Program

04/2016 (Změnit)
  • 13. týden
  • Pá 01/04

    Idiot v Paříži

    Režie → Serge Korber
    Původní název → Un idiot à Paris
    Francie 1967 / CZT / 83 min. / 35 mm
    Hrají → Jean Lefebre, Dany Carrelová, Bernard Blier

    + krátký film
    Dáma s dalekohledem / La Dame a la longue-vue
    režie: Serge Korber
    Francie 1962 / 14 min. / 35 mm

    Prosťáček Goubi (Jean Lefebvre) přichází do Paříže, města svých snů, ale i tam se mu vysmívají. Stačí však, aby ho vzal pod svou ochranu vlivný „král řezníků“ Dessertin (Bernard Blier) a setkání s půvabnou prostitutkou Juliette (Dany Carrelová), aby se jeho život od základu změnil. Z venkovského neotesance se pomalu stává společenský člověk a ani láska se mu už nevyhýbá…


    Kmotr

    Režie → Francis Ford Coppola
    Původní název → The Godfather
    USA 1972 / CZT / English friendly / 175 min. / DCP
    Hrají → Marlon Brando, Al Pacino, James Caan, Diane Keatonová, Robert Duvall

    Před padesáti lety se na plátnech kin objevil Kmotr, jeden z nejlepších filmů všech dob. U příležitosti tohoto výročí došlo ke zrestaurování všech tří dílů a k jejich návratu na filmové plátno v největší možné kvalitě. Přijďte se připomenout nesmrtelný příběh o vzestupu a pádu jednoho mafiánského impéria. Máte jedinečnou příležitost vidět milníky filmové historie znovu v kině.

    Kmotr
    Ve filmu Kmotr režiséra Francise Forda Coppoly poznáváme newyorskou mafiánskou rodinu Corleonů, vedenou charismatickým Donem Vitem Corleonem (Marlon Brando), který se snaží udržet svůj klan „na vrcholu potravního řetězce“ a najít vhodného následovníka, který bude v této snaze pokračovat.

  • So 02/04

    Kmotr II

    Režie → Francis Ford Coppola
    Původní název → The Godfather: Part II
    USA 1974 / CZT / English friendly / 200 min. / DCP
    Hrají → Al Pacino, Robert De Niro, Talia Shireová, Robert Duvall, John Cazale, Lee Strasberg

    Před padesáti lety se na plátnech kin objevil Kmotr, jeden z nejlepších filmů všech dob. U příležitosti tohoto výročí došlo ke zrestaurování všech tří dílů a k jejich návratu na filmové plátno v největší možné kvalitě. Přijďte se připomenout nesmrtelný příběh o vzestupu a pádu jednoho mafiánského impéria. Máte jedinečnou příležitost vidět milníky filmové historie znovu v kině.



  • Ne 03/04

    FestDen 2021 – Pražský filmový kufr dětem

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů festivalu / celkem 97 min. / HD / moderovaná debata / 6+

    Pan Ponrepo ve svém kinosále tentokrát přivítá ozvěny festivalu Pražský filmový kufr, který zahrnuje filmy dětí a mládeže všech žánrů – animované, hrané, dokumentární a experimentální, a to na volná témata. Některé filmy jsou čistě autorské, tvořily je děti samy doma nebo s kamarády, některé vznikly na příměstských táborech, v rámci kroužků nebo přímo na filmových školách. Tato přehlídka je průřezovou ukázkou toho nejlepšího z posledního loňského ročníku, který proběhl v listopadu 2021 v kulturním paláci Vzlet v pražských Vršovicích.

    Bližší informace o aktivitách Kufru během roku i o chystaném FestDni se dozvíte na www.prazskyfilmovykufr.cz


    Kmotr III

    Režie → Francis Ford Coppola
    Původní název → The Godfather: Part III
    USA 1990 / CZT / English friendly / 170 min. / DCP
    Hrají → Al Pacino, Talia Shireová, Andy Garcia, Eli Wallach, Sofia Coppolová, Bridget Fondová

    Kmotr III líčí osudy mafiánské rodiny Corleonů poté, co břímě vlády po svém otci Vitovi přebral jeho syn Michael (Al Pacino). Ten se snaží rodinu ze světa zločinu za každou cenu vymanit, ale krvavá rodinná historie ho nepřestává stahovat do podsvětí.

  • 14. týden
  • Po 04/04

    FAMU točí na zakázku

    Cyklus → paralelní kino

    pásmo studentských filmů / celkem 62 min. / 35 mm

    uvádějí: Johana Ožvold a Tereza Cz Dvořáková

    Takzvaná vedlejší hospodářská činnost, tedy natáčení filmů a další odborné práce na objednávku různých institucí a podniků, se na FAMU začala oficiálně realizovat od konce šedesátých let. V některých obdobích byly výnosy z ní velmi důležitou součástí financování školy. Většinou byly touto prací pověřováni pedagogové a zaměstnanci školy. V obecnější rovině ale filmy na zakázku a propagační filmy natáčeli i sami studenti FAMU už od padesátých let.

    Helsinky 62
    režie: Evald Schorm
    1962 / 18 min.

    Technika na kolejích
    režie: Jiří Ptáček
    1978 / 10 min.

    Výroba velkých transformátorů
    režie: Zdeněk Forman
    1967 / 19 min.

    Emancipovaná žena vaří
    režie: Zdeněk Forman
    1971 / 15 min.


    Plechový bubínek

    Režie → Volker Schlöndorff / kamera: Igor Luther
    Původní název → Die Blechtrommel
    SRN 1979 / CZT / 142 min. / 35 mm
    Hrají → Mario Adorf, Angela Winklerová, David Bennent, Daniel Olbrychski, Katharina Thalbachová

    V roce 1979 byly v Cannes uděleny výjimečně dvě Zlaté palmy. Obdrželi je Francis F. Coppola za Apokalypsu a Volker Schlöndorff za Plechový bubínek. Ten následně získal i Oscara za nejlepší zahraniční film roku.

    Filmového přepisu stěžejního díla německé literatury druhé poloviny dvacátého století, rozsáhlého románu Güntera Grasse Plechový bubínek, se ujal režisér Volker Schlöndorff za scenáristické spolupráce Jeana-Clauda Carriéra, producenta Franze Seitze i samotného Grasse, který byl autorem dialogů. Tvůrci po nutné redukci zachovali komentář vypravěče Oskara Matzeratha, který se ve třech letech rozhodl, že přestane růst, aby mohl bubnovat na svůj plechový bubínek, čímž vyjádřil protest proti účasti na světě dospělých. Vedle groteskního protagonisty je dominujícím prvkem město Gdaňsk (Grassovo rodiště), jež bylo po staletí charakteristické svou multietnicitou. Děj se odehrává v letech 1899 až 1945 a sleduje osudy postav na pozadí dějinných proměn tohoto hansovního města.

  • Út 05/04

    Port Arthur

    Režie → Nicolas Farkas
    Původní název → Port Arthur
    ČSR – Francie 1936 / CZT / 77 min. / 35 mm
    Hrají → Adolf Wohlbrück, René Deltgen, Karin Hardtová

    Milostné drama odehrávající se v předvečer rusko-japonské války roku 1904 patřilo ke špičkovým barrandovským mezinárodním projektům První republiky, přinejmenším z produkčního hlediska. Ač šlo o koprodukci s Francií, natáčela se i německy mluvená verze, oběma jim vévodil Adolf Wohlbrück, jen ve francouzské měl za partnerku Danielle Darrieuxovou. Česká strana přispěla kameramanským uměním Otto Hellera a Jaroslava Tuzara; převážně operní skladatel smetanovského zaměření Otakar Jeremiáš byl získán jako autor hudby. Maďar Miklós (Nicolas) Farkas, známý hlavně jako kameraman, film Port Arthur režíroval; scénář napsal spolu s Henrim Decoinem, který naopak své největší úspěchy slavil jako režisér (mj. s filmem Neznámý v domě, 1942). Pro Adolfa Wohlbrücka byl německý part v tomto snímku jakousi přestupní stanicí do emigrace. Pro setrvání v Říši hovořila hercova velká obliba u diváků – jinak ale už nic: rasový původ nebyl zcela nezávadný, sexuální orientace pochybná, k tomu všemu vysloveně nebezpečné politické názory. Na Barrandově se Adolf rozloučí nejen s němčinou, ale i se svým kontaminovaným jménem; to nejlepší má teprve před sebou.


