
    Úvodní slovo: Marta Edith Holečková z Ústavu pro soudobé dějiny AVČR

    Premiere: November 1, 1988
    A common story about the relationship between two brothers (written by Rudolf Ráž) offered a great freedom for the leading actors - Jiří Schmitzer (Bóža) and Ondřej Vetchý (Dan). At the time of its release, Zábranský's film gained some of its criticism because of the obvious spiritual overlap: the character of a believer-protagonist who becomes a medium of an urgent moral exhortation was an absolute exception in Czechoslovak cinema. The film also commonly refers to Catholicism at the most visual level. As well as in his subsequent films, Zábranský develops the narrative in the form of the parable which at the end of the totalitarian era became an increasingly popular method of communication with the viewer.
    Introductory word: Marta Edith Holečková


    Přežít svůj život

    Režie → Jan Švankmajer
    ČR – SR 2010 / 105 min. / 35mm
    Hrají → Václav Helšus, Zuzana Kronerová, Klára Issová, Pavel Nový
    Cyklus → Švankmajer 85

    Sen je druhý život. Tak to řekl prokletý básník Gérard de Nerval. Ve filmu to Evženovi oznamuje jeho milenka. A život je dvojznačný, jak k tomu dodává Švankmajer. Konkrétně vzato – je tragikomický. Už proto, že se o něco snažíme, a přitom je všechno předurčeno, pochopitelně zcela náhodně...

  • Čt 12/09

    Let asfaltového holuba

    Režie → Vlado Balco
    ČSR 1989 / English friendly / 88 min. / 35mm
    Hrají → Ondřej Vetchý, Roman Luknár, György Cserhalmi
    Cyklus → Byli jsme to my?

    CZ:
    Premiéra: 1. dubna 1991
    Psychologické drama mladého člověka, jehož živelný talent a chlapecké sny o filmové práci se rozplývají v tvrdé realitě za řeznickým pultem. Dodo, hlavní hrdina, pracuje jako řezník. Svou nespokojenost v zaměstnání i zklamání v lásce si vybíjí na jiných lidech. Je bezbranný vůči vlastní zlobě a nenávisti k celému světu. Jeho morální úpadek a ztráta iluzí má však kořeny už v rozbité minulosti Dodovy rodiny, poznamenané represivními tlaky socialistického režimu.
    Úvodní slovo: Jan Mervart z Filozofického ústavu AVČR

    Premiere: April 1, 1991
    A psychological drama of a young man whose vivacious talent and boyish dreams of working in film dissolve into the harsh reality of working behind the butcher's counter. Dodo, the main hero, works as a butcher and his dissatisfaction at work and utter disappointment in love only function to release his ressentiment on other people. He is defenseless to his own anger and hatred for the whole world. His moral decline and disillusionment, however, have their roots in a shattered history of Dodo's family marked by the repressive pressure of the socialist regime.
    Introductory word: Jan Mervart


    Hitchcock – Truffaut + Hitchcock / Příšerný host

    Kent Jones / Hitchcock – Truffaut / Hitchcock – Truffaut
    Francie – USA 2015 / CZT / 79 min. / BD
    V dějinách filmové literatury neexistuje kniha, která by byla přeložena do více jazyků a která by byla během půl století častěji znovu vydávána… Rozhovory Hitchcock – Truffaut (1966, česky 1987). Četli jsme ji všichni, kdo se zajímáme o film, a sotva kdo ji četl jen jednou. Americký režisér Wes Anderson se svěřuje: „Můj exemplář se už dávno nedá nazývat knihou, je to salát, hromada volných stránek. Hřbet je úplně vniveč, jak jsem svazek stále bral do ruky.“ Dokument Kenta Jonese není první, ale zatím nejdůkladnější snímek věnovaný této výjimečné knize a vlivu, který měla a má na filmaře jednadvacátého století. Jonesovi se podařilo získat pro svůj projekt takové umělce, jako jsou Martin Scorsese, Arnaud Desplechin, Olivier Assayas, Peter Bogdanovich, Paul Schrader, David Fincher, James Gray, Wes Anderson nebo Kijoši Kurosawa. Scénář napsal režisér spolu se Sergem Toubianou, v letech 2003 až 2016 ředitelem Cinémathèque franҫaise a předtím dlouholetým šéfredaktorem Cahiers du cinéma. Komentář čte Mathieu Amalric.

    Alfred Hitchcock / Příšerný host / The Lodger
    Velká Británie 1926 / hrají: Ivor Novello, June Trippová, Malcolm Keen / CZT / 68 min. / 35mm
    Titulní postavou filmu Příšerný host je muž, na nějž padne podezření, že je hledaným vrahem žen. Hitchcock pracuje s několika konstantami, které mají mimo svůj konkrétní význam funkci vizuálních leitmotivů, soustřeďujících pozornost a podtrhujících rytmus. Film doplní živý klavírní doprovod Michala Worka.

  • Pá 13/09

    Na špatné straně

    Režie → Steven C. Zahler
    Původní název → Dragged Across Concrete
    USA 2018 / české podtitulky / English friendly / 159 min. / DCP
    Hrají → Mel Gibson, Vince Vaughn, Tory Kittles
    Cyklus → Midnight Movies

    Zatím poslední film jednoho z nejzajímavějších amerických režisérů současnosti Stevena Craiga Zahlera. Ten je nejen temnější variací na Smrtonosnou zbraň po třiceti letech, ale i skvěle napsanou společenskou sondou plnou svěžích režijních nápadů. Ano, tato noc v Ponrepu je věnována vykoupení Mela Gibsona.
    Vstupné 120 CZK / členové 90 CZK

    Mel Gibson’s night
    Exactly 30 years ago Richard Donner made one of the best action movies of all time. It is the end of the 80’s after all and Eric Clapton’s version of Bob Dylan’s “Knockin’ on Heaven’s Door” quite touchingly and also slightly dramatically captures both Lethal Weapon 2 finale and the whole end of the epoch.
    After the original 1987 film, Lethal Weapon 2 only perfected the buddy-cop concept on-screen. Mel Gibson fully refined the formula “You are Black and I’m Mad” which he had been even indirectly involved in since the visionary Mad Max a decade earlier. Now, Gibson’s brilliant tandem with Danny Glover, as Martin Riggs and Roger Murtaugh, two mismatched LAPD detectives, has also brought Joe Pesci (who in 1989 is yet to appear in Goodfellas or Home Alone), as vicious as he is vulnerable. The three of them divide all the crackling and playful humor, high-speed assembly line of car chases, sex, explosions and blood.
    The screening is complemented by the latest film of one of America’s most interesting contemporary directors, Steven Craig Zahler and his Dragged Across Concrete (2018). This is not only a darker variation on Lethal Weapon 30 years later, but also a brilliantly written social ‘analysis’ full of fresh cinematic ideas. Zahler’s film is an ideal slow-burner; it is a slow film in which split seconds decide everything while all the rest of time the dramatic elements accumulate more and more air and suspense.
    Yes, this night in Ponrepo is dedicated to the redemption of Mel Gibson.


