Program

12/2022 (Změnit)
  • 48. týden
  • Čt 01/12

    (Bez) práce po sametu / 90. léta pohledem dokumentárního filmu II.

    Bez místa
    režie: Petr Slavík
    ČSR 1992 / 42 min. / HD
    úvodní slovo: Jakub Rákosník
    Co vlastně znamená „nezaměstnanost“ v životě konkrétního člověka. Portréty osmi nezaměstnaných, kteří jsou z nejrůznějších sociálních a věkových skupin. (dobová anotace)

    Cuos song o ubitovna
    režie: Petr Václav
    ČSR 1992 / 36 min. / HD
    úvodní slovo: Vítězslav Sommer
    Životní pocity a zkušenosti Vietnamců (většinou studentů a dělníků) žijících v Československu. (dobová anotace)

    Ústav pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Národním filmovým archivem pořádají přehlídku dokumentárních filmů z produkce Nadačního fondu Film & Sociologie nabízejících originální pohledy na vývoj českých měst po roce 1989.
    Přechod k tržnímu hospodářství po roce 1989 výrazně ovlivnil oblast práce. Měnily se dřívější pracovní návyky a předpisy, do éry kapitalismu však přešly také některé starší fenomény, jako zaměstnávání zahraničních pracovníků, a získaly tak nový význam. Filmová projekce se bude věnovat dvěma výrazným dobovým tématům spojeným se světem práce – vietnamským dělníkům a dělnicím v Československu a způsobům, jakým se občané Československa vyrovnávali s pro ně dosud neznámým zážitkem nezaměstnanosti. Oba filmy budou uvedeny referátem. Po projekci následuje diskuse.
    Projekce se koná s podporou Strategie AV21, program č. 23 Město jako laboratoř změny; stavby, kulturní dědictví a prostředí pro bezpečný a hodnotný život.
    Vstup volný.


    Banda sama pro sebe

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Bande à part
    Francie 1963 / ORIG. / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Claude Brasseur, Sami Frey, Louisa Colpeynová
    Cyklus → adieu JLG!

    Celovečerní, v naší distribuci neuvedená Banda sama pro sebe patří dodnes mezi nejcitovanější filmy celé nové vlny (byť podle autora těchto řádek neprávem). To, že Quentin Tarantino pojmenoval svou produkční společnost právě po tomto snímku, dobře ilustruje, kterou částí Godardova díla se dnešní americký film byl schopen (pokud vůbec) inspirovat: totiž mladistvě pohodovým, neřkuli kultovním „Godardem light“, nikoli komplexním Godardem pozdějších let. Ale dosti kritizování; i u Bandy samozřejmě platí postřeh věrného kameramana Coutarda: „Godard netočil samá veledíla, ale i v těch nejméně povedených filmech se najde vždycky pár minut, které jsou geniální.“ Bernardo Bertolucci těch pár minut našel a ve svém filmu Snílci (2003) zrekonstruoval. Na viděnou v Louvru!

  • Pá 02/12

    Ludwig

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Ludwig
    Itálie – Francie – SRN 1972 / ORIG. / CZT / 235 min. / DCP
    Hrají → Helmut Berger, Romy Schneiderová, Trevor Howard, Gert Fröbe, Silvana Mangano, Helmut Griem
    Cyklus → KVIFF Classics

    Bavorský král Ludvík II. z rodu Wittelsbachů, v politice pramálo úspěšný přecitlivělý estét pozvolna upadající do šílenství a končící pod hladinou Starnberského jezera: jaký ideální námět pro zfilmování! Za to, že jim očekávaný atraktivní spektákl neodevzdal, ale cosi úplně jiného, se producenti Luchinu Viscontimu pomstili barbarským zmasakrováním jeho několikahodinového díla. Díky práci restaurátorů se teprve pozdější divácké generace mohou setkat s filmem v podobě, jakou autor zamýšlel.