    Vrah Dimitrij Karamazov

    Režie → Fjodor Ocep
    Původní název → Der Mörder Dimitri Karamasoff
    Německo 1931 / CZT / 93 min. / 35 mm
    Hrají → Fritz Kortner, Anna Stenová, Fritz Rasp, Bernhard Minetti

    Dostojevského Bratři Karamazovi byli pro film adaptováni mnohokrát, v Rusku i jinde, nejlepší adaptace vznikla na samém počátku zvukové éry v Německu. Už názvem režisér přiznává, že nehodlá zfilmovat román jako takový, ale že se zaměří především na fatální lásku Dimitrije Karamazova k prostitutce Grušence. Trvalá hodnota snímku vězí vedle jeho expresivní vizuality právě v hereckém ztvárnění obou hlavních postav Fritzem Kortnerem a Annou Stenovou. Nejproslulejší ukrajinská herečka Anna Stenová (1908–1993) se po dvou malých rolích prosadila jako devatenáctiletá v komedii Borise Barneta Moskevská modistka. V Rusku si pak zahrála ještě v pěti dalších filmech a do Německa přichází v roce 1930 už jako hvězda evropského formátu. Natočí zde dalších pět filmů, než počínaje rokem 1934 trvale zakotví v Hollywoodu. Ani Annin první manžel, vynikající režisér Fjodor Ocep (1895–1949), se po natočení filmu Vrah Dimitrij Karamazov do Sovětského svazu nevrátil a své další filmy vytvářel ve Francii, v USA a v Kanadě. Ještě pohnutější kariéru zažil Victor Trivas (1896–1970), který jako režisér debutoval v Praze česko-německým snímkem Hříšná krev (1929) a o dva roky později se u filmu Vrah Dimitrij Karamazov podílel nejen na scénáři, ale i na výpravě. Bezprostředně poté režíroval v Německu svůj nejslavnější film, pacifistické podobenství Země nikoho (1931). Další jeho kroky vedly do Francie, USA, do poválečné SRN a do Švýcarska.

    Vrah Dimitrij Karamazov nám tak může sloužit jako ideální ukázka kosmopolitního charakteru předhitlerovské německé kinematografie, nabízející uplatnění pro bezpočet talentovaných umělců z Ruska či Ukrajiny. Snímek jsme v Ponrepu naposled promítali v září roku 1998 z kopie Národního filmového archivu. Výrazně kvalitnější divácký zážitek můžeme nabídnout letos v rámci Cinefestu – díky zápůjčce z berlínského Bundesarchivu.

  • St 06/04

    Bílí otroci (Křižník Sevastopol)

    Režie → Karel Anton
    Původní název → Weisse Sklaven
    Německo 1936 / CZT / 103 min. / 35 mm
    Hrají → Camilla Hornová, Theodor Loos, Werner Hinz

    Nacistický Křižník Potěmkin? Nic menšího neměl před očima Joseph Goebbels při svém apelu předneseném před filmovými činovníky v berlínské Krollově opeře 10. února 1934. O měsíc později, 9. března, na to z Ruska reaguje Sergej Ejzenštejn otevřeným dopisem, v němž argumentuje, že Goebbelsovo přání je nesmyslné, protože bolševické převzetí moci přece nelze s tím nacistickým srovnávat! V roce 1936 nicméně šel antibolševický Křižník Sevastopol do výroby, původní distribuční název zněl Bílí otroci. Významným úkolem nebyl kupodivu pověřen žádný z prověřených režisérských kádrů Třetí říše, nýbrž Karel Anton, klasik českého němého a raného zvukového filmu. Ve své vlasti natáčel naposledy v roce 1933, poté režíroval v bleskovém tempu desítku hraných snímků ve Francii, nakonec se počínaje rokem 1936 trvale usadil v Říši. Německé budou i jeho poslední na Barrandově realizované snímky ze závěrečných měsíců války, kdy filmové ateliéry v Říši již byly zničené. Některé z Antonových německých filmů se hrály i v kinech Protektorátu, ale po válce u nás tuto část filmografie tvůrce Tonky Šibenice pochopitelně zahalilo mlčení, zejména co se týče její nejchoulostivější položky, tedy filmu Bílí otroci.
    Goebbels vyhodnotil ve svém deníku 9. prosince 1936 výsledné dílo kladně, souhlasil i s mírným krácením (v líčení bolševického řádění totiž zašel Anton dál, než se od něj požadovalo). Po válce Spojenci snímek nejprve zakázali, ale po dalších střizích se nakonec směl objevit i na plátnech mladé Spolkové republiky.


    Rána z milosti

    Režie → Volker Schlöndorff / kamera: Igor Luther
    Původní název → Der Fangschuß
    SRN – Francie 1976 / CZT / 95 min. / DCP
    Hrají → Margarethe von Trotta, Matthias Habich, Mathieu Carrière, Valeska Gertová

    Cena Vittoria De Siky (Neapol 1976)
    Německé filmové ceny (1977) za nejlepší režii roku (Volker Schlöndorff) a za nejlepší kameru (Igor Luther)

    Jeanu-Pierru Melvilleovi věnované drama odehrávající se kdesi v Pobaltí, dva roky po Říjnové revoluci. Margarethe von Trotta hraje mladou hraběnku, která žije na odlehlém zámku spolu se svou excentrickou tetou (ideální role pro Valesku Gertovou). Zamiluje se do pruského plukovníka, který se spolu s bojovníky z Německa a z Francie snaží zastavit bolševický postup na západ. Vizuální podobu mrazivé tragédie vložil Volker Schlöndorff do rukou rodáka z Banské Bystrice, s nímž natočil celkem šest filmů, „nejgeniálnějšímu kameramanovi, s jakým jsem kdy pracoval“.

    Před projekcí Rány z milosti vystoupí Ivan Ostrochovský, jenž s Igorem Lutherem strávil poslední dva roky jeho života a tento čas využil na přípravu dokumentárního filmu. Během tohoto období s ním vedl dialog o jeho životě a tvorbě. Kromě toho postupně vyhledával blízké spolupracovníky a přátele, jejichž výpovědi pomáhají osvětlit Lutherovu osobnost a jeho kameramanský rukopis. Mimo jiné natočil i profilový rozhovor s Volkerem Schlöndorffem, který se týká jeho spolupráce s Lutherem. Fragment tohoto rozhovoru s živým komentářem Ivana Ostrochovského bude poprvé veřejně prezentován právě v Ponrepu.

  • Čt 07/04

    Hurrycan + Werner Nekes, život mezi obrazy

    Režie → Werner Nekes

    Hurrycan / Hurrycan
    režie: Werner Nekes
    hrají: Christa Brandsová, Birger Bustorff, Dore O., Werner Nekes
    Německo 1979 / 85 min. / 35 mm

    Dvě dobové reakce:
    „Stejně jako téměř všechny Nekesovy filmy nemá ani Hurrycan žádný děj v tom smyslu, že by hlásal nějaké obsahové poselství.
    Je zde daleko víc problematizován filmový pohyb jako takový. Film se skládá z drobných scén, jako je muž, který štípe dřevo, žena na gauči a muž, který ji obchází, hrající si děti, polonahá/nahá tančící dívka, pohled do ateliéru fotografky a podobně. Tyto scény jen nejsou natočeny obvyklým způsobem. Místo toho divák vidí zběsilou záplavu obrazů trvajících jen zlomky sekund, z nichž lze muže štípajícího dřevo sotva rozpoznat. Po chvíli klidného sledování, kdy si divák přivykne, se mu tyto obrazy spojí v novou, posunutou jednotu.“
    Albrecht Oswald (1979)

    Hurrycan nemá nic společného se známou vichřicí, i když i v tomto Nekesově filmu se obrazy po plátně pohybují rychle, trhaně a mihotavě.
    Hurry znamená spěchat a can filmovou krabici, která se v tomto případě stává jakousi skříňkou Pandořinou, v níž se ukrývají naděje na nový způsob vidění. Obraz, který tady z Hurrycanu vidíme, se totiž neskládá jen z jednoho, ale ze dvou i více obrazů. Nekes si tentokrát pro svou filmovou tvorbu nechal zkonstruovat počítačem řízený shutter-system (systém závěrek), který přesně řídí komplikovaný systém propojování pohyblivých filmových obrazů.
    Neexponovaný film kamerou prochází několikrát za sebou, pouze některé jednotlivé snímky, kine-felder (kine-pole; pro jeden obrazový pohyb jsou nutné nejméně dvě), jsou exponovány podle pevně stanoveného plánu. Zachycovaný proces přitom probíhá „běžným“ způsobem, a to i při opakování. Zdá se být ale rozložený a jinak poskládaný.
    Nekes již avizoval film, který má tento proces obrátit: postupné rozpouštění uzavřených obrazových sekvencí. Kdo tohle považuje za nesmyslné hraní, neuvědomuje si, že vytvářet „umění“ je totéž, co zpracovávat materiál. Z materiálu vyplývají struktury, téma fugy evokuje téměř zákonitě celkový „vesmír fug“.“
    (ha., Frankfurter Allgemeine Zeitung, 20. 4. 1979)


    Werner Nekes, život mezi obrazy / Werner Nekes – Das Leben zwischen den Bildern
    režie: Ulrike Pfeifferová
    Německo 2017 / CZT / 91 min. / DCP

    Montreal 2017 – cena za nejlepší dokumentární film

    Rodák z Erfurtu, o rok starší než velký trojlístek německé nové vlny (R. W. Fassbinder, Werner Schroeter, Wim Wenders) byl mezi svými vrstevníky tím, kdo se nejintenzivněji zabýval technologickými a formálními principy kinematografie – včetně všeho, co patří do její prehistorie. Zároveň byl největším sběratelem a popularizátorem pre-kinematografických objektů v Německu. Kromě Nekese, který se premiéry filmu nedožil (zemřel v lednu 2017), se ve snímku objeví i dvě další klíčové osobnosti německého klasického modernismu: Alexander Kluge a Klaus Wyborny (druhý byl v září 2015 hostem Ponrepa). Německá režisérka Ulrike Pfeifferová představí v Ponrepu svůj film o Werneru Nekesovi v české premiéře.