    Smrtonosná zbraň 2

    Režie → Richard Donner
    Původní název → Lethal Weapon 2
    USA 1989 / české podtitulky / English friendly / 114 min. / DCP
    Hrají → Mel Gibson, Danny Glover, Joe Pesci
    Cyklus → Midnight Movies

    Přesně před třiceti lety Richard Donner natočil jeden z nejlepších akčních filmů všech dob. Mel Gibson v něm dovedl k dokonalosti svou kreaci „You are black and Iʼm mad“, na které usilovně pracoval už od dob vizionářského Šíleného Maxe. Melovu geniální souhru s Danny Gloverem oživil Joe Pesci, stejně úlisný jako zranitelný.
    Vstupné 120 CZK / členové 90 CZK

    Mel Gibson’s night
    Exactly 30 years ago Richard Donner made one of the best action movies of all time. It is the end of the 80’s after all and Eric Clapton’s version of Bob Dylan’s “Knockin’ on Heaven’s Door” quite touchingly and also slightly dramatically captures both Lethal Weapon 2 finale and the whole end of the epoch.
    After the original 1987 film, Lethal Weapon 2 only perfected the buddy-cop concept on-screen. Mel Gibson fully refined the formula “You are Black and I’m Mad” which he had been even indirectly involved in since the visionary Mad Max a decade earlier. Now, Gibson’s brilliant tandem with Danny Glover, as Martin Riggs and Roger Murtaugh, two mismatched LAPD detectives, has also brought Joe Pesci (who in 1989 is yet to appear in Goodfellas or Home Alone), as vicious as he is vulnerable. The three of them divide all the crackling and playful humor, high-speed assembly line of car chases, sex, explosions and blood.
    The screening is complemented by the latest film of one of America’s most interesting contemporary directors, Steven Craig Zahler and his Dragged Across Concrete (2018). This is not only a darker variation on Lethal Weapon 30 years later, but also a brilliantly written social ‘analysis’ full of fresh cinematic ideas. Zahler’s film is an ideal slow-burner; it is a slow film in which split seconds decide everything while all the rest of time the dramatic elements accumulate more and more air and suspense.
    Yes, this night in Ponrepo is dedicated to the redemption of Mel Gibson.




  • So 14/09

    Advokátka Věra

    Režie → Martin Frič
    ČSR 1937 / 79 min. / HD
    Hrají → Oldřich Nový, Truda Grosslichtová, Theodor Pištěk, Rudolf Deyl

    První republika ve své ústavě zakotvovala rovnoprávnost ženy. Změnila se však společenská očekávání? Jak skončí úsilí mladé právničky Věry Donátové uspět v profesi, ke které ženy ještě před nedávnem neměly přístup? Limity prvorepublikové ženské emancipace v kinematografie třicátých let.

    Úvodní slovo: Jitka Gelnarová (oddělení novodobých českých dějin Národního muzea a hlavní autorka výstavy Vlastním hlasem)


    Ptáci

    Režie → Alfred Hitchcock
    Původní název → The Birds
    USA 1963 / CZT / 112 min. / 35mm
    Hrají → Rod Taylor, Tippi Hedrenová, Jessica Tandyová

    CZ:
    O nejrůznější apokalyptické vize není v kinematografii, zvláště v poslední době, nouze. Hitchcockovi Ptáci na ně už přes půl století blahosklonně shlížejí ze své osamělé výšky, protože dovedou rozsévat víc než zkázu a děs... krásu filmové formy.

    „Ptáci jsou pro mne báseň. Geniální, znepokojující, tajuplná a krutá psychoanalytická bajka.“ Federico Fellini

    ENG:
    “The Birds is a poem for me. A brilliant, disturbing, mysterious and cruel psychoanalytic fable” - Federico Fellini
    Hitchcock’s researcher Robin Wood mentions three possible readings of an unexplained attack of the birds. According to the first version, the birds take revenge on people for the torment of nature that they’ve caused. Hitchcock himself tried to impose this idea in the trailer for the film. According to the second version, the birds were sent down by God to punish humanity. According to the third interpretation, winged creatures personify the tension between the main characters. Could The Birds also be a visualization of fear of a Nuclear War that was by that time at the door? In any case, there is no shortage of all kinds of apocalyptic visions in cinema, especially in recent times. Hitchcock’s The Birds has been scornfully looking at these trends from its own unreachable solitary height for over half a century already. What utterly distinguishes The Birds is that it blends this epitome of doom, terror and destruction with an essence of the film form of a pristine beauty.
    In a conversation between Truffaut and Hitchcock about the film:
    Truffaut: “Since 1945, the atomic bomb represented the most terrifying threat to humanity; the idea that a flock of birds could bring an end to the world is discouraging …”
    Hitchcock: “It is reflected in the skepticism of our ornithologist. An old woman who is, if not reactionary, certainly a conservative, is unable to admit that birds can cause a catastrophe of this magnitude.”
    Hitchcock also said: “Generally speaking, I believe that people are too complacent. People like Melanie Daniels tend to behave without any kind of responsibility, and to ignore the more serious aspects of life. Such people are unaware that catastrophe surrounds us all. But I believe that when catastrophe does come, when people rise to the occasion, they are all right. Melanie shows that people can be strong when they face up to the situation, like the people in London during the wartime air raids. The birds basically [symbolize] the more serious aspects of life.”

  • Ne 15/09

    Animace po prázdninách

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / HD / animační dílna / 3+

    Měsíční pohádka / r. Zdeněk Miler / ČSR 1958 / 13 min.
    K princeznám se nečuchá / r. Břetislav Pojar / ČSR 1965 /13 min.
    Kamenáč Bill a drzí zajíci / r. Václav Bedřich / ČSR 1964 / 10 min.

    Novou sezónu otevřeme českou animovanou klasikou. Zažijeme příhody Kamenáče Billa, za pohádkovým dobrodružstvím se vydáme na Měsíc a ujít si nenecháme ani medvědy od Kolína. Po projekci bude následovat animační dílna se sdružením Ultrafun.


    Lásky jedné plavovlásky

    Režie → Miloš Forman
    ČSR 1965 / English friendly / 81 min. / DCP
    Hrají → Hana Brejchová, Vladimír Pucholt, Vladimír Menšík, Milada Ježková, Josef Šebánek

    Cannes 2019 – zařazení do oficiálního výběru Cannes Classics

    CZ:
    „Jednoho dne, bylo už po půlnoci, jsem jel autem domů, do Všehrdovy ulice za Národním divadlem, a najednou vidím, jak si to po mostě šine holka s kufrem (...) Zastavil jsem, dal se s ní do řeči (...) a pak už jsem rychle zjistil, že čeká na nejbližší vlak do Varnsdorfu v pět hodin ráno, že přijela v sobotu odpoledne za klukem, ale nenašla ho...“
    Na základě tohoto letmého setkání vznikl – za autorské spolupráce Jaroslava Papouška a Ivana Passera – Formanův snímek, jeden z těch českých filmů, které jsou v zahraničí dodnes nejčastěji uváděny a vydávány na DVD. Nezapomenutelné jsou především Pucholtovy rozhovory s jeho filmovými rodiči poté, co se v jejich domácnosti objeví dívka s kufrem, na niž si mladík pamatuje jen velmi matně.

    ENG:
    Director Miloš Forman made three major contributions to the Czechoslovak New Wave – Černý Petr (Black Peter) /1963/, Lásky jedné plavovlásky (Loves of a Blonde) and the tragicomedy Hoří, má panenko (Firemen’s Ball) /1967/. With screenwriting input from tried and tested collaborators – Ivan Passer and Jaroslav Papoušek – Forman built on his own chance meeting with a girl from Varnsdorf searching for her lover at a false address in Prague. Loves of a Blonde won wide acknowledgement abroad, where it was markedly more successful than Forman’s other Czech pictures thanks to its palatable love plot. The New Wave gem opened the 1966 New York Film Festival and earned Oscar and Golden Globe nominations for Best Foreign Language Film. In 2000 the UK film magazine Empire ranked it among the 100 greatest foreign language films ever.


    Mstitel s píšťalou

    Režie → Kim Kil-in
    Původní název → Homg Kil-Dong
    Severní Korea 1986 / český dabing / 101 min. / 35mm
    Hrají → Gwon Ri, Chang Son hui

    Severní Korea útočí! … prozatím ovšem jen na nostalgické city pamětníků z řad diváků politicky kdysi sbratřeného Československa. Uvidíme ukázkový příběh, v němž mladičký adept bojového umění najde svého Mistra, pod jehož dohledem posléze vyroste v neohroženého „mstitele s píšťalou“, jenž bohatým bere a chudým dává.
    Mluví Filip Renč a Rudolf Hrušínský (!)

  • 38. týden
  • Po 16/09

    Křížová vazba

    Režie → Antonín Kopřiva
    ČR 1990 / English friendly / 97 min. / 35mm
    Hrají → Vladimír Dlouhý, Radoslav Brzobohatý, Ľubica Mruškovičová
    Cyklus → Byli jsme to my?

