Program

02/2023 (Změnit)
  • 5. týden
  • St 01/02

    Tod Browning / Palčivá otázka

    Režie → Tod Browning
    Původní název → Outside the Law
    USA 1922 / CZT / 62 min. / 35 mm
    Hrají → Priscilla Deanová, Lon Chaney, Wheeler Oakman

    projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

    Po úvodní veselohře Hon na lišku s Haroldem Lloydem se obrátíme k tvorbě Toda Browninga (1890–1962), jehož přízračné dílo nepřestává fascinovat filmové historiky. A nejen je; filozof Gilles Deleuze mu věnoval významné pasáže ve svém pojednání o filmových krystalech-časech. Nejstarší z Browningových filmů, jehož kopie se dochovala v našem archivu, je drama Palčivá otázka, v hlavní roli s režisérem často obsazovanou Priscillou Deanovou. Po jejím boku se ve dvojroli objeví Lon Chaney, „muž tisíce tváří“, jehož herecké umění později zazáří nejsilněji právě pod Browningovou režií. V Palčivé otázce narušuje zákeřný Černý Mike (Chaney) klid nebohé Silky Moll (Deanová), jejíž otec, kdysi Chaneyův zločinný parťák, chtěl na radu konfuciánského mudrce z Chinatownu natrvalo opustit cestu Zla.


    Lásky jedné plavovlásky

    Režie → Miloš Forman
    ČSR 1965 / English friendly / 77 min. / DCP
    Hrají → Hana Brejchová, Vladimír Pucholt, Vladimír Menšík, Milada Ježková, Josef Šebánek
    Cyklus → Czech Sight

    digitálně restaurovaný film

    „Jednoho dne, bylo už po půlnoci, jsem jel autem domů, do Všehrdovy ulice za Národním divadlem, a najednou vidím, jak si to po mostě šine holka s kufrem (...) Zastavil jsem, dal se s ní do řeči (...) a pak už jsem rychle zjistil, že čeká na nejbližší vlak do Varnsdorfu v pět hodin ráno, že přijela v sobotu odpoledne za klukem, ale nenašla ho...“
    Na základě tohoto letmého setkání vznikl – za autorské spolupráce Jaroslava Papouška a Ivana Passera – Formanův snímek, jeden z těch českých filmů, které jsou v zahraničí dodnes nejčastěji uváděny a vydávány na DVD. Nezapomenutelné jsou především Pucholtovy rozhovory s jeho filmovými rodiči poté, co se v jejich domácnosti objeví dívka s kufrem, na niž si mladík pamatuje jen velmi matně.

    Director Miloš Forman made three major contributions to the Czechoslovak New Wave – Černý Petr (Black Peter) /1963/, Lásky jedné plavovlásky (Loves of a Blonde) and the tragicomedy Hoří, má panenko (Firemen’s Ball) /1967/. With screenwriting input from tried and tested collaborators – Ivan Passer and Jaroslav Papoušek – Forman built on his own chance meeting with a girl from Varnsdorf searching for her lover at a false address in Prague. Loves of a Blonde won wide acknowledgment abroad, where it was markedly more successful than Forman’s other Czech pictures thanks to its palatable love plot. The New Wave gem opened the 1966 New York Film Festival and earned Oscar and Golden Globe nominations for Best Foreign Language Film. In 2000 the UK film magazine Empire ranked it among the 100 greatest foreign-language films ever.

  • Čt 02/02

    Gepard

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Il gattopardo
    Itálie – Francie 1962 / ORIG. / CZT / 173 min. / 35 mm
    Hrají → Burt Lancaster, Alain Delon, Claudia Cardinaleová, Serge Reggiani, Pierre Clémenti, Paolo Stoppa, Rina Morelliová, Terence Hill (alias Mario Girotti)
    Cyklus → milníky

    V barvách slunce a krve Visconti líčí, co znamenaly bouřlivé události let 1860–1861 pro sicilský rod Salinů, který měl v erbu obraz geparda.

    „Šlechtictví, závazek k minulosti a k oněm výlučným vzpomínkám jeho vrstvy jsou Salinovou pravou mírou, s níž umí měřit život. Názorně, fyzicky s ní přeměřuje – krokuje v rozhodné chůzi prostor svého paláce v Donnafugatě. Dokáže být ještě svému domu hybatelem, středem, byť se stále žalostnějším vědomím, že jeho svět se propadá do záhuby. Ale to nezeslabuje, spíš posiluje pýchu jeho kroků – jeho vnitřní míry. (...) Salinovou mírou jsou šlechtičtí předci, oni jižní, sicilští, z řeckého dávnověku se rýsující řečtí bozi ze stěn fresky v jeho paláci – v čele s mořským bohem Poseidonem.“
    Jiří Cieslar

  • Pá 03/02

    Povídka o policajtovi

    Režie → Jacques Deray
    Původní název → Flic Story
    Francie – Itálie 1975 / ORIG. / CZT / 103 min. / 35 mm
    Hrají → Alain Delon, Jean-Louis Trintignant, Renato Salvatori

    „Jacques Deray byl režisérem, kterého jsem nejlépe znal a s nímž jsem si nejlépe rozumněl,“ říká Alain Delon. Bilancí této spolupráce je celkem osm titulů, k nimž vedle Bazénu a obou Borsalinů patří i Povídka o policajtovi, kde se v roli Delonova protivníka objevil Jean-Louis Trintignant. Delon hraje inspektora Borniche, podle jehož vzpomínek film vznikl. Na vzniku snímku se podílel i bratr Emila Buissona, už za okupace proslulého bandity a lupiče, jenž byl po dopadení odsouzen na celoživotní nucené práce a po útěku z psychiatrické léčebny v roce 1947 se za několik měsíců na svobodě dopustil řady loupeží a spáchal téměř deset vražd. V roce 1956 byl popraven. Inspektorovo pronikání do zločincova nitra tvoří hodnověrnou psychologickou páteř filmu.


    Zabíječ ovcí

    Režie → Charles Burnett
    Původní název → Killer of Sheep
    USA 1978 / ORIG. / CZT / 80 min. / 35 mm
    Hrají → Henry G. Sanders, Kaycee Mooreová, Charles Bracy
    Cyklus → milníky

    Zabíječ ovcí je diplomovou prací Charlese Burnetta na kalifornské univerzitě v Los Angeles. Na filmu natočeném na černobílý materiál a formát 16mm, s rozpočtem menším než 10 000 dolarů, je kromě režie podepsán též jako scenárista, kameraman, střihač a producent. Film natáčel v černošském prostředí Watts s málo známými herci a neherci. Kromě scén z prostředí, kde vyrůstal, v něm chtěl rovněž zachytit historii černošské hudby. Zápletku filmu jeden kritik výstižně charakterizoval jako „soubor stručných portrétních obrazů, které jsou tak volně spojeny, že se občas zdá, že se díváte na nenarativní film“.
    Během dalších desítek let byl film obtížně dostupný, převážně na ohrané 16mm kopii, o čemž svědčí slogan, že o filmu více lidí psalo, než jej mohlo vidět. Nicméně roku 1981 získal Cenu FIPRESCI na Fóru nového filmu festivalu Berlinale. Teprve po třiceti letech se podařilo tuto „ztracenou klasiku“ zachránit, shromáždit prostředky na restauraci filmu a zejména práva na původně zamýšlený soundtrack (150 000 dolarů). Přitom jde o písně takových osobností jako Etta James, Dinah Washington, Paul Robeson, Louis Armstrong, skladby Gershwina a Rachmaninova.
    Pověst filmu v akademických a kritických kruzích s lety rostla. Je srovnáván s díly neorealistů (De Sica a Rossellini) pro dokumentární estetiku a volbu neprofesionálních představitelů, sám Burnett se zase odvolává na díla Basila Wrighta a Jeana Renoira. Citován je také Satjádžit Ráj, ale i Jasudžiro Ozu (silný smysl pro kompozici), Stanley Kubrick (juxtaposice populární hudby s obrazy), John Cassavetes (přirozený projev amatérských herců), Robert Altman a další. Národní společnost filmových kritiků film zvolila mezi 100 zásadních děl všech dob a také byl vybrán do prvních padesáti filmů uložených v Národním filmovém registru Kongresové knihovny pro jejich historický význam.

