Program

06/2021 (Změnit)
  • 22. týden
  • Út 01/06

    Samuraj Gonza

    Režie → Masahiro Šinoda
    Původní název → Yari no gonza
    Japonsko 1985 / CZT / 119 min. / 35 mm
    Hrají → Hiromi Gó, Śima Iwašitaová, Naoto Takenaka, Misako Tanaka

    V Samuraji Gonzovi navázal Masahiro Šinoda přímo na svůj film ze šedesátých let Dvojí sebevražda. Opět zvolil literární předlohu Monzaemona Čikamacua, jenž patřil k předním autorům loutkového divadla bunraku. Příběh je zasazen do jeho současnosti (první polovina 18. století) a vypráví o tragické lásce dvou milenců, kteří podle zvykového práva musí zahynout rukou podvedeného manžela – samurajského mistra Ičinošina. Šinodův film odráží strukturu dramatu, zachovává jeho dialogy a pečlivě rekonstruuje jednotlivé historické reálie. V roce 1986 byl uveden v hlavní soutěži berlínského festivalu, kde získal Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký přínos kinematografii.

  • St 02/06

    Opuštěná dívka Orin

    Režie → Masahiro Šinoda
    Původní název → Hanare goze Orin
    Japonsko 1978 / CZT / 111 min. / 35 mm
    Hrají → Šima Iwašitaová, Jošio Harada

    Baladický příběh o nenaplněné lásce slepé potulné zpěvačky Orin a vojenského zběha, odehrávající se v Japonsku v období první světové války, mohl snadno sklouznout do laciného melodramatu. V režii Masahiro Šinody, zařazovaného mezi japonskou „novou vlnu“, Ozuova asistenta a obdivovatele Mizogučiho, vznikla zvláštní filmová báseň, založená na kontrastech mezi slepotou hrdinky a krásou filmových obrazů, mezi láskou a sexem, mezi sexem a vírou, mezi válkou a životem, mezi životem a smrtí.

  • Čt 03/06

    Ticho

    Režie → Masahiro Šinoda
    Původní název → Činmoku
    Japonsko 1971 / CZT / 120 min. / 35 mm
    Hrají → David Lampson, Mako Iwamacu, Don Kenny

    Nedávný opus Martina Scorseseho Mlčení, který se hrál i v českých kinech, vznikl podle stejnojmenného románu Šúsaku Endoa. Zcela odlišně – a pro leckoho možná přesvědčivěji – zpracoval stejnou předlohu v roce 1971 klasik japonského filmu Masahiro Šinoda.
    V Japonsku 16. století jako křesťanský misionář pobýval mj. Španěl František Xaverský, jeden ze zakladatelů jezuitského řádu. Vznikaly misie, stavěly se kostely a počet katolíků dosáhl půl milionu. Avšak soupeření mezi španělskými a portugalskými misionáři, především však obava japonských vládců z přílišného vlivu Evropanů vedly k zákazu křesťanství a opětovnému uzavření se Japonska vůči cizině. Navzdory tomu mnoho let křesťanství přežívalo a tamější věřící byli podporováni portugalskými misionáři, kteří tam tajně připlouvali. Ve filmu Ticho je vidíme, jak se snaží navázat spojení s japonskými katolíky a utvrzovat je ve víře. Hlavní postavou je mladý jezuita Rodrigues, který přichází do Japonska rozluštit záhadu kolem zmizení kněze Perreiry, svého vychovatele a horlivého misionáře. Do Říma se totiž dostala zvěst, že Perreira nezahynul mučednickou smrtí, ale že zůstal v Japonsku a zřekl se víry. Ticho však není jen příspěvkem k historii křesťanství v Japonsku, ale také reflexí současné, hospodářsky rozvinuté země, která dodnes nedosáhla duchovní rovnováhy a nedovedla harmonicky spojit svou bohatou tradici s výdobytky moderního života.

  • Pá 04/06

    A Season of Classic Films | Milenky starého kriminálníka

    Režie → Svatopluk Innemann
    Československo 1927 / CZT / english friendly / 125 min / DCP

    Při projekci bude pořizován záznam.

    “Vlasta Burian, není-li spoutatelný na jevišti, je stejně sopečný i ve filmu. Burácí jedinečným kankánem své komičné schopnosti a najde ráz na ráz příležitost ukázat, jak každou, i nejstupidnější situaci dovede si přišít na tělo jako ulitou.“ Píše se v dobové recenzi o hereckém výkonu Vlasty Buriana ve filmu Milenky starého kriminálníka. Další výraznou postavou této bláznivé komedie je Anny Ondráková, pozdější filmová hvězda evropského formátu. Buriana v dvojroli nemajetného aristokrata a obávaného gangstera doplňuje Ondráková coby milovnice boxu a rychlé jízdy automobilem. Děj filmu je plný zvratů: šlechtice angažuje jeho synovec, aby jej zastoupil při námluvách s excentrickou dcerou svého věřitele a od vynuceného sňatku ji odradil. Stane se však pravý opak, strýc totiž vypadá jako proslulý zločinec a mladá žena si od manželství s tímto kriminálníkem slibuje vzrušení a slávu.

    Digitální podobu nové dobové virážované kopie hudebně doprovodí klavírista, skladatel a improvizátor pohybující se na poli improvizované hudby a jazzu Vojtěch Procházka. Hru na klavír, skladbu a severoindickou klasickou hudbu studoval v Oslu, Paříži a Praze.
    Nejblíže má Vojtěch k jazzu v kapele Vertigo, indickým rágám se věnuje v kapele Harpreet Bansal Band (HBB). Silnou vazbu má také na severskou hudební scénu, kde figuruje také v kapelách Mikoo a Freetown Quartet. Procházka skládá filmovou a divadelní hudbu a často improvizuje k němým filmům v kině Ponrepo.

    A Season of Classic Films je projekt Association des Cinémathèques Européennes (ACE), který má za cíl pomocí volně přístupných projekcí přiblížit zejména mladému publiku práci evropských státních a regionálních archivů. Národní filmový archiv je jeden z dvaceti dvou participujících institucí. Projekt je finančně podpořen programem EU Creative Europe.


    A Season of Classic Films | Cikáni

    Režie → Karel Anton
    Československo 1921 / CZT / english friendly / 84 min. / DCP

    Při projekci bude pořizován záznam.

    Restaurovaný film Karla Antona Cikáni, natočený podle stejnojmenné novely Karla Hynka Máchy v roce 1921, se řadí k tomu nejlepšímu, co vzniklo ve filmu na začátku existence mladé republiky. Je debutem tehdy sotva třiadvacetiletého režiséra, který si zvolil pro svůj režisérský start složitě komponovanou prózu jednoho z největších českých básníků. Po dlouhou dobu nebylo možno tento film spatřit ani v archivním kině, neboť byl v padesátých letech minulého století různě upravován. Kopie, restaurovaná ve spolupráci s dalšími archivy FIAF, je svou délkou téměř totožná s originální metráží a je také bohatě barevně virážovaná a tónovaná. To dodává zvláštní půvab zvláště scénám extériérovým, které byly natočeny v Itálii v Benátkách a na Kokořínsku.

    Neuvěřitelno od roku 2011 naživo doprovází (nejen) československé němé filmy vlastní hudební tvorbou. Hudba tria Neuvěřitelno je charakteristická průnikem nejrůznějších hudebních žánrů – od rocku, přes jazz, swing až po blues, hudebníci rovněž využívají nejrůznějších atypických zvukových doplňků a ruchů, a místy se poohlížejí i po motivech lidové nebo klasické hudby.
    Neuvěřitelno používá několik tradičních nástrojů (kytaru, kontrabas, mandolínu, bicí, kalimbu) a doplňuje je o vokály, perkuse, syntetyzátory a nejrůznější artefakty vyluzující specifické zvuky (včetně pomůcek patřících spíše do kuchyně).

    A Season of Classic Films je projekt Association des Cinémathèques Européennes (ACE), který má za cíl pomocí volně přístupných projekcí přiblížit zejména mladému publiku práci evropských státních a regionálních archivů. Národní filmový archiv je jeden z dvaceti dvou participujících institucí. Projekt je finančně podpořen programem EU Creative Europe.

  • So 05/06

    A Season of Classic Films | Ukřižovaná

    Režie → Boris Orlický
    Československo 1921 / CZT / english friendly / 61 min / DCP

    Při projekci bude pořizován záznam.