    Premiéra: 1. listopadu 1990
    Drama mladého obkladače postihl osud typický pro řadu snímků, které byly připravovány před listopadem 1989, ale byly uvedeny až ve „svobodné“ distribuci. Ani spěšná aktualizace poctivý snímek režiséra Antonína Kopřivy a scenáristy Rudolfa Ráži nedokázala uchránit před nezájmem diváků, kteří v roce 1990 hltali atraktivnější tituly. Protagonista Křížové vazby Luděk se přižení do rodiny mocného straníka – podnikového ředitele Velimského. S manželkou Magdou si však příliš nerozumí a problémy s tchánem ho nakonec dovedou až do vězení.
    Úvodní slovo: Vítězslav Sommer

    Premiere: November 1, 1990
    The drama of a young tiler with a fate typical for the series of films that were made before November 1989 but released only in a “free” distribution afterwards. Even the hasty production of this film made by the director Antonín Kopřiva and the screenwriter Rudolf Ráž could not catch the viewer's interest who in 1990 already started devouring much more attractive titles. The protagonist of the film is Luděk who marries into the family of a powerful party member being also a corporate director. Luděk and his wife, Magda, however, do not much understand each other and the never-ending conflicts with Luděk's new father-in-law will eventually lead the protagonist to prison.
    Introductory word: Vítězslav Sommer


    Charles Chaplin / Poutník + Cirkus

    Charles Chaplin / Poutník / The Pilgrim
    USA 1922 hrají: Charles Chaplin, Edna Purvianceová, Mack Swain / CZT / 40 min. / 35mm
    Poutník, komedie o uprchlém trestanci, který v přestrojení za faráře uskuteční úspěšnou lokální reformu, byl poslední z filmů, které Chaplin natočil ještě pod hlavičkou First National Pictures, aby si splněním smlouvy uvolnil ruce k práci pro United Artists, firmu, kterou již o tři roky dříve (1919) založil spolu s Davidem W. Griffithem, Douglasem Fairbanksem a Mary Pickfordovou.

    ENG:
    The Pilgrim is a comedy about a runaway convict who by an fortunate accident disguises himself as a parish priest and successfully brings about a local reform. It was the last film that Chaplin made under the contract with First National Pictures and was also his final short film made just prior A Woman in Paris and The Gold Rush. Having fulfilled his contract, Chaplin was now able to work as an independent producer in a company called United Artists that he founded three years earlier (1919) with David W. Griffith, Douglas Fairbanks and Mary Pickford.
    By 1922, American cinema had hardly known anything equal to The Pilgrim in terms of both social and political attacks that this film clearly instigates. The Pilgrim was one of the most favorite films of Eisenstein. He called it "a drama of the hopelessness of a little man in a bourgeois society."

    Charles Chaplin / Cirkus / The Cirkus
    USA 1928 / hrají: Charles Chaplin, Allan Garcia, Merna Kennedyová / CZT / 62 min. / 35mm
    V Kidovi byl tulák Charlie ve snové scéně uváděn v pokušení svůdným andělem, Litou Greyovou. Tehdy dvanáctiletá dívka se později stala druhou Chaplinovou chotí. Víceméně pod nátlakem vynuceného manželství vydrží tři roky a tahanice kolem rozvodu podruhé vážně ovlivní natáčení Chaplinova filmu Cirkus, táhnoucí se od listopadu 1925 až do listopadu 1927. Chaplinovi hrozilo zabavení majetku, jeho studio se dočasně dostalo pod nucenou správu. Proti Chaplinovi byla rozpoutána morální kampaň, jež měla za cíl bojkot jeho filmů. Narazila však na odpor umělcových sympatizantů v Americe i v Evropě (Max Ernst, André Breton, René Clair, Man Ray a další zveřejnili protestní dopisy). Film, který za těchto pohnutých okolností vznikl, patří kupodivu k Chaplinovým nejvíce humorným. V roce 1929 za něj Chaplin získal prvního Oscara, aniž by za svou osobu přikládal této ceně sebemenší význam.

    ENG:
    There is dream scene in The Kid where Charlie, a tramp, is being seduced by a 'flirting angel' played by Lita Grey. By that time a 12 years old girl later became Chaplin's second wife. More or less under the pressure of a forced marriage (so not to be imprisoned for having a sexual relations with a minor), they spent three years together. The second divorce, however, just like the first one seriously affected Chaplin's filming and production. If during the first marriage he lost a child born malformed and this experience is thought to have influenced The Kid where a tramp turns into the caretaker of a young boy, the dispute over the second divorce extended from November 1925 until November 1927 and heavily affected the filming of The Circus. Chaplin was in a state of a nervous breakdown, was threatened with a seizure of his property and in the end forced to pay millions in trust for each child he had with Lita Grey. A moral campaign was launched against Chaplin to boycott his films. However, it encountered active resistance from the artist's sympathizers both in America and Europe (Max Ernst, Andre Breton, Rene Clair, Man Ray and others published protest letters). Surprisingly, the film made under these troubled circumstances is one of Chaplin's most humorous ones. At the 1st Academy Awards, Chapin won his first Oscar with The Circus while not giving the slightest significance for this 'recognition'.

  • Út 17/09

    Feral

    Režie → Jiří Holba
    ČR 2018 / English friendly / 72 min. / HD

    Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče 2019

    Charlie Soukup je undergroundový písničkář a signatář Charty 77. Na začátku osmdesátých let emigroval. Posledních několik desítek let žije osaměle v australské divočině jako poustevník a buddhista. Dokumentarista Jiří Holba ho vyhledal na rozsáhlém pozemku v buši, kde si Soukup buduje tajné přístřešky a žije stranou civilizace. Celý snímek natočil sám přímo na místě a zachytil v něm spontánní rozhovory a situace, ve kterých nechává naplno působit Soukupovo svérázné charisma. Série monologů vyznívá jako svým způsobem strhující proud řeči na hraně blouznivosti a pronikavých životních postřehů.
    „Zajímá mne film jako báseň, jako dotek života, mávnutí kouzelného proutku, náhlé vzplanutí jiskry v nekonečné tmě, rozluštění hlavolamu. Bez začátku, bez konce, vše v jednolitém prostoru. A láska.“
    Jiří Holba

    Projekce za účasti režiséra a Charlieho Soukupa.


    Orfeus

    Režie → Jean Cocteau
    Původní název → Orphée
    Francie 1949 / CZT / 87 min. / 35mm
    Hrají → Jean Marais, Maria Casaresová, François Périer, Jean-Pierre Melville, Jean-Pierre Mocky, Jaques Doniol-Valcroze
    Cyklus → C jako Orfeus

    Mýtus o Orfeovi, přenesený z antiky do poloviny racionalistického 20. století.
    „Nikdo nemůže věřit v slavného básníka, jehož jméno by si autor vymyslel. Potřeboval jsem pěvce z pověsti, pěvce pěvců. Toho z Thrákie. A jeho dobrodružství je tak krásné, že by nemělo smysl, hledat jiné.
    Tři základní témata Orfea jsou:
    1. nekončící smrti, jimiž musí básník projít, aby se stal tím, „čím je on sám a co změní jen věčnost“ (Mallarmé).
    2. problém nesmrtelnosti: postava znázorňující Orfeovu Smrt se obětuje, dá se v plen, aby učinila básníka nesmrtelným.
    3. zrcadla: vidíme se v nich stárnout. Sbližují nás se smrtí.“
    Jean Cocteau

  • St 18/09

    Láska je utrpením a další české filmy z počátků samostatného státu

    Praha
    ČR 1918 / 8 min. / 35mm
    Praha, konkrétně Malá Strana, jak vypadala bezprostředně po vzniku samostatné republiky, zachycená ve snímku společnosti Slaviafilm.

    Max Urban / O Adrienu
    ČR 1919 / 3 min. / 35mm
    S později světoznámým kameramanem Otto Hellerem zachytil Max Urban v několika záběrech svou ženu, ve své době nejproslulejší českou divu Andulu Sedláčkovou, spolu s hercem Ludvíkem Veverkou, s nímž hrála v Divadle na Vinohradech ve stejnojmenné hře Louise Verneuila. Jde o poslední snímek renomovaného architekta a průkopníka českého filmu Maxe Urbana.