  • So 04/02

    Terasa

    Režie → Ettore Scola
    Původní název → La Terrazza
    Itálie – Francie 1980 / ORIG. / CZT / 150 min. / 35 mm
    Hrají → Ugo Tognazzi, Vittorio Gassman, Marcello Mastroianni, Jean-Louis Trintignant, Stefania Sandrelliová, Carla Gravinaová, Ombretta Colliová, Francesco Maselli, Ugo Gregoretti, Marie Trintignantová

    Cannes 1980 – Cena za nejlepší scénář

    V Ettore Scolovi nalezl italský film svého Čechova, soudili kritikové po premiéře Terasy, trpké bilance debaklu italské intelektuální elity konce sedmdesátých let. Na terase jednoho římského domu se pravidelně schází skupina někdejších přátel z mládí – dnes padesátníků na vrcholu svých kariér a/nebo na morálním dně svých životů. Skvěle obsazený film nabídne i sžíravé načrtnutí poměrů panujících v tehdejší italské kinematografii manévrující mezi nenáročnými komediemi, exploatací sexu a pseudouměním pro snoby.

  • Ne 05/02

    Budulínkova dobrodružství

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / celkem 42 min. / HD / 3+

    Budulínek a lištičky / r. Václav Zykmund – Anna Veselá
    ČSR 1949 / 12 min.

    Mlsný Budulínek / r. Václav Zykmund – Anna Veselá
    ČSR 1950 / 12 min.

    Budulínek a zlý ptáčník / r. Václav Zykmund – Anna Veselá
    ČSR 1950 / 20 min.

    Znáte pohádku o chlapci Budulínkovi, kterého ukradla liška? Jestli ne, pak během naší projekce zjistíte, kdo to byl a jaké příhody se mu udály. Všechny loutkové pohádky o Budulínkovi, které jsou u nás zatím málo známé, natočil český výtvarník, fotograf Václav Zykmund společně se svojí ženou Annou Veselou v animovaném studiu v Brně. Po projekci se podíváte do promítací kabiny, kde si budete moct prohlédnout staré filmové materiály a zjistit, jak funguje promítačka.


    Ten sportovní život

    Režie → Lindsay Anderson
    Původní název → This Sporting Life
    Velká Británie 1963 / ORIG. / CZT / 137 min. / 35 mm
    Hrají → Richard Harris, Rachel Robertsová, Alan Badel, William Hartnell

    Lindsay Anderson o svém filmu říká: „Můj film není o sportu. Ani ho nelze klasifikovat jako příběh z dělnického prostředí. Vlastně bych ho nepovažoval ani za film, který vypráví příběh. Je to spíše studie jednoho člověka. Muže s mimořádnou silou a agresivitou povahovou i fyzickou, který přitom má vrozenou velkou citlivost a potřebu být milován. To si ovšem zpočátku neuvědomuje. Jeho povaha se projevuje ve velmi zvláštním a složitém vztahu k ženě – a z tohoto hlediska by bylo možné chápat můj film jako milostný příběh. Ovšem jejich konfliktní vztah je jasně konturován daným společenským prostředím, čímž je dotvářen jeho tragický rozměr.“ Ten sportovní život je velmi autentickým produktem free cinema. Jeho produkci vedl Karel Reisz, v hlavních rolích představuje tehdy poměrně neznámé, ale typově přesně volené herce Richarda Harrise (známý mj. z Antonioniho Červené pustiny) a Rachel Robertsovou; Lindsay Anderson byl vedle Reisze jedním z hlavních duchovních otců hnutí free cinema. Toto vymezení potvrzuje i předloha filmu, jímž je román Davida Storeye, který patřil do skupiny „rozhněvaných“ literárních a divadelních autorů, na jejichž názorovou i formální vyhraněnost free cinema kinematograficky navazovalo.

  • 6. týden
  • Po 06/02

    Večer mosambického filmu

    Cyklus → paralelní kino

    úvodní slovo: Klára Trsková

    Pásmo mosambických filmů otevírá film Nechť přijdou ze sbírky Národního filmového archivu, ve kterém režisér José Cardoso zachytil politické události v Mosambiku v roce 1981. Navazují na něj současné snímky studentů a studentek uměleckého institutu ISArC (Instituto Superior de Artes e Cultura), který se nachází v jihomosambickém městě Matola. Krátké filmy různých žánrů byly zvoleny ve spolupráci s katedrou Filmu a audiovizuální tvorby ISArC s cílem představit umělecké výstupy této školy. Hrané a dokumentární filmy a snímky z oblasti videoartu reflektují žitou realitu velkých měst Maputo a Matola.
    Projekce proběhne za účasti fotografa Antonia Cossy, který pochází z Mosambiku a dlouhodobě žije a tvoří v Praze. Všechny filmy jsou v portugalštině s českými podtitulky.
    Program s podporou Portugalského centra v Praze – Instituto Camões.

    Nechť přijdou! / Que venham!
    režie: José Cardoso
    1981 / 25 min. / 35 mm

    Putování přes překážky / Peregrinações em Contratempo
    režie: Aiúba Selemane Tamaleia
    2020 / 15 min. / HD

    Ukradená budoucnost / Futuro Roubado
    režie: Alzira Guetsa
    2018 / 9 min. / HD

    Vítěz / O Vencedor
    režie: Castigo Sive
    2018 / 5 min. / HD

    Mezi ctí a intrikami / Entre a Honra e o Esquema
    režie: Castigo Sive
    2021 / 9 min. / HD

    Zpoza oblaku kouře se blíží smrt / Por dentrás da fumaça, a morte está perto
    režie: Amélia Mateus Araújo, Milagre Cândido Langa
    2021 / 2 min. / HD

    Plýtvání jídlem / Desperdício Alimentar
    režie: Idelson Eduardo Alier Ofice
    2017 / 2 min. / HD

    Hmoždíř na česnek / Pilão de Alho
    režie: Arcanjo Ritimane
    2021 / 2 min. / HD

    Bez limitu / Sem Limite
    režie: Milagre Candido Langa
    2018 / 3 min. / HD

    V průběhu roku 2023 se kino Ponrepo v cyklu „Každý film je malé vítězství“ zaměřuje na uvádění titulů z kinematografií, které v minulosti čelily (či doposud čelí) výrazným ekonomický nebo politickým překážkám při archivování filmových děl.


    Kapitulace

    Režie → Alain Cavalier
    Původní název → La chamade
    Francie 1968 / ORIG. / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Piccoli, Catherine Deneuveová, Roger van Hool, Jean-François Stévenin

    V adaptaci stejnojmenného románu Françoise Saganové se Michel Piccoli opět setkal se svou častou filmovou partnerkou Catherine Deneuveovou. On – sebevědomý příslušník vyšších kruhů, ona – manželka, které její zlatá klec začne být stále víc těsná. Možná podobně, jako se režiséru Alainu Cavalierovi postupně zprotivil jistý typ „středostavovské kinematografie“, byť v jeho podání – a s touto hereckou dvojicí – rozhodně za vidění stojí. Odmítnutí hvězdných herců, radikální obrat k minimalismu a k nejupřímnější osobní výpovědi, kvality, za něž je dnes Alain Cavalier tolik ceněn, to vše mohl v době premiéry Kapitulace předpovídat jen málokdo.

  • Út 07/02

    Ta naše písnička česká

    Režie → Zdeněk Podskalský
    ČSR 1967 / 74 min. / 35 mm
    Hrají → Jiřina Bohdalová, Pavlína Filipovská, Josef Beyvl, Miloš Kopecký

    Ke stému výročí narození Zdeňka Podskalského.

    Pražské písničky Karla Hašlera (1879–1941) si sice největší oblibu získaly na přelomu století, avšak o jejich nestárnoucí popularitě vypovídalo v roce 1967 i revuální pásmo režiséra Zdeňka Podskalského. Volný rámec tvoří vyprávění panny Veroniky (Jiřina Bohdalová) o milostných eskapádách malostranské krasavice Stázi (Pavlína Filipovská). Ta se po nešťastném vzplanutí ke studentovi Tadeášovi (Václav Neckář) zakoukala najednou hned do tří mužů… Po nešťastném manželství s domácím (Josef Beyvl) se však nakonec vrátila k jedné ze svých původních lásek (Josef Zíma). Mozaikovitý děj jen volně propojují Hašlerovy písně, kterých ve filmu zazní v podání populárních pěveckých i hereckých představitelů devětadvacet.


    Prostý případ

    Režie → Vsevolod Pudovkin
    Původní název → Prostoj slučaj
    SSSR 1930 / CZT / 72 min. / 35 mm
    Hrají → Alexandr Baturin, Jevgenija Rogulinová, Marija Bělousovová

    projekce s živým hudebním doprovodem Michal Worek

    Po dlouhá léta těžko dostupný snímek z nejvíce vzrušující fáze tvorby brilantního teoretika a experimentátora na poli filmové montáže, fáze, kterou o tři roky později uzavře fenomenální Dezertér (1933). Prostý případ prošel složitou anabází od původního scénáře z konce němé éry, přes jeho důkladné přepracování Pudovkinem pro podmínky zvukového filmu, natáčení komplikované bídnou úrovní sovětské zvukové techniky, tím podmíněná další přepracování a nové natáčení. Tvůrčí galeje… bohužel bez happy endu; shora řízená kampaň proti tzv. formalismu dokonala tragický úděl tohoto odvážného projektu, který v sovětských kinech nakonec skončil tak, jak v nejranější fázi scénáře začal, to jest coby němý film.