    Tvorba herce a režiséra Borise Alexandroviče Orlického je spjata s činností Ruského uměleckého divadla miniatur Lau-Di-Tau. S tímto kabaretním souborem přijíždí roku 1921 – jako součást turné po velkých evropských městech – do Prahy. Orlický, jenž se poprvé objevil před filmovou kamerou v Rusku již roku 1913 ve filmu Klíče štěstí, se v Československu snaží uplatnit jako filmový režisér. V ateliérech AB na Vinohradech natáčí roku 1921 drama Ukřižovaná podle romaneta Jakuba Arbesa, v němž se objeví i herci jeho souboru Alexandr Šuvalov a Nataša Cygánková. Po úspěšném přijetí snímku realizuje v témž roce drama Souboj s Bohem podle novely Móra Jókaie a další adaptaci Jakuba Arbese Moderní Magdalena, kterou však nedokončí. V průběhu natáčení opouští se souborem Lau-Di Tau Prahu a odjíždí do Paříže.

    Filmového přepisu stejnojmenného romaneta Jakuba Arbese se ujal pro společnost AB režisér ruského původu Boris Orlický. Příběh,odehrávající se za nepokojů v Polsku v roce 1866, v jehož průběhu ukřižují sedláci židovskou ženu, se vyznačuje několika dramatickými scénami. Ty byly navíc umocněny dobovými barevnými virážemi, jež byly zhotoveny i v nové acetátní kopii. Pozornosti zasluhuje především herecký výkon Přemysla Pražského v roli nešťastně zamilovaného pátera Xavera Schneidera, který se v klíčových momentech několikrát střetne se synem své bývalé lásky. Vedle Karla Lamače v dvojroli důstojníka Karla a jeho syna, studenta Jana, hledajícího svou ztracenou matku, hráli ve filmu ruští herci, Nataša Cyganková a Alexandr Šuvalov.

    K filmu živě zahrají Dizzcock & False Trance.

    A Season of Classic Films je projekt Association des Cinémathèques Européennes (ACE), který má za cíl pomocí volně přístupných projekcí přiblížit zejména mladému publiku práci evropských státních a regionálních archivů. Národní filmový archiv je jeden z dvaceti dvou participujících institucí. Projekt je finančně podpořen programem EU Creative Europe.

  • Ne 06/06

    Kouř

    Režie → Tomáš Vorel
    Československo 1990 / english friendly / 89 min. / DCP
    Hrají → Jan Slovák, Lucie Zedníčková, Eva Holubová, David Vávra

    Digitálně restaurovaný film.

    Mezi filmy, kterými se na sklonku osmdesátých a na začátku devadesátých let prezentovala generace nastupujících filmařů, má Kouř režiséra Tomáše Vorla výjimečné postavení. Ke komedii, která nese podtitul „muzikál totalitního věku“, se jako ke kultovnímu projektu hlásí jak generační současníci tehdy třiatřicetiletého nekonformního tvůrce, tak diváci, kteří v roce 1990 teprve dospívali. Vorel v Kouři vycházel ze svého legendárního krátkého filmu Ing. (1985). Z toho si však celovečerní verze vybírá pouze základní dějovou situaci. Protagonistou vyprávění je idealistický mladý inženýr Miroslav Čáp (Jan Slovák), který nastupuje do prvního zaměstnání s úmyslem co nejlépe vykonávat své pracovní povinnosti. Mirkovi noví kolegové se však prací nezatěžují. Zato mezi nimi bují udavačství, protekce, intriky, podvody, alkoholismus a promiskuita. Mirek odmítá na hru přistoupit a mimoděk tak iniciuje vzpouru proti nekompetentnímu vedení. K „revolučním změnám“ k dobrému jsou však hrdina i autoři filmu skeptičtí… Na scénáři sarkastické komedie o všudypřítomném totalitním „kouři“ s Vorlem spolupracoval Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed, která se prezentovala už v rámci povídkového filmu Pražská 5 (1988). Zatímco představení pěti pražských divadelních společenství probíhalo jako pětice sólových projektů zaštítěných Vorlovou režií, Kouř nabízí celistvý příběh prodchnutý hravě ironickým pohledem na realitu příznačným pro Divadlo Sklep, režisérovu mateřskou scénu. Do filmu se však harmonicky obtiskly i herecké a tvůrčí osobnosti dalších členů Pražské pětky – Pantomimické skupiny Mimóza, Recitační skupiny Vpřed a baletní jednotky Křeč. V obsazení se však objevuje třeba i herec a režisér Jaroslav Dušek z divadla Vizita. Na radikální vizuální podobě filmu se podílel kameraman Martin Duba. Nedílnou součástí Kouře jsou písně Michala Vícha s Tučkovými texty.

  • 23. týden
  • Po 07/06

    Záhadný případ Galginův

    Režie → Václav Kubásek
    ČSR 1923 / české a anglické mezititulky / 74 min. / 35 mm
    Hrají → Theodor Pištěk, Alois Dvorský, Xenie Alexandrovna Carelli, Marie Fingerová, Ferenc Futurista, Karel Fiala, Josef Šváb-Malostranský

    Projekce s živým hudebním doprovodem Zdeňky Košnarové.

    Tato restaurovaná kopie filmu Záhadný případ Galginův měla premiéru v roce 2006 na festivalu v Karlových Varech. Záhadný případ Galginův byl až do devadesátých let minulého století považován za ztracený. Národnímu filmovému archivu se jej podařilo získat z USA, kde byl patrně uveden pro početnou obec českých emigrantů, a to pod názvem Hrabě Jaromír z Kolovrat s poněkud senzačním podtitulem Tajemství zámecké hrobky. Literárním základem byla novela Otomara Schäfera Nerozřešitelný případ Galginův, přepracovaná ve filmové libreto, které v roce 1922 obdrželo první cenu v soutěži Filmové ligy československé. Cenu zřejmě obdrželo právem, neboť příběh o hraběti, který po železniční katastrofě ztratí paměť, je dobře konstruován, s důrazem na rozlišení dvou dějových linií odehrávajících se v odlišných prostředích. V hlavních i menších rolích tu vystupuje celá řada tehdy oblíbených herců: Marie Fingerová, Karel Fiala, Ferenc Futurista, Josef Šváb-Malostranský, Jaroslav Vojta (v roli násilnického milence). Největší prostor však naplňuje Theodor Pištěk, který je v povědomí dnešních diváků zapsán jako komediální typ. Dramatická dvojrole představuje jinou podobu jeho hereckého nadání, kterou bohužel využívala většinou jen němá kinematografie.


    Pohrdání

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Mépris
    Francie – Itálie 1963 / CZT / 95 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Piccoli, Brigitte Bardotová, Fritz Lang, Jack Palance, Jean-Luc Godard (v roli asistenta Fritze Langa)

    + krátký film
    Interview s Fritzem Langem
    Peter Fleischmann / SRN 1963 / 17 min. / 35 mm

    Pocit rozporu mezi nanicovatou současností a do ideálu stylizovanou minulostí jako výzva návratu k antice se táhne celými dějinami umění a nedal spát ani Godardovi. Ten se samozřejmě nemohl pro svého Vergilia vypravit jako Dante o staletí nazpátek, do augustovské antiky. I v krátkých dějinách filmu však už existovalo cosi jako „země zaslíbená“ a její Vergilius byl v době natáčení Pohrdání dosud naživu: Fritz Lang. Godard tedy nechal uctívaného tvůrce Metropolis hrát sebe sama, režiséra, který zde nenatáčí nic jiného než… homérský mýtus. Nápad skloubit takto „dvě antiky“ by mohl vyvolat údiv, kdyby se ho Godardovi nepodařilo uskutečnit s tak přesvědčivou samozřejmostí. Na tomto pozadí se pak odehrává příběh moderního muže, který nedokáže vzdorovat síle peněz (Michel Piccoli coby evropský scenárista kontra Jack Palance coby hollywoodský producent) a v pohrdání sebou samým přichází i o svou lásku (Brigitte Bardotová). Tragickým vyústěním zápletky odsouzený k nejhoršímu trestu – přežití – mu nakonec nezbývá nic jiného, než vrátit se na místo, kde se z Pomíjivého dělá Věčné.

    Z dopisu Fritze Langa Michelu Piccolimu
    „(…) Godarda mám vážně moc rád. Upřímně a velmi zodpovědně se snaží postupovat stále dál, tak jako to dělala naše generace v němé éře a na počátku zvukové. Mám dojem, že Jeanu-Lukovi jde víc o nalezení vlastního stylu, zatímco já se ve svých filmech zajímám víc o obsah příběhu, který chci vyprávět. Jsem si jist, že Jean-Luc vůči publiku neudělal žádný ústupek. Ze zkušenosti vím, že vždycky, když člověk vstupuje na nové cesty, setká se jen s odporem a s nesouhlasem producentů, kteří střílejí nazdařbůh na všechno, co nedokážou pochopit.
    (…) Pohrdání je nesmírně krásný film. Když se Jean-Luc rozhodl svěřit roli Paula Vám, musel mít zrovna moc dobrý den. Když pomyslím na Vaši velkou scénu v interiéru Malaparteho vily nebo na scény, v nichž jsme si zahráli spolu… nikdy mi nepřipadáte jako herec hrající svou roli, ale vidím živého člověka hledajícího své poslání a svou skutečnou duši… trpícího člověka.“
    Fritz Lang, 3. srpna 1963, Beverly Hills, CA

  • Út 08/06

    Láska kvete v každém věku

    Režie → Buster Keaton
    Původní název → Three Ages
    USA 1923 / CZT / 51 min. / 35 mm
    Hrají → Buster Keaton, Wallace Beery, Joe Roberts, Margaret Leahyová

    Projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka.

