Program

Idiot v Paříži

+ krátký film
Dáma s dalekohledem / La Dame a la longue-vue
režie: Serge Korber
Francie 1962 / 14 min. / 35 mm

Prosťáček Goubi (Jean Lefebvre) přichází do Paříže, města svých snů, ale i tam se mu vysmívají. Stačí však, aby ho vzal pod svou ochranu vlivný „král řezníků“ Dessertin (Bernard Blier) a setkání s půvabnou prostitutkou Juliette (Dany Carrelová), aby se jeho život od základu změnil. Z venkovského neotesance se pomalu stává společenský člověk a ani láska se mu už nevyhýbá…

Kmotr

Před padesáti lety se na plátnech kin objevil Kmotr, jeden z nejlepších filmů všech dob. U příležitosti tohoto výročí došlo ke zrestaurování všech tří dílů a k jejich návratu na filmové plátno v největší možné kvalitě. Přijďte se připomenout nesmrtelný příběh o vzestupu a pádu jednoho mafiánského impéria. Máte jedinečnou příležitost vidět milníky filmové historie znovu v kině.

Kmotr
Ve filmu Kmotr režiséra Francise Forda Coppoly poznáváme newyorskou mafiánskou rodinu Corleonů, vedenou charismatickým Donem Vitem Corleonem (Marlon Brando), který se snaží udržet svůj klan „na vrcholu potravního řetězce“ a najít vhodného následovníka, který bude v této snaze pokračovat.

Kmotr II

Před padesáti lety se na plátnech kin objevil Kmotr, jeden z nejlepších filmů všech dob. U příležitosti tohoto výročí došlo ke zrestaurování všech tří dílů a k jejich návratu na filmové plátno v největší možné kvalitě. Přijďte se připomenout nesmrtelný příběh o vzestupu a pádu jednoho mafiánského impéria. Máte jedinečnou příležitost vidět milníky filmové historie znovu v kině.

FestDen 2021 – Pražský filmový kufr dětem

pásmo krátkých filmů festivalu / celkem 97 min. / HD / moderovaná debata / 6+

Pan Ponrepo ve svém kinosále tentokrát přivítá ozvěny festivalu Pražský filmový kufr, který zahrnuje filmy dětí a mládeže všech žánrů – animované, hrané, dokumentární a experimentální, a to na volná témata. Některé filmy jsou čistě autorské, tvořily je děti samy doma nebo s kamarády, některé vznikly na příměstských táborech, v rámci kroužků nebo přímo na filmových školách. Tato přehlídka je průřezovou ukázkou toho nejlepšího z posledního loňského ročníku, který proběhl v listopadu 2021 v kulturním paláci Vzlet v pražských Vršovicích.

Bližší informace o aktivitách Kufru během roku i o chystaném FestDni se dozvíte na www.prazskyfilmovykufr.cz

Kmotr III

Kmotr III líčí osudy mafiánské rodiny Corleonů poté, co břímě vlády po svém otci Vitovi přebral jeho syn Michael (Al Pacino). Ten se snaží rodinu ze světa zločinu za každou cenu vymanit, ale krvavá rodinná historie ho nepřestává stahovat do podsvětí.

FAMU točí na zakázku

pásmo studentských filmů / celkem 62 min. / 35 mm

uvádějí: Johana Ožvold a Tereza Cz Dvořáková

Takzvaná vedlejší hospodářská činnost, tedy natáčení filmů a další odborné práce na objednávku různých institucí a podniků, se na FAMU začala oficiálně realizovat od konce šedesátých let. V některých obdobích byly výnosy z ní velmi důležitou součástí financování školy. Většinou byly touto prací pověřováni pedagogové a zaměstnanci školy. V obecnější rovině ale filmy na zakázku a propagační filmy natáčeli i sami studenti FAMU už od padesátých let.

Helsinky 62
režie: Evald Schorm
1962 / 18 min.

Technika na kolejích
režie: Jiří Ptáček
1978 / 10 min.

Výroba velkých transformátorů
režie: Zdeněk Forman
1967 / 19 min.

Emancipovaná žena vaří
režie: Zdeněk Forman
1971 / 15 min.

Plechový bubínek

V roce 1979 byly v Cannes uděleny výjimečně dvě Zlaté palmy. Obdrželi je Francis F. Coppola za Apokalypsu a Volker Schlöndorff za Plechový bubínek. Ten následně získal i Oscara za nejlepší zahraniční film roku.

Filmového přepisu stěžejního díla německé literatury druhé poloviny dvacátého století, rozsáhlého románu Güntera Grasse Plechový bubínek, se ujal režisér Volker Schlöndorff za scenáristické spolupráce Jeana-Clauda Carriéra, producenta Franze Seitze i samotného Grasse, který byl autorem dialogů. Tvůrci po nutné redukci zachovali komentář vypravěče Oskara Matzeratha, který se ve třech letech rozhodl, že přestane růst, aby mohl bubnovat na svůj plechový bubínek, čímž vyjádřil protest proti účasti na světě dospělých. Vedle groteskního protagonisty je dominujícím prvkem město Gdaňsk (Grassovo rodiště), jež bylo po staletí charakteristické svou multietnicitou. Děj se odehrává v letech 1899 až 1945 a sleduje osudy postav na pozadí dějinných proměn tohoto hansovního města.

Port Arthur

Milostné drama odehrávající se v předvečer rusko-japonské války roku 1904 patřilo ke špičkovým barrandovským mezinárodním projektům První republiky, přinejmenším z produkčního hlediska. Ač šlo o koprodukci s Francií, natáčela se i německy mluvená verze, oběma jim vévodil Adolf Wohlbrück, jen ve francouzské měl za partnerku Danielle Darrieuxovou. Česká strana přispěla kameramanským uměním Otto Hellera a Jaroslava Tuzara; převážně operní skladatel smetanovského zaměření Otakar Jeremiáš byl získán jako autor hudby. Maďar Miklós (Nicolas) Farkas, známý hlavně jako kameraman, film Port Arthur režíroval; scénář napsal spolu s Henrim Decoinem, který naopak své největší úspěchy slavil jako režisér (mj. s filmem Neznámý v domě, 1942). Pro Adolfa Wohlbrücka byl německý part v tomto snímku jakousi přestupní stanicí do emigrace. Pro setrvání v Říši hovořila hercova velká obliba u diváků – jinak ale už nic: rasový původ nebyl zcela nezávadný, sexuální orientace pochybná, k tomu všemu vysloveně nebezpečné politické názory. Na Barrandově se Adolf rozloučí nejen s němčinou, ale i se svým kontaminovaným jménem; to nejlepší má teprve před sebou.