    V letech 1968 až 1972 vytvořil Luchino Visconti svou takzvanou německou trilogii: Ludwig (poslední třetina 19. století), Smrt v Benátkách (dekadentní přelom 19. a 20. století), Soumrak bohů (vzestup nacismu). Filmy byly natočeny „v obráceném pořadí“ – v Ludwigovi filmař zkoumá předpoklady budoucího vývoje Německa, aniž by agresivní imperialismus čerstvě vznikající říše považoval za tu největší z hrozeb. Formě civilizace, mimo níž nebylo pro Ludvíka vůbec myslitelné žít a dýchat, můžeme říkat vysoká evropská kultura. Je-li tato hochkultur dnes již minulostí, pak Visconti, spřízněný s titulním hrdinou nejen svým původem, chce ukázat, co stálo na začátku tohoto tragického procesu – a činí tak s jasnozřivostí, jaká je jedinečná v historii filmu. V literatuře na sebe podobně olbřímí úkol vzal snad jen Thomas Mann, autor námětu prostřední části Viscontiho trilogie. Přítomen je i v Ludwigovi; spor o hodnocení osobnosti bavorského krále se vášnivě řešil na stránkách Mannova velerománu Doktor Faustus (1947). Hlavním inspiračním zdrojem byla ale Viscontimu o deset let starší novela Zamřížované okno od Thomasova syna Klause Manna. K podstatným motivům snímku patří komplikovaný vztah Richarda Wagnera k monarchovi, který se stal skladatelovým mecenášem a marně pak usiloval i o jeho přátelství. Mimořádné je herecké obsazení filmu: Trevor Howard v roli Richarda Wagnera, Silvana Mangano jako Cosima či Romy Schneiderová jako rakouská císařovna Alžběta. „Pohlížíme-li na Ludvíkovu životní pouť, objevíme důležité aspekty ekonomické, politické a společenské situace Evropy oné doby. Kupříkladu války let 1866 a 1870, kdy Bavorsko coby samostatný stát mizí a vzniká Německá říše s mocným Bismarckem v čele. Tím, kdo zde prohrává, je Ludvík,“ říká Luchino Visconti o hrdinovi filozoficky nejzávažnějšího z filmů, jež nám odkázal.

    Ludwig
    Bavaria’s King Ludwig II of the House of Wittelsbach was a politically unsuccessful, oversensitive aesthete slowly succumbing to madness whose life ended beneath the surface of Lake Starnberg: What an ideal subject for a movie! Director Luchino Visconti, however, did not deliver the producers the attractive cinematic spectacle they had expected, and they took revenge by butchering his more than four-hour-long film. It wasn’t until later, thanks to the work of film restorers, that audiences could see the film in the form the director had intended.

  • So 03/12

    Stopaři

    Režie → John Ford
    Původní název → The Searchers
    USA 1956 / ORIG. / CZT / 119 min. / DCP
    Hrají → John Wayne, Jeffrey Hunter, Vera Milesová, Ward Bond
    Cyklus → KVIFF Classics

    Přelomový western, který završuje klasické období žánru a předjímá pozdější revizionistické pohledy na americké dějiny. Fordův vytříbený styl s důrazem na podmanivost přírodních scenérií rozplétá nejednoznačný příběh veterána občanské války, který se vydává vysvobodit svou neteř z indiánského zajetí. Jean-Luc Godard jeho bloudění pustou krajinou Údolí monumentů přirovnal k Homérově Odysseji: „Když John Wayne nakonec nalezne Natalii Woodovou a přitiskne ji k sobě, přecházíme od stylizovaného gesta k citu, od náhle zkamenělého Johna Wayna k Odysseovi, jenž se opět shledal s Télemachem.“

    John Ford patřil ke stěžejním filmařům klasického Hollywoodu dvacátých až šedesátých let. Prosadil se zejména westerny (Ocelový oř, Přepadení), ale věnoval se také historickému (Mladý Lincoln), psychologickému (Denunciant) či válečnému (Byli obětováni) dramatu. Jeho způsob inscenování a komponování záběru ovlivnil Orsona Wellese a další režiséry nastupující generace na obou stranách Atlantiku. V pozdní tvorbě obohatil žánr westernu o složitější historické látky a postavy (Stopaři, Muž, který zastřelil Liberty Valance).

    The Searchers
    John Ford’s groundbreaking western marks the end of the genre’s classic period and presages later revisionist interpretations of American history. Shot in a refined style and with an emphasis on the captivating natural scenery, The Searchers tells the ambiguous story of a Civil War veteran who sets out to free his niece from Comanche captivity. Jean-Luc Godard compared his wandering through the stark landscape of Monument Valley to Homer’s The Odyssey: “When John Wayne finds Natalie Wood and suddenly holds her up at arm’s length, we pass from stylized gesture to feeling, from John Wayne suddenly petrified to Ulysses being reunited with Telemachus.”