    „Filmy Kelek a Hurrycan ukazují polohy zkušeností s vlastním já, které Nekes nechtěl dobývat jen pro sebe. Popisují překvapivým způsobem zkušenosti celé generace. Mezi známá označení, která takovou zkušenost uvádějí, patří „seberealizace, návrat těla, nová citlivost“. Něco takového se snadno vysloví, především pokud je to míněno programově. Zkušenost s vlastním já také nemá být jen popsána, ale i umožněna. Nekesovy filmy lze chápat jako pokyny k pokusu, ve kterých si můžeme procvičit při vnímání sebe sama především zrak. Až doposud existovalo jen jedno přirozené médium vizuálního vnímání sama sebe, a sice zrcadlo. Ovšem zrcadlení sama sebe bylo hodnoceno negativně, jako kdyby se jednalo o přímý odkaz na závažné neurotické defekty. Nekes využil kameru jako zrcadlo vizuálního vnímání sebe sama. Zatímco Vertov nechal splynout jednotlivce s okem kamery, aby jeho osvojování si okolního světa zcela přizpůsobil podmínkám a formám nového média, obrací Nekes kameru sám proti sobě: skutečně subjektivní kameru.
    Samozřejmě existovalo mnoho přípravných pokusů využívajících tento postup, které jsou do jisté míry i dnes působivé. Připomeňme si třeba jen Adolfa Winkelmanna a jeho putování Kasselem. Filmař Winkelmann nosí při procházce kameru tak, aby byla neustále nasměrovaná na něj. Nicméně podobné pokusy byly jen hezké studie ve srovnání s Nekesovým radikalismem. Pořád si dobře vzpomínám, jaký dojem zanechala u avantgardisticky vyškoleného publika sekvence Keleku, kde Nekes předvádí pohlavní styk se ženou sám sobě, protože je sám kamerou. Zdálo se, že tohle už přeci jen zašlo příliš daleko. Nanejvýš bylo možné uznat, že se Nekesovi podařilo vytvořit výmluvný obraz zvěcnění mezilidských vztahů. Jen málokdo byl tehdy ochoten vidět víc. Co vlastně vidíme jinak, když kameraman se zapnutou kamerou provádí soulož? Co nás učí fotografická reprodukce pohlavních orgánů v detailním záběru?“
    Bazon Brock

  • Pá 08/04

    Siréna

    Režie → Karel Steklý
    ČSR 1947 / 80 min. / DCP / EF
    Hrají → Marie Vášová, Ladislav Boháč, Bedřich Karen, Naděžda Gajerová, Miloš Nedbal

    digitálně restaurovaný film

    projekci uvede kurátor Národního filmového archivu Jonáš Kucharský

    Vítězem Zlatého lva na benátském festivalu se v roce 1947 stalo sociální drama režiséra Karla Steklého, mající svým stylem blízko k italskému neorealismu. Těžištěm Steklého poválečné filmografie byla sociální nerovnost, útlak a vykořisťování proletariátu. Do této tematické linie dobře zapadal příběh inspirovaný dvěma kapitolami románu Marie Majerové. Siréna vykresluje atmosféru průmyslového Kladna na sklonku 19. století. Tehdejší stávka havířů kvůli nízkým výdělkům byla nekompromisně potlačená četnictvem. Film, k jehož působivosti přispělo přesvědčivé vylíčení hornického prostředí a ponurá hudba E. F. Buriana, se soustředí na rodinu Hudcových. Symbolem utrpení dělnické třídy v hrdinném boji proti kapitalismu je dcera hlavních hrdinů, mladá Emča (Pavla Suchá).


    Uliisses

    Režie → Werner Nekes
    Původní název → Uliisses
    SRN 1980 / CZT / 94 min. / DCP
    Hrají → Volkhart Armin Wölfl, Tabea Blumenscheinová, Werner Nekes, Dore O.

    Uliisses je film, ve kterém jsou obsaženy všechny ostatní, ke kterému všechny ostatní směřovaly. Jen málokdy vedl v dějinách umění, literatury či filmu důsledný a radikální experiment tak logicky k vytvoření mistrovského díla. Není totiž pochyb o tom, že Uliisses mistrovským dílem je, tedy závaznou formulací problémů, o něž dlouhou dobu projevovalo mnoho lidí zájem právě proto, že tyto problémy doposud postrádaly konečnou formulaci. Mistrovská díla nepadají z nebe, ani nejsou dílem náhody.
    V Uliisses jsou jednotlivé sekvence epizod – analogicky k vyprávění a zpětné reflexi – formulovány filmovým jazykem s ohromujícím množstvím variant.
    V epizodě Ithaka se do Odysseova paláce dostaví nápadníci. Nekes z toho prostřednictvím filmové montáže vytvoří dechberoucí fotografické sezení, změť obrazů, která nás nevyhnutelně vtáhne do psychologického rozměru Penelopina konfliktu.
    V epizodě Penelopa se slavný závěrečný výrok Molly Bloomové „Yes, I will“ mění ve filmovou sekvenci obrazu a zvuku, kdy nahá Molly leží na své posteli a mění se v dýchající sochu, přičemž zvuk napovídá, že socha ožila díky zabudované mechanice podobné té, jíž využívá filmová kamera, která je pro Nekese vždy zároveň i filmovým projektorem a dává obrazům život. V jistém smyslu lze říci, že Nekes svými filmovými sekvencemi vytváří dech stvoření, onen neuchopitelný rozdíl mezi ještě mrtvým materiálem a náhle již živou formou.
    Kdo se již setkal s Nekesovými pracemi, bude s napětím očekávat, jak se vypořádá s takovou literární látkou, jakou je Odyssea. Nekes se totiž doposud vždy bránil literárnímu zpracování filmových sekvencí i jejich montáži.
    Uliisses není ani zfilmováním, ani filmovým zpracováním Homérovy Odyssey či Joyceova Ulysses nebo Oramova Télemacha, který je adaptací Fenelova Télemacha, stejně jako Joyceův Odysseus je adaptací Homérova díla.
    Nekesův snímek sice v zásadě sleduje strukturu epizod Homérovy Odyssey a Nekes zpracovává i Oramovo dílo, stejně jako specifické přístupy k této látce, které rozvíjel Joyce, ale pracuje i s divadelním souborem, který nezávisle na něm před dvěma lety ve Velké Británii uvedl Oramův dvacet čtyři hodin trvající kus The Warp. Ovšem Nekes nevyužívá Joyceovo, Homérovo ani Oramovo/Fenelonovo zpracování literární látky k tomu, aby ji sám ilustroval nebo vytvářel její vlastní verze. Zpracování má funkci odhalovat nebo rozpojovat dnes již zažitou spolupráci oka a mozku. Tematické zpracování nutí mozek, aby si vytvořil ve srovnání s filmovým materiálem jiná očekávání. Literarizace nabízí mozku podnět i pomoc při neobvyklých interpretacích optické i akustické nabídky, kterou nám Nekes ve svém filmu předkládá.“
    Bazon Brock


    Bazon Brock (nar. 1936)
    estetik a teoretik umění

  • So 09/04

    Království u moře

    Režie → Bert Haanstra
    Původní název → Alleman
    Nizozemsko 1963 / česká verze / 76 min. / 35 mm

    Berlinale 1964 – Zlatý medvěd za nejlepší dokumentární film

    Co to je za živočicha, kterému se říká Holanďan? Jak se mu žilo v jeho zemi, když se psal rok 1963? Nikdo nebyl povolanější tuto otázku zodpovědět než Bert Haanstra (1916–1997), jeden z největších nizozemských filmařů, neúnavný, vlídně ironický pozorovatel a kronikář všeho holandského… i obecně lidského. První uvedení v Ponrepu.


    Černá kniha

    Režie → Paul Verhoeven
    Původní název → Zwartboek
    Nizozemsko – Velká Británie – Německo – Belgie 2006 / CZT / 145 min. / DCP
    Hrají → Carice van Houtenová, Sebastian Koch, Thom Hoffman

    Židovská zpěvačka v Nizozemsku obsazeném nacisty se přidá k odboji a pronikne až k šéfovi sicherheitsdienstu SS. Černá kniha je bezpochyby zdaleka to nejlepší, co bylo zatím v novém století v Holandsku natočeno; film-passion bez zábran. Paul Verhoeven rozpoutává veškeré síly, které klasická kinematografie nabízí… který z dnešních mladých filmařů s nimi ještě dokáže dělat to, co on? Podívejte se a obdržíte odpověď, kterou už tušíte.