Vrah Dimitrij Karamazov

Dostojevského Bratři Karamazovi byli pro film adaptováni mnohokrát, v Rusku i jinde, nejlepší adaptace vznikla na samém počátku zvukové éry v Německu. Už názvem režisér přiznává, že nehodlá zfilmovat román jako takový, ale že se zaměří především na fatální lásku Dimitrije Karamazova k prostitutce Grušence. Trvalá hodnota snímku vězí vedle jeho expresivní vizuality právě v hereckém ztvárnění obou hlavních postav Fritzem Kortnerem a Annou Stenovou. Nejproslulejší ukrajinská herečka Anna Stenová (1908–1993) se po dvou malých rolích prosadila jako devatenáctiletá v komedii Borise Barneta Moskevská modistka. V Rusku si pak zahrála ještě v pěti dalších filmech a do Německa přichází v roce 1930 už jako hvězda evropského formátu. Natočí zde dalších pět filmů, než počínaje rokem 1934 trvale zakotví v Hollywoodu. Ani Annin první manžel, vynikající režisér Fjodor Ocep (1895–1949), se po natočení filmu Vrah Dimitrij Karamazov do Sovětského svazu nevrátil a své další filmy vytvářel ve Francii, v USA a v Kanadě. Ještě pohnutější kariéru zažil Victor Trivas (1896–1970), který jako režisér debutoval v Praze česko-německým snímkem Hříšná krev (1929) a o dva roky později se u filmu Vrah Dimitrij Karamazov podílel nejen na scénáři, ale i na výpravě. Bezprostředně poté režíroval v Německu svůj nejslavnější film, pacifistické podobenství Země nikoho (1931). Další jeho kroky vedly do Francie, USA, do poválečné SRN a do Švýcarska.

Vrah Dimitrij Karamazov nám tak může sloužit jako ideální ukázka kosmopolitního charakteru předhitlerovské německé kinematografie, nabízející uplatnění pro bezpočet talentovaných umělců z Ruska či Ukrajiny. Snímek jsme v Ponrepu naposled promítali v září roku 1998 z kopie Národního filmového archivu. Výrazně kvalitnější divácký zážitek můžeme nabídnout letos v rámci Cinefestu – díky zápůjčce z berlínského Bundesarchivu.

Bílí otroci (Křižník Sevastopol)

Nacistický Křižník Potěmkin? Nic menšího neměl před očima Joseph Goebbels při svém apelu předneseném před filmovými činovníky v berlínské Krollově opeře 10. února 1934. O měsíc později, 9. března, na to z Ruska reaguje Sergej Ejzenštejn otevřeným dopisem, v němž argumentuje, že Goebbelsovo přání je nesmyslné, protože bolševické převzetí moci přece nelze s tím nacistickým srovnávat! V roce 1936 nicméně šel antibolševický Křižník Sevastopol do výroby, původní distribuční název zněl Bílí otroci. Významným úkolem nebyl kupodivu pověřen žádný z prověřených režisérských kádrů Třetí říše, nýbrž Karel Anton, klasik českého němého a raného zvukového filmu. Ve své vlasti natáčel naposledy v roce 1933, poté režíroval v bleskovém tempu desítku hraných snímků ve Francii, nakonec se počínaje rokem 1936 trvale usadil v Říši. Německé budou i jeho poslední na Barrandově realizované snímky ze závěrečných měsíců války, kdy filmové ateliéry v Říši již byly zničené. Některé z Antonových německých filmů se hrály i v kinech Protektorátu, ale po válce u nás tuto část filmografie tvůrce Tonky Šibenice pochopitelně zahalilo mlčení, zejména co se týče její nejchoulostivější položky, tedy filmu Bílí otroci.
Goebbels vyhodnotil ve svém deníku 9. prosince 1936 výsledné dílo kladně, souhlasil i s mírným krácením (v líčení bolševického řádění totiž zašel Anton dál, než se od něj požadovalo). Po válce Spojenci snímek nejprve zakázali, ale po dalších střizích se nakonec směl objevit i na plátnech mladé Spolkové republiky.

Rána z milosti

Cena Vittoria De Siky (Neapol 1976)
Německé filmové ceny (1977) za nejlepší režii roku (Volker Schlöndorff) a za nejlepší kameru (Igor Luther)

Jeanu-Pierru Melvilleovi věnované drama odehrávající se kdesi v Pobaltí, dva roky po Říjnové revoluci. Margarethe von Trotta hraje mladou hraběnku, která žije na odlehlém zámku spolu se svou excentrickou tetou (ideální role pro Valesku Gertovou). Zamiluje se do pruského plukovníka, který se spolu s bojovníky z Německa a z Francie snaží zastavit bolševický postup na západ. Vizuální podobu mrazivé tragédie vložil Volker Schlöndorff do rukou rodáka z Banské Bystrice, s nímž natočil celkem šest filmů, „nejgeniálnějšímu kameramanovi, s jakým jsem kdy pracoval“.

Před projekcí Rány z milosti vystoupí Ivan Ostrochovský, jenž s Igorem Lutherem strávil poslední dva roky jeho života a tento čas využil na přípravu dokumentárního filmu. Během tohoto období s ním vedl dialog o jeho životě a tvorbě. Kromě toho postupně vyhledával blízké spolupracovníky a přátele, jejichž výpovědi pomáhají osvětlit Lutherovu osobnost a jeho kameramanský rukopis. Mimo jiné natočil i profilový rozhovor s Volkerem Schlöndorffem, který se týká jeho spolupráce s Lutherem. Fragment tohoto rozhovoru s živým komentářem Ivana Ostrochovského bude poprvé veřejně prezentován právě v Ponrepu.

Pocta Igoru Lutherovi

Bude promítnut krátký portrét Igora Luthera v režii Martina Šulíka a fragmenty dokumentárního filmu Ivana Ostrochovského.

Hurrycan + Werner Nekes, život mezi obrazy

Hurrycan / Hurrycan
režie: Werner Nekes
hrají: Christa Brandsová, Birger Bustorff, Dore O., Werner Nekes
Německo 1979 / 85 min. / 35 mm

Dvě dobové reakce:
„Stejně jako téměř všechny Nekesovy filmy nemá ani Hurrycan žádný děj v tom smyslu, že by hlásal nějaké obsahové poselství.
Je zde daleko víc problematizován filmový pohyb jako takový. Film se skládá z drobných scén, jako je muž, který štípe dřevo, žena na gauči a muž, který ji obchází, hrající si děti, polonahá/nahá tančící dívka, pohled do ateliéru fotografky a podobně. Tyto scény jen nejsou natočeny obvyklým způsobem. Místo toho divák vidí zběsilou záplavu obrazů trvajících jen zlomky sekund, z nichž lze muže štípajícího dřevo sotva rozpoznat. Po chvíli klidného sledování, kdy si divák přivykne, se mu tyto obrazy spojí v novou, posunutou jednotu.“
Albrecht Oswald (1979)