  • St 08/02

    Tod Browning / Dobrodruh + Žlutá růže

    Dobrodruh / The Man Under Cover
    režie: Tod Browning
    hrají: Herber Rawlinson, George Hernandez
    USA 1922 / 46 min. / 35 mm / CZT

    Žlutá růže / Drifting
    režie: Tod Browning
    hrají: Priscilla Deanová, Wallace Beery, Anna May Wongová
    USA 1923 / 60 min. / 35 mm / CZT

    projekce s živým hudebním doprovodem Karla Louly

    Po Palčivé otázce (v Ponrepu 1. února) další dva rané snímky z dílny slovutného Toda Browninga. Ve Žluté růži by se Priscilla Deanová zase jednou ráda vymanila z kriminálních struktur, ale ústřední padouch (tentokrát nikoli Lon Chaney, ale Wallace Beery) ji při svých výnosných čachrech s opiem nemůže postrádat. Kopie s českými mezititulky, kterou uvidíme, byla v roce 2012 referencí pro verzi National Film Preservation Foundation, neboť v USA se původní anglické mezititulky nedochovaly. Jiným příběhem zločinných machinací (a lásky) je první film večera, málo známý snímek, promítaný u nás pod názvem Dobrodruh. V Ponrepu byl k vidění naposled v roce 1978.


    Obrazy starého světa

    Režie → Dušan Hanák
    Slovensko 1972 / 64 min. / 35 mm
    Cyklus → hranice (…)

    Inspirován pěti fotografickými cykly Martina Martinčeka, jehož galerii portrétů rozšířil o další postavy, zachycuje Dušan Hanák staré lidi, žijící svérázně svobodným způsobem vlastně napříč věky. Proniká do nejhlubších zákoutí lidských duší, aby tu objevil a vynesl na povrch ty nejzákladnější a nejryzejší lidské hodnoty.

  • Čt 09/02

    Atentát v Paříži

    Režie → Yves Boisset
    Původní název → Lʼattentat
    Francie – Itálie – SRN 1972 / český dabing / 123 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Louis Trintignant, Michel Piccoli, Francois Périer, Jean Sebergová, Michel Bouquet, Gian Maria Volonté, Philippe Noiret, Roy Scheider, Bruno Cremer

    Film Atentát v Paříži režiséra Yvese Boisseta navazuje na tradici francouzských a italských politických thrillerů. Děj filmu je inspirován skutečnou historickou událostí z roku 1966, kdy byl v Paříži unesen a zavražděn marocký opoziční vůdce Ben Barka. Údajně ve spolupráci s francouzskou kontrarozvědkou a tehdejší politickou špičkou. Bývalý politik Sadiel chce v televizi promluvit o bezohledném hospodářském vykořisťování třetího světa. Je v Paříži unesen a šéfem jedné diktátorské organizace mučen a popraven. Rovněž je zavražděn novinář, který přijde celé události na stopu. V hlavních rolích filmu hvězdné obsazení: Jean-Louis Trintignant, Michel Piccoli, Gian Maria Volonté, Jean Sebergová, Roy Scheider.


    Můj přítel Ivan Lapšin

    Režie → Alexej German
    Původní název → Moj drug Ivan Lapšin
    SSSR 1982/85 / ORIG. / CZT / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Andrej Boltněv, Nina Ruslanovová, Andrej Mironov, Jurij Kuzněcov

    úvodní slovo: Kamila Dolotina

    Bronzový leopard na MFF v Locarnu 1986

    „Ztratili jsme se, říká dnes German, když mluví o stalinském teroru, do hloubi duše přesvědčen, že se pak už nikdy nikdo nenašel. Ale filmová cesta k tomu, jak se alespoň trochu poznat, spočívá v tom, že se ztratíme ještě víc.“
    Antoine de Baecque

    Můj přítel Ivan Lapšin je mistrovská evokace atmosféry konce třicátých let vyprávějící pomocí retro stylizace a tónování obrazu o skupině pracovníků bezpečnosti, kteří v severním přístavním městě likvidují místní podsvětí. Ve vzduchu visí nejen blížící se válka, ale také kulminující stalinistický státní teror. V roce 1982 nemohl být ještě tematizován otevřeně, jako později ve filmu Chrustaljove, vůz!, i nepatrné narážky však stačily ke tříletému zákazu, zrušenému až s nástupem nové Gorbačovovy vlády v roce 1985.

  • Pá 10/02

    Světáci

    Režie → Zdeněk Podskalský
    ČSR 1969 / English friendly / 99 min. / DCP
    Hrají → Jiří Sovák, Jiří Libíček, Vlastimil Brodský, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Iva Janžurová, Oldřich Nový

    digitálně restaurovaný film

    Ke stému výročí narození Zdeňka Podskalského

    Klasická proměna obyčejného hrdiny v elegána z vyšší společnosti. Socialistický úpadek (Jiří Sovák) versus prvorepubliková noblesa (Oldřich Nový).


    Tmavě červená

    Režie → Dario Argento
    Původní název → Profondo rosso
    USA 1975 / ORIG. / CZT / 127 min. / DCP
    Hrají → David Hemmings, Daria Nicolodi, Gabriele Lavia
    Cyklus → lucidní kino

    úvodní slovo: David Havas

    Carlo: „Mezi námi je jen ryze politický rozdíl. Zatímco já jsem proletář pianoforte, ty jsi měšťák, který věří v ušlechtilý úděl umění... Ciao Marco!“

    Letmé rozloučení na ateliérově laděném římském náměstí. Prázdném a temném, okupovaném majestátní fontánou a pak už jen dvěma opuštěnými mužskými postavami melancholicky nahlížejícími do oken okolních činžáků, jako by hledaly rám – cestu zpátky do snové krajiny některého z pláten Edwarda Hoppera. Tento zdánlivě bezvýznamný úvodní dialog je zároveň svým způsobem dialogem Argenta se scenáristou Bernardinem Zapponim (Satyrikon, Casanova, Město žen…), který nás upozorní na Argentův definitivní příklon k Agathou Christie a okultismem laděnému subžánru giallo. V případě Tmavě červené jde navíc o formálně okouzlující variaci na slavnou Antonioniho Zvětšeninu. Proto nás snad ani nemůže překvapit, že se opět setkáváme s mistrem pomněnkově zbarveného přemítavého pohledu, Davidem Hemmingsem v roli náhodného (do té doby povrchního a patřičně bohémského) svědka vraždy a že rozdíly obou zápletek jsou víceméně dílčí. Vražda se zkrátka tentokrát jistojistě stala… Otázkou je, co přesně svědek na místě činu viděl a co je pro protagonistu zdrojem ještě větších obav; že vrah o mladém skladateli ví až příliš mnoho informací a velmi nekonvečními metodami odklízí z cesty každého, kdo v Hemmingsově amatérském pátrání sehraje byť sebemenší úlohu. Virtuózní cvičení v prodlužování napětí a choreografii vražedných (a patřičně krvavých!) sekvencí oživuje hudba kultovní progresivně rockové formace Goblin.

  • So 11/02

    Titanic

    Režie → Herbert Selpin – Werner Klingler
    Původní název → Titanic
    Německo 1943 / ORIG. / CZT / 98 min. / 35 mm
    Hrají → Sybille Schmitzová, Hans Nielsen, Karl Schönböck, Otto Wernicke, Ernst F. Fürbringer, Theodor Loos

    Historických fakt roku 1912 se německý Titanic sice nedrží, ale je to na svou dobu špičková podívaná, za níž se ovšem skrývá úplně jiná tragédie, než je ta zobrazovaná. Uprostřed natáčení, 1. srpna 1942, spáchal režisér Herbert Selpin sebevraždu poté, co byl zatčen na základě udání, že před známými otevřeně pomlouval vedení Říše a wehrmachtu. Náhradní režisér Werner Klinger dokončí snímek na jaře roku 1943, nacistická cenzura mu uděluje oficiální dobrozdání. Nejvyšší místa pak ale dospějí k názoru, že film tohoto druhu není pro říšského diváka, na nějž aktuální válečné útrapy začínají doléhat čím dál tíživěji, vhodný. Snímek je proto uvolněn pouze pro export do zahraničí.