    Hořké vítězství

    Režie → Nicholas Ray
    Původní název → Bitter Victory
    USA – Francie 1957 / ORIG. / CZT / 102 min. / DCP
    Hrají → Richard Burton, Curd Jürgens, Ruth Romanová, Raymond Pellegrin
    Cyklus → KVIFF Classics

    V Godardově žebříčku nejlepších filmů roku 1957 zaujímá Hořké vítězství první příčku. Válečné drama Nicholase Raye představovalo pro mladého kritika kvintesenci filmovosti – moderně pojatými postavami, přirozeným herectvím, zbořením bariéry mezi realitou a fikcí. Filmovému autorství se konečně dostalo plného výrazu. „Viděli jsme už divadlo (Griffith), poezii (Murnau), malířství (Rossellini), tanec (Ejzenštejn), hudbu (Renoir). Existuje nicméně také film. A film, to je Nicholas Ray.“

    Nicholas Ray se v poválečném Hollywoodu prosadil sérií přímočarých filmů noir s Humphreym Bogartem či Robertem Ryanem v hlavní roli. V polovině padesátých let přispěl k oživení studiové produkce trojicí ikonoklastických filmů – „ženským“ westernem Johnny Guitar, obrazem teenagerské subkultury Rebel bez příčiny a studií drogové závislosti Silnější než život. Rayova schopnost vyjadřovat soudobá témata vyhraněným, často až expresivním stylem inspirovala cinefilní tvůrce ve Francii (nová vlna) i jinde (Wenders, Erice, Scorsese).

    Bitter Victory
    Bitter Victory holds first place in Godard’s ranking of the ten best films of 1957. For the young critic, Nicholas Ray’s wartime drama represented the quintessence of cinema – modern characters, natural acting, and the demolition of the barrier between fiction and reality. Cinematic auteurship had finally been given full expression: “There was a theater (Griffith), poetry (Murnau), painting (Rossellini), dance (Eisenstein), music (Renoir). Henceforth there is cinema. And the cinema is Nicholas Ray.”


    Dvě či tři věci, které o ní vím

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Deux ou trois choses que je sais dʼelle
    Francie 1966 / ORIG. / CZT / 87 min. / DCP
    Hrají → Marina Vladyová, Anny Dupereyová, Raoul Lévy, Claude Miller
    Cyklus → adieu JLG!

    „Existuje autor, jehož filmy se těm mým absolutně nepodobají, který je ale celá léta mým přítelem. Dělá věci, které by mne v životě nenapadlo udělat. Dokáže vytvořit obraz vesmírné krásy jenom tím, že natočí šálek kávy, do nějž je vhozena kostka cukru.“ Krásný kompliment velkého režiséra Erica Rohmera svému mladšímu kolegovi. Vzpomínaný obraz najdeme ve filmu Dvě či tři věci, které o ní vím, který je v Godardově rané tvorbě zlomový. Jen několik měsíců po triumfu Bláznivého Petříčka s jeho příběhem, vyprávěným sice velmi netradičně, ale stále ještě víceméně lineárně, po filmu dovolujícímu divákům se s hrdiny identifikovat, se filmař poprvé odhodlá ke skutečnému, zásadnímu rozchodu s „tradiční kinematografií“… a k vytvoření zvláštní formy esejistické studie, v níž z děje v běžném slova smyslu mnoho nezůstane. Dnes víme, že to byl bod, z nějž pro Godarda pak už nebylo cesty zpět. Film vychází ze sociologické studie o moderních sídlištích na okrajích velkoměst, takzvaných HLM, jehož obyvatelky z nižších středních vrstev si přivydělávají příležitostnou prostitucí. Sledujeme 24 hodin ze života jedné z těchto žen, manželky a matky, žijící svůj „obyčejný“ život ve věku konzumu, amerikanizace a války ve Vietnamu. Do všudypřítomného velkoměstského ruchu zaznívají Godardovy šeptané postřehy a v kratičkých fragmentech i smyčcový kvartet F-Dur, 135. opus Ludwiga van Beethovena, skladatele, který nebyl pro Godarda důležitý o nic méně než pro jeho výše citovaného přítele.

    Two or Three Things I Know About Her...
    “There exists a filmmaker whose works are absolutely unlike mine, but who has been my friend for years. He does things I would never have thought of doing in my life. He can create an image of cosmic beauty just by filming a cup of coffee into which someone tosses a sugar cube.” Such was the great director Eric Rohmer’s beautiful compliment for his younger colleague. The mentioned scene is from Two or Three Things I Know About Her, a groundbreaking example of Godard’s early work. Just a few months after the triumph of Pierre Le Fou – a film that, though told in a highly untraditional manner, was still more or less linear and allowed audiences to identify with its protagonists – Godard first dared to undertake a true and fundamental break with “traditional cinema” and to create a strange kind of essay-like study in which little was left of plot in the usual sense of the word. Today we know that it was a point of no return for Godard. His film is based on a sociological study of modern low-income housing projects on the urban periphery, known in France as HLMs, whose lower-middle-class female residents earn extra money through occasional prostitution. We follow twenty-four hours in the life of one such woman, a wife, and a mother living out an “ordinary” life in the age of consumerism, Americanization, and the war in Vietnam. Interspersed amidst the ever-present sounds of the big city, we hear Godard’s whispered observations and short fragments of Ludwig van Beethoven’s String Quartet in F Major, Op. 135, a work by a composer who was no less important for Godard that his above-cited friend.