  • Ne 10/04

    Zlatovláska

    Režie → Jan Dudešek – Hermína Týrlová
    ČSR 1955 / 43 min. / HD / 3+
    Cyklus → Ponrepo dětem

    + předfilm
    Míček flíček
    režie: Jan Dudešek – Hermína Týrlová
    ČSR 1955 / 11 min. / HD

    Jirka, sluha zlého krále, přes přísný zákaz ujedl ze zázračné ryby a začal rozumět hlasům zvířat. Král mu slíbil odpustit trest smrti, jestliže mu Jirka vyhledá krásnou zlatovlasou pannu, o níž mu vyprávěli dva ptáci. Hrdina se vydává na strastiplnou cestu a po mnoha útrapách Zlatovlásku najde, jenže její otec ji vydá teprve tomu, kdo splní tři nesnadné úkoly.


  • 15. týden
  • Po 11/04

    Ester Krumbachová

    / vstup zdarma
    Cyklus → paralelní kino

    vstupné zdarma

    Během večera bude představena publikace Ester Krumbachová, která vznikla jako jeden z výsledků několikaletého výzkumu nalezené pozůstalosti Ester Krumbachové. Kniha není tradiční, historicky koncipovanou monografií, ale rhizomatickou strukturou; na jedné straně ji utvářejí odborné či esejistické texty českých i zahraničních odborníků z různých oborů, na straně druhé představuje archivní materiály, jež jsou seřazeny do tematických, volně komentovaných trsů, přičemž organický celek pak spojuje grafika s autorskými vstupy Daniely a Lindy Dostálkových.

    Program
    Knihu představí Edith Jeřábková, Kateřina Svatoňová, Daniela a Linda Dostálkovy.
    Video pásmo Marka Meduny ze série pěti videí Ester/smrt, Ester/nevěsta, Sfinga, Kartářka, Ester/flirt, 2018–2020
    Výběr z textů Ester Krumbachové přečte umělkyně a teoretička médií Noemi Purkrábková.
    Online Archiv Ester Krumbachové představí Zuzana Blochová.
    Video uměleckého dua New Noveta V oku, 2020 s hudební skladbou Vindicatrixe (Davida Airda), kostýmy a rekvizitami Gabrielly Massey
    Audio záznam písně napsané a nazpívané Ester Krumbachovou, 1995, Archiv Ester Krumbachové
    Večírek

    Během křestu bude publikace prodávána s 20% slevou za 800 Kč.

    –––
    Publikace je věnována Ester Krumbachové (1923–1996), významné filmové a divadelní kostýmní výtvarnici, scénáristce, spisovatelce, režisérce a umělkyni, spolupracovnici divadelníků Miroslava Macháčka, Ladislava Smočka či Ivana Vyskočila a filmařů Otakara Vávry, Věry Chytilové, Jana Němce, Karla Kachyni nebo Petra Václava. Cílem publikace je kritické zpracování zcela neznámé pozůstalosti Ester Krumbachové, jejího díla a témat přesahujících do současnosti. Kniha se skládá z několika rovin – tvoří ji odborné a esejistické texty českých i zahraničních specialistů z různých oborů a archivní materiály, jež jsou seřazeny do tematických, volně komentovaných a provázaných trsů. Právě tato rhizomatická struktura je možná nejblíže způsobu práce samotné Ester Krumbachové a odkrývá její uvažování o režii, scénografii, kostýmní tvorbě a scenáristice, a také o detailu, aktivním objektu, barevných koncepcích, symbióze filmových profesí, o magii, folklóru a exotice, o realismu, subjektivitě, hierarchii a mužské a ženské polaritě, queeru, feminismu, lásce a sexu, o jídle nebo o kočkách, péči a přátelství.

    Editorky: Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová
    Texty: Šárka Gmiterková, Libuše Heczková, Edith Jeřábková, Jesse Jones, Kyoo Lee, Francis McKee, Ruth Noack, Pádraic E. Moore, Sylva Poláková, Lukáš Skupa, Kateřina Svatoňová, Grażyna Świętochowska, Markéta Uhlířová, Věra Velemanová
    Překlady: Guy Tabachnick, Barbora Štefanová, Tomáš Pivoda, Daniela Vránová
    Korektury: Lucie Malá, Lenka Střeláková, Guy Tabachnick
    Fotografie: Pavel Dias, Karel Drbohlav, Ester Havlová, Josef Janoušek, Libuše Jarcovjáková, Karel Ješátko, Jaromír Komárek, Jan Kuděla, Ivan Minář, Miroslav Mirvald, Jindřich Panáček, Miroslav Pešan, Jaromír Svoboda, Oldřich Škácha, Stanislav Tereba, Jaroslav Trousil, Jiří Všetečka, Archiv Ester Krumbachové, Archiv Elisabeth Wennberg, Archiv Ruth Noack, Archiv Ivo Pospíšila, Státní fond kinematografie, Národní filmový archiv, Fotografický fond Institutu umění – Divadelního ústavu, Profimedia
    Grafický design: Daniela & Linda Dostálkovy
    Sazba a post-produkce: Tereza Boturová, Sonni Scheuringer
    Obálka: Daniela & Linda Dostálkovy, Misobricks, 2021
    Tisk: Tiskárna Helbich, a.s.
    Poděkování: Ivo Paik in memoriam & Jarmila Košnářová, Jan Krumbach, Helena Albertová, Tereza Brdečková, Michal Činátl, Karel Drbohlav, Roxana Drobilová, Ester Havlová, Šárka Hejnová, Hana Koppová & Dagmar Mottlová, Tereza & Štěpán Kučerovi, Ivan Minář, Ilona Pešanová, Šárka Podlipná, Ivo Pospíšil, Ida Tausch, Dana Zeminová, Fotografický fond Institutu umění – Divadelního ústavu

    Kniha vznikla ve spolupráci Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a Are | are-events.org a za podpory Grantové agentury ČR (18-22139S), Státního fondu kinematografie, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury ČR, Nadace Agosto Foundation a Akademické grantové soutěže UMPRUM.

    Vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a Are | are-events.org v Praze v roce 2021
    Vydání první
    www.umprum.cz
    www.are-events.org
    ISBN: 978-80-88308-46-1


    Muriel

    Režie → Alain Resnais / hudba: Hans Werner Henze
    Původní název → Muriel ou Le temps d’un retour
    Francie 1962 / CZT / 116 min. / DCP
    Hrají → Delphine Seyrigová, Jean-Pierre Kérien, Jean-Baptiste Thierrée, Jean Dasté

    Resnaisův nejlepší film, zároveň ale i po šedesáti letech divácky stále zdaleka nejnáročnější. Titulní hrdinku v něm neuvidíme; alžírská dívka umučená francouzskými okupanty tu žije ve vzpomínkách Bernarda, mladíka, který sice nebyl hlavním strůjcem válečného zločinu, ale ani mu nezabránil. Nyní je zpět ve Francii, v Boulogne-sur-mer, ve městě, které ztratilo svůj střed a stabilitu – jako lidé, kteří v něm žijí. Hlavní postava filmu, Helena (Delphine Seyrigová), Bernardova nevlastní matka, chce po letech znovu vidět muže, který byl její první velkou láskou, než je rozdělila světová válka, a napíše mu dopis. S Alfonsem do děje vstoupí elegantní postarší baron Prášil, bez špetky studu trousící moudra o ztracené koloniální říši, převzatá navíc z druhé ruky. Brzy se falešný klid Helenina života zhroutí a výčitkami pronásledovaný Bernard se odhodlá k radikálnímu řešení.
    Jako u každého esteticky převratného díla přináší i první setkání s Muriel něco na způsob vstupní prohlídky mimořádně komplexní stavby, jejíž zákoutí je pak třeba prozkoumávat při dalších a dalších viděních, aniž by byla naděje, že nás ta opojná námaha někdy dovede k „cíli“. Filozofických děl podobně odvážných i z hlediska formy bychom našli jen velmi málo v průběhu celých dějin evropského filmu.

  • Út 12/04

    Jen si tak trochu písknout

    Režie → Karel Smyczek
    ČSR 1980 / 79 min. / 35 mm
    Hrají → Michal Suchánek, Daniel Šedivák, Libuše Heczková

    ARAS uvádí:

    projekce za účasti režiséra

    Po svém úspěšném debutu Housata (1979), líčícím trable dívek z učňáku, nabídl režisér Karel Smyczek divákům problémy dvou třináctiletých pražských kluků. Při práci na snímku Jen si tak trochu písknout (1980) se poprvé sešel se scenáristy Ivem Pelantem a Radkem Johnem, s nimiž v osmdesátých letech spolupracoval i na snímcích Jako zajíci (1981) a Sněženky a machři (1982). Na sociálním dramatu Proč? (1987) pak Smyczek pokračoval ve spolupráci se samotným Johnem, jehož novinářská profese se významně podílela na autentičnosti zmiňovaných titulů, opírajících se o mladistvé hrdiny. Také příběh Pavla Voříška a Petra Moravce (vycházející z některých motivů románu Džínový svět) líčí osudy dospívajících protagonistů, umístěné do širšího sociologického kontextu. Kluci si hledají zábavu mimo nabízené školní aktivity a když při prohlídce starého kostela narazí na varhanní píšťaly, rozhodnou se založit třídní orchestr. Koncertování však zarazí policie pátrající po ukradených píšťalách. Pokrytectví a prospěchářská lež, do kterých však dospělí zatahují své děti, se stalo tématem vyprávění, ve kterém autoři vytvářejí mozaiku humorným i dramatických příhod.