Hurrycan nemá nic společného se známou vichřicí, i když i v tomto Nekesově filmu se obrazy po plátně pohybují rychle, trhaně a mihotavě.
Hurry znamená spěchat a can filmovou krabici, která se v tomto případě stává jakousi skříňkou Pandořinou, v níž se ukrývají naděje na nový způsob vidění. Obraz, který tady z Hurrycanu vidíme, se totiž neskládá jen z jednoho, ale ze dvou i více obrazů. Nekes si tentokrát pro svou filmovou tvorbu nechal zkonstruovat počítačem řízený shutter-system (systém závěrek), který přesně řídí komplikovaný systém propojování pohyblivých filmových obrazů.
Neexponovaný film kamerou prochází několikrát za sebou, pouze některé jednotlivé snímky, kine-felder (kine-pole; pro jeden obrazový pohyb jsou nutné nejméně dvě), jsou exponovány podle pevně stanoveného plánu. Zachycovaný proces přitom probíhá „běžným“ způsobem, a to i při opakování. Zdá se být ale rozložený a jinak poskládaný.
Nekes již avizoval film, který má tento proces obrátit: postupné rozpouštění uzavřených obrazových sekvencí. Kdo tohle považuje za nesmyslné hraní, neuvědomuje si, že vytvářet „umění“ je totéž, co zpracovávat materiál. Z materiálu vyplývají struktury, téma fugy evokuje téměř zákonitě celkový „vesmír fug“.“
(ha., Frankfurter Allgemeine Zeitung, 20. 4. 1979)


Werner Nekes, život mezi obrazy / Werner Nekes – Das Leben zwischen den Bildern
režie: Ulrike Pfeifferová
Německo 2017 / CZT / 91 min. / DCP

Montreal 2017 – cena za nejlepší dokumentární film

Rodák z Erfurtu, o rok starší než velký trojlístek německé nové vlny (R. W. Fassbinder, Werner Schroeter, Wim Wenders) byl mezi svými vrstevníky tím, kdo se nejintenzivněji zabýval technologickými a formálními principy kinematografie – včetně všeho, co patří do její prehistorie. Zároveň byl největším sběratelem a popularizátorem pre-kinematografických objektů v Německu. Kromě Nekese, který se premiéry filmu nedožil (zemřel v lednu 2017), se ve snímku objeví i dvě další klíčové osobnosti německého klasického modernismu: Alexander Kluge a Klaus Wyborny (druhý byl v září 2015 hostem Ponrepa). Německá režisérka Ulrike Pfeifferová představí v Ponrepu svůj film o Werneru Nekesovi v české premiéře.


„Filmy Kelek a Hurrycan ukazují polohy zkušeností s vlastním já, které Nekes nechtěl dobývat jen pro sebe. Popisují překvapivým způsobem zkušenosti celé generace. Mezi známá označení, která takovou zkušenost uvádějí, patří „seberealizace, návrat těla, nová citlivost“. Něco takového se snadno vysloví, především pokud je to míněno programově. Zkušenost s vlastním já také nemá být jen popsána, ale i umožněna. Nekesovy filmy lze chápat jako pokyny k pokusu, ve kterých si můžeme procvičit při vnímání sebe sama především zrak. Až doposud existovalo jen jedno přirozené médium vizuálního vnímání sama sebe, a sice zrcadlo. Ovšem zrcadlení sama sebe bylo hodnoceno negativně, jako kdyby se jednalo o přímý odkaz na závažné neurotické defekty. Nekes využil kameru jako zrcadlo vizuálního vnímání sebe sama. Zatímco Vertov nechal splynout jednotlivce s okem kamery, aby jeho osvojování si okolního světa zcela přizpůsobil podmínkám a formám nového média, obrací Nekes kameru sám proti sobě: skutečně subjektivní kameru.
Samozřejmě existovalo mnoho přípravných pokusů využívajících tento postup, které jsou do jisté míry i dnes působivé. Připomeňme si třeba jen Adolfa Winkelmanna a jeho putování Kasselem. Filmař Winkelmann nosí při procházce kameru tak, aby byla neustále nasměrovaná na něj. Nicméně podobné pokusy byly jen hezké studie ve srovnání s Nekesovým radikalismem. Pořád si dobře vzpomínám, jaký dojem zanechala u avantgardisticky vyškoleného publika sekvence Keleku, kde Nekes předvádí pohlavní styk se ženou sám sobě, protože je sám kamerou. Zdálo se, že tohle už přeci jen zašlo příliš daleko. Nanejvýš bylo možné uznat, že se Nekesovi podařilo vytvořit výmluvný obraz zvěcnění mezilidských vztahů. Jen málokdo byl tehdy ochoten vidět víc. Co vlastně vidíme jinak, když kameraman se zapnutou kamerou provádí soulož? Co nás učí fotografická reprodukce pohlavních orgánů v detailním záběru?“
Bazon Brock

Království u moře

Berlinale 1964 – Zlatý medvěd za nejlepší dokumentární film

Co to je za živočicha, kterému se říká Holanďan? Jak se mu žilo v jeho zemi, když se psal rok 1963? Nikdo nebyl povolanější tuto otázku zodpovědět než Bert Haanstra (1916–1997), jeden z největších nizozemských filmařů, neúnavný, vlídně ironický pozorovatel a kronikář všeho holandského… i obecně lidského. První uvedení v Ponrepu.

Černá kniha

Židovská zpěvačka v Nizozemsku obsazeném nacisty se přidá k odboji a pronikne až k šéfovi sicherheitsdienstu SS. Černá kniha je bezpochyby zdaleka to nejlepší, co bylo zatím v novém století v Holandsku natočeno; film-passion bez zábran. Paul Verhoeven rozpoutává veškeré síly, které klasická kinematografie nabízí… který z dnešních mladých filmařů s nimi ještě dokáže dělat to, co on? Podívejte se a obdržíte odpověď, kterou už tušíte.

Zlatovláska

+ předfilm
Míček flíček
režie: Jan Dudešek – Hermína Týrlová
ČSR 1955 / 11 min. / HD

Jirka, sluha zlého krále, přes přísný zákaz ujedl ze zázračné ryby a začal rozumět hlasům zvířat. Král mu slíbil odpustit trest smrti, jestliže mu Jirka vyhledá krásnou zlatovlasou pannu, o níž mu vyprávěli dva ptáci. Hrdina se vydává na strastiplnou cestu a po mnoha útrapách Zlatovlásku najde, jenže její otec ji vydá teprve tomu, kdo splní tři nesnadné úkoly.