    Rudolf Zdráhal / Probuzené svědomí
    ČR 1919 / hrají: Karel Lamač, Karel Schleichert, Anči Jelínková / 60 min. / 35mm
    …aneb film, který neměl přežít. Když se zjistilo, že milostné drama z cirkusového prostředí, které se tu líčí, je nepřiznaným plagiátem francouzského románu, jenž byl již jednou zfilmován, bylo výrobcům soudně uloženo zničit originální negativ i všechny kopie. Jedna z nich však tomuto ortelu unikla…

    Vladimír Slavínský – Přemysl Pražský / Láska je utrpením
    ČR 1919 / hrají: Anna Iblová a oba režiséři / 32 min. / 35mm
    Vladimír Slavínský zdolává – bez dublování kaskadérem – Petřínskou rozhlednu. Jako herec obstojí, jím ztvárňovaný hrdina fiktivního děje však při sestupu spadne a utrpí šok. Aby opět získal jasnou mysl, je zapotřebí, aby z rozhledny spadl ještě někdo druhý. Zvláštní léčebné metody roku 1919.


    Spiklenci slasti

    Režie → Jan Švankmajer
    ČR – Švýcarsko – Velká Británie 1996 / 80 min. / 35mm
    Hrají → Petr Meissel, Gabriela Wilhelmová, Barbora Hrzánová, Anna Wetlinská, Jiří Lábus, Pavel Nový
    Cyklus → Švankmajer 85

    + krátký film
    Et cetera / ČSR 1966 / 7 min. / 35mm

    „Začátkem sedmdesátých let, kdy virtuální realita byla ještě spíše záležitostí science-fiction, jsem napsal studii Budoucnost patří ipsačním strojům. Inspirovala mě k tomu návštěva Kriminalistického muzea v Bartolomějské ulici v Praze. Tam totiž mají fantastický exponát. Podomácku vyrobený masturbační stroj, který policie zabavila nějakému nešťastnému ipsantovi. V obdobném muzeu v Drážďanech mají zase mechanický ipsační stroj pro dámy, který se uvádí do pohybu šlapáním na jakési pedály, obdobně jako šicí stroj. A bezprostředním předchůdcem budoucích virtuálních strojů jsou zařízení pro umělý koitus, která vyvinuli radiofyzikové a která popisují ve své knize Lidská sexuální aktivita W. H. Masters a W. E. Johnsonová. (...)
    Podle S. Freuda se v každém z nás stále střetává princip slasti (asociální, nepřizpůsobivý, ženoucí nás bez společenských skrupulí za naší touhou, za svobodou) s principem reality (který je umravňující, omezující, glajchšaltující represí společnosti, výchovy, školy). Podle Freuda by prý při zdravém duševním vývoji měly být oba tyto principy v rovnováze. U postav filmu jednoznačně převažuje princip slasti. Jsou zde konfrontovány „neškodné“, imaginativní „perverze“ jednotlivců s obludnými perverzemi civilizace jako je politika, války, mírové kongresy, etnické čistky, havárie a hladomory... Vše nasvědčuje tomu, že skutečný život lidí této civilizace se bude nadále více odehrávat v jakýchsi „nekonformních sektách“, které vznikají jako reakce na reklamou a konzumem zglajchšaltovaný život společnosti. Z pohledu těchto mas a jejich manipulátorů se každý pokus o svobodný, imaginativní čin touhy (slasti) musí nutně jevit jako perverze. Spiklenci slasti jsou černou groteskou reflektující tuto pohromu.“
    Jan Švankmajer

  • Čt 19/09

    Horká kaše

    Režie → Radovan Urban
    ČSR 1988 / English friendly / 83 min. / 35mm
    Hrají → Petr Bok, Lucie Benešová, Dana Syslová
    Cyklus → Byli jsme to my?

    Premiéra: 1. ledna 1989
    Režisér Radovan Urban a scenárista Miloš Cajthaml se v roce 1988 pokusili ukázat na problémy mládeže odkázané na „zábavu“ v předměstských aglomeracích, konkrétně v pražském Jižním Městě. Protagonista vyprávění – žák deváté třídy Honza Kovář – se přidá k partě násilnických vandalů, kteří okrádají děti a důchodce. Na svou naivitu ovšem nakonec doplatí jak on, tak jeho přítelkyně Lucka. V hlavních rolích snímku, jemuž přece jen mnoho schází k autenticitě, se objevili Petr Bok (Honza) a Lucie Benešová (Lucka). Zajímavostí pro metalové fanoušky je účinkování zpěvačky Lucie Bílé a skupiny Vitacit.
    Úvodní slovo: Milan Ducháček a Petr Frinta

    Premiere: January 1, 1989
    In 1988, the director Radovan Urban and the screenwriter Miloš Cajthaml tried to focus on the issue of young people getting very much susceptible to 'entertainment' in suburban agglomerations, namely in Prague's Jižní Město (a largest panel housing estate in the whole Czech Republic which is the home to almost 90 000 people). The protagonist of this film is a ninth-grader Honza Kovář who joins a violent gang that preys on children and elderly people. In the end, he and his girlfriend Lucka will pay the price for their naïveté. In this film which still surpasses in its authenticity many others today, Peter Bok and Lucie Benešová played Honza and Lucka respectively. Also, a great treat to metal fans with the performance by singer Lucie Bílá and the band 'Vitacit'.
    Introductory word: Milan Ducháček and Petr Frinta


    Meda – ambasadorka umění

    The Private Life of a Cat / r. Alexander Hackenschmied – Maya Deren / USA 1944
    Jan / pásmo rodinných filmů věnovaných Janu Mládkovi
    Meda / pásmo rodinných filmů věnovaných Medě Mládkové

    U příležitosti oslavy 100. narozenin mecenášky umění Medy Mládkové uvedeme ve spolupráci s Museem Kampa projekci rodinných filmů Jana a Medy Mládkových. Celkem 84 filmů, které jsou cenným dokumentem o životě Mládkových v emigraci, bylo objeveno teprve na počátku roku 2019, některé z nich nebyly do té doby promítány nejen veřejně, ale ani soukromě. Bezprostředně po nálezu byly filmy zpracovány a digitalizovány v Národním filmovém archivu, prvních několik filmů se pak v digitální podobě prezentovalo na výstavě Meda – ambasadorka umění v Museu Kampa. Pro projekci v kině Ponrepo bude výběr rozšířen a digitalizované verze filmů budou poprvé promítnuty na velkém plátně. Projekci doplní živý hudební doprovod a uvedou ji kurátoři výstavy Meda – ambasadorka umění, za Museum Kampa Pavel Liška a Robin Mudry, za Národní filmový archiv Matěj Forejt.

  • Pá 20/09

    Kolem. Autem. Busem. Poklusem. Městem!

    První ročník festivalu filmů o urbanismu, dopravě a jejím vlivu na život ve městě.

    Pátek 20. září od 10.00. Kino Ponrepo a klubovna Zázemí

    ENGLISH DESCRIPTION BELOW
    ***************************************************************************
    Svět je v neustálém pohybu a polovina jeho obyvatel žije ve městech. Lidé se v nich pohybují různě - pěšky, autem, na kole, koloběžce, veřejnou dopravou. Pohybují se ale také stále častěji a na větší vzdálenosti. Způsoby dopravy mají přitom na města zásadní dopady: na klima, ovzduší, veřejný prostor a především na zdraví obyvatel.

    Spolek AutoMat přináší festival o nezastupitelné, avšak problematické roli pohybu, dopravní infrastruktury i dopravních prostředků napříč různými kulturami.

    Ve svém prvním ročníku se představí šest dokumentárních snímků. Součástí festivalu budou i diskuse s odborníky a tvůrci některých promítaných filmů.