  • Ne 12/02

    Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo

    Režie → Amandine Fredon – Benjamin Massoubre
    Původní název → Le Petit Nicolas : Quʼest-ce quʼon attend pour être heureux
    Francie – Lucembursko 2022 / český dabing / 82 min. / DCP / 6+
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Patálie malého Mikuláše, od rvaček na školním dvoře až po dobrodružství na letním táboře, si v průběhu let zamilovaly více než čtyři generace dětí i dospělých po celém světě. Oblíbená postavička nyní poprvé ožívá v původní ilustraci Sempého v animovaném filmu pro celou rodinu. Vzniká tak svěží a zábavný snímek, citlivě kombinující příhody rozpustilého školáka s osudy jeho dvou tvůrců, spisovatele Reného Goscinnyho a ilustrátora Jeana-Jacquese Sempého, kterým v českém znění propůjčili hlasy Ondřej Brzobohatý a Ondřej Brousek.


    Byt

    Režie → Billy Wilder
    Původní název → The Apartment
    USA 1960 / český dabing / 117 min. / 35 mm
    Hrají → Jack Lemmon, Shirley MacLaineová, Fred MacMurray
    Cyklus → milníky

    Pouto nejsilnější, slavný film slavného Davida Leana, poskytl Wilderovi inspiraci k natočení komedie-dramatu Byt. „Leanův film je příběh vdané ženy a muže, kteří použijí ložnici přítele pro své rendezvous. Vždy jsem si myslel, že toto schéma má zajímavou postavu – majitele bytu. Je v něm cosi dojemného i legračního. Když jsem dokončil Někdo to rád horké, chtěl jsem udělat další film s Lemmonem. On byl můj „obyčejný chlápek“. Dospěl jsem k názoru, že tato role by mu dokonale vyhovovala. A co ten přítel, kterého čeká ještě teplá postel?“ Kolem této staré Wilderovy poznámky je budována pointa zápletky i charakter hlavního hrdiny, jenž je ušlápnutý typ, dosud mezi poraženými. Širší tematické souvislosti v přemíře poskytla současná doba, vyznačující se kulturou života bezduché odosobněnosti velkých korporací, stereotypní existencí řadových zaměstnanců a deprimující architekturou velkých měst. A příběh sám? Ten je prostý: úředník pojišťovny, jenž půjčuje byt svým záletným nadřízeným, je náhle vtěsnán do situace zásadního rozhodnutí – buď láska, nebo kariéra.


    Nic víc

    Režie → Vít Pancíř
    ČR 2022 / 72 min. / DCP

    premiéra filmu za účasti režiséra

    Film je autorskou reinterpretací básně Františka Halase. Osmdesát let stará básnička je filmově adaptována nebo spíše transponována v jakousi „skládanku obrazů“, od scén inscenovaných přes teritoriálně či rodinně dokumentární až k deníkovým záběrům. Výsledný tvar filmu se formálně drží stavby básně Nic víc, ale obsahově se snaží postihnout myšlenky a témata širšího díla básníka, k jehož 120. výročí narození film vznikal.

    Život Sen Láska Smrt Poezie je pět stěžejních, téměř abstraktních pojmů pěti slok básně Nic víc známého českého levicově orientovaného básníka první poloviny 20. století Františka Halase. Film se drží pěti kapitolami struktury básně, ale je spíše transpozicí do subjektivních obrazů někoho o sedmdesát let později, tedy s historicky odlišnou životní zkušeností, ve filmu i s notnou dávkou ironie, která je tu spíše sebeironií k tomu, chtít točit takovýto film se symbolicko-metaforickou strukturou, která divákovi nic nevysvětluje a nechává ho napospas toku obrazů, které by měly evokovat racionální neuchopitelnost života. Film se takto chce přiblížit básníkově tragické rozkročenosti mezi sociálně profánním a vysoce duchovním, pro kterou byl František Halas ihned po své smrti v roce 1949 svými komunistickými soudruhy označen za dekadentního nihilistu a jeho dílo nemohlo téměř deset let v Československu vycházet.

  • 7. týden
  • Po 13/02

    Andrej Rublev

    Režie → Andrej Tarkovskij
    Původní název → Andrej Rubljov
    SSSR 1966 / ORIG. / CZT / 170 min. / 35 mm
    Hrají → Anatolij Solonicyn, Rolan Bykov, Irma Raušová, Nikolaj Burljajev
    Cyklus → milníky

    V řazení „milníků“ podle aktuálního čísla Sight & Soundu je Andrej Rublev třetí jmenovaný film Andreje Tarkovského, po Zrcadle a po Stalkerovi. Ale samozřejmě: Tarkovskij je jedním z mála filmařů, kteří pro potvrzení svého významu nikdy žádné ankety nepotřebovali a potřebovat nebudou.


    „Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět. A o tom vlastně je můj Rublev. Je o hledání harmonie a smyslu života a o tom, jak se toto hledání odráží ve vztazích mezi lidmi, mezi uměním a životem a mezi současností a dějinami. (...) Toužím říci, že člověk nesmí vnucovat své zkušenosti ostatním lidem, že nesmí člověka nutit řídit se radami odjinud, on je totiž povinen využívat výhradně vlastní zkušenost, aby pochopil, co je život. Tím způsobem vlastně postupoval Rublev, mnich, který se vyučil malování ikon v Trojickém klášteře a o jehož růst se staral Sergej z Radoněže. Rublev ale nasměroval svůj život úplně jinak, než jak to chtěl jeho učitel, jenomže nakonec došel k tomu, že správné je to, co mu vštěpoval Sergej. Stalo se to téměř na sklonku jeho života.“
    Andrej Tarkovskij


  • Út 14/02

    Cena za přežití

    Režie → Hans Noever
    Původní název → Der Preis fürs Überleben
    SRN – Francie 1980 / český dabing / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Piccoli, Martin West, Marilyn Clarková

    Na své propuštění z vysoké funkce průmyslového koncernu reaguje pan Winterhalter postupnou likvidací pěti svých bývalých nadřízených, následně je bez procesu internován v psychiatrické léčebně. Žurnalistovi, který chtěl případu přijít na kloub, půjde brzy rovněž o život. Francozsko-západoněmecká koprodukce natočená v USA, v Jefferson City, přímo v dějišti událostí, jimiž se autoři filmu inspirovali.


    Dezertér

    Režie → Vsevolod Pudovkin
    Původní název → Dězertir
    SSSR 1933 / ORIG. / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Boris Livanov, Vasilij Kovrigin, Sergej Gerasimov, Vsevolod Pudovkin

    Dezertér vypráví o hamburském přístavním dělníkovi, který je po neúspěšné stávce vyslán svými soudruhy na delší dobu do sovětského Ruska. Mladík si na život v proletářském ráji rychle zvykne a ze šťastného transu neustálého překonávání pracovních rekordů v novém kolektivu ho vytrhne teprve třídní uvědomění, jež mu velí znovu se vrátit do své sociálně bouřící vlasti. Syžetově naplňuje Pudovkinův film ideologickou generální linii, která se na něm mohla během vleklého natáčení v letech utužování stalinské moci podepsat více, než to bylo původně zamýšleno. Každopádně se zde setkáme se známými rituály bolševické demagogie, k nimž patří oblíbené házení sociálních demokratů do jednoho pytle s fašisty v boji proti komunistům coby jediným zástupcům pracujících. V lednu 1933, kdy se Hitler dostal k moci, měl film hlavní fázi realizace teprve před sebou, čímž se z plánované koprodukce stal de facto sovětský film a chybějící exteriéry se musely dotočit v Oděse a v Leningradu.

    V Dezertérovi zvolená forma od počátku míří k zevšeobecňující abstrakci. Právě díky ní má daleko k jednorozměrným agitkám, jejichž schéma zachovává. Několikrát se změní tempo filmu – je rychlé, jde-li právě o „pokrokové“ síly, překotné ve scénách sociálních konfliktů a v intermezzu věnovanému „reakci“ ...pomalé až k nehybnosti. U stolu vinárny se nad znuděným pánem se zavírajícíma se očima sklání odosobněný vrchní, jemuž kamera „uřízla“ horní část profilu. Prodlužované ustrnutí nehybného záběru ostře kontrastuje s dosavadním tempem snímku. Divák, který mohl obraz považovat za tzv. mrtvolku, je až překvapen, když host nekonečně pomalu pohne rty a flegmaticky ze sebe vysouká přání. Následující montáž nepřiměřeně obřadní přípravy koktejlu číšníky, doprovázená sladce ironickou salónní hudbou, dělá ze scény portrét určitého životního stylu a odhaluje ho jako grotesku.