    + krátký film
    Zdeněk Kopáč / Úzkost / ČSR 1966 / 15 min. / 35 mm
    Filmová evokace světa surrealistických představ malířky Toyen.

    „Jdeme do kina, Go West, Buster Keaton. Smějeme se…“
    Toyen (Paříž, 1927)

    Vizuální poezie Bustera Keatona fascinovala avantgardní básníky a umělce dvacátých let a nejinak tomu bylo u Toyen. V roce 1927 si během svého pobytu v Paříži zaznamenala do svého zápisníku návštěvu kina Palace cinéma Danton, v němž viděla Keatonův film Frigo a kráva. A poznamenala si u něj: „smějeme se“.
    Stejně tak víme, že znala a měla v oblibě film Láska kvete v každém věku a podle jeho anglického názvu Three Ages přezdívala třem velmi blízkým přátelům, básníkům a surrealistům Ado Kyrouovi, Robertu Benayounovi a Georges Goldfaynovi, kteří založili časopis L’Âge du cinéma, do nějž Toyen také přispívala svými kresbami. Tři redaktoři časopisu, jehož název vedle odkazu na Buñuelův Zlatý věk poukazoval na to, že surrealisté jsou „stejně staří“ jako film, byli tedy pro Toyen „Les trois ages“ (tři věky), jak je to patrné i v její korespondenci.

    Projekci uvede vedoucí kina Ponrepo David Havas.

  • St 09/06

    Žít svůj život

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Vivre sa vie
    Francie 1962 / CZT / 78 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Sady Rebbot, André S. Labarthe

    + krátký film
    Pierre Alibert / Kubismus / Le Cubisme / Francie 1965 / český dabing / 15 min. / 35 mm

    „V čem najdeš vykoupení?“ ptá se kněz Jany z Arku v Dreyerově filmu. „Ve smrti.“
    Anna Karina alias Nana (ve Vojáčkovi se jmenovala Veronika Dreyerová) se právě na tuto scénu dívá ve své roli prodavačky gramodesek, z níž se stane prostitutka. Motto: „Člověk se musí ostatním dát a sobě zůstat věrný“ (Montaigne) bere hrdinka filmu Žít svůj život doslova. Mezi dívky ze dvou vzdálených epoch se tu neklade žádné laciné rovnítko, společný mají jen onen tragický moment, v němž jejich osud dojde spirituálního naplnění a jejž divačka v temném kinosále sotva tuší. Filmem ve filmu, rozdělením do dvanácti kapitol, mezititulky, monology a dokumentaristicky působícími scénami s původním zvukem si Godard udržuje od svého příběhu odstup. O snímku vyznamenaném zvláštní cenou poroty na MFF v Benátkách 1962 napsal François Truffaut ve své recenzi: „Film jako Žít svůj život nás neustále vede až na hranici abstrakce, pak zase na hranici konkrétna, a právě tohle ,sem a tam‘ je to, z čeho vzniká emoce. Jsou filmy, při kterých si člověk v obdivu řekne sklesle: co se dá po nich ještě natočit? Ale ty nejlepší filmy budí dojem, že otevírají dveře a že s nimi kinematografie začíná stále znovu. K nim patří Žít svůj život.“ A v soukromém dopise dodává: „Nedávno jsem ho zase viděl. Pane bože, já v kině často nepláču…“

  • Čt 10/06

    Doktor Mabuse, dobrodruh

    Režie → Fritz Lang
    Původní název → Dr. Mabuse, der Spieler
    Německo 1922 / CZT / 195 min. / 35 mm
    Hrají → Rudolf Klein Rogge, Aud Egede Nissenová, Bernhard Goetzke, Alfred Abel

    Projekce s živým hudebním doprovodem Georgije Bagdasarova.

    Postava démonického doktora Mabuse pronásledovala Fritze Langa s dlouhými přestávkami čtyřicet let, až do jeho posledního filmu Tisíc očí doktora Mabuse (1960); do „zlatého fondu“ patří však především němý první díl. Mabuse, nihilistický genius zločinu prahnoucí po ovládání pro ovládání, je strůjcem neuvěřitelných událostí, ale Langova režie dovede nechat prosvítat těmito absurditami atmosféru doby zmítající se v hospodářských a společenských zmatcích počátku dvacátých let.

    Petr Král: „Na začátku Langova Doktora Mabuseho si jeho zločinný hrdina vytáhne ze štůsku fotografií jako kartu tu, která mu ukáže, co za převlek si má obléci pro nastávající den. Jak v něm potom putuje městem k předměstí, kde má tajnou penězokazeckou dílnu, prochází řadou klamných, jen zdánlivě nahodilých situací. Když po promítání filmu vyjdeme na ulici, je těžké nepodezírat z účasti na zločinném komplotu také všechny kolem. Jak věřit, že dva hovořící muži na kraji chodníku a pijáci zvedající sklenice naproti v bistru své všední gesta sami jen nepředstírají a neskrývají za nimi přípravy jiné, ničivé akce?“

  • Pá 11/06

    Alonzo, muž bez rukou + Frigo a kráva

    Režie → Tod Browning
    Původní název → The Unknown
    USA 1927 / CZT / 48 min. / 35 mm
    Hrají → Lon Chaney, Norman Kerry, Joan Crawfordová

    Projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka.

    Petr Král: „Joan Crawfordová sedí v proutěném křesle na jinak prázdné divadelní scéně (je po ránu) zády k sálu a čelem ke kameře cosi vyšívá, když se za ní, v hloubi prázdného hlediště, zjeví hrozivý Lon Chaney v širokém černém plášti. Pomalu se k ní blíží uličkou mezi sedadly… Varietní silák a hrdina filmu, jenž s Chaneyem o Joan soupeří, v závěru jen tak tak unikne léčce, kterou na něj Chaney uchystal: běžící pás pod cválajícími koni, jejichž otěže drží při svém čísle v roztažených pažích, se náhle má zablokovat a koně mu paže mají vyrvat. V konci, který si po promítání k filmu sám přisním, však past přece jen scvakne, koně siláka zdárně amputují, vyběhnou z cirkusu každý na jinou stranu a vlečou nešťastné paže pryč kalužemi pustého předměstí, které se nedohledně táhne k obzoru od varieté z filmu i od biografu, ve kterém se promítá. “

    +
    Frigo a kráva / Go West
    režie: Buster Keaton
    hrají: Buster Keaton, Howard Truesdale. Kathleen Myersová
    USA 1925 / 69 min. / 35 mm

    Petr Král: „Byla by chyba vidět ve starých filmech jen půvabný anachronismus. V roce 1968 jsem krátce po svém výjezdu do Paříže znovu zhlédl Keatonův film Frigo a kráva. Během závěrečné honičky v něm četa policajtů, držících se v pasu jeden druhého, projde celou sérií pohrom: obtočí telegrafní sloup jako na uzel svázaná šňůra, řítí se bez dechu ulicemi vedena falešným karnevalovým čertem, nakonec se nechá zkropit vodou z hadic celého sboru hasičů. Těm, kdo se s policajty střetli při květnových studentských demonstracích, nabízel film z roku 1925 docela slušnou revanš.
    Vraťme se ale ještě k Frigovi a krávě. Vrcholným setkáním je tu bezpochyby to, k němuž dojde u velké křižovatky mezi stádem rozběsněného dobytka a náměsíčně mátožným opilcem. Ten se právě chystá přejít ulici, když se stádo přeřítí přes křižovatku a začne se hnát kolem něj; opilec mu tedy dá velkoryse znamení – skvostně nedbalým gestem –, že chvíli počká… Jediný, kdo se vprostřed zmatku chová důstojně, je ten, kdo je před ním chráněn svou nevědomostí.
    Keaton ve Frigovi a krávě vidí holiče odšroubovat hlavu figuriny, kterou si pro snazší manipulaci posadil v krámě do křesílka; chvíli nato zkusí důvěřivě sám - v jiném holičství - odšroubovat hlavu skutečné zákaznice.“

  • So 12/06

    Bláznivý Petříček

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Pierrot le fou
    Francie 1965 / CZT / 101 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Paul Belmondo, Anna Karina, Dirk Sanders, Sam Fuller

    + krátký film
    Ján Iván / Cesta k abstrakci / ČSR 1968 / 15 min. / 35 mm


    Už se opět našla!
    Co? Věčnost.
    Jsou to moře, zašlá
    se sluncem.
    Arthur Rimbaud

    První slovo je: Velázquez. Vzápětí se objeví Petříček, ale je to vlastně Ferdinand a… vypadá jako Belmondo. Zamiluje se – a není divu! – do Anny Kariny, která se tu jmenuje Marianne a příjmení dostala po Renoirovi. Úkolu povědět nám, co se vlastně skrývá za slovem kinematografie, se zhostí muž jménem Sam Fuller. A pak už může cesta začít. Cesta s cílem, jejž neomylně vytyčil básník, který vešel do dějin jako „prokletý“.