    Vstupné dobrovolné, povinná registrace: http://bit.ly/RegistraceMestem2019

    ***************************************************************************

    Program

    10:00 Auto*Mat (dokumentární, Česko, 2009)

    12:00 Lidský rozměr (dokumentární, Dánsko / Bangladéš / Čína / Nový Zéland / USA, 2012)

    14:00 Urbanized (dokumentární, USA / Velká Británie, 2011)

    16:00 Bikes vs Cars (dokumentární, Švédsko, 2015)

    18:00 - 20:00 diskuse v přilehlé klubovně Zázemí s náměstkem primátora pro dopravu Adamem Scheinherrem, se zahraničním filmovým tvůrcem a s odborníkem z IPR

    18:00 - 20:00 komentované pásmo archivních materiálů s městskou tématikou z Národního filmového archivu
    Z práce do práce
    Proměny pražské dopravy a urbanismu

    Filmy o urbanismu a městské dopravě nereflektují pouze milníky jako je stavba pražské magistrály nebo budování metra. Ze sbírky Národního filmového archivu vybíráme dokumentární a zpravodajské snímky, které na tato témata vznikaly od čtyřicátých do osmdesátých let, a podle roku výroby se mění jejich rétorika i zaměření. Kontrastně k budovatelskému nebo sociálně kritickému tónu československých filmů působí o poznání uvolněněji snímek o Kodani (Kodaňské problémy, 1963), která se brzy stala vzorem urbanistického plánování preferující lidské měřítko před automobilovou dopravou.

    20:30 evropská premiéra snímku Motherload (dokumentární, USA / Austrálie / Německo / Ghana / Velká Británie / Nikaragua, 2019)

    22:45 Rickshaw Rush (dokumentární, Maďarsko, 2012)

    *****************************************************************************
    Film festival of urbanism and mobility - “Městem” (“Through a City”)

    On a bike. By Car. By Bus. By running... THROUGH A CITY!

    Brand new film festival on urbanism, mobility and its impact on everyday life in the city

    Friday 20th September, 10:00 - 24:00. Ponrepo Cinema (screenings) and Zázemí Club (panel discussion), Prague, Czech Republic.

    Abstract:

    The Word is changing and half of its inhabitants live in urban environment. Urbanites choose different modes of mobility - they walk, drive a car, ride their bikes and scooters or use public transport. Travel frequency and the travelled distances grow bigger and bigger. These tendencies, of course, have serious impacts: on climate, environment, liveability of public spaces as well as health condition of population.

    AutoMat NGO introduces the film festival which aims to show irreplaceable and yet problematic (awkward – ošemetný) role of people’s mobility and transport infrastructure across different urban settings.

    The pilot year of the festival will introduce six interconnected documentary movies. The accompanying programme will include also panel discussion with urbanists and filmmakers.

    Optional entrance fee with mandatory registration: http://bit.ly/RegistraceMestem2019

    Programme:

    10:00 – Auto*Mat (CZ, 2009)

    12:00 – Human Scale (Denmark, Bangladesh, China, New Zealand, 2012)

    14:00 – Urbanized (USA, Great Britain, 2011)

    16:00 – Bikes vs Cars (Sweden 2015)

    18:00 – Panel discussion – “Designing the city mobility”

    20:30 – Motherload (European premiere),( USA, Australia, Germany, Ghana, Great Britain, Nicaragua, 2019)

    22:45 – Rickshaw Rush (Hungary, 2012)

  • So 21/09

    Cannes 2019 / Semaine de la critique

    Září přináší v Ponrepu již tradičně možnost seznámit se s kompletní krátkometrážní kolekcí, která byla uvedena na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Cannes jako součást oficiální soutěžní sekce Semaine de la critique (Týden kritiky).

    Letošní ročník uvede kurátor krátkometrážní sekce Thomas Fouet. Můžeme se těšit na nové snímky Brandona Cronenberga (v roce 2012 účastník sekce Un certain regard s filmem Antiviral), Valentiny Maurelové (vítězka sekce Cinéfondation ročníku 2017 s filmem Paul je tady) nebo Qiu Yanga (vítěz krátkometražní soutěže 2017 s filmem Něžná noc).

    19.00 Oficiální výběr krátkometrážních filmů 1
    CZT / celkem 100 min. / DCP

    21.00 Oficiální výběr krátkometrážních filmů 2
    CZT / celkem 103 min. / DCP

    23.00 Séances speciales / Zvláštní uvedení
    CZT / celkem 85 min. / DCP

  • Ne 22/09

    Toy Story 4: Příběh hraček

    Režie → Josh Cooley
    Původní název → Toy Story 4
    USA 2019 / český dabing / 100 min. / DCP / 6+
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Kovboje Woodyho jistě dobře znáte už z předchozích tří stejnojmenných animovaných filmů studia Pixar. Smyslem jeho života vždy bylo chránit svého majitele. Ať jím byla holčička Bonnie, anebo chlapeček Andy. Když Bonnie přinese domů novou hračku, které říká Vidlík, Woody a jeho věrní kamarádi díky němu zjistí, jak velký svět může být.


    Skřivánčí ticho

    Režie → Antonín Máša
    ČSR 1989 / English friendly / 98 min. / 35mm
    Hrají → Ladislav Frej, Taťána Fischerová, Petr Čepek
    Cyklus → Byli jsme to my?

    CZ:

    Premiéra: 1. května 1990
    Režisér Antonín Máša patří k těm tvůrcům, pro které nástup normalizace fakticky znamenal předčasný konec tvůrčí kariéry. V sedmdesátých letech natočil jen dva tituly a k režii se pak vrátil Skřivánčím tichem až v roce 1989. Autorský snímek ovšem poznamenal osud těch filmů, jež se připravovaly před listopadem 1989 a do kin přišly až po sametové revoluci. Příběh skladatele vážné hudby, Chvály, který se marně pokouší najít klid na práci v rodné vsi, se tak nesetkal s vstřícným přijetím u kritiky, ani u diváků. V hlavní roli muže, jehož náročné skladby jsou přijímány s nepochopením, se objevil Ladislav Frej. Part hrdinova bratra Vendy, jenž je coby místní vesnický funkcionář prototypem ziskuchtivého lháře, nabídl nezvyklou, zápornou roli Petru Čepkovi.

    ENG:

    Premiere: May 1, 1990
    Director Antonín Máša was one of those artists for whom the beginning of normalization effectively meant a premature end of his creative career. In the 70’s he made only two titles
    while only returning in late 80’s to direct Skřivánčí ticho. This film, however, is a fateful story all those titles made before November 1989 but given the chance only after the Velvet
    Revolution. Thus, the story of Mr. Chvály, a classical composer, who in vain tries to find any peace while working in his native village, received neither any critical acclaim nor acceptance
    from the audience. Ladislav Frej is playing the leading role of a man whose challenging musical compositions are heavily misunderstood. The protagonist’s brother, an
    extraordinarily negative character of Václav is a prototype of greedy and deceptive local functionary was played by Petr Čepek.

  • 39. týden
  • Po 23/09

    Utrpení

    Režie → Kiril Cenevski
    Původní název → Jad
    Jugoslávie 1975 / CZT / 107 min. / 35mm
    Hrají → Darko Damevski, Oleg Vidov, Fabijan Šovagovič

    Je konec 11. století, rozsáhlá Byzantská říše se rozprostírá až na Balkán k Ochridskému jezeru v Makedonii. Zdejší kraj je zmítán neklidem a náboženskými bouřemi, obyvatelstvo se stává terčem nájezdů lupičů a zlodějů koní, olej do ohně vášní přilévají složité vztahy mezi místními tradicemi, pohanstvím, křesťanstvím a bogomilstvím. U Ochridského jezera žije se svou rodinou starý Avram, jenž se kdysi dopustil poklesku a dodnes trpí výčitkami svědomí. Jeho nyní už dospělý syn nemůže zapomenout na svůj nemanželský původ. Druhý syn, narozený s požehnáním kněze, o svém bratrovi nemá tušení.


    Karrabing Film Collective

    Karrabing Film Collective vznikl v roce 2008 jako tvůrčí uskupení, jež využívá estetických postupů pro sebeorganizaci a sociální analýzu. Většina z třiceti Karrabing umělců a umělkyň žijících v rurálních oblastech na severozápadě Austrálie se identifikuje jako Aboridžinci. Název kolektivu v jazyce emiyengal znamená „odliv“, což označuje období, kdy se věci spojují, stejně jako pobřeží, které je pro jednotlivé členy a členky rozšířené rodiny domovem. Režisérka Karrabing snímků, Elizabeth A. Povinelli, působí jako profesorka antropologie a genderových studií na Kolumbijské univerzitě.
    Projekce ve spolupráci s Agosto Foundation.