    Pudovkin si uvědomuje, že jednou z předností příchodu zvuku se paradoxně stala možnost poprvé dramaturgicky využít ticha. Po dialogu film někdy na chvíli zcela oněmí; obrazy rušných ulic, aut a tramvají nedoprovází žádné přirozené ruchy... aby na sebe mohl poté zvuk upozornit s řezavou razancí – při náhlém zabrzdění a zastavení provozu. Pudovkin pracuje i s opačným kontrastem – z hluku a rytmické hudby (jedoucích aut) do němého ticha (mlčenlivých stávkujících). Zvuky a ruchy přiřazené realitě nejsou nikdy autentické, ale byly evidentně prefabrikované ve studiu tak, aby zapadly do přesně dané partitury.
    Z praxe pozdní němé éry nechybí v Dezertérovi ani řada rychlých montáží velmi krátkých záběrů. Zde je tato technika dovedena na samou hranici a ještě dál. Mezi vteřinové záběry, které jsou i vzhledem k prudkým pohybům divoce švenkující kamery stěží postřehnutelné samy o sobě, včleňuje Pudovkin ještě jednookénkové záběry explozí. Divákovo vnímání není s to vše „realisticky“ dešifrovat, figurativní význam ustupuje do pozadí; prudké střídání vteřinových švenků (a to i uprostřed řeči nebo pohybu postavy), jednopolíčkové „exploze“, neustálá oscilace mezi světlem a tmou anticipují postupy poválečného strukturního filmu. Už to není rapidmonáž, jak ji znal němý film, ale nový, mezní stupeň exprese.

    Zdá se nesporné, že teprve přímý kontakt s Hansem Richterem a Walterem Ruttmannem v Německu povzbudil Pudovkina ve snaze o syntézu nejodvážnějších pokusů ruského filmu i německé avantgardy. V tomto dobrodružství spočívá tajemství fascinace Dezertéra.

  • St 15/02

    Dlouhý pochod

    Režie → Alexandre Astruc
    Původní název → La longue marche
    Francie 1965 / ORIG. / CZT / 84 min. / 35 mm
    Hrají → Robert Hossein, Jean-Louis Trintignant, Maurice Ronet, Paul Frankeur

    Hvězdně obsazené válečné drama Dlouhý pochod tematicky těží z bojů francouzských partyzánů, tzv. maquistů. Muži přivedou do hor lékaře, aby ošetřil jejich druha. Dole ve vsi se zatím situace vyhrotí natolik, že doktorův návrat je příliš nebezpečný. Možnost odejít se mu paradoxně naskytne až před přímým střetem s Němci.


    Prověrka osudem

    Režie → Alexej German
    Původní název → Prověrka na dorogach
    SSSR 1971 / ORIG. / CZT / 95 min. / 35 mm
    Hrají → Rolan Bykov, Anatolij Solonicyn, Vladimir Zamanskij, Anda Zajceová

    úvodní slovo: Tomáš Hála

    Germanův samostatný debut Prověrka osudem zůstal „neviditelný“, v tomto případě plných čtrnáct let. Už téma filmu bylo v Sovětském svazu tabuizované: ruský voják v nepřátelské německé uniformě, který svou zradu, byť jen domnělou, vykoupí hrdinstvím. Stejnou nevoli jako obsah vzbudila u Brežněvových cenzorů i neobvyklá formální stránka snímku, který se v roce 1971, kdy byl dokončen, jmenoval ještě Operace Šťastný nový rok. Námět napsal režisérův otec, spisovatel Jurij German, hlavní role vytvořili Rolan Bykov a Anatolij Solonicyn, dobře známí z Tarkovského Andreje Rubleva.

  • Čt 16/02

    Harold Vertigo Lloyd

    Do dvacátých let vstupuje Harold Lloyd už jako – vedle Chaplina a Keatona – nejoblíbenější světový komik, učňovská léta (víc než 150 krátkých filmů z let 1915 až 1919) už nechal definitivně za sebou. Všichni známe ten vůbec nejemblematičtější výjev mladíka s brýlemi nebezpečně balancujícího na vrcholu mrakodrapu, resp. visícího na laně. Pochází z filmu O patro výš, který je jen jednou z řady „závratných“ mrakodrapových komedií. První, ještě krátkometrážní, On a mrakodrap (Look out Below), měla premiéru 9. března roku 1919. My tentokrát uvidíme druhý a proslulý čtvrtý snímek tohoto specifického lloydovského subžánru, Náměsíčnou nevěstu a O patro výš. (Třetí, Cestu do ráje, uvádíme jako předfilm 18. ledna). Nebezpečných výšek se Lloyd ani potom nevzdal, ještě na počátku zvukové éry, v roce 1930, se diváci o svého hrdinu mohli s úsměvem bát ve filmu Harold – boty – mrakodrap (Feet First).

    Náměsíčná nevěsta, Doktor Jack, O patro výš / High and Dizzy, Doctor Jack, Safety Last
    režie: Hal Roach, Fred Newmeyer, Sam Taylor
    hrají: Harold Lloyd, Mildred Davisová
    USA 1920, 1922, 1923 / celkem 115 min. / 35 mm / CZT

    projekce s živým hudebním doprovodem Jana Rybáře


    á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-Jonestown

    Režie → Jan Bušta
    ČR 2022 / 77 min. / DCP

    Asociace českých kameramanů

    projekce za účasti tvůrců

    Dětský film o největší hromadné sebevraždě 20. století rekonstruuje událost z roku 1978. Reverend Jim Jones přiměl téměř tisícovku stoupenců a stoupenkyň své sekty Chrám lidu, aby v osadě Jonestown v jihoamerické Guyaně vypili jed.

  • Pá 17/02

    Aruanda + Barravento

    Aruanda / Aruanda
    režie: Linduarte Noronha
    Brazílie 1960 / 21 min. / 35 mm
    ORIG. / CZT
    Dokumentární snímek Aruanda zachycuje život Afrobrazilců v malé komunitě Olho dʼÁgua da Serra do Talhado v brazilském státě Paraíba. Na tomto odlehlém místě se v polovině 19. století usadili uprchlí otroci. Jejich potomci se v době natáčení Noronhova filmu živí výrobou řemeslných výrobků, které pak prodávají na trzích. Film je považován za jeden z počátků brazilské filmové nové vlny Cinema Novo.


    Barravento / Barravento
    režie: Glauber Rocha
    hrají: Antônio Pitanga (uveden jako Antônio Sampaio), Luíza Maranhãoová, Lucy Carvalhoová
    Brazílie 1961 / 76 min. / 35 mm
    ORIG. / CZT
    Firmino opouští velkoměstský život a navrací se do malé rybářské vesnice, kde kdysi žil. Jeho příchod vnáší chaos do řádu, který komunitě udává afrobrazilské náboženství candomblé. Jednoho z náboženských pravidel určilo, že rybář Aruã nesmí ztratit panictví. Když je nakonec díky Firminovým intrikám Aruã sveden, neštěstí postihne celou vesnici.
    Firmina ztvárnil Antônio Pitanga, afrobrazilský herec, režisér a aktivista, který se v 60. letech proslavil svými rolemi ve filmech brazilské filmové nové vlny Cinema Novo.


    Černý Orfeus

    Režie → Marcel Camus
    Původní název → Orfeu Negro
    Brazílie – Francie – Itálie 1959 / portugalsky / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Breno Mello, Marpessa Dawnová, Lourdes de Oliveiraová, Léa Garcia

    Eurydiku pronásleduje neznámý muž, rozhodne se proto odjet z brazilského venkova a skrýt se u své sestřenice v anonymitě velkého města. Při jejím příjezdu ale žije Rio de Janeiro horečnými přípravami na oslavy karnevalu. Eurydika se setká s řidičem tramvaje, který se shodou náhod jmenuje stejně jako mytický Orfeus. V tu chvíli se za zvuku konejšivé bossa novy rozehraje jejich předem určený příběh lásky a smrti. Roli Eurydičiny sestřenice Serafiny ve filmu ztvárnila aktivistka, herečka, filmová režisérka a vedoucí odborů Léa Garcia, která je dodnes velmi výraznou brazilskou osobností boje proti rasismu.