  • Ne 13/06

    S čerty nejsou žerty

    Režie → Hynek Bočan
    ČSR 1984 / 95 min. / DCP
    Hrají → Karel Heřmánek, Vladimír Dlouhý, Ondřej Vetchý, Jana Dítětová, Josef Kemr

    Digitálně restaurovaný film

    V osmdesátých letech se ve vedení Československého filmu prosadili někteří liberálnější dramaturgové a větší význam začal být opět přikládán divácké úspěšnosti filmů. K režii pohádek proto byli povoláni osvědčení komediální režiséři jako Oldřich Lipský, Zdeněk Troška nebo Hynek Bočan. Ten v roce 1984 ve výrobní skupině Marcely Pittermanové natočil pohádkovou komedii S čerty nejsou žerty. Hrdinou vyprávění inspirovaného předlohou Boženy Němcové Čertův švagr je Petr (Vladimír Dlouhý), kterého jeho macecha vyhnala z domova. Když si mladý muž snaží sehnat práci a střechu nad hlavou, všichni jej posílají k čertu. S ním se také setkává, když je na příkaz vládce pekel Lucifera XIV. (Karel Heřmánek) nedopatřením unesena Petrova babička. Hrdina nachází spojence v mladém a nerozvážném čertovi Vraníkovi (Ondřej Vetchý), rozšiřujícím řady českých filmových čertů, kteří namísto hrůzy vzbuzují úsměv a soucit. Společně se pak snaží vyjít jak s přísným Luciferem, tak s cholerickým kaprálem (Petr Nárožný), který se z nich vojenským drilem snaží udělat poslušné vojáky. Kameraman Jaromír Šofr a architekt Zbyněk Hloch dokázali působivě využít pískovcových jeskyní poblíž České Lípy, kde probíhalo natáčení scén z pekla. Filmovalo se také na hradech Sloup a Kost, v Průhonicích nebo Českém ráji. Vedle atraktivních lokací, pestrého hereckého obsazení a vtipných dialogů přispěly k divácké popularitě filmu, dokládané jeho každoročním televizním reprízováním v čase Vánoc, také písničky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře.

    Více na stránkách Filmového přehledu.

    Digitální restaurování, které proběhlo pod dohledem Národního filmového archivu ve studiích UPP a Soundsquare, bylo financováno z daru paní Milady Kučerové a pana Eduarda Kučery v roce 2020.


    Žena je žena

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Une femme est une femme
    Francie 1961 / CZT / 78 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Jean-Claude Brialy, Jean-Paul Belmondo

    + krátký film
    Pierre Kast / Žár tisíců sluncí / La Brûlure de mille soleils / Francie 1965 / CZV / 24 min. / 35 mm

    Komedie ilustrující skutečnost, že vedle oficiální morálky existuje nejméně ještě jedna (ženská). Zasazuje se o přirozené právo žen bojovat vlastními zbraněmi. Karty jsou rozdány po klasickém způsobu: muž (Jean-Claude Brialy), jeho žena (Anna Karina) a jejich přítel (Jean-Paul Belmondo). Belmondovo filmové příjmení udává tradici, z níž Godardova jediná komedie vychází a kterou oslavuje: Lubitsch. Svým laděním se film Žena je žena nejvíce přiblížil poetice Jacquesa Demyho, jehož celovečerní debut Lola byl právě nadšeně přijat v kruhu modernistů francouzské nové vlny. Demy i Godard pracovali s týmž kameramanem, Raoulem Coutardem. Pro film Žena je žena si Godard od Demyho „vypůjčil“ ještě skladatele hudby a písniček Michela Legranda a tvůrce výpravy Bernarda Eveina. Krátká scéna s Jeanne Moreauovou dala příležitost k „neplacené reklamě“ pro další důležitý film sezony Jules a Jim.

  • 24. týden
  • Po 14/06

    Mléčná dráha

    Režie → Luis Buñuel
    Původní název → La voie lactée
    Francie – Itálie 1968 / CZT / 102 min. / 35 mm
    Hrají → Laurent Terzieff, Paul Frankeur, Michel Piccoli

    Dva tuláci konají poutní cestu z Paříže do Santiaga de Compostela. Než dorazí na posvěcené místo a v souladu s výzvou proroka Ozeáše (Alain Cuny) zplodí s nevěstkou (Delphine Seyrigová) dvě děti se jmény Ty-Nejsi-Můj-Lid a Již-ŽádnéOdpuštění, zkříží jim cestu početný průvod nejrůznějších kacířů křesťanských dějin, ale také Ježíš Kristus (Bernard Verley), markýz de Sade (Michel Piccoli) a mladý vyslanec pekla (Pierre Clémenti).

    Petr Král: „Krátce po tom, co jsem přijel do Paříže, tam měla premiéru Mléčná dráha. Ten film vlastně otvírá závěrečné období Buñuelovy filmografie, které se mně zdá úžasné. Jsou tvůrci, kteří to nejlepší ze sebe dostanou v mládí a pak se jen opakují nebo se dokonce úplně zkazí. A pak jsou ti, kteří ty nejlepší věcí udělají až nakonec nebo aspoň po jisté pauze chytnou druhý dech. Tak je to třeba u Jaroslava Seiferta, jehož dlouhé střední období nutí spíš k zívání, ale na konci se najednou objeví něco velmi živého, obdobně jako na začátku. A to samé se dá říct i o Buñuelovi. Mléčná dráha je ohromná, po ní ale přišly ještě asi tři nebo čtyři filmy, kde se věci - imaginace s humorem - dál stupňují.
    Víra stejně jako ateismus mohou mít právě tak stejně stupidní, primitivní podobu, jako polohu inteligentní a citlivou. Buñuel vůbec nekáže, baví se paradoxy, staví je proti sobě, neohrnuje nad nimi nos.
    Když jsem si jednoho dne, shodou okolností za mořem v Kanadě a v dost nejapném bulletinu, hlásajícím hlavně slevy v jakémsi obchodním domě, přečetl, že Buñuel umřel, měl jsem opravdu pocit, že umřel kamarád. Říkám to proto, že všechno, co sděloval, je - chtěl jsem říct lidské, ale to slovo je dnes už na facky, tak je zprofanované darebáky - ostatně jako většina věcí… Byl to prostě blízký člověk, u nějž jsem měl dojem, že už jen tím, že ho čtu, si s ním povídám.“

  • Út 15/06

    Peter Ibbetson

    Režie → Henry Hathaway
    Původní název → Peter Ibbetson
    USA 1935 / CZT / English friendly / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Gary Cooper, Ann Hardingová, Ida Lupino, John Halliday

    úvodní slovo: Michal Bregant

    Láska silnější než společenské konvence, spojující dvě děti, které čas rozdělil, schopná bořit stěny vězení, zrušit rozdíl mezi snem a realitou – to je ona „šílená láska“, tolik opěvovaná André Bretonem a surrealisty. A to je příběh románu Peter Ibbetson Georgese du Mauriera (1891) a jeho filmové adaptace Henrym Hathawayem v roce 1935.
    Brzy po jeho uvedení ve Francii André Breton ve své knize Šílená láska film označil za „triumf surrealistické myšlenky“ a staví ho na roveň Buñuelova Zlatého věku, o němž píše: „Dodnes je tento film jedinou oslavou totální lásky, jak já ji vidím…“ a v poznámce pod čarou dodává: „Ne už jedinou, ale jednou ze dvou od té chvíle, co jsem se dozvěděl o onom druhém úchvatném triumfu surrealistické myšlenky, filmu Peter Ibbetson.“
    Nemohlo tomu být jinak u příběhu, kde se dva milenci poznají podle toho, že měli společný sen a po uvěznění jednoho z nich se dále setkávají ve snech.

