Program

08/2022 (Změnit)
  • 34. týden
  • Po 22/08

    Činžák na Trubné ulici

    Režie → Boris Barnet
    Původní název → Dom na Trubnoj
    SSSR 1927 / němý / české a anglické mezititulky / English friendly / 60 min. / 35 mm
    Hrají → Vladimir Fogel, Sergej Komarov, Vladimir Batalov, Aněl Sudakevičová, Boris Barnet

    projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

    V srpnu 2022 vychází první číslo filmového magazínu v angličtině s názvem Outskirts. Název odkazuje k jednomu z nejproslulejších děl ruské klasiky, známém u nás jako Předměstí. Režisérovi Předměstí Borisu Barnetovi je věnovaná podstatná část prvního čísla časopisu, který v Ponrepu představí jeho šéfredaktor Christopher Small. Následně bude uvedena Barnetova němá komedie z roku 1927 Činžák na Trubné ulici.

    -------------------------------------------------------
    ENG:
    Outskirts is an English-language twice-yearly magazine of around 160 pages per issue, made up of original essays, interviews, reviews, and a single large dossier. The first issue features interviews with Kazuo Hara, Rita Azevedo Gomes, texts on Alain Guiraudie’s novels vs. films, and, among many other things, an 80-page dossier on the films of Boris Barnet—featuring original essays on all of Barnet’s films alongside new translations, longer texts, stills (from Russian archives now closed to the world), and original interviews with the likes of Pierre Léon.
    CZ:
    Outskirts je časopis v angličtině, který vychází dvakrát ročně a každé číslo má přibližně 160 stran. Skládá se z původních esejů, rozhovorů, recenzí a jednoho rozsáhlého tematického spisu. První číslo přináší rozhovory s Kazuo Harou, Ritou Azevedo Gomes, texty o románech vs. filmech Alaina Guiraudieho a mimo jiné 80stránkový spis o filmech Borise Barneta, který obsahuje původní eseje o všech Barnetových filmech spolu s novými překlady, delšími texty, fotografiemi (z ruských archivů, které jsou dnes světu uzavřeny) a původními rozhovory s takovými osobnostmi jako Pierre Léon.

  • Út 23/08

    Kouř

    Režie → Tomáš Vorel
    ČR 1990 / English friendly / 89 min. / DCP
    Hrají → Jan Slovák, Lucie Zedníčková, Eva Holubová, David Vávra

    digitálně restaurovaný film

    Mezi filmy, kterými se na sklonku osmdesátých a na začátku devadesátých let prezentovala generace nastupujících filmařů, má Kouř režiséra Tomáše Vorla výjimečné postavení. Ke komedii, která nese podtitul „muzikál totalitního věku“, se jako ke kultovnímu projektu hlásí jak generační současníci tehdy třiatřicetiletého nekonformního tvůrce, tak diváci, kteří v roce 1990 teprve dospívali. Vorel v Kouři vycházel ze svého legendárního krátkého filmu Ing. (1985). Z toho si však celovečerní verze vybírá pouze základní dějovou situaci. Protagonistou vyprávění je idealistický mladý inženýr Miroslav Čáp (Jan Slovák), který nastupuje do prvního zaměstnání s úmyslem co nejlépe vykonávat své pracovní povinnosti. Mirkovi noví kolegové se však prací nezatěžují. Zato mezi nimi bují udavačství, protekce, intriky, podvody, alkoholismus a promiskuita. Mirek odmítá na hru přistoupit a mimoděk tak iniciuje vzpouru proti nekompetentnímu vedení. K „revolučním změnám“ k dobrému jsou však hrdina i autoři filmu skeptičtí… Na scénáři sarkastické komedie o všudypřítomném totalitním „kouři“ s Vorlem spolupracoval Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed, která se prezentovala už v rámci povídkového filmu Pražská 5 (1988). Zatímco představení pěti pražských divadelních společenství probíhalo jako pětice sólových projektů zaštítěných Vorlovou režií, Kouř nabízí celistvý příběh prodchnutý hravě ironickým pohledem na realitu příznačným pro Divadlo Sklep, režisérovu mateřskou scénu. Do filmu se však harmonicky obtiskly i herecké a tvůrčí osobnosti dalších členů Pražské pětky – Pantomimické skupiny Mimóza, Recitační skupiny Vpřed a baletní jednotky Křeč. V obsazení se však objevuje třeba i herec a režisér Jaroslav Dušek z divadla Vizita. Na radikální vizuální podobě filmu se podílel kameraman Martin Duba. Nedílnou součástí Kouře jsou písně Michala Vícha s Tučkovými texty.