    Kelek

    Režie → Werner Nekes
    Původní název → Kelek
    Německo 1968 / 60 min. / 16 mm / němý film

    „Dosud byly filmy jenom na dívání. Ačkoli kontemplativní kinematografie uvolnila postoj diváků pomocí filmů v jednom dlouhém záběru, neexistoval přesto ještě film, jemuž by šlo výlučně o vidění. Nekesovy vlastní dřívější filmy, třeba Gutrug nebo Muhkuh, nebo Mommartzova Železnice byly ještě příliš fascinovány samy sebou, než aby mohly ukázat, kam směřují: k identifikaci filmového tvůrce s voyeurskou pozicí diváka.
    Kelek není experiment. Kelek je výsledek. Thatʼs movie.
    Kelek je jednolitý film. Už nelze říci "na tomto jednom místě" nebo "v téhle scéně". Kelek je film pohybující se výlučně v jedné rovině, v rovině vidění.
    Kelek je neuvěřitelně fyzická záležitost.“
    Wim Wenders (23 let, únor 1969, v časopise Filmkritik)

    Kelek netematizuje subjektivní perspektivu filmaře, nýbrž běžný postoj diváka v kině. Nejdřív se zdá, že jde o abstraktní film beze smyslu. Vidíme chůzi parkem, která končí postáváním u křoví. Připomíná se dramaturgie dobrodružného filmu, vzniká napětí, ale nic se neděje. Pak nekonečně dlouhý pohled skrze mříž (turecké slovo kelek znamená vor, mříž) sklepního bytu. My sami, diváci, voyeři, sedíme ve sklepě, za mříží našich návyků při sledování filmů, našich obvyklých očekávání. Konečně kolem mříže někdo prochází, mění se i záběr: Shora zabírané ženské nohy při chůzi nebo jízdě na kole. Občas noha rozevře vlnící se linii kabátu nebo pláště, někdy se mezi nohy dostane záhyb látky. Pohled na ulici je pomalu osvícen a světlo se zase vytrácí, díky optickému klamu se budovy, mezi nimiž prosvítá část oblohy, přibližují a vzdalují. Konečně samotný pohlavní akt, připravený předchozími scénami, v negativu, ale ještě ve vší žádoucí zřetelnosti. Jestliže předtím bylo v kině hlučno, spousta lidí halekala a vybíjela si svůj hněv různým pokřikováním, nyní je ticho: Film je o divácích a o jejich chování. Nekes nahrává zvuk při promítání v sále na kazetu a vyhodnotí jeho užití pro další filmy.

    Sexuální scéna se opakovaně střídá s různě zřetelnými záběry ulice, do které vjíždějí auta. Mezitím opět mříž, nyní natočená kamerou, která kmitá sem a tam: Chceme (a máme!) se dostat z vězení svých chybných reakcí a závěrů, musíme se osvobodit od omezení kinematografie, na niž jsme zvyklí. Na konci je velmi dlouhý, nehybný záběr na ulici, ve kterém nyní vidíme mříž shora. Lidé chodí, auta jezdí, děti si hrají a pózují před kamerou – po katarzi klidný, prostý pohled na normální ulici.
    Filmu může někdo vytknout, že je příliš odtažitý, příliš esoterický. Jeho složitost spočívá v jeho jednoduchosti. Kdo má čas dívat se na obrazy, aniž by hledal jejich smysl, na obrazy, které vůbec nic neznamenají, kdo přistoupí na utrpení prostého dívání se, objevování krásy ve zcela běžných, každodenních pohybech? Z takových filmů se může poučit každý, zlovolní diváci kin i mladí filmaři. Jenže ti právě nechtějí. V Mannheimu bučeli, pokud už dřív neodešli z kina.“
    Wolf Donner (Gehacktes, Die Zeit, 17. 10. 1969)


    Wim Wenders (nar. 1945)
    filmař, stěžejní díla: V běhu času (1975), Nebe nad Berlínem (1986)

    Wolf Donner (1939–1994)
    filmový kritik, v druhé polovině 70. let umělecký ředitel Berlinale

  • St 13/04

    Žiji pro tebe

    Režie → Wilhelm Dieterle
    Původní název → Ich lebe für Dich
    Německo 1928 / CZT / 89 min. / 35 mm
    Hrají → Wilhelm Dieterle, Lien Deyersová, Olaf Fönss

    projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

    Snímek Žiji pro tebe se do „holandského ročníku“ Cinefestu 2020 dostal jako jeden z dokladů, jak mohly nizozemské herecké talenty zazářit díky účasti v komerčně nepoměrně silnější kinematografii německé. Rodačce z Amsterdamu s uměleckým jménem Lien Deyersová bylo sotva osmnáct, když ji objevil Fritz Lang a obsadil ji do svého brilantního opusu z roku 1927 Vyzvědači. Na počátku zvukové éry ji do dvou svých německých snímků angažuje Max Ophüls; Karel Lamač s ní pak natočí filmy Karneval a láska (1934) a Miluji všechny ženy (1935).

    Ze sbírek Národního filmového archivu představujeme nyní v Ponrepu poprvé němý snímek Žiji pro tebe, odehrávající se ve švýcarském horském sanatoriu, v němž nikdo jiný než naše vitální mladá blondýnka nedokáže rozehřát zamrzlé srdce jednoho suicidálního mizantropa. Toho si zahrál Wilhelm Dieterle, jehož na plátně Ponrepa vídáme nejčastěji v Murnauově Faustovi, kde představoval Markétčina bratra. V Žiji pro tebe byl ovšem už zároveň i režisérem; více se proslaví až po odchodu do Hollywoodu, zejména životopisnými filmy jako Případ kapitána Dreyfuse (1937).


    Miluji tě, miluji tě

    Režie → Alain Resnais
    Původní název → Je t’aime, je t’aime
    Francie 1968 / CZT / 91 min. / DCP
    Hrají → v hlavních rolích: Claude Rich, Olga Georges-Picotová / v epizodních rolích: Alain Robbe-Grillet, Jean-Louis Richard, Jacques Doniol-Valcroze

    Říci větu „miluji tě“ dvakrát po sobě znamená propůjčit jí mimořádnou naléhavost. Pokud je to ovšem opakování vědomé. Pokud to není nedobrovolné zadrhnutí, zakoktání. Pak by ovšem diváka čekalo velké překvapení, „žánr“, s nímž nepočítal.

    Vědci vyvinuli stroj času, díky němuž bude člověk schopen vrátit se do jedné minuty svého minulého života. Claude, který se nedávno neúspěšně pokusil o sebevraždu, souhlasí, že pokus podstoupí. Pokus nevyjde, stroj stávkuje, Claude zůstává v dané minutě „chycen“ a žádný z pokusů o posun dopředu, nazpátek či „ven“ nejenže se nezdaří, ale rozbité střepy Claudovy minulosti se neskládají v žádný celek, který by dával aspoň trochu smysl. Tragicky milovaná žena zůstává zvláštně nedefinovatelná, celá láska je jaksi nesmyslná… jenže taková je láska přece vždycky, bohužel... Ano, Miluji tě, miluji tě není optimistický film, byť je v něm mnoho příležitostí k pousmání i k hlasitému smíchu; humor pak už z Resnaisovy tvorby nikdy nevymizí. Víc než dvacet let „skrytý“ snímek s původní hudbou největšího polského skladatele dvacátého století Krzysztofa Pendereckého byl na začátku našeho století restaurován, ohlas na festivalu v Cannes byl mimořádný. U nás byl film brzy nato uveden na Febiofestu, přesto je v Česku mezi klasickými mistrovskými díly Alaina Resnaise dodnes asi nejméně známou položkou. V Ponrepu ji uvádíme dvakrát, dvakrát, a v tomto případě je to vědomé. Velmi.

  • Čt 14/04

    Drive My Car

    Režie → Rjúsuke Hamaguči
    Původní název → Doraibu mai kâ
    Japonsko 2021 / CZT / 179 min. / DCP
    Hrají → Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima

    Filmová adaptace povídky Harukiho Murakamiho se stala celosvětovou senzací. Získala řadu ocenění, včetně ceny za nejlepší scénář v Cannes, Zlatého glóbu a čtyř nominací na Oscara, mimo jiné i za nejlepší film a režii. Júsuke Kafuku je slavný divadelní herec a režisér, který se vyžívá v řízení svého červeného Saabu 900. Během angažmá na festivalu v Hirošimě musí tuto radost nedobrovolně přenechat mladé málomluvné řidičce Misaki. Oba během jízd na zkoušky nečekaně zjistí, že je spojuje nejen záliba v řízení. Společně naleznou způsob, jak se vyrovnat se svými traumaty a pocity viny, a jít dál.

  • Ne 17/04

    Velikonoční odpoledne v Ponrepu

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo animovaných filmů / 35 mm / lektorský úvod / 3+

    Velikonoční úklid
    režie: Wacław Fedak
    Polsko 1977 / český dabing / 8 min.