    Elizabeth Povinelli / Windjarrameru, The Stealing C*nt$
    Austrálie 2015 / 35 min. / HD / EF
    Námět a realizace: Karrabing Film Collective
    Skupina čtyř mladých Aboridžinců se ukryje před falešným obviněním z krádeže piv v mangrovových bažinách. Nedaleko od nich však těžaři plení zemi a toxické látky unikají do vody. Snímek operuje na pomezí doku-fikce a improvizačního realismu.

    Elizabeth Povinelli / The Mermaids, or Aiden in Wonderland
    Austrálie 2018 / 26 min. / HD / EF
    Námět a realizace: Karrabing Film Collective
    V nepříliš vzdálené budoucnosti Evropané ztrácejí schopnost přežít v otevřené krajině zamořené kapitalismem. Aboridžinci se však zdají být odolnější. Malý Aiden je proto v dětství odejmut z péče rodičů a podroben lékařským experimentům, které mají „zachránit bílou rasu“. Jako mladý muž je propuštěn a vrací se domů. Při cestě s otcem a bratrem jej konfrontují vize minulosti a budoucnosti. Snímek je aktuálním „indigenním“ příspěvkem do debat o změnách klimatu, extraktivním kapitalismu a průmyslové toxicitě.

  • Út 24/09

    Corpus delicti

    Režie → Irena Pavlásková
    ČR 1991 / English friendly / 110 min. / 35mm
    Hrají → Lenka Kořínková, Šimon Pánek, Jiřina Bohdalová, Karel Roden
    Cyklus → Byli jsme to my?

    CZ:
    Premiéra 14. listopadu 1991

    Po své úspěšné prvotině Čas sluhů (1989) se režisérka Irena Pavlásková znovu bezprostředně vyjádřila k pokleslé mravní kondici české společnosti. Psychologické drama Corpus delicti se stalo jedním z prvních domácích titulů, které se pochybovačně vyjadřovaly k možnostem, jež morálně otřeseným a vnitřně nesvobodným občanům otevřela „sametová revoluce“ roku 1989. Protagonisty filmu jsou tři partnerské dvojice. Rozvedená učitelka Jana žije s uzavřeným Tomášem, stále však pomáhá bývalému manželovi – ztroskotanému novináři Kadlecovi. Ten žije s uťápnutou úřednicí Helenou. Osudy obou dvojic otřese setkání se starší, výstřední, požitkářskou Viki, která se angažuje v disentu. Přestože rok 1989 se blíží, Vikiin odcizený, estébácký manžel Chlad dokáže ještě napáchat hodně škody. Filmový příběh naznačuje, alespoň podle režisérky a scenáristky, že „mikrob zla“ v některých lidech hlodal za totality a že na tom nic nezměnily ani politické a společenské změny z listopadu 1989.

    Úvodní slovo: Veronika Pehe z Ústavu pro soudobé dějiny AVČR

    ENG:
    Premiere: November 14, 1991

    After her successful debut with The Time of Servants (1989), director Irena Pavlásková immediately commented again on the decadent moral condition of Czech society. The psychological drama Corpus delicti became one of the first domestic titles to raise doubts on the possibilities opened up by the "Velvet Revolution" of 1989 to citizens morally shaken and internally unfree. The protagonists of the film are three couples. Divorced teacher Jana lives with her loved one, Tomáš, but she still helps her ex-husband - the failed journalist Kadlec. He, in turn, lives with Helena, a cluttered clerk. The fate of the two couples is shaken by a meeting with an older, eccentric and self-indulgent Viki who is involved in dissent. Though 1989 is approaching, Viki’s husband who is working in communist secret police can still do a
    lot of harm. The film story suggests, at least according to the director and screenwriter, that the "microbe of evil" has been gnawing though totalitarianism in some people and that the
    political and social changes of November 1989 have not eradicated it.

    Introductory word: Veronika Pehe


    Světla velkoměsta

    Režie → Charles Chaplin
    Původní název → City Lights
    USA 1929/30 / CZT / 81 min. / 35mm
    Hrají → Charles Chaplin, Virginia Cherrillová, Robert Parrish, Harry Myers

    + krátký film
    Veliký Charlie / r. B. Musil / ČSR 1989 / 10 min. / 35mm

    Nesmrtelný příběh o lásce tuláka ke slepé prodavačce květin začal Chaplin připravovat v květnu roku 1928, kdy byly první zvukové filmy – podle Chaplina neohrabané a pro budoucnost kinematografie bezpředmětné – v kinech naprostou vzácností. Brzy si musel přiznat svůj omyl, sám však zůstal němému umění věrný. Scénář Světel velkoměsta se stal nečekaně tvrdým oříškem – vznikal přímo „na place“. Při natáčení scén, většinou okamžitě zavržených, bylo spotřebováno obrovské množství filmového materiálu a vyčerpány nervové rezervy většiny spolupracovníků včetně Chaplina samého – o jeho několikatýdenní rekonvalescenci po otravě potravinami nemluvě. Němý film byl nakonec opatřen některými zvukovými efekty a především poprvé Chaplinovou vlastní hudbou. I tak znamenalo jeho uvedení velké riziko, protože na počátku roku 1931 se v Hollywoodu už žádné němé filmy nenatáčely. Premiéra v nově otevřeném broadwayském Los Angeles Theatre byla prvořadou společenskou událostí roku (zúčastnil se jí i Chaplinův přítel Albert Einstein) a ohlas filmu předčil všechna očekávání.

  • St 25/09

    Vykoupení + Táta dlouhán

    Allen Holubar / Vykoupení / Paid in Advance
    USA 1919 / hrají: Dorothy Phillipsová, Joseph W. Girard, Lon Chaney, Priscilla Deanová / CZT / 40 min. / 35mm
    Barevně virážovaný film se dvěma do té doby málo známými herci, kteří oba v následující dekádě vejdou v proslulost v sérii klasických filmů Toda Browninga: Priscillou Deanovou a „mužem tisíce tváří“ Lonem Chaneyem. V dramatu z Aljašky za časů zlaté horečky si Chaney zahrál padoušského sexuchtivého míšence, „vykoupení“ se tudíž dostane hlavním hrdinům, nikoli jemu. Priscilla Deanová hraje Chaneyovu žárlící družku. Film se dochoval (jako torzo) pouze v pražském Národním filmovém archivu.

    Marshall Neilan / Táta Dlouhán / Daddy Long Legs
    USA 1919 / hrají: Mary Pickfordová, Mahlon Hamilton, Marshall Neilan / CZT / 47 min. / 35mm
    Příběh děvčete ze sirotčince s literárními sklony byl prvním filmem, který „nejpopulárnější žena Ameriky“ (poprvé, ale ne naposled za ni byla zvolená v roce 1917) natočila ve vlastní produkci. V době premiéry v květnu 1919 už byla Mary Pickfordová spoluzakladatelkou firmy United Artists – spolu s Ch. Chaplinem, D. W. Griffithem a D. Fairbanksem.