Andrej Tarkovskij, film jako modlitba

Ester Krumbachová

vstupné zdarma

Během večera bude představena publikace Ester Krumbachová, která vznikla jako jeden z výsledků několikaletého výzkumu nalezené pozůstalosti Ester Krumbachové. Kniha není tradiční, historicky koncipovanou monografií, ale rhizomatickou strukturou; na jedné straně ji utvářejí odborné či esejistické texty českých i zahraničních odborníků z různých oborů, na straně druhé představuje archivní materiály, jež jsou seřazeny do tematických, volně komentovaných trsů, přičemž organický celek pak spojuje grafika s autorskými vstupy Daniely a Lindy Dostálkových.

Program
Knihu představí Edith Jeřábková, Kateřina Svatoňová, Daniela a Linda Dostálkovy.
Video pásmo Marka Meduny ze série pěti videí Ester/smrt, Ester/nevěsta, Sfinga, Kartářka, Ester/flirt, 2018–2020
Výběr z textů Ester Krumbachové přečte umělkyně a teoretička médií Noemi Purkrábková.
Online Archiv Ester Krumbachové představí Zuzana Blochová.
Video uměleckého dua New Noveta V oku, 2020 s hudební skladbou Vindicatrixe (Davida Airda), kostýmy a rekvizitami Gabrielly Massey
Audio záznam písně napsané a nazpívané Ester Krumbachovou, 1995, Archiv Ester Krumbachové
Večírek

Během křestu bude publikace prodávána s 20% slevou za 800 Kč.

–––
Publikace je věnována Ester Krumbachové (1923–1996), významné filmové a divadelní kostýmní výtvarnici, scénáristce, spisovatelce, režisérce a umělkyni, spolupracovnici divadelníků Miroslava Macháčka, Ladislava Smočka či Ivana Vyskočila a filmařů Otakara Vávry, Věry Chytilové, Jana Němce, Karla Kachyni nebo Petra Václava. Cílem publikace je kritické zpracování zcela neznámé pozůstalosti Ester Krumbachové, jejího díla a témat přesahujících do současnosti. Kniha se skládá z několika rovin – tvoří ji odborné a esejistické texty českých i zahraničních specialistů z různých oborů a archivní materiály, jež jsou seřazeny do tematických, volně komentovaných a provázaných trsů. Právě tato rhizomatická struktura je možná nejblíže způsobu práce samotné Ester Krumbachové a odkrývá její uvažování o režii, scénografii, kostýmní tvorbě a scenáristice, a také o detailu, aktivním objektu, barevných koncepcích, symbióze filmových profesí, o magii, folklóru a exotice, o realismu, subjektivitě, hierarchii a mužské a ženské polaritě, queeru, feminismu, lásce a sexu, o jídle nebo o kočkách, péči a přátelství.

Editorky: Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová
Texty: Šárka Gmiterková, Libuše Heczková, Edith Jeřábková, Jesse Jones, Kyoo Lee, Francis McKee, Ruth Noack, Pádraic E. Moore, Sylva Poláková, Lukáš Skupa, Kateřina Svatoňová, Grażyna Świętochowska, Markéta Uhlířová, Věra Velemanová
Překlady: Guy Tabachnick, Barbora Štefanová, Tomáš Pivoda, Daniela Vránová
Korektury: Lucie Malá, Lenka Střeláková, Guy Tabachnick
Fotografie: Pavel Dias, Karel Drbohlav, Ester Havlová, Josef Janoušek, Libuše Jarcovjáková, Karel Ješátko, Jaromír Komárek, Jan Kuděla, Ivan Minář, Miroslav Mirvald, Jindřich Panáček, Miroslav Pešan, Jaromír Svoboda, Oldřich Škácha, Stanislav Tereba, Jaroslav Trousil, Jiří Všetečka, Archiv Ester Krumbachové, Archiv Elisabeth Wennberg, Archiv Ruth Noack, Archiv Ivo Pospíšila, Státní fond kinematografie, Národní filmový archiv, Fotografický fond Institutu umění – Divadelního ústavu, Profimedia
Grafický design: Daniela & Linda Dostálkovy
Sazba a post-produkce: Tereza Boturová, Sonni Scheuringer
Obálka: Daniela & Linda Dostálkovy, Misobricks, 2021
Tisk: Tiskárna Helbich, a.s.
Poděkování: Ivo Paik in memoriam & Jarmila Košnářová, Jan Krumbach, Helena Albertová, Tereza Brdečková, Michal Činátl, Karel Drbohlav, Roxana Drobilová, Ester Havlová, Šárka Hejnová, Hana Koppová & Dagmar Mottlová, Tereza & Štěpán Kučerovi, Ivan Minář, Ilona Pešanová, Šárka Podlipná, Ivo Pospíšil, Ida Tausch, Dana Zeminová, Fotografický fond Institutu umění – Divadelního ústavu

Kniha vznikla ve spolupráci Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a Are | are-events.org a za podpory Grantové agentury ČR (18-22139S), Státního fondu kinematografie, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR, Nadace Agosto Foundation a Akademické grantové soutěže UMPRUM.

Vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a Are | are-events.org v Praze v roce 2021
Vydání první
www.umprum.cz
www.are-events.org
ISBN: 978-80-88308-46-1

Muriel

Resnaisův nejlepší film, zároveň ale i po šedesáti letech divácky stále zdaleka nejnáročnější. Titulní hrdinku v něm neuvidíme; alžírská dívka umučená francouzskými okupanty tu žije ve vzpomínkách Bernarda, mladíka, který sice nebyl hlavním strůjcem válečného zločinu, ale ani mu nezabránil. Nyní je zpět ve Francii, v Boulogne-sur-mer, ve městě, které ztratilo svůj střed a stabilitu – jako lidé, kteří v něm žijí. Hlavní postava filmu, Helena (Delphine Seyrigová), Bernardova nevlastní matka, chce po letech znovu vidět muže, který byl její první velkou láskou, než je rozdělila světová válka, a napíše mu dopis. S Alfonsem do děje vstoupí elegantní postarší baron Prášil, bez špetky studu trousící moudra o ztracené koloniální říši, převzatá navíc z druhé ruky. Brzy se falešný klid Helenina života zhroutí a výčitkami pronásledovaný Bernard se odhodlá k radikálnímu řešení.
Jako u každého esteticky převratného díla přináší i první setkání s Muriel něco na způsob vstupní prohlídky mimořádně komplexní stavby, jejíž zákoutí je pak třeba prozkoumávat při dalších a dalších viděních, aniž by byla naděje, že nás ta opojná námaha někdy dovede k „cíli“. Filozofických děl podobně odvážných i z hlediska formy bychom našli jen velmi málo v průběhu celých dějin evropského filmu.