    V samotném filmu se realita a sen zcela prostupují, hranice mezi nimi mizí, podobně jako v samotném myšlení surrealistů.
    Práce se světlem a stíny, časové anachronismy, zlomy v linearitě příběhu, drobné inkoherence v detailech, opakování a vzpomínky diváka vedou z reality do snu, aniž by si toho byl zcela vědom. Podobně jako přechází z vnějšku dovnitř a zvnitřku ven (díra v plotě, okno vězení, okno domu…). A právě jedno z těchto oken – přechodů mezi snem a realitou – znázornila Toyen v „oltáři“, který vytvořila pro Bretonův iniciační labyrint v rámci mezinárodní výstavy Surréalisme en 1947 v pařížské galerii Maeght. Každý oltář měl sloužit jako jakýsi „fetiš“ k vytvoření nového kolektivního mýtu.
    Toyen vytvořila objekt-oltář Okno „Magna sed Apta“, jehož název je citací z románu Georgese du Mauriera Peter Ibbetson a který odkazuje k jedné z posledních scén Hathawayova filmu, kdy si Peter a Mary podávají ve snu ruku v okamžiku smrti, navzdory vězení a fyzické vzdálenosti mezi nimi.


    Duch úlu

    Režie → Víctor Eríce
    Původní název → El espíritu de la colmena
    Španělsko 1973 / CZT / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Fernando Fernán Gómez, Ana Torrentová, Teresa Gimperaová, Boris Karloff (ve filmu Jamese Whalea Frankenstein, 1931)

    úvodní slovo: Kateřina Chromková

    „Je dnes ještě zapotřebí připomínat důležitost filmu Víctora Eríceho z roku 1973? Duch úlu je jednou z oněch stálic, kolem nichž se otáčejí dějiny filmu, podobně jako Vigova Trojka z mravů, Rosselliniho Německo v roce nultém, Laughtonova Lovcova noc, Kiarostamího Kde je dům mého přítele – samá zásadní díla vztahující se k dětství. Duch úlu dokáže nadchnout a přitom prozkoušet všechny síly kinematografie až do obou krajností: komplexity a jednoduchosti.“
    Jean-Michel Frodon

  • St 16/06

    Dvě tváře klasické avantgardy: Louis Delluc a Man Ray

    Projekce s živým hudebním doprovodem Vojtěcha Procházky.

    Byli stejně staří (loni jsme si připomněli 130. výročí jejich narození), ale když Man Ray vytvářel v roce 1923 svůj první film, byla tvorba Louise Delluca už téměř u konce, zemřel o rok později ve věku pouhých 33 let. Filmy Mana Raye patří k nejznámějším dílům dadaismu a surrealismu, zatímco o Dellukových snímcích psal ve své době Karel Teige jako o „syntetických dílech, jimž příběh a děj je pouhou záminkou intenzivního optického významu. Obrazy tu stačí samy o sobě, mají svůj hluboký vnitřní život, jsou bohatě nuancované. Jsou to mlčenlivé nostalgie, destilace vzpomínek.“

    Louis Delluc

    Horečka / Fièvre
    hrají: Ève Francisová, Gaston Modot, Edmont van Daele, Andrew Brunelle, Léon Moussinac, Lili Samuelová
    Francie 1921 / 32 min. / 35 mm

    Žena odnikud / La femme de nulle part
    hrají: Ève Francisová, Roger Karl, André Daven, Michel Duran
    Francie 1921 / 40 min. / 35 mm


    Man Ray

    Návrat k rozumu / Le Retour à la raison
    Francie 1923 / 2 min. / 35 mm

    Emak Bakia / Emak Bakia
    Francie 1926 / 11 min. / 35 mm

    Mořská hvězdice / L’ Étoile de mer
    Francie 1928 / 10 min. / 35 mm

    Tajemství zámku Kostka / Les Mystères de châteaux de Dé
    Francie 1929 / 16 min. / 35 mm

  • Čt 17/06

    Alphaville

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Agente Lemmy Caution: missione Alphaville
    Francie – Itálie 1965 / CZT / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Eddie Constantine, Anna Karina, Akim Tamiroff

    + krátký film
    Eugène Deslaw / Elektrická noc / Les Nuits électrique / Francie 1928 / 9 min. / 35 mm

    „Čas hovoří slovy jako je láska,“ píše Paul Eluard v Hlavním městě bolesti. Ve městě jménem Alphaville je slovo láska na indexu, čas byl redukován na současnost. Spojení s minulostí, vzpomínkami a mýty je přerušeno, vysáto upírským profesorem Vonbraunem, jehož pravé jméno je Nosferatu. Do města, které zná pouze elektrické světlo a které kontroluje počítač Alpha 60, může tajný agent zapovězené minulosti vnést světlo poezie, ukryté v prometheovském zapalovači, jen v přestrojení za soukromého detektiva ve stylu Chandlerova románu a Hawksova filmu s výmluvným názvem Hluboký spánek. Agentem procitnutí ze dřímot technokratické totality konzumu do lásky a transcendence je Lemmy Caution, postava, kterou Godard převzal z dobrodružné série, jejíž kultovní status v padesátých letech je srovnatelný jenom s pozdějším Jamesem Bondem (u nás se tyto filmy pochopitelně nehrály). Godard angažoval i Lemmyho představitele Eddieho Constantina s douškou, že „je to jediný herec s fyziognomií Marťana“. Po čtvrt století si na něj znovu vzpomněl a obsadil ho do stejné role (jeho poslední) ve svém Německu devět nula. V Alphaville Lemmy s krycím jménem Ivan Johnson bojuje po svém způsobu, vybaven tvrdými pěstmi a revolverem, ale protentokrát raději i sbírkou Eluardových veršů.

  • Pá 18/06

    Vojáček

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Petit soldat
    Francie 1963 / CZT / 80 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Subor, Anna Karina, Jean-Luc Godard

    + krátký film
    Dušan Trančík / Fotografování obyvatel domu / Slovensko 1968 / 15 min. / 35 mm

    Během jedné scény v automobilu ve filmu Vojáček prohodí jedna z postav fiktivního příběhu: „…Raoul Coutard, můj přítel, nejbrilantnější francouzský kameraman říká, že…“ Tak neobvyklá poklona režiséra svému kameramanovi autora původních českých titulků vyvedla z míry natolik, že ji ve svém překladu vynechal.

    V roce 1959 chtěl Jean-Luc Godard získat pro vedlejší roli svého filmu U konce s dechem dánskou herečku, jež mu učarovala v reklamách na mýdlo a zubní pastu. Devatenáctiletá Anna Karina odmítla, protože by se musela ukázat nahá, ale nečekaný triumf díla ji přesvědčil, aby přijala roli v Godardově následujícím filmu Vojáček. Zbytek je známý: šestiletý manželský svazek a sedm dalších společných filmů, které krom jiného vypovídají o jedné velké fatální lásce, stejně frustrující jako inspirující. Ve Vojáčkovi hraje Anna Karina Veroniku Dreyerovou (příjmení je poctou dánskému režisérovi), milenku muže, který se během alžírské války přidá ke skupině francouzských teroristů. Politický konflikt vidí Godard spolu se svým antihrdinou jako síť neprůhledných, krutých intrik, jež tvoří, jako v Antonioniho pozdějším Povolání: reportér, kulisu pro hlubší a osobnější otázky. Komunistická část francouzské kritiky podezírala Godarda ze sympatií ke krajní pravici a ve své nepřízni mu už zůstala věrná. Snímek se však nezamlouval ani vládním kruhům, které ho po dva roky nedovolily uvést do kin.

  • So 19/06

    Jih

    Režie → Víctor Eríce
    Původní název → El Sur
    Španělsko 1983 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Omero Antonutti, Lola Cardonaová, Sonsoles Arangurenová

    úvodní slovo: Kateřina Chromková

    „Duch úlu i Jih tlumočí onu modalitu vnímání skutečnosti, jež patří k dětskému (dívčímu) věku; jsou obrazovými mozaikami, kde metoda pouhé vizuální nápovědi, slovního náznaku, ba tajemství, tvoří podstatu tvůrcovy až drasticky vymezované výpovědi, v níž odhalované a zastírané osciluje v provokativním napětí; vždy jde o historickou reminiscenci, ve které do individuálních osudů výrazně zasahuje dějinné politikum, zachycované však jen na horizontu příběhu, neboť centrum pohledu je stále nepohnutě zaměřeno do vnitřního světa dítěte. Mezi oběma filmy objevíme přece jeden podstatný rozdíl: v Duchu úlu je značné místo ponecháno imaginaci… zatímco v Jihu se představují obrazy hrdinčiných vzpomínek na dětství jako kdysi prožitá – „objektivní“ – realita, nepotřísněná dětskou bájivostí… Estrelliny reminiscence se hlavní měrou váží k postavě otce, uzavřeného, málomluvného lékaře. Jeho neproniknutelnou osobností je sedmiletá dívenka natolik přitahována, že události nabývají pro její dětskou duši plného smyslu jen tehdy, souvisejí-li právě s ním.“ Jiří Cieslar

  • Ne 20/06

    Červená želva

    Režie → Michaël Dudok de Wit
    Původní název → La tortue rouge
    Francie – Japonsko – Belgie 2016 / 81 min. / HD

    Jeden z nejvýznamnějších animovaných filmů 21. století, dílo Holanďana Michaëla Dudoka de Wita, vzniklé za spolupráce dvou dalších proslulých filmařů: francouzská režisérka Pascale Ferranová se podílela na scénáři, Japonec Isao Takahata na produkci. Poetický snímek o sebepoznání, lásce, rodičovství i střídání generací.