    Krev básníka + Orfeova závěť

    Cyklus → C jako Orfeus

    Jean Cocteau / Krev básníka / La Sang dʼun poète
    Francie 1930 / hrají: Enrique Rivero, Lee Millerová, Pauline Cartonová / CZT / 49 min. / 35mm
    „Mému starému filmu Krev básníka se dostalo cti, že byl analyzován Sigmundem Freudem. Když jsem si jeho studii znovu pročítal, nabyl jsem dojmu, že je to jediný možný způsob kritiky. Neboť fakticky nejsme zodpovědní za to, co dáváme do filmu z hlubin našeho nevědomí, a takoví kritikové to mohou objevit. Truhlář se na věci dívá jinak než spiritista. Jde mu o to, aby stůl měl fortel, aby pevně stál a zásuvky aby se dobře otevíraly. Spiritistovi jde o to, aby se stůl otáčel ... aby promlouval. I umělecké dílo má být řemeslné - jako stoly, které mluví a vytvářejí velmi tajuplné spojení dne s nocí, která je v nás. Má vydat tajemství, ne chtít je předem vyrobit. Protože: dělám velký rozdíl mezi filmy, které chtějí být poetické a těmi, jejichž poezie se artikuluje mimoděk. Poezie přichází z nevědomí, poetično z racia.“
    Jean Cocteau (1948)

    Jean Cocteau / Orfeova závěť / Testament dʼOrphée
    Francie 1960 / hrají: Jean Cocteau, Jean-Pierre Léaud, Daniel Gélin, Maria Casaresová, François Périer, Jean Marais, Pablo Picasso, Yul Brynner, Charles Aznavour / CZT / 78 min. / 35mm
    „Alain Resnais mi napsal: Jakou lekci svobody nám ve všem dáváte! – věta, na níž jsem hrdý. Tuto svobodu považují naši soudci spíš za dětinskost.“
    Jean Cocteau

    V Orfeově závěti, svém posledním filmu, vyhotovil Cocteau (tři roky před svou smrtí) jednu z nejkurióznějších závětí, jaké po sobě kdy který umělec zanechal. Splynutí mytického básníka s moderním klasikem je tentokrát naprosté – Cocteau hraje v hlavní úloze sám sebe, někdejší interpret mladého Orfea Jean Marais na sebe vzal podobu krále Oidipa... zbytek obsazení je stejně překvapivý jako výmluvný.

  • Čt 26/09

    Svedená a opuštěná

    Režie → Pietro Germi
    Původní název → Sedotta e abbandonata
    Itálie – Francie 1963 / český dabing / 110 min. / 35mm
    Hrají → Stefania Sandrelliová, Saro Urzi, Aldo Puglisi, Leopoldo Trieste

    Mladou dívku svede snoubenec její starší sestry. Podle sicilského pojetí rodinné cti je jedinou možnou nápravou sňatek. Mladík však odmítne se s dívkou oženit, protože již není panna. Tragikomedie Pietra Germiho podle dobové československé kritiky „patří do řady filmů bojujících proti svéráznému pojetí rodinné cti na Sicílii“ a „ukazuje nedostatečnost italského zákonodárství“. Český dabing (1965) má nemalou historickou hodnotu: Alenu Vránovou, Zdeňka Štěpánka a Eduarda Cupáka tu režíroval Václav Krška.


    V přístavu

    Režie → Elia Kazan
    Původní název → On the Waterfront
    USA 1954 / CZT / 102 min. / 35mm
    Hrají → Marlon Brando, Karl Malden, Lee J.Cobb, Rod Steiger

    Osmi Oscary vyznamenaný film V přístavu bývá pokládán za nejlepší dílo režiséra Elii Kazana. Scénář se zabývá odhalením korupce a tyranie dokařských odborů, za nimiž se skrývá organizovaný zločin. Jak scenárista Budd Schulberg, tak i Kazan se snažili prostřednictvím moralizujícího příběhu hrdiny, který se svým svědectvím obrátí proti mafii, k níž dříve patřil, vyrovnat se také s obdobnou osobní zkušeností z vyšetřování Výboru pro neamerickou činnost.

  • Pá 27/09

    Nahá láska

    Režie → Yannick Bellonová
    Původní název → LʼAmour nu
    Francie 1981 / CZT / 94 min. / 35mm
    Hrají → Marlène Jobertová, Jean-Michel Folon, Zora Lozicová, Georges Rouquier, Jean-Claude Carrière

    + krátký film
    Zaa – bílý velbloudek / Zaa, le petit chameau blanc / Francie 1960 / 23 min. / CZV / 35mm

    Další studie Yannick Bellonové na téma, jak se vymanit ze společenských konvencí a zábran zasetých výchovou a žít život svobodné ženy. Tentokrát v boji s vážným protivníkem: rakovinou. Hlavní představitelku obklopila režisérka výraznými neherci: Jean-Michel Folon byl belgický malíř a sochař, Georges Rouquier režisér dokumentárních filmu a Jean-Claude Carrière světoznámý scenárista a dramatik. O dvacet let starší předfilm náleží do režisérčiny u nás jinak neznámé rozsáhlé krátkometrážní tvorby (od roku 1948).


    ArteActa / prezentace nového čísla časopisu

    Nový odborný časopis pro umělecký výzkum a performativní studia představí v Ponrepu své druhé číslo. Součástí programu bude také lektorát Davida Havase (FAMU) s ukázkami ze soudobé seriálové tvorby. Zaměříme se na utopický aspekt světatvorby fikčních audiovizuálních světů. Chtějí diváci podvědomě navštěvovat fikční světy, které jsou nekonečné? Nebo alespoň neukončené? Varování: tento tematický večer bude obsahovat narativní trhliny, které se pokusíme poutavým způsobem vykompenzovat.

    vstup volný + sklenička vína

  • Ne 29/09

    Bolek, Lolek a kamarádi

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / 35mm / animační dílna / 3+

    Rek trosečníkem / r. Lechosław Marszałek / Polsko 1973 / 9 min.
    Ferda v mraveništi / Hermína Týrlová / ČSR 1977 / 16 min.
    Janko Hraško polieva záhradu / r. Viktor Kubal / ČSR 1973 / 7 min.
    Bolek a Lolek na plachetnici / r. Wacław Wajser / Polsko 1974 / 9 min.

    První podzimní neděli se ohlédneme za uplynulým létem a promítneme animované filmy inspirované letními dobrodružstvími. Co zažijí polští kluci Bolek s Lolkem a jejich krajan pes Rek, co slovenský Janko Hraško a co český Ferda Mravenec? Po projekci se můžete těšit na animační dílnu se sdružením Ultrafun.


    Všichni mají pravdu

    Režie → Helena Všetečková
    ČR 2015 / 124 min. / HD
    Cyklus → Za pravdu

    Multiportrét vývoje českého polistopadového myšlení prostřednictvím telefonátu filosofů bratrů Flossových o dopisu, který zamýšlejí napsat papeži. Audiovizuální koryto, kterým proudí kanalizovaný hněv národa, připomínajícího dítě, které se učí myslet a neví, k čemu se vztáhnout dřív – protože v jistém smyslu mají všichni trochu pravdu.
    Po projekci následuje diskuse s režisérkou.



    Pravda

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Pravda
    Francie 1969 / CZT / 58 min. / HD
    Cyklus → Za pravdu

    V březnu 1969 přijeli do tehdejšího Československa členové Skupiny Dziga Vertov – radikálního levicového uměleckého filmařského seskupení z Francie, aby zde natočili film o stavu tehdejší východní i západní společnosti. Skrz okénko auta natáčejí život v ulicích měst, vesnice a továrny a pomocí mluveného komentáře se snaží dekódovat povrch viděné reality.

  • 40. týden
  • Po 30/09

    Kráska a zvíře

    Režie → Jean Cocteau
    Původní název → La Belle et la Bête
    Francie 1945 / CZT / 84 min. / 35mm
    Hrají → Jean Marais, Josette Dayová, Michel Auclair
    Cyklus → C jako Orfeus

    „Tento film odporuje tak zvanému filmovému stylu a snaží se pouze, stůj co stůj, a tak pomalu, jak to vyžaduje pozorné a posedlé dětství, zobrazit zcela jednoduché děje. Nadpřirozené pro mne bylo vždy přirozené a stále je. Natočil jsem ty obrazy bez postranních myšlenek. Musel jsem netvora nechat přežít, abych mohl vykreslit utrpení zvířete, a to mi vyneslo pěknou poctu básníka Paula Eluarda: K pochopení tohoto filmu musíte vašeho psa milovat víc než vaše auto. Což v premiérových kinech není pravidlem. Proto mne moc mrzí, že teď nejsem spolu s mým filmem v Praze a nemohu jej vidět novýma očima, ve tmě, po vašem boku.“
    Tento úryvek pochází z delšího textu napsaného Jeanem Cocteauem u příležitosti pražského uvedení Krásky a zvířete v roce 1946. České titulky jsou dílem Vítězslava Nezvala.