    Sedmikrásky

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR 1966 / English friendly / 75 min. / DCP
    Hrají → Jitka Cerhová, Ivana Karbanová

    digitálně restaurovaný film

    Jedním z vrcholů filmografie Věry Chytilové je groteskní moralita Sedmikrásky (1966). Surrealisticky laděné vyprávění o dvojici mladých žen, jež se rozhodnou být stejně zkažené jako okolní svět, nevyvstává z konkrétních sociopolitických reálií. Kousavá výpověď o konformismu, maloměšťácké úzkoprsosti a limitech bezstarostnosti má díky tomu nadčasové kvality. Rebelie je pro dvojici Marií, ztvárněných neherečkami Jitkou Cerhovou a Ivanou Karbanovou, jediným prostředkem sebeprosazení v mužském světě. Svým rozvratným počínáním ale zároveň netvoří žádné skutečné hodnoty, pouze žijí povrchní životy, navazují pomíjivé vztahy a schovávají se za pózy. Sedmikrásky představovaly počátek spolupráce Chytilové s Ester Krumbachovou, která se podílela na excentrických kostýmech i scénáři. Kolážovitá obrazová složka pak poskytla velký prostor k experimentování kameramanovi Jaroslavu Kučerovi. Hravé podobenství svou provokativní sílu prokázalo v květnu 1967, když se stalo předmětem interpelace pohoršeného poslance Jaroslava Pružince.

  • St 24/08

    Kde je Anne Franková

    Režie → Ari Folman
    Původní název → Where is Anne Frank
    Belgie – Lucembursko – Francie – Nizozemí – Izrael 2021 / CZT / english friendly / 99 min. / DCP

    Nový animovaný film jednoho z nejvýznamnějších současných izraelských režisérů, tvůrce filmů jako Valčík s Bašírem nebo Svatá Klára (podle Pavla Kohouta). Kitty, imaginární kamarádka, které Anne Franková psala svůj slavný deník, ožije v dnešním Amsterdamu. Kitty, která si neuvědomuje, že od té doby uběhlo sedmdesát pět let, je přesvědčená, že když je naživu ona, musí být i Anne. Vydává se na cestu do časů Anny Frankové, aby svou milovanou přítelkyni našla.


    Spalovač mrtvol

    Režie → Juraj Herz
    ČSR 1968 / English friendly / 97 min. / DCP
    Hrají → Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jiří Menzel, Jana Stehnová, Miloš Vognič

    digitálně restaurovaný film

    Případ Karla Kopfrkingla představuje hyperbolicky podanou studii mechanismů, jejichž působením se spořádaný otec rodiny změní v netvora, vraždícího v zájmu osobní prestiže dokonce i své nejbližší. Už první záběry, zachycující úvodní titulky, složené z hromadících se částí lidských těl, v nás vyvolávají nedefinovatelný nepříjemný pocit. Jejich návrh i zpracování je rovněž dílem režiséra Juraje Herze, který tak velmi sugestivně předznamenává celkové vyznění filmového příběhu, kongeniálně natočeného na základě stejnojmenné předlohy Ladislava Fukse. Zneklidňující atmosféru jen zdůrazňuje hudba Zdeňka Lišky, která posléze dynamicky vystupňuje každý napjatý okamžik. Panoptikálnímu obrazu plíživé hrůzy tady kraluje neustále se usmívající, hladce oholená tvář oddaného zaměstnance krematoria, Karla Kopfrkingla (vynikající Rudolf Hrušínský) a jeho „sirupově nasládlý monolog“, v němž slibuje svým budoucím obětem věčný mír, spasení, jež je ochrání před utrpením života.

    Kopfrkingl enjoys his job at a crematorium in Czechoslovakia in the late 1930s. He likes reading the Tibetan book of the dead and espouses the view that cremation relieves earthly suffering. At a reception, he meets Reineke, with whom he fought for Austria in the first World War. Reineke convinces Kopfrkingl to emphasize his supposedly German heritage, including sending his timid son to the German school. Reineke then suggests that Kopfrkingl's half-Jewish wife is holding back his advancement in his job.
    A digitally restored version of the famous Czechoslovak New Wave diamond with unique cinematography by DOP Stanislav Milota who passed away recently and this screening is a tribute to his mastership.