Jen si tak trochu písknout

ARAS uvádí:

projekce za účasti režiséra

Po svém úspěšném debutu Housata (1979), líčícím trable dívek z učňáku, nabídl režisér Karel Smyczek divákům problémy dvou třináctiletých pražských kluků. Při práci na snímku Jen si tak trochu písknout (1980) se poprvé sešel se scenáristy Ivem Pelantem a Radkem Johnem, s nimiž v osmdesátých letech spolupracoval i na snímcích Jako zajíci (1981) a Sněženky a machři (1982). Na sociálním dramatu Proč? (1987) pak Smyczek pokračoval ve spolupráci se samotným Johnem, jehož novinářská profese se významně podílela na autentičnosti zmiňovaných titulů, opírajících se o mladistvé hrdiny. Také příběh Pavla Voříška a Petra Moravce (vycházející z některých motivů románu Džínový svět) líčí osudy dospívajících protagonistů, umístěné do širšího sociologického kontextu. Kluci si hledají zábavu mimo nabízené školní aktivity a když při prohlídce starého kostela narazí na varhanní píšťaly, rozhodnou se založit třídní orchestr. Koncertování však zarazí policie pátrající po ukradených píšťalách. Pokrytectví a prospěchářská lež, do kterých však dospělí zatahují své děti, se stalo tématem vyprávění, ve kterém autoři vytvářejí mozaiku humorným i dramatických příhod.

Kelek

„Dosud byly filmy jenom na dívání. Ačkoli kontemplativní kinematografie uvolnila postoj diváků pomocí filmů v jednom dlouhém záběru, neexistoval přesto ještě film, jemuž by šlo výlučně o vidění. Nekesovy vlastní dřívější filmy, třeba Gutrug nebo Muhkuh, nebo Mommartzova Železnice byly ještě příliš fascinovány samy sebou, než aby mohly ukázat, kam směřují: k identifikaci filmového tvůrce s voyeurskou pozicí diváka.
Kelek není experiment. Kelek je výsledek. Thatʼs movie.
Kelek je jednolitý film. Už nelze říci "na tomto jednom místě" nebo "v téhle scéně". Kelek je film pohybující se výlučně v jedné rovině, v rovině vidění.
Kelek je neuvěřitelně fyzická záležitost.“
Wim Wenders (23 let, únor 1969, v časopise Filmkritik)

Kelek netematizuje subjektivní perspektivu filmaře, nýbrž běžný postoj diváka v kině. Nejdřív se zdá, že jde o abstraktní film beze smyslu. Vidíme chůzi parkem, která končí postáváním u křoví. Připomíná se dramaturgie dobrodružného filmu, vzniká napětí, ale nic se neděje. Pak nekonečně dlouhý pohled skrze mříž (turecké slovo kelek znamená vor, mříž) sklepního bytu. My sami, diváci, voyeři, sedíme ve sklepě, za mříží našich návyků při sledování filmů, našich obvyklých očekávání. Konečně kolem mříže někdo prochází, mění se i záběr: Shora zabírané ženské nohy při chůzi nebo jízdě na kole. Občas noha rozevře vlnící se linii kabátu nebo pláště, někdy se mezi nohy dostane záhyb látky. Pohled na ulici je pomalu osvícen a světlo se zase vytrácí, díky optickému klamu se budovy, mezi nimiž prosvítá část oblohy, přibližují a vzdalují. Konečně samotný pohlavní akt, připravený předchozími scénami, v negativu, ale ještě ve vší žádoucí zřetelnosti. Jestliže předtím bylo v kině hlučno, spousta lidí halekala a vybíjela si svůj hněv různým pokřikováním, nyní je ticho: Film je o divácích a o jejich chování. Nekes nahrává zvuk při promítání v sále na kazetu a vyhodnotí jeho užití pro další filmy.

Sexuální scéna se opakovaně střídá s různě zřetelnými záběry ulice, do které vjíždějí auta. Mezitím opět mříž, nyní natočená kamerou, která kmitá sem a tam: Chceme (a máme!) se dostat z vězení svých chybných reakcí a závěrů, musíme se osvobodit od omezení kinematografie, na niž jsme zvyklí. Na konci je velmi dlouhý, nehybný záběr na ulici, ve kterém nyní vidíme mříž shora. Lidé chodí, auta jezdí, děti si hrají a pózují před kamerou – po katarzi klidný, prostý pohled na normální ulici.
Filmu může někdo vytknout, že je příliš odtažitý, příliš esoterický. Jeho složitost spočívá v jeho jednoduchosti. Kdo má čas dívat se na obrazy, aniž by hledal jejich smysl, na obrazy, které vůbec nic neznamenají, kdo přistoupí na utrpení prostého dívání se, objevování krásy ve zcela běžných, každodenních pohybech? Z takových filmů se může poučit každý, zlovolní diváci kin i mladí filmaři. Jenže ti právě nechtějí. V Mannheimu bučeli, pokud už dřív neodešli z kina.“
Wolf Donner (Gehacktes, Die Zeit, 17. 10. 1969)


Wim Wenders (nar. 1945)
filmař, stěžejní díla: V běhu času (1975), Nebe nad Berlínem (1986)

Wolf Donner (1939–1994)
filmový kritik, v druhé polovině 70. let umělecký ředitel Berlinale

Žiji pro tebe

projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

Snímek Žiji pro tebe se do „holandského ročníku“ Cinefestu 2020 dostal jako jeden z dokladů, jak mohly nizozemské herecké talenty zazářit díky účasti v komerčně nepoměrně silnější kinematografii německé. Rodačce z Amsterdamu s uměleckým jménem Lien Deyersová bylo sotva osmnáct, když ji objevil Fritz Lang a obsadil ji do svého brilantního opusu z roku 1927 Vyzvědači. Na počátku zvukové éry ji do dvou svých německých snímků angažuje Max Ophüls; Karel Lamač s ní pak natočí filmy Karneval a láska (1934) a Miluji všechny ženy (1935).

Ze sbírek Národního filmového archivu představujeme nyní v Ponrepu poprvé němý snímek Žiji pro tebe, odehrávající se ve švýcarském horském sanatoriu, v němž nikdo jiný než naše vitální mladá blondýnka nedokáže rozehřát zamrzlé srdce jednoho suicidálního mizantropa. Toho si zahrál Wilhelm Dieterle, jehož na plátně Ponrepa vídáme nejčastěji v Murnauově Faustovi, kde představoval Markétčina bratra. V Žiji pro tebe byl ovšem už zároveň i režisérem; více se proslaví až po odchodu do Hollywoodu, zejména životopisnými filmy jako Případ kapitána Dreyfuse (1937).

Miluji tě, miluji tě

Říci větu „miluji tě“ dvakrát po sobě znamená propůjčit jí mimořádnou naléhavost. Pokud je to ovšem opakování vědomé. Pokud to není nedobrovolné zadrhnutí, zakoktání. Pak by ovšem diváka čekalo velké překvapení, „žánr“, s nímž nepočítal.