  • So 18/02

    Vlak soli a cukru

    Režie → Licínio Azevedo
    Původní název → Comboio de Sal e Açúcar
    Portugalsko – Mosambik – Francie 2016 / portugalsky / CZT / 93 min. / DCP
    Hrají → Matamba Joaquim, Melanie de Vales Rafaelová, Thiago Justino

    Když Mosambik konečně získal nezávislost na koloniálním Portugalsku, vypukla krvavá občanská válka: země „utekla z tlamy krokodýla a propadla se do tlamy leoparda“. Film Vlak soli a cukru je příběhem několika žen a mužů, kteří se na konci osmdesátých let vydali na riskantní cestu, aby ve vnitrozemí Mosambiku směnili pytle soli za cukr, který byl v pobřežních oblastech nedostatkovým zbožím. Lokomotiva s vagony putuje po válkou a deštěm poničené trati, cestující musí vlastními silami opravovat koleje a pražce. Ženy se navíc musejí mít na pozoru nejen před útoky nepřátelských ozbrojených skupin, ale i před vládními vojáky, kteří je měli za úkol chránit. Mosambický občansko válečný konflikt byl ukončen po šestnácti letech bojů v roce 1992.
    Vstup volný


    Pobřeží šepotů

    Režie → Margarida Cardosoová
    Původní název → A Costa dos murmúrios
    Portugalsko 2004 / portugalsky / CZT / 120 min. / DCP
    Hrají → Beatriz Batardaová, Filipe Duarte, Monica Calleová

    Tak jako mnoho dalších žen v období salazarismu, opouští i Evita na žádost svého snoubence rodné Portugalsko a stěhuje se do Mosambiku, kolonizované země na jihovýchodním pobřeží afrického kontinentu, kde se právě portugalské jednotky snaží potlačit guerillový protikoloniální odpor. Evitin manžel krátce po svatbě odchází plnit vojenskou službu a jeho žena zůstává sama v ulicích hlavního města. Začnou se jí vyjevovat první trhliny v koloniálním narativu o portugalské „civilizační misi“: nepochopitelně násilné činy armádních příslušníků a nelidské zacházení s původním obyvatelstvem. Film Pobřeží šepotů o letech předcházejících rozpadu portugalského koloniálního impéria vznikl na motivy stejnojmenného románu spisovatelky Lídie Jorgeové.
    Vstup volný

  • Ne 19/02

    Pohádky známé, neznámé

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / celkem 43 min. / HD / 3+

    Brejle / r. Zdeněk Smetana
    ČSR 1964 / 10 min.

    Slon / r. Josef Kábrt
    ČSR 1964 / 12 min.

    Jonáš a velryba / r. Václav Bedřich
    ČSR 1966 / 11 min.

    Malý neposeda / r. Kuzma Kresnickij
    Bělorusko 1988 / 10 min.

    Že už jste kreslených pohádek viděli nespočet a všechny je znáte stejně dobře jako své boty? Vsadíme se, že pohádky z tohoto pásma vás lecčím překvapí. Ať už to budou ztracené brýle, napodobování zvířat v zoologické zahradě, pojídání rybího tuku nebo příběhy krtečka, který nápadně připomíná toho „našeho“, a přitom je o dost jinačí. Zkrátka se můžete těšit na pohádky na první pohled známé, a přitom neznámé. Po projekci bude následovat animační dílna s lektory z Ultrafunu.


    Velké kilapy

    Režie → Zézé Gamboa
    Původní název → O Grande Kilapy
    Angola – Portugalsko – Brazílie 2012 / portugalsky / CZT / 100 min. / DCP
    Hrají → Lázaro Ramos, Pedro Hossi, João Lagarto

    Portugalsko bylo jedním z míst, kam museli studentky a studenti z koloniálních území odcestovat, pokud chtěli pokračovat ve studiu na vysoké škole. Jedním z nich je i šprýmař a bonviván Joãozinho, který do Lisabonu přijíždí v sedmdesátých letech. Přestože ho politika příliš nezajímá, po románku s dcerou vysoce postaveného politika na sebe upoutá pozornost tajných agentů salazarovského režimu. Je proto přinucen vrátit se do rodné Angoly, kde jeho životní osudy naberou nečekaný spád. Slovo kilapy pochází z angolského bantuského jazyka kimbundu a je synonymem pro podraz či lumpárnu.
    Vstup volný


    Sambizanga

    Režie → Sarah Maldororová
    Původní název → Sambizanga
    Francie – Kongo 1972 / portugalsky / CZT / 98 min. / 35 mm
    Hrají → Elisa Andradeová, Domingos de Oliveira, Jean MʼVondo

    Maria a její dítě putují rurální krajinou koloniální Angoly. Mají jediný cíl: znovu se setkat s manželem a otcem Domingem Xavierem, který byl zatčen a obviněn z protirežimní činnosti. Maria přichází do města a napojuje se na neviditelnou síť Angolanů, kteří si přejí napomoci ukončení koloniálního režimu. Domingos Xavier se ale tou dobou již nachází v cele portugalské politické policie, ze které se lze jen těžko dostat na svobodu, protože příslušníci PIDE neváhají při výsleších přistoupit k tvrdému mučení a vraždám. Hlavní ženskou postavu Marii ve snímku ztvárnila kapverdská historička a bojovnice za nezávislost Elisa Andradeová.

  • 8. týden
  • Po 20/02

    Městské intervence

    Cyklus → paralelní kino

    Ulice, parky, náměstí, dopravní prostředky, veřejné budovy a další městské lokace nejsou pro audiovizuální umělce a umělkyně pouhými kulisami, ale často se stávají svébytnou inspirací a námětem audiovizuálních děl. Tvůrci ve svých snímcích zpochybňují zavedená společenská pravidla panující ve městě, reflektují jeho architektonický a urbanistický charakter či zachycují historickou paměť míst a událostí. Jak se lišila městská atmosféra v době normalizace, v devadesátých letech nebo v současnosti, kdy se fyzický městský prostor prolíná s virtuálním? Vybíráme snímky z fondu Videoarchiv Národního filmového archivu, které zahrnují pestrou škálu médií od experimentálních filmů natočených na 16mm nebo 8mm film, přes videa až po digital born díla. Uvádějí Sylva Poláková a hosté.
    Videoarchiv je sbírkový fond Národního filmového archivu pro experimentální film, videoart a příbuzné oblasti. Více: https://videoarchiv-nfa.cz/


    Strach jíst duše

    Režie → Rainer W. Fassbinder
    Původní název → Angst essen Seele auf
    SRN 1973 / ORIG. / CZT / 86 min. / 35 mm
    Hrají → Brigitte Mira, El Hedi Ben Salem, Rainer W. Fassbinder, Irm Hermannová, Barbara Valentinová, Hark Bohm
    Cyklus → milníky

    Německá uklízečka zvaná Emmi se ukryla před deštěm do hospody, kde se seznámila s gastarbeiterem. Zatancovali si, a když viděla, že nemá žádný domov, pozvala ho k sobě... Příběh nechal Fassbinder nejprve vyprávět jednou postavou svého snímku Americký voják z roku 1970, teprve o tři roky později z něj udělal jeden ze svých dodnes nejslavnějších filmů. Nezaměnitelně fassbinderovská směs melodramatických prvků s až zarážející opravdovostí při líčení lidských povah a jejich sociálních determinací.

  • Út 21/02

    Rašómon

    Režie → Akira Kurosawa
    Původní název → Rašómon
    Japonsko 1950 / ORIG. / CZT / 82 min. / 35 mm
    Hrají → Toširó Mifune, Mačiko Kjóová, Takaši Šimura
    Cyklus → milníky

    „Sladit herecký projev se scénářem tak, aby vše působilo komplexním dojmem, je pro mne něco přirozeného. Najdu určitou rovnováhu, aťsi třeba nedokonalou. S dokonalou rovnováhou jsem se v kinematografii setkal jedině v Rašómonovi. Jenže abych vám vysvětlil proč, potřeboval bych k tomu celý jeden večer, projekci toho filmu a láhev vína...“
    Werner Herzog

    Rašomon, příběh z Japonska 12. století, příběh o zločinu a zabití. Je nám vyprávěn každou ze zúčastněných postav, z nichž žádná, jak se ukáže, nemluví pravdu. Ke slovu se – prostřednictvím média – dostane i zavražděný, ale jen proto, aby nás utvrdil v jediné jistotě: pravdy se na tomto i na onom světě dobrat nelze. Rašomon, navazující na rafinované techniky retrospektivního vyprávění, známé z konce němé éry, ale pak až do počátku evropských „nových vln“ zapomenuté, se stal uměleckou senzací filmového festivalu v Benátkách, kde mu byl udělen Zlatý lev. Od této události se stalo běžným – v zemi vzniku stejně jako na Západě – dělit dějiny japonského filmu na dvě zcela svébytné epochy: před Rašomonem a po něm.