    Rek a nemocné kuřátko
    režie: Lechosław Marszałek
    Polsko 1979 / 10 min.

    Stařík a kohout
    režie: Cezar Oršanskij
    SSSR 1984 / český dabing / 9 min.

    Bolek a Lolek na vsi
    režie: Zdzisław Kudła
    Polsko 1974 / 9 min.

    Devět kuřátek
    režie: Hermína Týrlová
    ČSR 1952 / 9 min.

    Až budete mít obarvená vajíčka, svázané pomlázky a vše bude připravené na pondělní koledu, přijďte strávit velikonoční odpoledne s animovanými hrdiny v Ponrepu. Kocourkovi Filemonovi pomůžete velkým jarním úklidem, společně s Rekem uzdravíte nemocné kuřátko a poté si s Bolkem a Lolkem odpočinete na venkově. O Velikonocích ve filmech si s vámi popovídá i lektor během úvodu, jenž bude projekci předcházet.

  • 16. týden
  • Út 19/04

    Přinutím vás žít

    Režie → Serge Korber
    Původní název → Je vous ferai aimer la vie
    Francie 1979 / český dabing / 91 min. / 35 mm
    Hrají → Marie Duboisová, Julien Guiomar, Jean-Claude Massoulier

    Filmové drama je pokusem o psychologickou studii ženy, jejíž syn zemřel následkem dopravní nehody. Stárnoucí lékař, který se snažil složitou operací chlapce zachránit, má s touto ženou hluboký soucit, přerůstající postupem doby v silný citový vztah.


    Stavisky

    Režie → Alain Resnais
    Původní název → Stavisky...
    Francie – Itálie 1974 / CZT / 120 min. / DCP
    Hrají → Jean-Paul Belmondo, Charles Boyer, Anny Dupereyová, François Périer, Michael Lonsdale, Gérard Depardieu

    Lev Trockij a Alexander Stavisky – dva židovské osudy v labyrintu vysoké politiky Francie třicátých let, nad níž se stahují mračna hitlerismu, stalinismu, antisemitismu. Od filmu s takovým námětem se dalo očekávat všechno možné, sotva ale intelektuální dobrodružství tak opojné, jaké nakonec nabídl Resnais ve svém Biarritz Bonheur. Proč filmař nikdy nepřistoupil na název filmu, který mu vnutili producenti a vždycky zmiňoval jen ten svůj? Biarritz Bonheur… ten název okamžitě evokuje slast a přepych. O příchuť hořkosti, zloby a zármutku se „velké dějiny“ už postarají. Přesto: meziválečnou Evropu, odsouzenou k zániku, nikdy nikdo nezpodobnil s takovou láskou, jako Resnais, a životem překypujícího podvodníka, připraveného všechno vyhrát i všechno prohrát (samozřejmě i sebe sama) nemohl zahrát nikdo líp než Belmondo. Sekundují mu Boyer, Lonsdale, Périer, Depardieu. Tajuplnou eleganci Resnaisova vidění světa tlumočil Stephen Sondheim skvěle do řeči hudby, která posluchače do zrádného biarritzského štěstí přenese už při úvodních titulcích. Lev Trockij vstoupil poprvé na exilovou půdu 24. července roku 1933. Tady začíná Resnaisova prazvláštní kronika. Působí jako věrohodná historická rekonstrukce, zároveň ale i jako sen. Alexander Stavisky, pohádková bytost z nevinného, vražedného století.

  • St 20/04

    Emil Jannings a boj o trůny / Petr Veliký + Danton

    / projekce s živým hudebním doprovodem Karla Louly

    Petr Veliký / Peter der Grosse
    režie: Dimitri Buchowetzki
    hrají: Emil Jannings, Fritz Kortner, Bernhard Goetzke, Dagny Servaesová, Walter Janssen
    Německo 1922 / 52 min. / 35 mm / torzo

    Komu ideálně svěřovat role obávaných, živočišně panovačných vladařů, králů, carů? V němé éře zněla nejčastější odpověď: Emilu Janningsovi! Diváci v Evropě i v Americe ho už díky Ernstu Lubitschovi zažili jako anglického krále Jindřicha osmého i jako francouzského krále Ludvíka patnáctého (ve filmech Anna Boleynová a Madame Dubarry); v roce 1922 se pak německý mim převtělil do ruského cara Petra Velikého. Snímek se soustředí na krvavé peripetie carova vztahu k jeho nejstaršímu synovi Alexejovi. Další uhrančivý herecký velikán němé éry, Fritz Kortner, ztvárnil roli patriarchy Adriana.


    Danton / Danton
    režie: Dimitri Buchowetzki
    hrají: Emil Jannings, Werner Krauss, Eduard von Winterstein
    Německo 1921 / 60 min. / 35 mm

    A ještě jedna věhlasná dějinná figura ztvárněná Emilem Janningsem, tentokrát nikoli absolutistický monarcha, ale absolutní antimonarchista: Danton. Protihráčem na život a na smrt je mu Robespierre – v patřičně démonickém pojetí Wernera Krausse.


    La Pointe Courte

    Režie → Agnès Vardová
    Původní název → La Pointe Courte
    Francie 1954 / CZT / 73 min. / 35 mm
    Hrají → Philippe Noiret, Sylvia Monfortová
    Cyklus → Resnais memorial

    + krátký film
    Listopad v Paříži
    režie: Franҫois Reichenbach
    střih: Alain Resnais
    mluví: Michel Bouquet
    Francie 1956 / 9 min. / 35 mm


    „Museli bychom se vrátit až ke Krvi básníka, abychom našli film koncipovaný stejně svobodně jako nekomerčně. Časy, v nichž mohl Jean Cocteau těžit z velkorysého mecenášství, jsou ale pryč. Patří-li La Pointe Courte k avantgardě, pak ne v tradičním smyslu surrealistického ovlivnění nebo způsobu vyprávění. To je zde velmi prosté. Muž a žena stojí před troskami čtyřletého společného vztahu. Muž tráví dovolenou ve své rodném místě, rybářské vesnici La Pointe Courte. Žena ho následuje, před neodvratnou, definitivní rozlukou. Dvojice se prochází, sní o minulosti a konfrontuje se s pocity na nejisté cestě k sobě a ke své pravdě. A během celé té doby žije vedle nich vesnice svým životem – ve smíru a v tajemné lhostejnosti. Člověku se nevyhnutelně vybaví Rosselliniho Cesta po Itálii (kterou Agnès Vardová mimochodem při natáčení neznala a tedy ani nekopírovala) se srovnatelným kontrapunktem mezi city protagonistů a geografickým a lidským prostředím. Tato spřízněnost je komplimentem pro první film, stejně jako pro druhý. Pojetím a technikou se Vardová přesto liší. Je to v prvé řadě film ženy, tak jako existuje i ženská literatura. V kinematografii je to událost.“
    André Bazin (1956)


    ONLINE Ponrepo: Ten, kdo si mě koupí, nikdy neprohloupí! Cinema Ponrepo online: Quem me comprar, nunca falhará!

    22:30 CET (18:30 BRT, 17:30 AMT)

    Konference dostupná prostřednictvím odkazu / Conferência disponível a partir do link: https://us02web.zoom.us/j/83552225053

    Pásmo krátkých hraných propagačních filmů firmy Baťa ze 30. a 40. let minulého století s portugalskými titulky.

    Uma série de curtas-metragens promocionais da empresa Bata filmadas durante as décadas de 1930 e 1940 com legendas em português.


    Národní filmový archiv připravil (nejen) pro brazilské krajany a portugalsky mluvící zájemce o český film pásmo krátkých hraných propagačních filmů firmy Baťa ze 30. a 40. let minulého století. Program proběhne prostřednictvím platformy Zoom. Úvodní filmově-historická přednáška bude tlumočena z češtiny do portugalštiny. Všechny promítané filmy jsou opatřeny portugalskými titulky.

    Národní filmový archiv, Prague preparou para compatriotas no Brasil e todos os lusofalantes interessados no cinema tcheco uma série de curtas-metragens promocionais da empresa Bata, dos anos 1930 e 1940. O programa será realizado através da plataforma Zoom. A palaestra de abertura sobre a breve história do cinema tcheco será interpretada de tcheco para portugês. Todos os filmes exibidos são legendados em português.

  • Čt 21/04

    Paříž 1900

    Režie → Nicole Védrèsová / rešerše a výběr filmů: Alain Resnais
    Původní název → Paris 1900
    Francie 1947 / 73 min. / 35 mm

    Dokumentární film přibližující život Paříže a jejích obyvatel v období La Belle Epoque, tedy v letech 1900 až 1914. Počínaje pařížskou výstavou v roce 1900 film zachycuje kulturní, technologické a společenské změny od mírových časů až po předzvěsti války, která na dlouhá léta rozvrátí Francii i Evropu.