Vědci vyvinuli stroj času, díky němuž bude člověk schopen vrátit se do jedné minuty svého minulého života. Claude, který se nedávno neúspěšně pokusil o sebevraždu, souhlasí, že pokus podstoupí. Pokus nevyjde, stroj stávkuje, Claude zůstává v dané minutě „chycen“ a žádný z pokusů o posun dopředu, nazpátek či „ven“ nejenže se nezdaří, ale rozbité střepy Claudovy minulosti se neskládají v žádný celek, který by dával aspoň trochu smysl. Tragicky milovaná žena zůstává zvláštně nedefinovatelná, celá láska je jaksi nesmyslná… jenže taková je láska přece vždycky, bohužel... Ano, Miluji tě, miluji tě není optimistický film, byť je v něm mnoho příležitostí k pousmání i k hlasitému smíchu; humor pak už z Resnaisovy tvorby nikdy nevymizí. Víc než dvacet let „skrytý“ snímek s původní hudbou největšího polského skladatele dvacátého století Krzysztofa Pendereckého byl na začátku našeho století restaurován, ohlas na festivalu v Cannes byl mimořádný. U nás byl film brzy nato uveden na Febiofestu, přesto je v Česku mezi klasickými mistrovskými díly Alaina Resnaise dodnes asi nejméně známou položkou. V Ponrepu ji uvádíme dvakrát, dvakrát, a v tomto případě je to vědomé. Velmi.

Drive My Car

Filmová adaptace povídky Harukiho Murakamiho se stala celosvětovou senzací. Získala řadu ocenění, včetně ceny za nejlepší scénář v Cannes, Zlatého glóbu a čtyř nominací na Oscara, mimo jiné i za nejlepší film a režii. Júsuke Kafuku je slavný divadelní herec a režisér, který se vyžívá v řízení svého červeného Saabu 900. Během angažmá na festivalu v Hirošimě musí tuto radost nedobrovolně přenechat mladé málomluvné řidičce Misaki. Oba během jízd na zkoušky nečekaně zjistí, že je spojuje nejen záliba v řízení. Společně naleznou způsob, jak se vyrovnat se svými traumaty a pocity viny, a jít dál.

Přinutím vás žít

Filmové drama je pokusem o psychologickou studii ženy, jejíž syn zemřel následkem dopravní nehody. Stárnoucí lékař, který se snažil složitou operací chlapce zachránit, má s touto ženou hluboký soucit, přerůstající postupem doby v silný citový vztah.

Stavisky

Lev Trockij a Alexander Stavisky – dva židovské osudy v labyrintu vysoké politiky Francie třicátých let, nad níž se stahují mračna hitlerismu, stalinismu, antisemitismu. Od filmu s takovým námětem se dalo očekávat všechno možné, sotva ale intelektuální dobrodružství tak opojné, jaké nakonec nabídl Resnais ve svém Biarritz Bonheur. Proč filmař nikdy nepřistoupil na název filmu, který mu vnutili producenti a vždycky zmiňoval jen ten svůj? Biarritz Bonheur… ten název okamžitě evokuje slast a přepych. O příchuť hořkosti, zloby a zármutku se „velké dějiny“ už postarají. Přesto: meziválečnou Evropu, odsouzenou k zániku, nikdy nikdo nezpodobnil s takovou láskou, jako Resnais, a životem překypujícího podvodníka, připraveného všechno vyhrát i všechno prohrát (samozřejmě i sebe sama) nemohl zahrát nikdo líp než Belmondo. Sekundují mu Boyer, Lonsdale, Périer, Depardieu. Tajuplnou eleganci Resnaisova vidění světa tlumočil Stephen Sondheim skvěle do řeči hudby, která posluchače do zrádného biarritzského štěstí přenese už při úvodních titulcích. Lev Trockij vstoupil poprvé na exilovou půdu 24. července roku 1933. Tady začíná Resnaisova prazvláštní kronika. Působí jako věrohodná historická rekonstrukce, zároveň ale i jako sen. Alexander Stavisky, pohádková bytost z nevinného, vražedného století.

Emil Jannings a boj o trůny / Petr Veliký + Danton

Petr Veliký / Peter der Grosse
režie: Dimitri Buchowetzki
hrají: Emil Jannings, Fritz Kortner, Bernhard Goetzke, Dagny Servaesová, Walter Janssen
Německo 1922 / 52 min. / 35 mm / torzo

Komu ideálně svěřovat role obávaných, živočišně panovačných vladařů, králů, carů? V němé éře zněla nejčastější odpověď: Emilu Janningsovi! Diváci v Evropě i v Americe ho už díky Ernstu Lubitschovi zažili jako anglického krále Jindřicha osmého i jako francouzského krále Ludvíka patnáctého (ve filmech Anna Boleynová a Madame Dubarry); v roce 1922 se pak německý mim převtělil do ruského cara Petra Velikého. Snímek se soustředí na krvavé peripetie carova vztahu k jeho nejstaršímu synovi Alexejovi. Další uhrančivý herecký velikán němé éry, Fritz Kortner, ztvárnil roli patriarchy Adriana.


Danton / Danton
režie: Dimitri Buchowetzki
hrají: Emil Jannings, Werner Krauss, Eduard von Winterstein
Německo 1921 / 60 min. / 35 mm

A ještě jedna věhlasná dějinná figura ztvárněná Emilem Janningsem, tentokrát nikoli absolutistický monarcha, ale absolutní antimonarchista: Danton. Protihráčem na život a na smrt je mu Robespierre – v patřičně démonickém pojetí Wernera Krausse.

La Pointe Courte

+ krátký film
Listopad v Paříži
režie: Franҫois Reichenbach
střih: Alain Resnais
mluví: Michel Bouquet
Francie 1956 / 9 min. / 35 mm


„Museli bychom se vrátit až ke Krvi básníka, abychom našli film koncipovaný stejně svobodně jako nekomerčně. Časy, v nichž mohl Jean Cocteau těžit z velkorysého mecenášství, jsou ale pryč. Patří-li La Pointe Courte k avantgardě, pak ne v tradičním smyslu surrealistického ovlivnění nebo způsobu vyprávění. To je zde velmi prosté. Muž a žena stojí před troskami čtyřletého společného vztahu. Muž tráví dovolenou ve své rodném místě, rybářské vesnici La Pointe Courte. Žena ho následuje, před neodvratnou, definitivní rozlukou. Dvojice se prochází, sní o minulosti a konfrontuje se s pocity na nejisté cestě k sobě a ke své pravdě. A během celé té doby žije vedle nich vesnice svým životem – ve smíru a v tajemné lhostejnosti. Člověku se nevyhnutelně vybaví Rosselliniho Cesta po Itálii (kterou Agnès Vardová mimochodem při natáčení neznala a tedy ani nekopírovala) se srovnatelným kontrapunktem mezi city protagonistů a geografickým a lidským prostředím. Tato spřízněnost je komplimentem pro první film, stejně jako pro druhý. Pojetím a technikou se Vardová přesto liší. Je to v prvé řadě film ženy, tak jako existuje i ženská literatura. V kinematografii je to událost.“
André Bazin (1956)

ONLINE Ponrepo: Ten, kdo si mě koupí, nikdy neprohloupí! Cinema Ponrepo online: Quem me comprar, nunca falhará!