  • 25. týden
  • Po 21/06

    Černobílá Sylva + Konec stalinismu v Čechách

    úvodní slovo: Alena Šlingerová

    Jan Schmidt – Pavel Juráček / Černobílá Sylva
    ČSR 1961 / hrají: Zuzana Stivínová, Václav Sloup, Felix le Breux / 26 min. / 35 mm
    Mezi diváky, sledujícími v kině nový český film Láska mezi panely, vypadne z plátna hrdinka příběhu zednice Sylva. Diváci jsou zděšeni jejím zhmotněním. Rázná Sylva si se svou situací poradí: vypraví se za svými tvůrci – scenáristou, režisérem a produkčním. Ti z ní však nemají žádnou radost. Dívka nemá občanský průkaz, trvalé bydliště a další dokumenty, a bez nich nemá právo na existenci. Sylva se rozpláče a raději odejde s Porobou, studentem FAMU.
    Satira na papírové hrdiny potácející se v českých filmech padesátých let. Námět a scénář: Pavel Juráček.

    Jan Švankmajer / Konec stalinismu v Čechách
    ČR 1990 / 10 min. / 35 mm / EF
    Busta J. V. Stalina rodí císařským řezem dějiny komunistické ideologie a moci v Československu.


    My zázračné děti

    Režie → Kurt Hoffman
    Původní název → Wir Wunderkinder
    SRN 1958 / CZT / 108 min. / 35 mm
    Hrají → Hansjörg Felmy, Robert Graf, Johanna von Koczianová

    Satira odhalující dva typy mezi Němci. Jeden je ukázán jako výrazně agresivní, ví si poradit za všech okolností. Druhý je vždy trpitelský a propadající chmurným náladám. Děj se odehrává na pozadí hospodářského zázraku padesátých let v Německu a ukazuje s nadsázkou a všudypřítomným černým humorem, jak se mění a křiví lidské charaktery.


    Doktor Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

    Režie → Stanley Kubrick
    Původní název → Dr. Strangelove: Or, How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb
    Velká Británie 1964 / CZT / English friendly / 93 min. / DCP
    Hrají → Peter Sellers, George C. Scott, Sterling Hayden

    + krátký film
    Břetislav Pojar / Bombománie / ČSR 1959 / 11 min. / 35 mm

    + dokument o natáčení Kubrickova filmu

    Brilantní Kubrickova černá komedie vznikla v roce 1964, tedy v době, kdy sice došlo k určitému uvolnění mezinárodního napětí, ale zároveň ještě příliš nevybledly vzpomínky na sotva zažehnanou kubánskou krizi, která svět přivedla na pokraj jaderné katastrofy.
    Předlohou filmu byl román Petera George Rudý poplach (1958, Red Alert), vydaný nejdříve ve Velké Británii pod názvem Dvě hodiny do zkázy (Two Hours to Doom) a podepsaný pseudonymem Peter Bryant. Kubrick původně zamýšlel adaptovat knihu ve stejné rovině, ale při psaní scénáře (na němž spolupracoval americký romanopisec a scenárista Terry Southern) si uvědomil její absurditu a rozhodl se ji přenést do podoby satirické komedie.
    „Koneckonců, co může být absurdnější než samotný nápad, že dvě velmoci jsou ochotny vyhladit veškerý lidský život kvůli nehodě, způsobené politickými rozdíly, jež se lidem za sto let budou zdát stejně nesmyslné, jako se nám dnes jeví náboženské konflikty středověku.“
    Stanley Kubrick
    _ _ _
    Dr. Strangelove is a black and white (but mostly black) comedy that satirically comments on the cold war, with the point of view formed by the recent Caribbean crisis. The original idea of adaptation of the Red Alert novel by Peter George (published as well under the name Two Hours to Doom) fails. Kubrick found himself unable to hold on to its pathetic tone while the premise of annihilating the human race due to an accident is just absurd. While the world is on its path to apocalypse due to general misconceptions, even the pettiest prejudice ensures that the end is near. Mockery of politics based on the expression of masculine power is so blatant that Columbia Pictures even insisted on delaying the release date due to the recent assassination of JFK.

  • Út 22/06

    Malachiášův zázrak

    Režie → Bernhard Wicki
    Původní název → Das Wunder des Malachias
    SRN 1960/61 / CZT / 126 min. / 35 mm
    Hrají → Horst Bollmann, Günter Pfitzmann, Christiane Nielsenová, Richard Münch, Senta Bergerová

    Páter Malachiáš prosí Boha, aby z mapy jednoho nejmenovaného západoněmeckého města éry tzv. hospodářského zázraku vymazal semeniště hříchu, které si říká Ráj. Co se stane, když Bůh modlitbu vyslyší a skutečně přenese bar Eden na jeden z ostrovů Severního moře, líčí film Malachiášův zázrak. Od Bernharda Wickiho se po strhujícím protiválečném apelu Most (1959) očekávalo mnoho a režisér si toho byl plně vědom. Spíš než v satiru se mu Malachiášův zázrak proměnil v „satirickou fresku“, ve „velké plátno“, zkrátka v typický příklad díla, v němž se režisér-intelektuál snaží o své době a o stavu společnosti povědět „vše“. Že to není zrovna zárukou dokonalého filmu, si lze domyslet, ale uznání velkému německému moralistovi ani tentokrát upřít nelze – tak to ostatně viděli už jeho současníci (Stříbrný medvěd na festivalu v Berlíně za nejlepší režii, 1961).


    Být či nebýt

    Režie → Ernst Lubitsch
    Původní název → To Be or Not to Be
    USA 1942 / CZT / English friendly / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Jack Benny, Carole Lombardová, Robert Stack, Felix Bressart

    Herci v okupovaném Polsku, jejichž protinacistická hra je zakázána, se připojí k odboji, ale i zde dělají své profesi čest. Podivný námět na komedii v době, kdy německá vojska byla v Rusku dosud v ofenzívě, zaskočil nejprve producenta Wangera, jehož musel ještě před začátkem natáčení nahradit Alexander Korda, a posléze i publikum, jež ho docenilo teprve s odstupem let. K rozčarování přispěla i tragická smrt hlavní představitelky Carole Lombardové několik dnů před premiérou při leteckém neštěstí.

    -----------

    Ernst Lubitsch, a Jewish immigrant from nazi Germany, sets a timeless classic which wasn’t quite appreciated at the time of its release. The movie itself is a comedy, yet it is based on an interplay of Shakespearian subjects and quotes derived from his plays. Especially Merchant of Venice, but also Hamlet which is being dramatized within the narrative. Lubitsch proves that the boundary between comedy and tragedy is very thin, that laughter is not always an expression of happiness, and that jokes sometimes work even though they are not supposed to be laughed at. Including a love story and series of mistaken identities, the idea of setting a group of performers as an anti-fascist resistance directly on the stage has its contemporary reflection (see Mel Brooks remake from 1983 or Tarantino’s Inglourious Basterds).

  • St 23/06

    Můj syn, pan ministr

    Režie → Veit Harlan
    Původní název → Mein Sohn, der Herr Minister
    Německo 1937 / CZT / 81 min. / 35 mm
    Hrají → Françoise Rosayová, Hans Moser, Hans Brausewetter, Heli Finkenzellerová, Aribert Wäscher, Paul Dahlke

    úvodní slovo: Tereza Cz Dvořáková

    „Eine Zensur findet nicht statt“, praví kategoricky ústava dnešní Spolkové republiky Německo: „cenzura se nekoná“. Přesto existuje šedá zóna filmů, které k veřejnému promítání povoleny nejsou; nepřekvapivě jde o snímky z doby nacismu. Tyto tzv. vorbehaltsfilmy lze uvést pouze pod podmínkou (vorbehalt), že snímek divákům představí odborný lektor a po projekci bude následovat diskuse. Film Můj syn, pan ministr se na seznam vorbehaltsfilmů dostal s jasným zdůvodněním: zesměšňuje parlamentní demokracii! Typický nacistický propagandistický film si jistě představujeme jinak; tady byla předlohou úspěšná bulvární komedie, nikoli německá, ale skrz naskrz francouzská. Kritika demokratického systému prorostlého korupcí se navíc ve fraškovitém zmatku postupně objevovaných příbuzenských vazeb jednajících osob skoro ztrácí; našli bychom řadu snímků z jiných zemí, jejichž kritika parlamentarismu je sžíravější. Je to tedy právě specifický historický kontext, jemuž Můj syn, pan ministr vděčí za svou pověst. Deníky Josepha Goebbelse nadto ukazují zcela jednoznačně, co se tomuto panu ministrovi na předloze líbilo a proč jejím zfilmováním pověřil právě Veita Harlana, který byl tehdy už dostatečně známý nejen jako skvělý filmař, ale i jako přesvědčený stoupenec nového režimu. Harlan podle očekávání odvedl dobrou práci. Mimořádně šťastným se ukázalo herecké obsazení ústřední dvojice ministrových rodičů. Žádná evropská herečka meziválečné doby by nedokázala zahrát roli politikovy maminky, panovačné, nepřipouštějící od žádného muže sebemenší odpor, tak, jako břitká a výřečná grande dame Françoise Rosayová. Role zapřeného a sociálně upozaděného tatínka pana ministra dala rakouskému „králi komiků“ Hansu Moserovi vítanou příležitost vymanit se z obvyklých klišé svých postav. Na námitky francouzských žurnalistů, že jde o film namířený proti jejich zemi, reagovala sousední Říše okamžitým ujištěním, že tomu tak rozhodně není, protože je-li ve filmu něco karikováno, pak to jsou nešvary demokracie (předhitlerovského) Německa! Tím bylo poprvé nahlas pojmenováno, co je dodnes kamenem úrazu při posuzování filmu Můj syn, pan ministr.