    Ještě jste nic neviděli

    Režie → Alain Resnais
    Původní název → Vous n’avez encore rien vu
    Francie 2012 / CZT / 115 min. / DCP
    Hrají → Sabine Azémaová, Pierre Arditi, Michel Piccoli, Mathieu Amalric, Anne Consignyová, Lambert Wilson

    Orfeus a Euridika – snad každý druhý film Alaina Resnaise vychází z tohoto archetypálního mýtu. Někdo se vydává do Hirošimy, do Marienbadu, do říše mrtvých s marnou nadějí, že odtud vysvobodí svou lásku. Pod svými skutečnými jmény se oba milenci u Resnaise setkali poprvé až na prahu umělcovy vlastní smrti, v předposledním opusu s názvem, který neslibuje jen tak něco. Ještě jste nic neviděli je nejzávažnější dílo Resnaisova pozdního období, myšlenkově i stylisticky neuvěřitelně bohatý film, plný troufalých formálních vynálezů, emocí i kruté komiky. Scenáristé Laurent Herbiet a Alain Resnais (pod pseudonymem Alex Réval) si jako východisko vybrali Euridiku Jeana Anouilha (1941). Z další dramatikovy hry Drahý Antoine převzali motiv divadelníka, který sezve své přátele do odlehlého domu, kde budou při čtení jeho závěti konfrontováni se vzpomínkami, s naučenými replikami. Dorazí sem velká část Resnaisova stálého hereckého ensemblu, ale také Michel Piccoli nebo Mathieu Amalric, jemuž tentokrát připadne personifikace Smrti. Před diváky, jimiž jsme nejen my, ale i herci na plátně, předstoupí hned několik Orfeů, několik Euridik. Všechno se opakuje a nikdy není nic stejné. Resnais pur. Život pur. When I was 17, it was a very good year. When I was 21, it was a very good year, when I was 35 (a tak dále), it was a very good year, tvrdí v závěru hlas Franka Sinatry. Kdo by byl tak hloupý, aby mu to vyvracel?

  • Pá 22/04

    Na stromě

    Režie → Serge Korber
    Původní název → Sur un arbre perché
    Francie – Itálie 1971 / CZT / 84 min. / 35 mm
    Hrají → Geraldine Chaplinová, Louis de Funès, Olivier de Funés

    Děj francouzské komedie Na stromě se odehrává v průběhu několika dnů v koruně velké pinie, rostoucí na pokraji pobřežních útesů, v jejíchž větvích uvízne havarovaný vůz. V něm sedí průmyslník Henri Roubier (Louis de Funès), významný stavitel dálnic, mladý stopař (Olivier de Funés) a atraktivní dáma se psem (Geraldine Chaplinová), která využila nepřítomnosti svého manžela a vyrazila si do kasina v San Remu. Její vůz měl však osudovou poruchu. Při noční jízdě, značně podrážděný Roubier dostal smyk a vůz se v prudké zatáčce zřítil z útesu. Auto i se svými náhodnými pasažéry se ocitlo v koruně stromu rostoucího přímo nad propastí. Porušení rovnováhy znamená pro všechny pád do moře.


    Není zla mezi námi

    Režie → Mohammad Rasoulof
    Původní název → Sheytan vojud nakrad
    Írán – Německo – ČR 2020 / CZT / 145 min. / DCP
    Hrají → Baran Rasoulof, Mahtab Servati, Seddighimehr Mohammad

    Berlinale 2020 – Zlatý medvěd za nejlepší film

    Čtyři muži jsou postaveni před nepředstavitelnou, ale jednoduchou volbu. Ať se rozhodnou jakkoliv, přímo nebo nepřímo to naruší je samotné, jejich vztahy a celý jejich život.
    „Film jako by byl utkán podle vzoru Sartrovy novely Zeď, s jejím černohumorným vyústěním. Název filmu pochopíme, jakmile si větu o tom, že ďábel neexistuje, doplníme sartrovským: peklo, to jsou ti druzí. Je tady a teď. Je se mnou i ve mně.“
    Jean-Marie Samocki

  • So 23/04

    Ztracené iluze

    Režie → Xavier Giannoli
    Původní název → Illusions perdues
    Francie 2021 / CZT / 150 min. / DCP
    Hrají → Benjamin Voisin, Cécile de France, Gérard Depardieu, Xavier Dolan

    César 2021 za nejlepší film roku

    Nová adaptace jednoho z největších literárních děl realismu 19. století, proslulého románu Honoré de Balzaka (1837) z cyklu Lidská komedie, čítajícího celkem zhruba 90 svazků. Ve vedlejších rolích se objeví například Gérard Depardieu, loni zesnulý vynikající francouzský režisér a herec Jean-François Stévenin, ale také kanadský režisér Xavier Dolan.

  • Ne 24/04

    Mazel a tajemství lesa

    Režie → Petr Oukropec
    ČR – Slovensko – Německo 2021 / 82 min. / DCP / 6+
    Hrají → Sebastian Pöthe, Josefína Krycnerová, Tobiáš Rímský, Václav Hubka, Kristýna Boková, Ester Geislerová
    Cyklus → Ponrepo dětem

    projekce za účasti tvůrců

    Snímek Mazel a tajemství lesa zavádí diváky do magického světa lesních bytostí. Příběh se odehrává na skautském táboře, kde hlavní hrdina Martin spolu s dalšími dětmi žije celé tři týdny jako divoch – spí v týpí, myje se v potoce, vaří jídla na ohni a baví se v lese kolem. Tentokrát však skauti přicházejí do tohoto lesa naposledy. Díky plánované těžbě lithia má totiž jejich divočina navždy zmizet. Před Martinem tak stojí nelehký úkol, který má lesu a jeho bytostem pomoct.


    Město na řece

    Režie → Viesturs Kairišs
    Lotyško – ČR - Litva 2022 / CZT / 118 min. / DCP
    Hrají → Davis Suharevskis, Brigita Cmuntová, Agnese Cīrule, Gundars Aboliňš, Juozas Budraitis

    Předválečné Lotyšsko. Naivní Ansis je malířem městských cedulí. Jeho řemeslo bude potřeba vždy – a tak jen neustále přemalovává znak města podle barev vládnoucí garnitury a přepisuje názvy ulic. Ze Svobodné ulice, na Stalinovu a nakonec Hitlerovu. Režimy se mění, ale duši mu nikdo nevezme. Jenomže Ansis se sám zmítá mezi dvěma ženami – Židovkou Zislou a Lotyškou Naigou… Oceněná tragikomedie o vítězství lidskosti.

  • 17. týden
  • Po 25/04

    Othello

    Režie → Dimitri Buchowetzki
    Původní název → Othello
    Německo 1922 / CZT / 82 min. / 35 mm / projekce s živým hudebním doprovodem Zdeňky Košnarové
    Hrají → Emil Jannings, Werner Krauss, Ica von Lenkeffyová, Lya de Puttiová

    Emil Jannings a Werner Krauss: dvě herecké bestie nebo – jak by řekli Francouzi – svatá monstra. Pokaždé, když se na plátně objevili společně (například v Dantonovi nebo v Murnauově Tartuffovi), byla to událost. Proti nalomenému, rozechvělému Janningsovi – Othellovi nastupuje do arény hyperagilní Jago, jehož intrikánství tlumočí Werner Krauss s mimickým a pohybovým uměním, jímž v němém snímku otřásá celým palácem stejně silně, jako to dělal Shakespearův Jago svými slovy. Pozorovatel z nejbystřejších, pětadvacetiletý recenzent René Clair, který se v roce 1923 sám stává filmařem, rád zapomene, že je vlastně nepřítelem adaptací: „Pohoršovat se nad volnými úpravami zápletky by znamenalo nechápat kinematografii. Tento film působí, jako by jeho tvůrce, prodchnut duchem textu, zavřel knihu a myslel výhradně v obrazech, jež v něm vyvolala.“


    Divoká tráva

    Režie → Alain Resnais
    Původní název → Les Herbes folles
    Francie 2009 / CZT / 94 min./ DCP
    Hrají → André Dussollier, Sabine Azémaová, Mathieu Amalric, Anne Consignyová, Emmanuelle Devosová

    Cannes 2009 – Zvláštní cena poroty
    Cahiers du cinéma 2009 – nejlepší film roku

    „…jako v Pravidlech hry tu jde o to, jak – v očekávání smrti – ze sebe všichni děláme šašky.“ Slova, jimiž François Truffaut kdysi uzavřel svůj text o Resnaisově Muriel, se stejně dobře, ne-li líp, hodí i pro – po všech stránkách brilantní – Divokou trávu. Už první obraz varuje: celý život kráčíme po zrádném povrchu, pod nímž ustavičně bují plevel. Nic z nás, solidních bytostí, někdy už ne tak docela mladých, neudělá idioty tak spolehlivě, jako láska. Pokud amour fou a s ní spojená totální ztráta soudnosti zrovna nepostihla nás, ale děje se postavám na plátně, je to úlevné, pokud ale těmi figurkami hýbá Alain Resnais, je to slast! Celoživotní vyznavač André Bretona a vůbec surrealismu tady odhazuje všechny bezpečnostní pásy a odstraňuje všechny záchranné sítě. Tohle nemůže dopadnout dobře. Ale ty opojné chvíle před dopadem, mon dieu, ty jsou k nezaplacení!