  • St 22/02

    Marta a já

    Režie → Jiří Weiss
    Původní název → Martha und ich
    Francie – Německo – Rakousko – Itálie 1990 / česká verze / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Piccoli, Marianne Sägebrechtová, Ondřej Vetchý, Božidara Turzonovová, Václav Chalupa, Jiří Menzel, Soňa Valentová, Vladimír Brabec

    V polistopadové euforii se po dlouhých letech strávených v exilu vrací Jiří Weiss do Československa, aby tu natočil v německo-francouzské koprodukci film Marta a já. Mondénní superstar z Francie, lidová herečka z Bavorska jako jeho partnerka, k tomu sbor známých českých a slovenských herců, Jiří Stivín jako autor hudby... opravdu nevšední sestava pro poslední dlouhý hraný film Jiřího Weisse. Ve svém nejvíce autobiografickém snímku vypráví režisér příběh „třídně nerovného“ manželství německé hospodyně a majetného českého Žida. Svazek, uzavřený ještě za první republiky se po mnichovských událostech stává neudržitelný.


    Muž s kinoaparátem

    Režie → Dziga Vertov
    Původní název → Čelověk s kino-apparatom
    SSSR – Ukrajina 1929 / 61 min. / 35 mm
    Cyklus → milníky

    projekce s živým hudebním doprovodem Georgeho Bagdasarova

    Vertovův nejslavnější film – ani dokument, ani experiment – je obvykle řazený mezi tzv. městské symfonie. V aktuální anketě Sight & Soundu obsadil tento ukrajinský snímek deváté místo. Žádné arcidílo světové němé kinematografie se neumístilo výš.

  • Čt 23/02

    Osmičkári

    pásmo krátkých amatérských filmů / celkem 87 min. / DCP

    Bumerang
    režie: Ján a Vlasta Klačanskí / 1965 / 11 min.

    Tajomná zem
    režie: Ivan Vredík / 1985 / 13 min.

    Sup a holubica
    režie: Ľubomír Borgula / 1987 / 3 min.

    Za to, že sem lekvar jedla…
    režie: Pavel Driečny / 1988 / 9 min.

    Mikrofóny
    režie: Stanislav Prokeš / 1985 / 5 min.

    Ďaleko je zo stodoly do…
    režie: Jozef Jurčenko / 80. roky / 18 min.

    Supernormal
    režie: Oktavián Olekšák / 1989 / 8 min.

    Mama má v očiach nezábudky
    režie: Štefan Lelovič / 1983 / 9 min.

    Hviezdička v zákulisí
    režie: Stanislav Varga / 1981 / 5 min.

    Bumerang 2
    režie: Ján a Vlasta Klačanskí / 1965 / 6 min.

    Výběr krátkých autorských filmů natočených na úzký film je součástí širšího digitalizačního projektu Národného osvetového centra, který zkoumá historii amatérského filmu na Slovensku. Program představuje vybrané osobnosti této paralelní kinematografie, hnané tvůrčím nadšením a fascinací pohyblivým obrazem. Zároveň reprezentuje její žánrovou pestrost – od dokumentů a reportáží, dobrodružných snímků až po animované filmy a kritická podobenství o stavu společnosti v reálném socialismu.
    Pásmo sestavili pracovníci Národného osvetového centra v Bratislavě Peter Zákuťanský a Pavel Smejkal. Kromě slovenské instituce se na přípravě večera podílely Národní filmový archiv a Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS).
    Vstup volný


    Intimní osvětlení

    Režie → Ivan Passer
    ČSR 1965 / English friendly / 70 min. / DCP
    Hrají → Karel Blažek, Zdeněk Bezušek, Věra Křesadlová, Jan Vostrčil
    Cyklus → Czech Sight

    úvodní slovo: Jan Trnka

    Křehký skvost české nové vlny. Poslední snímek, který Ivan Passer vytvořil před svým odchodem na Západ.

    „Nejlepší dílo českého intimního realismu.“
    Ulrich Gregor

    „Vždycky jsem si přál natočit film, na který by lidi chodili pořád znovu. Tak jako se chodí na návštěvu k babičce. To se s Intimním osvětlením asi podařilo. Třeba v New Yorku v Carnegie Hall ten film každý rok tři dny uvádějí. Když se tam jdu občas podívat, v hledišti sedí stále ti stejní lidé. Pořád stejní.“
    Ivan Passer

    „Proti spektakulární iluzi života coby dramatu, sledu smysluplných událostí a přízvučných dob, stavělo Intimní osvětlení vzácnou pozornost k oněm zdánlivým detailům, jež jsou ve skutečnosti tím jediným, co se nám přihází: krátké zasmání, letmý pohled, setkání s jiným člověkem nebo jeho prostá přítomnost. (…) I v Americe, kam Passer odjel spolu s Formanem po událostech z osmašedesátého, se o Intimním osvětlení mluvilo jako o jednom z nejlepších filmů vůbec, a to v tutéž chvíli, kdy tu Passer měl nejvíc potíží se sháněním práce.“
    Petr Král

    Spolupracovník Miloše Formana, scenárista Ivan Passer, realizoval v Československu jako režisér pouze jeden celovečerní snímek. Intimní osvětlení (1965) ovšem patří k nejoceňovanějším snímkům nové vlny. Na rozdíl od filmů, které Passer natočil po emigraci na Západ, je nenápadně vyhlížející filmařský klenot ryzím příkladem „nežánrového“, civilního přístupu. Passera – podobně jako Formana – zajímá všednodennost obyčejných lidí. Ze setkání dvou bývalých spolužáků z konzervatoře ovšem se spoluscenáristy Jaroslavem Papouškem a Václavem Šaškem vytěžil maximum. První z protagonistů, světácký Petr, pokračuje v Praze v hudební kariéře a ke kamarádovi „na venkov“ si přivezl atraktivní mladou milenku Štěpu. Ženatý Karel na umělecké ambice dávno rezignoval, vede maloměstskou hudební školu, dostavuje rodinný dům a vyhrává na pohřbech. Místo tradiční konfrontace dvou protikladných životních přístupů nabízí Ivan Passer tragikomickou mozaiku, prodchnutou jemnou tesknotou za uplývajícím časem, zmarněnými sny i nekompatibilitou mužského a ženského světa. Oba hrdinové jsou – každý jiným způsobem – navenek úspěšní a spokojení, klukovské trumfování a závist však postupně přerůstá ve společnou, leč nenaplnitelnou touhu něco změnit. Komorně stylizované vyprávění postihující několik hodin „zakonzervované existence“ dýchá samozřejmou radostí ze života, kterou dokázali zprostředkovat kameramani Josef Střecha a Miroslav Ondříček. K autenticitě pronikavého, nadčasového, ale moudře láskyplného pohledu na československou realitu šedesátých let přispělo i obsazení neherců v čele s Karlem Blažkem a Zdeňkem Bezuškem. S těmi je harmonicky sladěná jak zpěvačka a herečka Věra Křesadlová (Štěpa), tak formanovský profesionální naturščik Jan Vostrčil coby Karlův tchán.

  • Pá 24/02

    Zločin à la Neapol

    Režie → Sergio Corbucci
    Původní název → Giallo napoletano
    Itálie – Francie 1979 / český dabing / 107 min. / 35 mm
    Hrají → Marcello Mastroianni, Ornella Mutiová, Michel Piccoli, Renato Pozzetto

    Marcello Mastroianni jako bídou a vlastním hazardérským otcem pronásledovaný učitel hry na mandolínu. V postavě dirigenta se tu Mastroianni znovu shledá s Michelem Piccolim, svým osvědčeným partnerem z několika děl Marca Ferreriho. Zločin à la Neapol dále kromě půvabné Ornelly nabídne hlavně plejádu mrtvol, jak už se na specifický italský žánr giallo (viz původní název snímku) sluší. Ten tu je ovšem podroben bezuzdné parodii, v níž jsou gagy na sebe vršeny jako na pouti, bez nemístných starostí o jakýkoli vážnější podtext.


    Hoří, má panenko

    Režie → Miloš Forman
    ČSR 1967 / English friendly / 72 min. / DCP
    Hrají → Jan Vostrčil, Josef Šebánek, Milada Ježková, Josef Kolb
    Cyklus → Czech Sight

    Nepřekonané „opus magnum“ Miloše Formana.