    „Spolu s Bressonovými Dámami z Bouloňského lesíka to byl rozhodující francouzský film naší generace, pro Truffauta, pro Demyho, pro Godarda i pro mne. Objev filmu Kráska a zvíře v roce 1946 a četba Cocteauova deníku z natáčení mne silně poznamenaly. A že to muselo být katastrofální natáčení, museli bojovat se všemi možnými potížemi. Četbou deníku jsem se ten film skoro naučil nazpaměť. Tehdy jsem si uvědomil, co bych sám chtěl dělat. Cocteau může za to, že jsem se stal filmařem.
    Cocteau říkal už ve čtyřicátých letech, že nerespektování osy je v pořádku, že porušovat pravidlo 180 stupňů je skvělé a diktát kontinuity filmovaného prostoru že je pitomost. S tím vším na nás vyrukoval, a každý si z toho vzal, kolik pobral.“
    Jacques Rivette


    Charles Chaplin / Zahaleči + Moderní doba

    Charles Chaplin / Zahaleči / The Idle Class
    USA 1921 / hrají: Charles Chaplin, Edna Purvianceová, Mack Swain, Henry Bergman / CZT / 31 min. / 35mm

    Václav Havel
    V prosinci 1963 publikuje český odborný časopis Divadlo studii sedmadvacetiletého Václava Havla s názvem Anatomie gagu. Kromě příkladů z Moderní doby i ze snímků jiných komiků se v celém textu vytrvale vrací odkazy na jednu scénu z filmu, který na žádném místě není jmenován. Havel scénu evidentně evokuje po paměti (malá nepřesnost, jíž se dopouští, na platnosti jeho vývodů nic nemění). Z neobyčejně rozsáhlé studie zde vybíráme ty pasáže, které se týkají oné konkrétní scény, již najdeme ve filmu Zahaleči:

    „Když někdo pláče nad úmrtím své ženy, není to gag. Když někdo mixuje gin-fizz, také to není gag. Když ale dostane Chaplin zprávu, že mu umřela žena, odvrátí se od nás, roztřese se pláčem a pak se zvolna obrátí zase k nám, a my zjistíme, že se netřásl pláčem, ale že si mixoval gin-fizz, je to gag.

    Čím srdceryvnější je Chaplinův pláč nad smutnou zprávou, tím silnější je naše pochybnost o velikosti citu, který reprodukuje. Tyto skutečnosti se nám jeví jako patetické. A skutečně: když někdo srdceryvně pláče nad smutnou zprávou (…), dělá to zřejmě pro okolí, „pro svět“. Naplňuje automatismus, který je mimo něj, a tím se odlidšťuje.

    Chuť na gin-fizz je běžný pocit. Samozřejmost těchto projevů probouzí jednotný pocit důvěry v upřímnost jejich pohnutek a oprávněnou sympatii k jejich přiměřenosti těmto pohnutkám. Tyto skutečnosti se nám jeví jako nepatetické. Když si někdo míchá gin-fizz (…), dělá to evidentně pro sebe. Naplňuje automatismus, který je v něm.
    Tím je zodpovězena naše otázka po „obsahové“ odlišnosti dvou zúčastněných automatismů. Něco patetického gag ozvláštňuje něčím nepatetickým.“

    Tolik Václav Havel. V Zahalečích, neprávem opomíjeném skvostu z osmi prací pro First National Pictures, hraje Chaplin dvojroli. Představuje nádherně blazeovaného, životem přesyceného pána z lepší společnosti a tuláka, který je mu podobný. Svou definitivní podobu získal snímek teprve v roce 1971, kdy k němu Chaplin zkomponoval a nahrál hudbu.

    Charles Chaplin / Moderní doba / Modern Times
    USA 1935 / hrají: Charles Chaplin, Paulette Goddardová, Chester Conklin, Henry Bergman / CZT / 81 min. / 35mm
    V obvyklé omnipotenci vzniklé dílo (Chaplin byl autorem námětu, scenáristou, hlavním představitelem, režisérem a autorem hudby!), které se jako jediný dlouhý hraný film své doby programově vyhnulo dialogovým scénám (Chaplina tu ovšem poprvé slyšíme zpívat) bylo nesmírně odvážné i po obsahové stránce. Nikdo jiný v Hollywoodu by si v 30. letech nedovolil – byť v humorné formě – vylíčit společenské poměry s tak jasnozřivou úderností. Po Světlech velkoměsta, která se rodila těžce ve svízelných improvizacích, se Chaplin u svého dalšího filmu rozhodl pro detailní přípravu, která zabrala několik let a je na výsledku znát – „klasičnost“ všeobecně obdivovaného Zlatého opojení zde režisér překonává právě tím, jak dokáže ve svém portrétu světa, nahlíženého tentokrát skeptičtěji a z mnohem více perspektiv, bez obav střídat motivy a nálady, aniž by se vzdal finální „ucelenosti“ a katarze, kterou přinese nesmrtelný závěrečný obraz.
    ---------------------------
    The Idle Class

    After just a few days since the phenomenal premier (January, 1921) of Chaplin’s very first feature length The Kid, he has already started conceiving his new film – less grandiose in its magnitude, more traditional in regards to form and less demanding for the viewer. The Idle Class came out already in June, 1921. As usual, Chaplin plays two contrasting roles that resemble each other like two drops of water – a millionaire-alcoholic and a failed husband and Chaplin’s own iconic Little Tramp. Chaplin has an idea of sending his hero to a luxury resort where away from plebs all the rich and famous solve their intricate problems and rest from their hard labor. The Tramp is given an exceptional opportunity; due to chance, he, for a certain amount of time, is able to ‘merge’ into this ‘idle class’, to become a part of all of its little intrigues and entertainments utterly unknown to a ‘little’ man. The rich, of course, also cry, but the question is because of what? Their problems as well as their little ‘love experiences’ appear petty and ridiculous in which a millionaire-alcoholic can ‘suffer’ from the fact that his equally wealthy wife asks him to stop drinking. She herself in turn ‘suffers’ from her husband’s inability to do so and to portray her grief and sorrow she has to arrange melancholically-themed horseback riding and masquerade balls.
    Having felt on his own skin what this ‘idle class’ truly is, The Little Tramp flees with all his might from this newly discovered world of obscurity and pretense. His patched pants, in contrast to a knightly masquerade ‘armor’ (actually looking more like a tin can in a film) of a millionaire, portray his nature, his own social reality that values nothing but honesty and pride (i.e. real chivalrous morals) and the idle entertainments of the rich are not for him to enjoy. Therefore, preferring never to meddle with the rich again, Chaplin’s hero rewards his main class enemy with a kick and instantly flees the scene thus only widening the abyss of misunderstanding between the two and speaking of a fundamental impossibility of any peaceful coexistence between the rich and the poor.

    Modern Times

    This famous work of omnipotent master (Chaplin was the author of the story, the screenwriter, lead actor, main director and the author of the music score!) as the only feature length film of its time that programmatically avoided dialogue scenes (we can here Chaplin, however, for the first time singing) was extremely bold even in regards to the very content of the film during its time. No one else in Hollywood would have allowed, albeit in humorous form, to depict the utterly desperate conditions of the 1930’s with such an expressive critique of modern industrialization.
    After the production of City Lights which was the film born under arduous improvisations, Chaplin now had to look for the opposite approach with the detailed and nuanced preparation that took several years. In Modern Times, the auteur overcomes the ‘classicism’ of the generally admired The Gold Rush (1925) with a closer detailed depiction of the world seen much more skeptically this time and from many more human perspectives. In Modern Times, the characters like their motifs, their moods and different interests constantly shift to avoid the objectification and any repressive sense of totality (hence, the fakery) and yet, the picture stands firmly on its own never abandoning its own internal coherence and final catharsis.
    The Little Tramp sometimes wins in the battles of everyday life, but more often he loses, yet in the end, he fearlessly goes towards a new bright dawn of an uncertain but hopeful future. Although, Modern Times is considered to be the last silent film of Chaplin, in it The Little Tramp both for the first and the last time gains his own voice. He doesn’t speak, however, but sings in the final frames of the picture thus symbolizing a personal farewell to the beautiful era of silent cinema.