  • Út 26/04

    Režie: John Ford

    Režie → Peter Bogdanovich
    Původní název → Directed by John Ford
    USA 1971 / CZT / English friendly / 92 min. / 35 mm

    Peter Bogdanovich patří k nejslavnějším nadšencům filmu, z nichž se později stali filmoví tvůrci. Kromě činnosti filmového recenzenta pro časopis Esquire Bogdanovich také psal v průběhu šedesátých let pro Muzeum moderních umění monografie režisérů, jako byli Fritz Lang, Allan Dwan, Orson Welles či John Ford. Poté, co si u producenta Rogera Cormana vyzkoušel filmovou režii na laciném filmu Cíle (1967), dostal příležitost vytvořit střihový dokument o životním díle a tvorbě Johna Forda, jenž byl v roce 1971 vybrán jako oficiální příspěvek americké kinematografie na filmovém festivalu v Benátkách.


    Klam

    Režie → Arnaud Desplechin
    Původní název → Tromperie
    Francie 2021 / CZT / 103 min. / DCP
    Hrají → Denis Podalydès, Léa Seydouxová, Emmanuelle Devosová, Anouk Grinbergová

    Philip je slavný americký spisovatel žijící v Londýně. Jeho milenka za ním pravidelně chodí do kanceláře, která je jejich útočištěm. Zde se milují, hádají, potkávají… a celé hodiny si vyprávějí o ženách v Philipově životě, o sexu, antisemitismu, literatuře a věrnosti sobě samému.

  • St 27/04

    Piti Piti Pa

    Režie → Serge Korber
    Původní název → L’ homme orchestre
    Francie 1970 / český dabing / 74 min. / 35 mm
    Hrají → Louis de Funès, Noëlle Adam, Olivier de Funès, Daniel Bellus

    Dívčí taneční skupina pod vedením slavného manažera a choreografa Evanse (Louis de Funès) slaví úspěchy po celém světě. Dohlížet na tolik krasavic je pro něj nesnadný úkol. Musí totiž udržet nejen jejich profesionální kázeň, ale i morálku. Velké zděšení zavládne, když Evans ve svém pokoji, uprostřed úspěšného turné, nalezne nemluvně. Je třeba zachovat chladnou hlavu, klid před děvčaty a především zachránit svou autoritu.


    Muriel

    Režie → Alain Resnais / hudba: Hans Werner Henze
    Původní název → Muriel ou Le temps d’un retour
    Francie 1962 / CZT / 116 min. / DCP
    Hrají → Delphine Seyrigová, Jean-Pierre Kérien, Jean-Baptiste Thierrée, Jean Dasté

    Resnaisův nejlepší film, zároveň ale i po šedesáti letech divácky stále zdaleka nejnáročnější. Titulní hrdinku v něm neuvidíme; alžírská dívka umučená francouzskými okupanty tu žije ve vzpomínkách Bernarda, mladíka, který sice nebyl hlavním strůjcem válečného zločinu, ale ani mu nezabránil. Nyní je zpět ve Francii, v Boulogne-sur-mer, ve městě, které ztratilo svůj střed a stabilitu – jako lidé, kteří v něm žijí. Hlavní postava filmu, Helena (Delphine Seyrigová), Bernardova nevlastní matka, chce po letech znovu vidět muže, který byl její první velkou láskou, než je rozdělila světová válka, a napíše mu dopis. S Alfonsem do děje vstoupí elegantní postarší baron Prášil, bez špetky studu trousící moudra o ztracené koloniální říši, převzatá navíc z druhé ruky. Brzy se falešný klid Helenina života zhroutí a výčitkami pronásledovaný Bernard se odhodlá k radikálnímu řešení.
    Jako u každého esteticky převratného díla přináší i první setkání s Muriel něco na způsob vstupní prohlídky mimořádně komplexní stavby, jejíž zákoutí je pak třeba prozkoumávat při dalších a dalších viděních, aniž by byla naděje, že nás ta opojná námaha někdy dovede k „cíli“. Filozofických děl podobně odvážných i z hlediska formy bychom našli jen velmi málo v průběhu celých dějin evropského filmu.

  • Čt 28/04

    Kniha z kina v Ponrepu

    / vstup zdarma

    Od 17:00 do pozdních nočních hodin se uskuteční další ročník festivalu periferních nakladatelů Kniha z kina. Ve foyer a v kavárně se budou nabízet knihy, v kině proběhne doprovodný program.

    18.30 Lucie ROHANOVÁ: třinecký básník Karel Adamus
    19.00 Michal LAŠTOVIČKA & Milan MASÁK: Držte si klobouky, jedeme z kopce
    20.00 Jan ŠULC: Jan Zábrana, Havran
    21.00 Jan BURIAN / Polina KHATSENKA: Znění

  • Pá 29/04

    Nosoroh

    Režie → Oleh Sencov
    Původní název → Nosorih
    Ukrajina – Německo – Polsko 2021 / CZT / 101 min. / DCP
    Hrají → Serhij Filimonov, Oleksandr Rudynskyj, Oleg Skripka
    Cyklus → Febiofest 2022

    V průmyslovém městečku na Ukrajině 90. let žije mladík přezdívaný Nosoroh. Dřív byl agresivním delikventem, nyní se stal násilným zločincem. V postsovětské společnosti rychle stoupá v místním zločineckém gangu, jeho cesta se však neobejde bez krutých ztrát. Čím vyhrocenější je jeho život, tím silnější je jeho vnitřní morální konflikt. Dokáže se vykoupit, než bude pozdě? Komplexní ukázka temných stránek lidské povahy a syrový portrét muže, který se snaží žít s břemeny své minulosti.

    A young man nicknamed Rhino lives in an industrial town in the 1990s Ukraine. He used to be an aggressive delinquent, and now he’s a violent criminal. In the post-Soviet society, he rises quickly in the local criminal gang, but his journey is not without cruel losses. The tenser his life becomes, the stronger his inner moral conflict becomes. Can he redeem himself before it’s too late? A complex exploration of the darker side of human nature and a raw portrait of a man struggling to live with the burdens of his past.


    Atlantida

    Režie → Valentyn Vasjanovič
    Původní název → Atlantyda
    Ukrajina 2019 / CZT / 108 min. / DCP
    Hrají → Andrij Rymaruk, Ljudmyla Bileka, Vasyl Antonjak
    Cyklus → Febiofest 2022

    Bývalý voják Serhij trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Po sebevraždě bratra začíná pracovat pro dobrovolnickou organizaci, která exhumuje těla válečných obětí. Právě zde se seznámí s Káťou, jež do jeho života vnese nový náboj. Režisér Vasjanovyč nastiňuje dystopickou vizi světa, v níž Ukrajina vyhrála válku s Ruskem, opět vlastní území Krymu a Donbasu, ale musí na hranicích postavit zeď. Vše rámuje do šedavých statických obrazů, pracuje se sugestivním zvukem a pro dosažení maximální autenticity obsadil neherce.

    Veteran Serhiy suffers from post-traumatic stress disorder. After his brother takes his life, Serhiy starts working for a volunteer organization that exhumes the bodies of war victims. Here he meets Katya, who brings new energy into his life. Director Vasyanovych outlines a dystopian vision of a world in which Ukraine has won the war with Russia, once again owns the territory of Crimea and the Donbas but must build a wall on the border. He frames everything in greyed static images, works with suggestive sound and used non-actors to achieve maximum authenticity.

  • So 30/04

    Hráč

    Režie → Oleh Sencov
    Původní název → Gamer
    Ukrajina 2011 / CZT / 92 min. / DCP
    Hrají → Žanna Birjuk, Alexander Fedotov, Vladislav Žuk
    Cyklus → Febiofest 2022

    Jmenuje se sice Alex, ale všichni mu říkají přezdívkou Koss. Pod tímto jménem totiž vystupuje v komunitě počítačových gamerů, kde tráví většinu času, po přijetí do místního klubu začne dokonce hrát profesionálně. Svá rozhodnutí musí ospravedlnit nejen před nedůvěřivou rodinou, ale i před sebou samým. Celovečerní debut Oleha Sencova balancuje na hranici fikčního filmu a přesné dokumentární observace.

    His real name is Alex, but everyone calls him Koss. Using this name he engages in the computer gamer community, where he spends most of his time, and after joining his local club he even begins playing professionally. He must justify his decisions not only to his distrustful family but also to himself. Oleh Sentsov’s feature-length debut balances on the edge between fiction film and accurate documentary observation.


    Stíny zapomenutých předků

    Režie → Sergej Paradžanov
    Původní název → Tini zabutych predkiv
    SSSR – Ukrajina 1964 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Ivan Mykolajčuk, Larysa Kadočnikovová, Taťjana Bestajevová
    Cyklus → Febiofest 2022

    úvodní slovo: Tomáš Hála

    Nejslavnější ukrajinský film druhé poloviny dvacátého století, lyricko-etnografický mýtus z kraje Huculů na pomezí jihozápadní Ukrajiny a severního Rumunska o nešťastné lásce dvou milenců, pocházejících ze znepřátelených rodin. Kamera Jurije Iljenka sleduje dění buď očima hrdinů, nebo nestranným pohledem, při kterém však podléhá okouzlení nad huculským stylem života, zejména nad jeho sváteční podobou.