  • Ne 04/12

    Čertí hrátky v Ponrepu

    Cyklus → Ponrepo dětem

    celkem 52 min. / HD / 3+

    Čert a Káča / r. Václav Bedřich
    ČSR 1955 / 46 min.

    Žertíkem s čertíkem / r. Hermína Týrlová
    ČSR 1980 / 6 min.

    Blíží se Mikuláš a ten za dětmi nikdy nechodí bez čerta. Jak ale zjistíte v kreslené pohádce Čert a káča, ani čerti to na světě nemají jednoduché. Když totiž čerta Kokeše pověří důležitým úkolem samotný Luciper a připlete se mu do cesty nebojácná dívka Káča, hledání hříšné duše, která už měla být dávno v pekle, se stane pěkným oříškem. Po projekci čertích pohádek bude následovat mikulášská dílna.


    Křižník Potěmkin

    Režie → Sergej Ejzenštejn
    Původní název → Broněnosec Potěmkin
    SSSR 1925 / CZT / 62 min. / 35 mm
    Hrají → Alexandr Antonov, Vladimir Barskij, Grigorij Alexandrov
    Cyklus → milníky

    „Struktura Potěmkina se blíží kanonické výstavbě klasické tragédie. Takto je však organizována pouze základní dějová kostra syžetu. Ve vrcholných scénách díla se režisér neřídí žádnými dávno ověřenými pravidly. Naopak, v těchto epizodách nachází nové vyjadřovací prostředky. Dramatické napětí vytváří záměrným prodlužováním filmového času, v němž důležitou roli hrají pravidelně se opakující stejné záběry (scéna na oděském schodišti s neustále se navracejícím pohledem na osudově pomalu kráčející nablýskané holínky střílejících vojáků) i rytmickou střihovou kombinací polodetailů, detailů a titulků. Avšak i strhující kulminace zde mají své absolutní vrcholy. Je to vždy jen několik rychle za sebou následujících záběrů (tzv. montážní věty), které častokrát již nevyjadřují děj, jsou relativně nezávislé na syžetu díla, jsou to vize, představy, kvintesence emocí.“
    Jiří Houdek (1988)

  • 49. týden
  • Po 05/12

    Kean

    Režie → Alexander Volkov
    Původní název → Kean ou Désordre et génie
    Francie 1923 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Ivan Mozžuchin, Natalija Lisenko, Nikolaj Kolin, Pauline Pȏová, Albert Bras, Joe Alex, Jules de Spoly, Laurent Morlas

    projekce s živým hudebním doprovodem

    Edmund Kean byl kolem roku 1830 v Londýně legendárním interpretem Shakespearových dramat a vyhlášeným buřičem a svůdcem. Největší ruskou hereckou legendou první třetiny dvacátého století byl Ivan Mozžuchin. Ten se za svého francouzského exilu ve filmu inspirovaném divadelní hrou Alexandera Dumase vtělil v roce 1923 do svého o sto let staršího anglického kolegy a svým výkonem vzbudil nadšení jak u kritiky, tak u diváků.

    Věrohodné znovuoživení barevných odstínů filmu umožnila částečně dochovaná dobová kopie, uložená, spolu s anotacemi na původním negativu, v pařížské Cinémathèque française. Vedle čtyř barevných odstínů vzniklých technikou virážování se ve filmu nachází také jeden nikoli virážovaný, ale do modra tónovaný záběr. Dvě nově restaurované 35mm kopie filmu byly virážovány v laboratoři Jana Ledeckého v Lysé nad Labem. Tato česká laboratoř je jako jediná schopná reprodukovat dobové tónovací a virážovací lázně běžně používané v éře němého filmu a to bez používání slepek na pozitivní kopii. Původní chemický postup dodává obrazu větší hloubku a jeho textuře tělesnost, zároveň se maximálně přibližuje dobovému zážitku z projekce němého filmu. Jedna z restaurovaných kopií byla uložena v Cinémathèque française, druhá v Národním filmovém archivu. Počet dochovaných virážovaných kopií se tím zdvojnásobil. „Zastáncům digitálního restaurování je zároveň třeba neustále připomínat, že k trvalému uchovávání není digitální nosič vhodný. Barvy na virážovaném černobílém materiálu kromě toho nedegradují tak, jako je tomu u barevného filmového materiálu,“ dodává kurátorka Jeanne Pommeau, která snímek představila na festivalu němých filmů v italském Pordenone.