    Ze zápisu ze schůze Ústředního výboru Československého svazu požární ochrany z 22. ledna 1968: „Soudruh Šustek uvedl osobní názor na film, na který se byl podívat. Je to opravdu tak, že to naší práci nepomůže, ale naopak bude škodit. Smutné je, že tam hrají někteří z našich lidí v čele s náčelníkem OIPO soudruhem Valnohou. (…) A kolem volby královny krásy jsou samé nechutné scény. Přímo hnusné, odporné a divím se, že rodiče těch děvčátek je k tomu propůjčili, říká soudruh Šustek. Požárníci ve filmu vystupují jako zloději, opilci, neschopní organizátoři i neschopní zasáhnout při požáru. A to přece není pravda. (…) Soudruh dr. Řepický viděl film a říká, že souhlasí se závěry soudruha Šustka. Film podkopává práci celé dobrovolné organizace. Dá se z toho vycítit i záměr proti našemu státu.“

  • So 25/02

    Tenkrát na Západě

    Režie → Sergio Leone
    Původní název → C’era una volta il West
    1968 Itálie / ORIG. / CZT / 143 min. / 35 mm
    Hrají → Henry Fonda, Claudia Cardinaleová, Charles Bronson, Gabriele Ferzetti, Jason Robards
    Cyklus → milníky

    Ve své mistrovské filmové opeře Tenkrát na Západě spojil Sergio Leone témata, charaktery, humor a hudební experimenty ze svých předešlých filmů a vytvořil epický western. Film, který původně neměl v Americe zvláštní úspěch, je dnes považován za jeden z nejproslulejších westernů vůbec. Jako již ve snímku Pro hrst dolarů (1964), ani zde Leone nepředstavuje příkladné hrdiny: hlavní postavy vyhlížejí zanedbaně, kromě msty a svobodně zvolené loajality neznají morálku – také hollywoodský mýtus Henry Fonda v roli zabijáka zde odkládá svoji obvyklou podobu.

  • Ne 26/02

    Až přijde kocour

    Režie → Vojtěch Jasný
    ČSR 1963 / English friendly / 100 min. / DCP
    Hrají → Jan Werich, Emília Vášáryová, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Vladimír Menšík
    Cyklus → Ponrepo dětem

    digitálně restaurovaný film

    Do malého městečka přijíždí kouzelník a s ním krásná artistka Diana i kouzelný kocour se slunečními brýlemi. Když si kocour brýle sundá, dokáže svým zrakem odhalit skutečnou lidskou povahu. Milenci zčervenají, zloději zešednou, zrádci se zbarví do žluta a lháři zfialoví. Ředitel místní školy a vedoucí restaurace se obávají, že kocour odkryje jejich nekalé úmysly, a tak ho ukradnou. Jenže žáci učitele Roberta to nenechají jen tak. Oceňovaný film režiséra Vojtěcha Jasného s úžasnou dvojrolí Jana Wericha uvidíte v restaurované verzi.


    Bitva o Alžír

    Režie → Gillo Pontecorvo
    Původní název → La battaglia di Algeri
    Itálie – Alžírsko 1966 / ORIG. / CZT / 113 min. / 35 mm
    Hrají → Jean Martin, Júsef Sádí, Tommaso Neri
    Cyklus → milníky

    Dne 7. září 2003. Uprostřed intervence v Iráku zve vedení zvláštních operací v Pentagonu na promítání Bitvy o Alžír. „Jak vyhrát bitvu proti terorismu a prohrát válku idejí? (...) Nepřipomíná vám to něco? Francouzi měli plán. Uspěli takticky, ale strategicky ztroskotali. Abyste pochopili proč, zúčastněte se unikátního promítání filmu...“

    Bitva o Alžír je historicky věrnou rekonstrukcí událostí, k nimž došlo v hlavním městě Alžírska v letech 1954 až 1957, v první fázi otevřeného boje proti francouzské nadvládě a boje za nezávislý alžírský stát. Júsef Sádí, jenž měl za sebou činnost ve Frontě národního osvobození a zastával jedno z vůdčích postavení za boje o Alžír, se na vzniku podílel nejen jako koproducent, nýbrž sám ztělesnil postavu, která prožívá totéž, co v době „bitvy“ on sám. Jeho nemilosrdným protihráčem je francouzský plukovník Mathieu, rovněž inspirovaný skutečnými postavami. Vykreslení hrdinů není černobílé, u Mathieua nejsou zamlčeny jeho zásluhy v protifašistickém odboji. Teď má proti sobě nejen alžírské povstalce, ale i značnou část francouzské veřejnosti. („Nemám nic proti Sartrovi,“ říká, „až na to, mít ho za nepřítele.“) Ještě více než Zlatý lev za nejlepší film na festivalu v Benátkách roku 1966 vypovídá o síle Pontecorvovy umělecké výpovědi strach francouzských cenzorů, jejichž zákaz byl zrušen teprve v roce 1970, stejně jako hysterické militantní akce pravicových radikálů po zrušení zákazu. Za svůj strhující dojem vděčí film také hudbě, která je společným dílem Gilla Pontecorva a neméně slavného Ennia Morriconeho. A jaké nádherně drsné „dokumentární“ syrovosti se dá docílit na černobílém materiálu – to se musí vidět!

  • 9. týden
  • Po 27/02

    Bolest lásky

    Režie → Jacques Deray
    Původní název → Maladie dʼamour
    Francie 1987 / český dabing / 113 min. / 35 mm
    Hrají → Nastassja Kinská, Michel Piccoli, Jean-Hugues Anglade, Jean-Claude Brialy

    Melodramatický příběh milostného trojúhelníku. Na jeho vrcholu je mladá žena – kadeřnice Juliette, která osudově váhá mezi dvěma muži. Stárnoucí lékař Raoul jí může nabídnout život v přepychu a společenskou prestiž. Na druhé misce vah je mládí a vášnivá láska mladého asistenta Clémenta, který se kvůli ní vzdá své nadějné kariéry. Juliette své rozhodnutí neustále odkládá.


    Sváteční vyjížďka

    Režie → Dino Risi
    Původní název → Il sorpasso
    Itálie 1962 / český dabing / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Louis Trintignant, Vittorio Gassman, Catherine Spaaková, Claudio Gora

    „Jeden mizera, který triumfuje, jeden dobrák, který přijde o všechno. Neobvyklá moderní tragedie viděná z automobilu.“
    Luc Moullet

    Příběh svede dohromady studenta práv Roberta a čtyřicetiletého bonviána Bruna. Oba se spolu vydávají na neplánovanou projížďku italským venkovem, při níž se naplno projeví jejich odlišné charaktery. Stydlivý platonik Roberto je odpuzován a zároveň přitahován Brunovým hédonistickým přístupem k životu a k ženám. Avšak čím více času s ním stráví, tím větší pro něho zůstává záhadou. Co se skrývá za jeho líbivým a suverénním zevnějškem?
    Sváteční vyjížďka je klasikou mezi „vážnými komediemi“ Dina Risiho. Na scénáři Ruggera Maccariho spolupracoval pozdější režisér Ettore Scola.

  • Út 28/02

    Zrození národa

    Režie → David Wark Griffith
    Původní název → The Birth of a Nation
    USA 1914/15 / CZT / 195 min. / DCP
    Hrají → Lillian Gishová, Henry B. Walthall, Mae Marshová, Donald Crisp, Raoul Walsh, Robert Harron, Miriam Cooperová, Erich von Stroheim, John Ford
    Cyklus → milníky

    úvodní slovo: Michal Bregant

    Jsou filmy, které málokdo viděl, ale každý už o nich jednou slyšel nebo četl a velice mnoho lidí na ně proto má utvořen jakýsi názor. Nejvyhrocenější případ je asi Zrození národa, od jehož losangeleské premiéry letos 8. února uplyne 108 let. Konfrontováni s jedním z nejdůležitějších dat v historii filmu, musíme si položit otázku: kdo vlastně viděl tento Griffithův film, přesněji: kdo ho mohl kdy vidět u nás? Během první světové války se v zemích Rakouska-Uherska a Německa americké filmy nehrály a konec války neznamenal okamžitou změnu, na některé z nejúspěšnějších snímků si museli diváci ve střední Evropě počkat velmi dlouho. (Například Chaplin se na plátnech rakouských a německých kin objevil poprvé až v polovině roku 1921, tj. sedm let poté, co suverénně dobyl americká kina). Že by se do českých zemí dostalo Zrození národa v podobě, v jaké ho mohli vidět na jaře roku 1915 američtí diváci, je prakticky vyloučeno; nové a nové úpravy starších snímků byly běžnou praxí (ať už je prováděli přímo výrobci nebo distributoři v té které zemi). Můžeme se jen dohadovat, jakou anabází prošlo Zrození národa ještě před svým prvním českým uvedením a jakou další, možná ještě dobrodružnější anabázi absolvovalo v následujících dekádách, než se z více než tříhodinového díla proměnilo ve snímek podstatně kratší. Nepromítáme nedistribuční dvouhodinovou kopii ze sbírky Národního filmového archivu, tu mohli vidět poslední šťastlivci v Ponrepu v dubnu roku 1997. Za jakých podmínek probíhala v různých dobách recepce tohoto filmu u nás? V roce 2002 zveřejnil filmový historik Karel Tabery výsledky svého výzkumu francouzského repertoáru v tuzemských kinech (Francouzský němý hraný film v Československu), pro americké filmy nám podobná badatelská práce zabývající se stejným obdobím dodnes chybí.