  • Čt 25/08

    Perličky na dně

    Režie → Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš
    ČSR 1965 / English friendly / 105 min. / DCP

    digitálně restaurovaný film

    Kolektivní dílo nastupující filmařské generace Perličky na dně bývá nazýváno manifestem československé nové vlny. Spíše je ale dokladem různorodosti rukopisů jednotlivých autorských osobností. Každý z pětice filmů ostatně vznikal odděleně, aniž by filmaři viděli práci ostatních, jakkoli na všech spolupracoval stejný kameraman – Jaroslav Kučera. Mladé tvůrce, kteří do povídkového filmu přispěli, spojoval především obdiv k Bohumilu Hrabalovi. Obrazový i interpretační klíč, který každý z nich pro svou povídku zvolil, se nápadně liší. Podkladem filmu byla Hrabalova povídková sbírka Perlička na dně, poprvé vydaná v roce 1963, a navazující Pábitelé. V obou případech jde o tragikomické příběhy ze všedního života, jimž dominuje autenticky znějící přímá řeč, jednoduché vyprávění a jemný humor. Náměty Hrabalových povídek nejsou dramatické. Těžiště představuje pozorná kresba určitého prostředí a výrazných lidských typů. Čtyři režiséři a jedna režisérka tak stáli před výzvou, jak pro jazykově bohatý vyprávěcí styl nalézt adekvátní ekvivalenty ve filmové řeči. Cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty mladých, které Perličky obdržely na festivalu v Locarnu, nasvědčují, že se jim to podařilo. Film otevírá Smrt pana Baltazara od Jiřího Menzela, pokračuje Podvodníky Jana Němce, Domem radosti Evalda Schorma, Automatem svět Věry Chytilové a uzavírá jej Romance Jaromila Jireše. Kvůli stopáži nebylo do filmu začleněno Fádní odpoledne Ivana Passera a Sběrné surovosti Juraje Herze, uváděné samostatně.


    Žert

    Režie → Jaromil Jireš
    ČSR 1968 / English friendly / 82 min. / DCP
    Hrají → Josef Somr, Jana Dítětová, Luděk Munzar, Evald Schorm, Jaroslava Obermaierová

    digitálně restaurovaný film

    V období československé nové vlny vznikly celkem tři celovečerní adaptace díla Milana Kundery. Podle jeho povídek ze sbírky Směšné lásky byly natočeny tragikomedie Nikdo se nebude smát (1965) a Já truchlivý Bůh (1969). V roce 1968 se filmového zpracování dočkal také Kunderův první román Žert, polyfonická úvaha nad bezmocí člověka v kontextu dějin. Film Jaromila Jireše se stejně jako knižní předloha vrací k tématu stalinistických represí. Jejich obětí se počátkem padesátých let stává také hlavní hrdina vyprávění, Ludvík Jahn. Ještě během vysokoškolských studií poslal spolužačce pohlednici s recesistickým textem, kvůli němuž byl vyhozen ze školy i strany. Skončil v Pomocných technických praporech, ve vojenském vězení a v dolech. Když se Ludvík po letech vrací do rodného města, chce se pomstít. Jaromil Jireš našel s kameramanem Janem Čuříkem originální způsob, jak do přítomného vyprávění zapustit vysvětlující retrospektivní pasáže. Náhodně podněty asociativně vyvolávají vzpomínky na dávné dění. Film zavřený na začátku normalizace do pomyslného trezoru se dočkal uvedení na řadě mezinárodních filmových festivalů. Oceněn byl v italském Sorrentu nebo španělském San Sebastianu.

  • Pá 26/08

    42. ulice

    Režie → Lloyd Bacon
    Původní název → 42nd Street
    USA 1933 / CZT / English friendly / 89 min. / 35 mm
    Hrají → Warner Baxter, Bebe Danielsová, George Brent

    „Platí-li, že žádný film nemůže být lepší než příběh, který vypráví, pak Čtyřicátá druhá ulice je výjimkou potvrzující toto pravidlo. (…) snad proto, že se režiséru Baconovi podařilo s citem pro realitu, s neobyčejnou věrohodností a bez idealizace ukázat všední život divadelního zákulisí. Zkoušení nové revue na syrově holém jevišti je tu věrným obrazem dřiny, potu a bezmezného zaujetí všech, pro které je úspěch jejich práce otázkou bytí a nebytí. To je také důvod, proč nám daleko víc než postavy protagonistů a jejich milostné zápletky ulpí v paměti postava režiséra a tvůrce revue (Warner Baxter), jeho vyčerpávající úsilí a zoufalá odvaha riskovat i zdraví pro zdar díla, jímž chce ukončit svou kariéru.