    Kniha obrazu

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Livre dʼimage
    Francie 2018 / ORIG. / CZT / kamera: Fabrice Aragno / 90 min. / DCP
    Cyklus → adieu JLG!

    Poslední film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho tvůrčí dráhy.
    Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

    Petr Král: „Natolik je labyrintická roztříštěnost spjata přímo s podstatou filmu – to znamená nakolik je tu vždy přítomen střih a s ním i setkání různorodých fakt / obrazů –, natolik je film vůbec krajním, privilegovaným prostředkem umožňujícím vykoupit skutečnost z banality a proměnit každodennost v tajemství. Osobně jsem aspoň plně prožil slast z filmů jen díky snímkům, kde byla jeho přirozená různorodost zvýrazněna, významně využita, a stala se součástí sdělení. (…) Přivedla-li mne do biografu naděje, byla to naděje, že mi filmy dovolí listovat světem jako zázračnou obrázkovou knihou a do nedohledna tak prodlouží zvědavost, kterou ve mně budí.“

  • Út 06/12

    Ucho

    Režie → Karel Kachyňa
    ČSR 1969 / English friendly / 94 min. / DCP
    Hrají → Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý

    digitálně restaurovaný film

    Posledním realizovaným projektem režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky byl psychologický thriller Ucho (1970), otevřeně kritický vůči praktikám StB. Neboť výrobní plány byly na Barrandově stanovovány s velkým předstihem, mohly být po srpnu 1968 realizovány i scénáře ideově odporující novému politickému nastavení. Procházka při psaní vycházel z vlastních zkušeností s odposloucháním a sledováním. Prakticky jedinými aktéry klaustrofobního snímku, odehrávajícího se převážně během jedné noci v jednom domě, je ministerský náměstek Ludvík (Radoslav Brzobohatý) a jeho žena Anna (Jiřina Bohdalová). Neustálé špehování, permanentní přítomnost „ucha“, které vše slyší, se již staly součástí jejich každodennosti. Po návratu z vládní recepce přesto podléhají panice. Obávají se, že Ludvík bude zatčen a zlikvidován kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Jejich strach a nejistota, zda mohou věřit alespoň jeden druhému, sílí. Přestože film navenek odkazuje k politickým procesům s představiteli stranické elity z padesátých let, díky záměrně neurčitým reáliím jde o nadčasové dílo, komentující i pozdější poměry, jak neuniklo ani dobovým cenzorům. Ucho bylo hned po svém dokončení zakázáno a jeho premiéra proběhla teprve v roce 1990. Procházka byl postupně odvolán ze všech veřejných funkcí a tajná policie pokračovala v jeho sledování. V únoru 1971 rostoucímu mocenskému tlaku a vážné nemoci podlehl.


    Leonora addio

    Režie → Paolo Taviani
    Původní název → Leonora addio
    Itálie 2022 / ORIG. / CZT / 90 min. / DCP
    Hrají → Fabrizio Ferracane, Matteo Pittiruti, Dania Marino

    Tři roky po ztrátě svého bratra Vittoria, se kterým sdílel celou svou kariéru, se Paolo Taviani vrací k tvorbě Luigiho Pirandella, jehož díla bratrská dvojice již dříve adaptovala, a to v letech 1984 (Kaos) a 1998 (Ty se směješ). V souladu s vizí sicilského dramatika není film vůbec tím, čím se zdá být. Název sice může pocházet z novely z roku 1910, ale po žárlivosti protkané zápletce této knihy není ani stopa. Místo toho se pozornost soustředí na samotného Pirandella, respektive jeho popel, který je převezen z přeplněného pohřebiště ve fašistickém Římě na místo jeho současného trvalého odpočinku na Sicílii. S filmem se vydáváme na cestu, která nás provede poválečnou Itálií a jejími zfilmovanými vzpomínkami díky záběrům z filmových týdeníků, amatérských filmů a fragmentům neorealismu. Poté, co ve filmu Leonora addio pohřbíme mistra, snímek přeřadí rychlost z road movie na filmovou adaptaci, kdy si vybere jiný Pirandellův příběh – konkrétně ten poslední, napsaný krátce před jeho smrtí v roce 1936.