22:30 CET (18:30 BRT, 17:30 AMT)

Konference dostupná prostřednictvím odkazu / Conferência disponível a partir do link: https://us02web.zoom.us/j/83552225053

Pásmo krátkých hraných propagačních filmů firmy Baťa ze 30. a 40. let minulého století s portugalskými titulky.

Uma série de curtas-metragens promocionais da empresa Bata filmadas durante as décadas de 1930 e 1940 com legendas em português.


Národní filmový archiv připravil (nejen) pro brazilské krajany a portugalsky mluvící zájemce o český film pásmo krátkých hraných propagačních filmů firmy Baťa ze 30. a 40. let minulého století. Program proběhne prostřednictvím platformy Zoom. Úvodní filmově-historická přednáška bude tlumočena z češtiny do portugalštiny. Všechny promítané filmy jsou opatřeny portugalskými titulky.

Národní filmový archiv, Prague preparou para compatriotas no Brasil e todos os lusofalantes interessados no cinema tcheco uma série de curtas-metragens promocionais da empresa Bata, dos anos 1930 e 1940. O programa será realizado através da plataforma Zoom. A palaestra de abertura sobre a breve história do cinema tcheco será interpretada de tcheco para portugês. Todos os filmes exibidos são legendados em português.

Paříž 1900

Dokumentární film přibližující život Paříže a jejích obyvatel v období La Belle Epoque, tedy v letech 1900 až 1914. Počínaje pařížskou výstavou v roce 1900 film zachycuje kulturní, technologické a společenské změny od mírových časů až po předzvěsti války, která na dlouhá léta rozvrátí Francii i Evropu.

Ještě jste nic neviděli

Orfeus a Euridika – snad každý druhý film Alaina Resnaise vychází z tohoto archetypálního mýtu. Někdo se vydává do Hirošimy, do Marienbadu, do říše mrtvých s marnou nadějí, že odtud vysvobodí svou lásku. Pod svými skutečnými jmény se oba milenci u Resnaise setkali poprvé až na prahu umělcovy vlastní smrti, v předposledním opusu s názvem, který neslibuje jen tak něco. Ještě jste nic neviděli je nejzávažnější dílo Resnaisova pozdního období, myšlenkově i stylisticky neuvěřitelně bohatý film, plný troufalých formálních vynálezů, emocí i kruté komiky. Scenáristé Laurent Herbiet a Alain Resnais (pod pseudonymem Alex Réval) si jako východisko vybrali Euridiku Jeana Anouilha (1941). Z další dramatikovy hry Drahý Antoine převzali motiv divadelníka, který sezve své přátele do odlehlého domu, kde budou při čtení jeho závěti konfrontováni se vzpomínkami, s naučenými replikami. Dorazí sem velká část Resnaisova stálého hereckého ensemblu, ale také Michel Piccoli nebo Mathieu Amalric, jemuž tentokrát připadne personifikace Smrti. Před diváky, jimiž jsme nejen my, ale i herci na plátně, předstoupí hned několik Orfeů, několik Euridik. Všechno se opakuje a nikdy není nic stejné. Resnais pur. Život pur. When I was 17, it was a very good year. When I was 21, it was a very good year, when I was 35 (a tak dále), it was a very good year, tvrdí v závěru hlas Franka Sinatry. Kdo by byl tak hloupý, aby mu to vyvracel?

Na stromě

Děj francouzské komedie Na stromě se odehrává v průběhu několika dnů v koruně velké pinie, rostoucí na pokraji pobřežních útesů, v jejíchž větvích uvízne havarovaný vůz. V něm sedí průmyslník Henri Roubier (Louis de Funès), významný stavitel dálnic, mladý stopař (Olivier de Funés) a atraktivní dáma se psem (Geraldine Chaplinová), která využila nepřítomnosti svého manžela a vyrazila si do kasina v San Remu. Její vůz měl však osudovou poruchu. Při noční jízdě, značně podrážděný Roubier dostal smyk a vůz se v prudké zatáčce zřítil z útesu. Auto i se svými náhodnými pasažéry se ocitlo v koruně stromu rostoucího přímo nad propastí. Porušení rovnováhy znamená pro všechny pád do moře.

Není zla mezi námi

Berlinale 2020 – Zlatý medvěd za nejlepší film

Čtyři muži jsou postaveni před nepředstavitelnou, ale jednoduchou volbu. Ať se rozhodnou jakkoliv, přímo nebo nepřímo to naruší je samotné, jejich vztahy a celý jejich život.
„Film jako by byl utkán podle vzoru Sartrovy novely Zeď, s jejím černohumorným vyústěním. Název filmu pochopíme, jakmile si větu o tom, že ďábel neexistuje, doplníme sartrovským: peklo, to jsou ti druzí. Je tady a teď. Je se mnou i ve mně.“
Jean-Marie Samocki

Mazel a tajemství lesa

projekce za účasti tvůrců

Snímek Mazel a tajemství lesa zavádí diváky do magického světa lesních bytostí. Příběh se odehrává na skautském táboře, kde hlavní hrdina Martin spolu s dalšími dětmi žije celé tři týdny jako divoch – spí v týpí, myje se v potoce, vaří jídla na ohni a baví se v lese kolem. Tentokrát však skauti přicházejí do tohoto lesa naposledy. Díky plánované těžbě lithia má totiž jejich divočina navždy zmizet. Před Martinem tak stojí nelehký úkol, který má lesu a jeho bytostem pomoct.

Město na řece

Předválečné Lotyšsko. Naivní Ansis je malířem městských cedulí. Jeho řemeslo bude potřeba vždy – a tak jen neustále přemalovává znak města podle barev vládnoucí garnitury a přepisuje názvy ulic. Ze Svobodné ulice, na Stalinovu a nakonec Hitlerovu. Režimy se mění, ale duši mu nikdo nevezme. Jenomže Ansis se sám zmítá mezi dvěma ženami – Židovkou Zislou a Lotyškou Naigou… Oceněná tragikomedie o vítězství lidskosti.