    Nejzajímavější je však pro nás tvůrčí podíl choreografa. Busby Berkeley – původně herec a režisér – se stal filmovým choreografem spíše náhodou. V počátcích hudebně revuálních filmů se příliš podrobně neprověřovala kvalifikace nových pracovníků, takže Berkeley byl přijat jako choreograf, aniž kdo tušil, že neumí pojmenovat ani základní taneční pozice. Tento počáteční nedostatek byl však bohatě vyvážen jeho fantazií, citem pro pohyb a především smyslem pro možnosti, které filmová kamera tanci dává. Šel někdy dokonce tak daleko, že nechal „tančit“ právě kameru, zatímco tanečníky naaranžoval do více méně nehybných dekorativních póz.“
    Ludvík Šváb (Taneční listy)

    Před každou projekcí je možné zakoupit si knihu Ludvík Šváb: Uklidit až po mé smrti se slevou 20 % → https://www.eshop.nfa.cz/ludvik-svab-uklidit-az-po-me-smrti


    Všichni dobří rodáci

    Režie → Vojtěch Jasný
    ČSR 1968 / English friendly / 115 min. / DCP
    Hrají → Radoslav Brzobohatý, Vlastimil Brodský, Vladimír Menšík, Waldemar Matuška, Drahomíra Hofmanová

    digitálně restaurovaný film

    Jasného Rodáci – bez špetky ironie řečeno, film s mytologickým oparem. K tomu jeden trefný postřeh za všechny. Světoznámý český vědec a vynálezce Otto Wichterle se o něm kdysi zmínil: „Nejsilnější důraz u Jasného spočívá právě na těch rozrušených vztazích. Protože z nich nic nezbylo, když se všechny rozsypaly, zůstali tady lidé jako holá, obnažená individua, a byli najednou jasně vidět. Zatímco ve fungujícím systému lidé tak jasně vidět nejsou. Právě tím Rodáci asi silně působí na každého, protože každý se v některém z nich sám najde.“

  • 35. týden
  • Po 29/08

    Kdo by cokoliv věděl...

    Režie → Kazimierz Kutz
    Původní název → Ktokolwiek wie
    Polsko 1966 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Edward Lubaszenko, Zofia Merleová, Krystyna Chmielewska

    Mladá dívka nečekaně zmizí a nikdo neví, co se s ní stalo. Hledání filmové Marie se mění v řetězec epizod, které se odehrávají v různých prostředích, v dělnické továrně, ve městě, na jeho okraji i na venkově. Kutz, částečně inspirován italským neorealismem, zobrazuje polské reálie 60. let jakoby dokumentárním způsobem. Součet dějů, postav a informací dává obraz společnosti, jejímž měřítkem je odcizení.


    Démanty noci

    Režie → Jan Němec
    ČSR 1964 / English friendly / 64 min. / DCP
    Hrají → Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová

    digitálně restaurovaný film

    Dva vězni uprchli z vlaku, který je vezl do koncentračního tábora. Do jejich běhu lesem se jim (a nám) promítají krátké výseky ze vzpomínek i anticipace možné budoucnosti v nejrůznějších obměnách, tak jak je překotně produkuje mozek člověka na pomezí sebezáchovné ostražitosti a totálního vyčerpání. Snímek s nejpropracovanější střihovou skladbou v dějinách českého filmu.

  • Út 30/08

    Každou středu

    Režie → Lívia Gyarmathyová
    Původní název → Minden szerdán
    Maďarsko 1979 / CZT / 94 min. / 35 mm
    Hrají → János Bán, Miklós Markovics, Judit Meszléryová, Jiří Menzel

    Psychologizující pohled na přelom v životě mladíka poznamenaného rozvráceným rodinným prostředím a životem v nápravném zařízení, jemuž schůzky se starým mužem pomohou nalézt jistotu a životní cíl. Na karlovarském festivalu roku 1980 získal film Cenu CIDALC, Jiří Menzel si už téhož roku zahrál v dalším snímku Lívie Gyarmathyové (Koportos). Především ale ve svém hereckém partnerovi z filmu Každou středu našel hlavního představitele své Vesničky mé střediskové.


    Ovoce stromů rajských jíme

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR – Belgie 1969 / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Jitka Nováková, Karel Novák, Jan Schmid

    + krátký film
    Cesta k abstrakci
    režie: Ján Iván
    ČSR 1968 / 15 min. / 35 mm
    Dokument z ateliérů Mikuláše Medka a Aleše Veselého.