  • St 07/12

    Velká Praha

    komentované pásmo dokumentárních filmů / celkem 82 min. / 35 mm

    projekce s živým hudebním doprovodem

    Kejřův mlýn v Hloubětíně / 1911 / 5 min.
    Fotbalový turnaj o Stříbrný pohár / 1915 / 5 min.
    Padesátileté jubileum koňské tramvaje v Praze / 1925 / 7 min.
    Wilsonovo nádraží v Praze v roce 1926 / 1926 / 5 min.
    Rozvoj Velké Prahy / 1927 / 8 min.
    Praha / 1928 / 10 min.
    Oslavy desetiletého jubilea republiky v Praze / 1928 / 13 min.
    Staročeské lidové zvyky a obyčeje
    režie: Václav Kubásek – Eduard Malý / 1929 / 7 min.
    Žijeme v Praze
    režie: Otakar Vávra / 1934 / 13 min.
    Význačná událost v Zahradním Městě / 1936 / 9 min.

    Město Praha je jedním z nejčastějších námětů českých dokumentárních filmů první poloviny dvacátého století. Vedle fotogenických historických památek a zákoutí se filmaři stále častěji obraceli k tématu rodícího se velkoměsta. Na Nový rok 1922 se k hlavnímu městu administrativně připojilo 37 okolních obcí, čímž však utváření skutečné Velké Prahy neskončilo. Vybrané dokumentární snímky přibližují její život v letech 1911 až 1936. Podařilo se v nich zachytit realizaci významných urbanistických myšlenek i specifickou atmosféru periferie a udržovaný venkovský ráz některých nových pražských čtvrtí. Filmovým kamerám neuniklo ani
    propojování předměstí s centrem moderními dopravními linkami či nový životní styl, bydlení
    a trávení volného času ve Velké Praze.
    Pásmo sestavily a komentářem doprovodí historičky Národního filmového archivu
    Alena Šlingerová a Terezie Hlaváčková.
    vstup volný


    Vojáček

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Petit soldat
    Francie 1963 / CZT / 80 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Subor, Anna Karina, Jean-Luc Godard
    Cyklus → adieu JLG!

    + krátký film
    Alžírsko v plamenech / Flammendes Algerien
    režie: Willi Müller
    NDR 1958 / 22 min. / 35 mm / český dabing

    V roce 1959 chtěl Jean-Luc Godard získat pro vedlejší roli svého filmu U konce s dechem dánskou herečku, jež mu učarovala v reklamách na mýdlo a zubní pastu. Devatenáctiletá Anna Karina odmítla, protože by se musela ukázat nahá, ale nečekaný triumf díla ji přesvědčil, aby přijala roli v Godardově následujícím filmu Vojáček. Zbytek je známý: šestiletý manželský svazek a sedm dalších společných filmů, které krom jiného vypovídají o jedné velké fatální lásce, stejně frustrující jako inspirující. Ve Vojáčkovi hraje Anna Karina Veroniku Dreyerovou (příjmení je poctou dánskému režisérovi), milenku muže, který se během alžírské války přidá ke skupině francouzských teroristů. Politický konflikt vidí Godard spolu se svým antihrdinou jako síť neprůhledných, krutých intrik, jež tvoří, jako v Antonioniho pozdějším Povolání: reportér, kulisu pro hlubší a osobnější otázky. Komunistická část francouzské kritiky podezírala Godarda ze sympatií ke krajní pravici a ve své nepřízni mu už zůstala věrná. Snímek se však nezamlouval ani vládním kruhům, které ho po dva roky nedovolily uvést do kin.

  • Čt 08/12

    Kunstkamera

    Režie → Jan Švankmajer
    ČR 2022 / 113 min. / DCP

    „Historická zkušenost říká, že všechny kunstkamery, které byly do těchto dnů vytvořeny, byly po smrti svých tvůrců rozkulačeny a rozprodány, anebo zničeny. Například sbírka Rudolfa II. a naposledy kunstkamera Andrého Bretona. Přitom jde o unikátní dokumenty stavu imaginace v té které době. Oficiální muzea nemohou takové sbírky nahradit, protože jim chybí osobní nasazení. Uvědomil jsem si, že stejný osud v budoucnosti čeká bezpochyby i moji sbírku, a proto jsem se rozhodl stav imaginace této doby (zbytky magického světa) aspoň touto cestou dokumentovat.“
    Jan Švankmajer


    Feminismus v němé éře – dvě vrcholná díla / Pán domu aneb Tyranův pád + Ménilmontant

    Pán domu aneb Tyranův pád / Du skal aere din hustru
    režie: Carl Theodor Dreyer
    hrají: Johannes Meyer, Astrid Holmová, Mathilde Nielsenová
    Dánsko 1925 / 67 min. / 35 mm / CZT

    Ménilmontant / Ménilmontant
    režie: Dimitri Kirsanoff
    hrají: Nadia Sibirskaia, Guy Belmont
    Francie 1926 / 24 min. / 35 mm


    projekce s živým hudebním doprovodem

    Caroline Champetierová (nar. 1954), jedna z nejlepších současných světových kameramanek (či kamera-žen) a její poznámky ke dvěma klasickým filmům němé éry, mimořádných nejen vizuálně:

    „Pán domu – děsivý popis mocenských vztahů v rodině. Psychologický realismus jako základ, na němž Dreyer vybuduje své umění. Proč se mne ten film tak dotýká? Okamžitě mi připomíná, jak neobyčejně Dreyer ženy kreslí. Spíš bych měla říci: ženu jako takovou. Dávno před feminismem popisuje odcizení ženy v manželství, stejně jako o mnoho později, v Gertrud, vykreslí odcizení ženy svobodné.
    Ovšem Ménilmontant, to je naprostý unikát, tady už jsme v poetickém realismu, nikoli v psychologickém. Je tu cosi fyzického, co mne zasahuje jako nic jiného.
    Mnohokrát bylo řečeno, že židovským filmařům v pařížském, později hollywoodském exilu nezůstal jiný domov, než kinematografie, a že právě proto vytvořili tak velké filmy. Dimitri Kirsanoff hraje s kamerou, hraje „na kameru“, skoro jako houslista, jímž přece původně byl. Jeho záběry vypoví víc než dialogy, víc než jazyk, víc než psychologie. Cele se podřídit realitě, s hrdou pokorou...“
    Caroline Champetierová

  • Pá 09/12

    Sedmikrásky

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR 1966 / English friendly / 75 min. / DCP
    Hrají → Jitka Cerhová, Ivana Karbanová

    digitálně restaurovaný film

    Jedním z vrcholů filmografie Věry Chytilové je groteskní moralita Sedmikrásky (1966). Surrealisticky laděné vyprávění o dvojici mladých žen, jež se rozhodnou být stejně zkažené jako okolní svět, nevyvstává z konkrétních sociopolitických reálií. Kousavá výpověď o konformismu, maloměšťácké úzkoprsosti a limitech bezstarostnosti má díky tomu nadčasové kvality. Rebelie je pro dvojici Marií, ztvárněných neherečkami Jitkou Cerhovou a Ivanou Karbanovou, jediným prostředkem sebeprosazení v mužském světě. Svým rozvratným počínáním ale zároveň netvoří žádné skutečné hodnoty, pouze žijí povrchní životy, navazují pomíjivé vztahy a schovávají se za pózy. Sedmikrásky představovaly počátek spolupráce Chytilové s Ester Krumbachovou, která se podílela na excentrických kostýmech i scénáři. Kolážovitá obrazová složka pak poskytla velký prostor k experimentování kameramanovi Jaroslavu Kučerovi. Hravé podobenství svou provokativní sílu prokázalo v květnu 1967, když se stalo předmětem interpelace pohoršeného poslance Jaroslava Pružince.


    Repo Man

    Režie → Alex Cox
    Původní název → Repo Man
    USA 1984 / ORIG. / CZT / 92 min. / DCP
    Hrají → Harry Dean Stanton, Emilio Estevez, Tracey Walter
    Cyklus → lucidní kino

    úvodní slovo: Anna Krejčířová

    Přeceněný kult? Film – hříčka, který punkové hnutí zahrnulo nekritickým obdivem? Sedmé umění ale hrou být má a je trestuhodné, že zejména v prostředí tuzemské kinematografie je tak nahlíženo jen velmi sporadicky. A kdo je vlastně Repo Man? Majetkový eskamotér? Příliš vznešené označení. Starší Repo-manové, mezi které patří například Harry Dean Stanton, vypadají spíše jako otčímové zlobivých dospívajících lidí, na které čeká už jen smrt obchodního cestujícího. Ale co když se k nim přidá mladistvý pouliční pankáč a příživník Emilio Estevez? Pro všechny otevřené oči a srdce okouzlující debut Alexe Coxe plný svobody, který nás navíc na devadesát minut přenese do Robbym Müllerem nasnímaných autentických kulis Los Angeles osmdesátých let. Cox zároveň dialogy i estetikou připraví pozorného diváka na příchod jiného zázračného dítěte postmoderny – Quentina Tarantina o deset let později.

  • So 10/12

    Neuvěřitelné, ale pravdivé

    Režie → Quentin Dupieux
    Původní název → Incroyable mais vrai
    Francie – Belgie 2022 / ORIG. / CZT / 74 min. / DCP
    Hrají → Alain Chabat, Léa Druckerová, Benoît Magimel

    Alain a Marie se přestěhovali do vysněného domu na předměstí. Realitní makléř je ale varoval: to, co je ve sklepě, jim může navždy změnit život. Quentin Dupieux se tímto filmem víc než kdy dříve přiblížil Buñuelovi a jeho komponista Jon Santo skládá pro změnu hold Bachovi (BWV 1067). Bezuzdné vykořisťování velikánů se výjimečně odpouští, pokud výsledek vypadá (a zní) tak, jako zde.