Othello

Emil Jannings a Werner Krauss: dvě herecké bestie nebo – jak by řekli Francouzi – svatá monstra. Pokaždé, když se na plátně objevili společně (například v Dantonovi nebo v Murnauově Tartuffovi), byla to událost. Proti nalomenému, rozechvělému Janningsovi – Othellovi nastupuje do arény hyperagilní Jago, jehož intrikánství tlumočí Werner Krauss s mimickým a pohybovým uměním, jímž v němém snímku otřásá celým palácem stejně silně, jako to dělal Shakespearův Jago svými slovy. Pozorovatel z nejbystřejších, pětadvacetiletý recenzent René Clair, který se v roce 1923 sám stává filmařem, rád zapomene, že je vlastně nepřítelem adaptací: „Pohoršovat se nad volnými úpravami zápletky by znamenalo nechápat kinematografii. Tento film působí, jako by jeho tvůrce, prodchnut duchem textu, zavřel knihu a myslel výhradně v obrazech, jež v něm vyvolala.“

Divoká tráva

Cannes 2009 – Zvláštní cena poroty
Cahiers du cinéma 2009 – nejlepší film roku

„…jako v Pravidlech hry tu jde o to, jak – v očekávání smrti – ze sebe všichni děláme šašky.“ Slova, jimiž François Truffaut kdysi uzavřel svůj text o Resnaisově Muriel, se stejně dobře, ne-li líp, hodí i pro – po všech stránkách brilantní – Divokou trávu. Už první obraz varuje: celý život kráčíme po zrádném povrchu, pod nímž ustavičně bují plevel. Nic z nás, solidních bytostí, někdy už ne tak docela mladých, neudělá idioty tak spolehlivě, jako láska. Pokud amour fou a s ní spojená totální ztráta soudnosti zrovna nepostihla nás, ale děje se postavám na plátně, je to úlevné, pokud ale těmi figurkami hýbá Alain Resnais, je to slast! Celoživotní vyznavač André Bretona a vůbec surrealismu tady odhazuje všechny bezpečnostní pásy a odstraňuje všechny záchranné sítě. Tohle nemůže dopadnout dobře. Ale ty opojné chvíle před dopadem, mon dieu, ty jsou k nezaplacení!

Režie: John Ford

Peter Bogdanovich patří k nejslavnějším nadšencům filmu, z nichž se později stali filmoví tvůrci. Kromě činnosti filmového recenzenta pro časopis Esquire Bogdanovich také psal v průběhu šedesátých let pro Muzeum moderních umění monografie režisérů, jako byli Fritz Lang, Allan Dwan, Orson Welles či John Ford. Poté, co si u producenta Rogera Cormana vyzkoušel filmovou režii na laciném filmu Cíle (1967), dostal příležitost vytvořit střihový dokument o životním díle a tvorbě Johna Forda, jenž byl v roce 1971 vybrán jako oficiální příspěvek americké kinematografie na filmovém festivalu v Benátkách.

Klam

Philip je slavný americký spisovatel žijící v Londýně. Jeho milenka za ním pravidelně chodí do kanceláře, která je jejich útočištěm. Zde se milují, hádají, potkávají… a celé hodiny si vyprávějí o ženách v Philipově životě, o sexu, antisemitismu, literatuře a věrnosti sobě samému.

Piti Piti Pa

Dívčí taneční skupina pod vedením slavného manažera a choreografa Evanse (Louis de Funès) slaví úspěchy po celém světě. Dohlížet na tolik krasavic je pro něj nesnadný úkol. Musí totiž udržet nejen jejich profesionální kázeň, ale i morálku. Velké zděšení zavládne, když Evans ve svém pokoji, uprostřed úspěšného turné, nalezne nemluvně. Je třeba zachovat chladnou hlavu, klid před děvčaty a především zachránit svou autoritu.

Muriel

Resnaisův nejlepší film, zároveň ale i po šedesáti letech divácky stále zdaleka nejnáročnější. Titulní hrdinku v něm neuvidíme; alžírská dívka umučená francouzskými okupanty tu žije ve vzpomínkách Bernarda, mladíka, který sice nebyl hlavním strůjcem válečného zločinu, ale ani mu nezabránil. Nyní je zpět ve Francii, v Boulogne-sur-mer, ve městě, které ztratilo svůj střed a stabilitu – jako lidé, kteří v něm žijí. Hlavní postava filmu, Helena (Delphine Seyrigová), Bernardova nevlastní matka, chce po letech znovu vidět muže, který byl její první velkou láskou, než je rozdělila světová válka, a napíše mu dopis. S Alfonsem do děje vstoupí elegantní postarší baron Prášil, bez špetky studu trousící moudra o ztracené koloniální říši, převzatá navíc z druhé ruky. Brzy se falešný klid Helenina života zhroutí a výčitkami pronásledovaný Bernard se odhodlá k radikálnímu řešení.
Jako u každého esteticky převratného díla přináší i první setkání s Muriel něco na způsob vstupní prohlídky mimořádně komplexní stavby, jejíž zákoutí je pak třeba prozkoumávat při dalších a dalších viděních, aniž by byla naděje, že nás ta opojná námaha někdy dovede k „cíli“. Filozofických děl podobně odvážných i z hlediska formy bychom našli jen velmi málo v průběhu celých dějin evropského filmu.

Kniha z kina v Ponrepu

Od 17:00 do pozdních nočních hodin se uskuteční další ročník festivalu periferních nakladatelů Kniha z kina. Ve foyer a v kavárně se budou nabízet knihy, v kině proběhne doprovodný program.

18.30 Lucie ROHANOVÁ: třinecký básník Karel Adamus
19.00 Michal LAŠTOVIČKA & Milan MASÁK: Držte si klobouky, jedeme z kopce
20.00 Jan ŠULC: Jan Zábrana, Havran
21.00 Jan BURIAN / Polina KHATSENKA: Znění

Hráč

Jmenuje se sice Alex, ale všichni mu říkají přezdívkou Koss. Pod tímto jménem totiž vystupuje v komunitě počítačových gamerů, kde tráví většinu času, po přijetí do místního klubu začne dokonce hrát profesionálně. Svá rozhodnutí musí ospravedlnit nejen před nedůvěřivou rodinou, ale i před sebou samým. Celovečerní debut Oleha Sencova balancuje na hranici fikčního filmu a přesné dokumentární observace.

His real name is Alex, but everyone calls him Koss. Using this name he engages in the computer gamer community, where he spends most of his time, and after joining his local club he even begins playing professionally. He must justify his decisions not only to his distrustful family but also to himself. Oleh Sentsov’s feature-length debut balances on the edge between fiction film and accurate documentary observation.

Stíny zapomenutých předků

úvodní slovo: Tomáš Hála

Nejslavnější ukrajinský film druhé poloviny dvacátého století, lyricko-etnografický mýtus z kraje Huculů na pomezí jihozápadní Ukrajiny a severního Rumunska o nešťastné lásce dvou milenců, pocházejících ze znepřátelených rodin. Kamera Jurije Iljenka sleduje dění buď očima hrdinů, nebo nestranným pohledem, při kterém však podléhá okouzlení nad huculským stylem života, zejména nad jeho sváteční podobou.