    Poddaný

    Režie → Wolfgang Staudte
    Původní název → Der Untertan
    NDR 1951 / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Werner Peters, Paul Esser, Blandine Ebingerová, Erich Nadler

    Wolfgang Staudte přispěl k obnově poválečného německého filmu jedním z prvních snímků této doby, dramatem Vrahové mezi námi (1946). Po několika méně významných filmech se v roce 1950 rozhodl pro adaptaci satirického románu Heinricha Manna Poddaný, líčícího životní dráhu typického německého měšťáka, který je vždy věrným poddaným a služebníkem vládní moci. Román i film odhalují klíčové okamžiky života hlavního hrdiny, které jej formovaly a pokřivily jeho charakter. Heinrich Mann napsal svůj román více než čtyřicet let před natočením filmu, jeho postavy a vyjádření společenského klimatu Německa byly však natolik příznačné, že daly Staudtemu možnost odhalit v německém měšťáctví kořeny fašismu. V Západním Německu byl film určitou dobu zakázán, přesto dal režisér nakonec práci ve Spolkové republice přednost před „ lidově-demokratickou“ NDR.

  • Čt 24/06

    Bohové se baví

    Režie → Reinhold Schünzel
    Původní název → Amphitryon
    Německo 1935 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Willy Fritsch, Paul Kemp, Käthe Goldová, Aribert Wäscher, Adele Sandrocková

    Většina německých filmařů, v jejichž žilách kolovala „židovská“ krev, už se v roce 1935 protloukala, jak to šlo, ve francouzském nebo v americkém exilu, jen Reinhold Schünzel mohl v ateliérech Říše nadále pracovat se „zvláštním povolením“ z nejvyšších míst; jeho komedie totiž garantovaly plné sály kin. Troufalý režisér využil svých privilegií k tomu, aby vyzkoušel, kam až může zajít. V tomto snímku se nechal inspirovat antickou pověstí o vládci Olympu, jenž bude moci svést sličnou Alkméné teprve, až na sebe vezme lidskou podobu jejího chotě Amfitryóna. (Stejný příběh zpracuje v roce 1992 v úplně odlišném modu Jean-Luc Godard ve svém filmu Bohužel pro mne). Dvojroli Jupitera a Amfitryóna si zahrál nejpopulárnější německý herec třicátých let Willy Fritsch. Schünzelovi „prošly“ scény průvodů lidu à la Leni Riefenstahlová, prošlo mu i to, že jako komparzisty angažoval urostlé krasavce z „Leibstandarte SS Adolf Hitler“. Teprve o dva roky později, po dokončení snímku Země lásky, definitivně přeteče pohár trpělivosti Josepha Goebbelse: „To mi ten půlžid dělá naschvál!“ (deníkový záznam z 29. dubna 1937). Režisér na poslední chvíli stihne prchnout do Spojených států, kde se vrátí ke své původní herecké profesi; v Hollywoodu bude pod vedením takových tvůrců, jako jsou Fritz Lang či Alfred Hitchcock, muset hrát záporné role … nacistů. Bohové se baví.


    Nashville

    Režie → Robert Altman
    Původní název → Nashville
    USA 1975 / CZT / English friendly / 160 min. / DCP
    Hrají → Keith Carradine, Karen Blacková, Ronee Blakleyová

    Nashville je nejen hlavní město Tennessee, ale také důležité centrum americké country music. Právě sem v roce 1975 Robert Altman situoval děj svého nejslavnějšího filmu. Jednotícím motivem epizodicky vystavěného příběhu je příjezd kandidáta fiktivní politické strany na prezidentský úřad, to se stává také důvodem k přehlídce písní, tanců a nejrůznějších estrád. Do těchto výstupů a akcí se prolíná soukromý osud dvaceti čtyř postav (zpěváků, moderátora rozhlasové stanice, reportérky, právníka a dalších). Scénář napsala Joan Tewkesburyová a přímo pro film vznikla řada písní. Režisér zvolil téměř dokumentární styl, využil možnost improvizace a více než jednotlivé herecké akce zdůraznil situace. Nešetří ironií při zachycování slabostí lidí, kteří se touží prosadit na politickém či hudebním poli.

  • Pá 25/06

    Hejtman z Kopníku

    Režie → Richard Oswald
    Původní název → Der Hauptmann von Köpenick
    Německo 1931 / CZT / 87 min. / 35 mm
    Hrají → Max Adalbert, Friedrich Kayssler, Fritz Odemar

    Neuvěřitelná historka o nezaměstnaném ševci, který pod falešnou identitou a v ukradené uniformě nechal zajmout starostu obce na jihu od Berlína, se v roce 1906 skutečně stala a vzbudila všeobecné pobavení. Hejtman z Kopníku pak od počátku roku 1931 bavil ve hře Carla Zuckmayera i divadelní publikum a ještě téhož roku i publikum kin. Kritika prušáckého zbožštění nositelů uniforem vyzněla v režii Richarda Oswalda nadmíru přesvědčivě. Někteří recenzenti chtěli v Hejtmanovi z Kopníku vidět neškodný, bezmála idylický obrázek z časů dávno minulých, ale nacisté, kteří o dva roky později vyženou do exilu jak dramatika, tak i režiséra, pochopili poselství filmu velice dobře.


    Evžen mezi námi

    Režie → Petr Nýdrle
    ČSR 1981 / 74 min. / 35 mm
    Hrají → Jan Kraus, Karel Heřmánek, Marie Motlová

    Do trezoru normalizačních cenzorů se nedostávala jen celovečerní díla známých režisérů, ale i studentské snímky. Příkladem je negativistická satira Evžen mezi námi, kterou natočil tehdejší student FAMU Petr Nýdrle v roce 1981. Do kin se však film dostal až v roce 1990. Titulním hrdinou je naivní venkovský mladík, který přijede do Prahy, aby se stal umělcem. Místo kariéry nonkonformního básníka a spisovatele se ovšem nakonec – a velmi rád – spokojí s postem ceněného autora přihlouplých, prorežimních písňových textů. Přestože s uplývajícími roky snímek ztratil hodně ze své provokativnosti, zůstává hořkým svědectvím doby.

  • So 26/06

    Osobní život díry + Pět set plošin

    Osobní život díry
    režie: Ondřej Vavrečka
    ČR 2020 / 62 min. / DCP / EF

    + krátký film
    Pět set plošin
    režie: Andrea Slováková
    ČR 2020 / 6 min. / DCP / EF

    Dobrodružství filosofie v autorských filmech i v následných debatách.

    Annick de Souzenelle (teoložka)
    Ivo Světlík (fyzik)
    Petr Kužel (filosof)
    Ondřej Skovajsa (etnomuzikolog)
    Bohuslav Skovajsa (dědeček)
    Karel Pergler (nezaměstnanec a hudebník)
    David Beveridge (muzikolog)
    Stanislav Chládek (etnograf a historik)
    Slavoj Žižek (filosof)

    Výtvarný film Osobní život díry Ondřeje Vavrečky formálně vychází z dokumentárního filmu, který však radikálně překračuje směrem k otevřené, hravé, experimentující formě. Osobní život díry pojednává o děravosti našeho světa. Film ve své první části díry otevírá a my zjistíme, že svět je ve skutečnosti spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty. Svět potřebuje ty prázdné prostory, aby se mohl kam hýbat. Krátké momenty extáze jsou střídány čekáním ptáků marabu, hardcore filosofie je proplétána s banalitou každodennosti, zvuk se prohání s obrazem. Film byl natočen na prošlý a čerstvý 16mm film.