    Jedno z vrcholných děl československé filmové nové vlny je výrazně stylizovaným snímkem s prvky detektivky, podobenství a komedie mravů. Režisérka Věra Chytilová snímek vytvořila v témž týmu jako předchozí Sedmikrásky: spolu s filmovou výtvarnicí a scenáristkou Ester Krumbachovou a kameramanem Jaroslavem Kučerou. Žena Eva a muž Josef žijí v neurčitém prostředí penzionu se zahradou: tady se Eva seznámí s tajemným Robertem. Svádí ji myšlenka nevěry, ale pochopí, že Robert je vrahem žen. Mytický ráz příběhu doplňují mimořádné vizuální experimenty. Pocity bezvýchodnosti i katarzního osvobození dělají z hudby Zdeňka Lišky mimořádný zážitek.
    Pavel Klusák

  • St 31/08

    Lásky jedné plavovlásky

    Režie → Miloš Forman
    ČSR 1965 / English friendly / 77 min. / DCP
    Hrají → Hana Brejchová, Vladimír Pucholt, Vladimír Menšík, Milada Ježková, Josef Šebánek

    digitálně restaurovaný film

    „Jednoho dne, bylo už po půlnoci, jsem jel autem domů, do Všehrdovy ulice za Národním divadlem, a najednou vidím, jak si to po mostě šine holka s kufrem (...) Zastavil jsem, dal se s ní do řeči (...) a pak už jsem rychle zjistil, že čeká na nejbližší vlak do Varnsdorfu v pět hodin ráno, že přijela v sobotu odpoledne za klukem, ale nenašla ho...“
    Na základě tohoto letmého setkání vznikl – za autorské spolupráce Jaroslava Papouška a Ivana Passera – Formanův snímek, jeden z těch českých filmů, které jsou v zahraničí dodnes nejčastěji uváděny a vydávány na DVD. Nezapomenutelné jsou především Pucholtovy rozhovory s jeho filmovými rodiči poté, co se v jejich domácnosti objeví dívka s kufrem, na niž si mladík pamatuje jen velmi matně.

    Director Miloš Forman made three major contributions to the Czechoslovak New Wave – Černý Petr (Black Peter) /1963/, Lásky jedné plavovlásky (Loves of a Blonde) and the tragicomedy Hoří, má panenko (Firemen’s Ball) /1967/. With screenwriting input from tried and tested collaborators – Ivan Passer and Jaroslav Papoušek – Forman built on his own chance meeting with a girl from Varnsdorf searching for her lover at a false address in Prague. Loves of a Blonde won wide acknowledgment abroad, where it was markedly more successful than Forman’s other Czech pictures thanks to its palatable love plot. The New Wave gem opened the 1966 New York Film Festival and earned Oscar and Golden Globe nominations for Best Foreign Language Film. In 2000 the UK film magazine Empire ranked it among the 100 greatest foreign-language films ever.


    O slavnosti a hostech

    Režie → Jan Němec
    ČSR 1966 / English friendly / 68 min. / DCP
    Hrají → Ivan Vyskočil, Jan Klusák, Jiří Němec, Pavel Bošek, Karel Mareš, Evald Schorm, Jana Prachařová, Zdena Salivarová-Škvorecká

    digitálně restaurovaný film

    Druhým filmem Jana Němce po existenciálním válečném dramatu Démanty noci (1964) bylo subversivní podobenství O slavnosti a hostech. Skupina přátel, ztvárněných předními osobnostmi tehdejší československé intelektuální scény, přichází na narozeninovou oslavu vlivného muže. Přestože bodrý hostitel všechny s úsměvem vítá, přibývající varovné signály napovídají, že průběh oslavy konající se pod slunným letním nebem nebude zcela idylický. Zlověstné podtóny zesílí, když jeden z hostů odmítne dál předstírat lhostejnost, vyjádří vlastní názor a oslavu opustí. Doboví mocipáni si studii hierarchizovaných společenských vztahů vyložili jako proti-socialistickou politickou alegorii o mocenských mechanismech nastavených tak, aby odstranily jakoukoli odchylku. Poté, co se film v roce 1968 nakrátko dostal do kin, bylo další jeho promítání zakázáno. Interpretačně otevřená absurdita, v níž kritici spatřovali ozvuky Kafky, Ionesca či Buñuela, ale rezonovala také u zahraničních diváků a dál tak sklízela úspěchy alespoň v cizině. Na scénáři i výtvarné podobě oceňovaného snímku se výrazně podílela spisovatelka, scenáristka a výtvarnice Ester Krumbachová.

    Digitální restaurování tohoto filmu z daru paní Milady Kučerové a pana Eduarda Kučery realizoval Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary ve spolupráci s Národním filmovým archivem a Státním fondem kinematografie ve společnostech UPP a Soundsquare.

    Zdrojem pro digitalizaci byly originální negativ obrazu a negativ zvuku. Materiály jsou uloženy v Národním filmovém archivu. Restaurování proběhlo v roce 2021.