    Ondřej Vavrečka je autor experimentálně dokumentárních filmů s filozofickým přesahem, známý především festivalovému divákovi, jeho filmy se dočkali projekcí nejen na filmových festivalech, ale i v artových kinech a na dalších alternativních místech. Režisérsky stojí za pěti celovečerními filmy, experimentální snímky Počátek a lev (2009) a Ultimum Refugium (2011) byly nominovány na cenu Andreje Stankoviče, film De Potentia Dei (2016) je laureátem Ceny za Nejlepší český experimentální dokumentární film, Ji.hlava, Ceny A. N. Stankoviče – zvláštní uznání a Ceny Marienbad Film Festivalu. Ondřej Vavrečka je též hudebníkem a výtvarníkem a vše ve své tvorbě propojuje.

    Konceptuální experimentální film filmařky, kurátorky a současné děkanky FAMU Andrey Slovákové Pět set plošin je volně inspirován zásadním dílem francouzských filosofů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho Tisíc plošin a soustředí se na audiovizuální artikulaci pojmu jakožto základů přemýšlení skrze médium filmu. Formálními prostředky promyšleně aktualizuje některé koncepty knihy, například deteritorializaci skrze „neuzemněnost“ záběrů, či vnořování skrze obrazový postup tzv. vertiga (kombinace jízdy a zoomu v protichůdných směrech). Ryze audiovizuální zážitek ohmatává hranice karteziánské výchovy naší mysli a dává divákovi příležitost objevit v ní děravá místa a jinou strukturaci vnímání.

    Režisérka Andrea Slováková je dokumentaristka, filmová teoretička a kurátorka. Působila v letech 2003–2011 ve vedení MFDF Ji.hlava, v současnosti pro něj dramaturgicky připravuje sekci experimentálních dokumentů. Byla ředitelkou Nakladatelství AMU, působila jako šéfredaktorka sborníku textů o dokumentu DO a založila nakladatelství Nová Beseda, je členkou redakční rady periodika o dokumentárním filmu Dok.revue, filmového časopisu Iluminace a expertkou Státního fondu kinematografie. Publikuje texty o filmu ve filmových a kulturních časopisech (Cinepur, Kino Ikon, A2). Natočila portrét českého matematika Petra Vopěnky (2006), studentský film o mracích Oblaka (2007), či experimentální metrický film Rekonstrukce průmyslu (2016). V současnosti je první děkankou FAMU.

  • Ne 27/06

    Případ kapitána Dreyfuse

    Režie → William Dieterle
    Původní název → The Life of Emile Zola
    USA 1937 / CZT / English friendly / 108 min. / 35 mm
    Hrají → Paul Muni, Joseph Schildkraut, Donald Crisp, Gale Sondergaard, Gloria Holdenová

    Aférou kapitána Dreyfuse, jenž byl degradován a odsouzen do koloniálního vězení za velezradu vrcholila vlna antisemitismu ve Francii druhé poloviny 19. století. Na filmu společnosti Warner Brothers Případ kapitána Dreyfuse je zajímavé, že ani jednou v něm nepadne slovo „Žid“, a přeci názorně odkrývá rasovou podstatu této historické události. Původně scénář tohoto historickobiografického dramatu – ústřední postavou je vlastně spisovatel Emil Zola, jenž se stal zastáncem Dreyfusovy neviny – byl předložen Ernestu Lubitschovi jako vedoucímu produkce Paramountu. Protože si byl vědom, že jediným možným představitelem Zoly byl herec Warnerů Paul Muni, velkoryse látku konkurenci přenechal. Německý režisér Wilhelm (v USA William) Dieterle měl k dispozi na padesát detailně postavených scén pařížských scenérií jako například Pantheon, Ecole Militaire, Les Halles či kopii Zolova bytu. Mimořádné produkční náklady i tvůrčí úsilí zúčastněných se vrátily v podobě šesti oscarových nominací. Vítězné vavříny nakonec zdobily Josepha Schildkrauta za vedlejší roli, tým scenáristů a hlavně studio Warner Brothers, které tehdy Oscara za nejlepší film roku získalo poprvé.


    Žaluji!

    Režie → Roman Polanski
    Původní název → JʼAccuse
    Francie – Itálie 2019 / CZT / 132 min. / DCP
    Hrají → Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seignerová, Mathieu Amalric

    Kapitán Alfred Dreyfus, mladý a nadějný důstojník, byl 5. ledna 1895 označen za německého špiona a odsouzen na doživotí s výkonem trestu na Ďábelském ostrově. Svědkem jeho ponížení je mimo jiné i Georges Picquart, který je povýšen na vedoucí pozici jednotky armádní kontrarozvědky, jež Dreyfuse dopadla. Když ale Picquart zjistí, že se k Němcům stále dostávají tajné informace, je vtažen do nebezpečného labyrintu přetvářky a korupce, který neohrožuje pouze jeho čest, ale také jeho život.
    Film získal ve Francii 3 Césary (včetně toho za nejlepší režii) a také Velkou cenu poroty (Stříbrný lev) na festivalu v Benátkách 2019.

  • 26. týden
  • Po 28/06

    Večer Samozvanců / Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče

    Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče – Samozvanci – letos již po devatenácté slavnostně vyhlásí letošního laureáta Ceny Andreje (Nikolaje) Stankoviče, od jehož úmrtí uplyne 12. července již dvacet let. Stankovičova cena navazuje na tradici Cen Samozvanců, udělovaných po tři roky básníkem a kritikem Andrejem Stankovičem mimořádnému, leč naší povětšinou konformní a zvulgarizovanou filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie.

    V průběhu večera dojde i na projekci unikátních filmových záznamů a na živé vzpomínky na Andreje „Nikolaje“ Stankoviče – a další přátele včetně Karla Vachka, Ivana Havla, Sváťu Karáska, Otakara „Alfréda“ Michla a Karla Vojáka – z úst pamětníků. Vzápětí bude autorovi vítězného filmu předána Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče. Po skončení oficiální části večera bude promítnuta ukázka z oceněného filmu.

  • Út 29/06

    Podsvětí Šanghaje

    Režie → Josef von Sternberg
    Původní název → The Shanghai Gesture
    USA 1941 / CZT / English friendly / 95 min. / 35 mm
    Hrají → Gene Tierneyová, Walter Huston, Victor Mature, Albert Bassermann, Marcel Dalio

    Film, který je téměř dokonalý, ač mu zdánlivě něco chybí – studiová Šanghaj je zde natolik stylizovaná, až se stává karikaturou, příběh msty je zde rozehrán, aniž by byly divákovi dány všechny klíče k jeho pochopení… Právě tato „nedokonalost“ ale umožnila surrealistům do filmu vstoupit.
    Po hře na „irracionální zkrášlení města“, v níž přesunuli, zbourali či přemístili některé stavby a památky Paříže, se pustili do „iracionálního rozšíření filmu Podsvětí Šanghaje“.
    V čísle 4–5 časopisu L’Âge du cinéma klade teoretik a básník Jean Schuster účastníkům hry otázky jako: „Kam by mohly vést dveře, které Omar otevírá v úvodu filmu?“
    Toyen toto číslo časopisu navíc doprovodila kresbou Confluence.

    Projekci uvede kurátorka výstavy Toyen Anna Pravdová.

  • St 30/06

    Sbohem jazyku

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Adieu au langage
    Francie 2014 / CZT / 70 min. / DCP
    Hrají → Heloise Godetová, Zoé Brunneauová, Kamel Abdelli

    V praktické tvorbě začalo Godardovo věčné hledání nového jazyka v roce 1954. Přesně o šedesát let později je v Cannes oceněn film Sbohem jazyku. Významnou oporou je zde naštěstí režisérovi jeho věrný pes Roxy; mladé filmaře, kteří by s devadesátiletým Godardem dokázali držet krok, současná světová kinematografie bohužel nenabízí.

    Obraz ruky koupající se v nádrži se spadlými listy plovoucími na hladině vody. Blikající barvy na mokré vozovce, kapky deště v loužích nebo na skle auta, pes zpozornělý na lesní stezce, syté barvy „bigger than life“ nebo spíš „bigger than adult life“, váza s květinami nebo knihy rozložené na stole, náhlý střih na muže padajícího po hlavě do kašny, stálá dětská neskutečnost skutečnosti, strašná touha se smát nevěda přesně čemu. A žádné spočinutí, ty nejkrásnější obrazy filmu problesknou tak rychle, že nevíme, jestli se nám nezdály. Do obřadných tahů smyčců znějí nekorigované „poruchy“ zvukové aparatury, jenže něco jako porucha v dětském světě neexistuje, všechno je správné.

    Rekapitulace hledání nového jazyka:
    – odzbrojení autora-mistra (nemilosrdné),
    – trouvailles (nálezy všeho druhu, bez filtrace takzvaně „chybných“),
    – rozjitřování sensitivity (permanentní).
    Pojmy k definování jednoho filmu, jenž chce být zároveň metodou pro kinematografii budoucnosti.