  • Ne 11/12

    Lišáci, Myšáci a Šibeničák

    Režie → Věra Plívová -Šimková
    ČSR 1970 / 74 min. / 35 mm / 6+
    Hrají → Zdeněk Tůma, Jan Kraus, Milan Bakeš
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Klouzačky, lyžování, sněhové pevnosti, koulovačky - zkrátka zima, to je to pravé roční období pro zábavu dětí z vesnice pod vrchem Šibeničákem. Jejich vůdcem byl vždy Zrzek. Jenže pak se do vsi přistěhoval Myšák, který všechny kluky přetáhl na svou stranu, zejména díky tomu, že je může vozit na koních svého táty. Hrdý Zrzek raději z party odejde než by se podřídil Myšákovi. Věrná mu zůstala pouze kamarádka Barborka, která mu pomáhá chytat ptáky. Nepřátelství mezi oběma kluky odstartuje celou řadu potyček a naschválů, ale ne všechno je tak, jak se zdá být na první pohled…


    Fanny a Alexander

    Režie → Ingmar Bergman
    Původní název → Fanny och Alexander
    Švédsko – SRN – Francie 1982 / ORIG. / CZT / 175 min. / 35 mm
    Hrají → Bertil Guve, Pernilla Allwinová, Harriet Anderssonová, Erland Josephson, Ewa Frölingová, Allan Edwall
    Cyklus → milníky

    „Vše se může stát, vše je možné a pravděpodobné. Čas a prostor neexistují. Na bezvýznamném základě skutečnosti pokračuje obrazotvornost dál ve spřádání a tkaní nových vzorů.“
    August Strindberg

    Čtyři Oscary, ani všechna jmenování v anketách „nejlepších“ filmů nemohou být tentokrát víc než nemotorným dovětkem ke konstatování, že jestli se kdy nějakému tvůrci podařilo ve svých dílech soustředit veškerou uměleckou i lidskou zkušenost celé epochy, pak to byl v kinematografii po Renoirovi právě Ingmar Bergman – a to v jediném filmu.
    Disputace o umělcově „lži“ vítězící nad omezenou doktrinářskou pravdou, setkávání, souboj a prostupování různých způsobů víry v Boha (otčímovo luteránství, Izákův judaismus), ve vezdejší smyslný svět a jeho slasti (epikurejství Gustava Adolfa) i v utopii finálního spojení všeho v jednu opojnou zkušenost, ať už v aktech přesahujících lidské chápání (androgynní médium Izmael) nebo silou pravého umění. Umělcem, iluzionistou, odvěkým bergmanovským kejklířem je zde Alexandrův otec, který, jako u Shakespeara, vybízí mladého hamletovského hrdinu (jímž je evidentně mladý Bergman sám) i ze záhrobí, aby skoncoval s pochybnostmi a pochopil svůj úkol.

  • 50. týden
  • Po 12/12

    Mapování pohyblivého obrazu: Média, aktéři a místa v českém prostředí

    Cyklus → paralelní kino

    uvádějí: Sylva Poláková, Martin Mazanec a hosté

    Doposud fragmentární historický obraz umění pohyblivého obrazu na pomezí uměleckého provozu a kinematografie, tak jak se specificky vyvíjelo v českém prostředí, získává díky tříletému výzkumu celistvější podobu. Martin Blažíček, Matěj Forejt, Eva Krátká, Marie Meixnerová, Markéta Mansfieldová, Tomáš Pospiszyl, Matěj Strnad, Lenka Střeláková, Kateřina Svatoňová a editoři Martin Mazanec a Sylva Poláková představí během večera témata, kterým se v publikaci věnovali a uvedou díla, která jsou z jejich perspektivy badatelů a zároveň insiderů klíčová.

    Publikace vznikla jako výstup výzkumného projektu „Audiovizuální dílo mimo kontext kinematografie: dokumentace, archivace a zpřístupnění“.
    (DG20P02OVV025), který je financován z programu NAKI II Ministerstva kultury ČR.


    Hvězdy Velkého vozu

    Režie → Luchino Visconti / hudba: César Franck
    Původní název → Vaghe stelle dellʼOrsa
    Itálie 1965 / ORIG. / CZT / 93 min. / 35 mm
    Hrají → Claudia Cardinaleová, Maria Bellová, Jean Sorel, Michael Craig

    k 200. výročí narození Césara Francka

    Jméno skladatele Césara Francka (1822–1890) je v kinematografii neodmyslitelně spjato s klasickým filmem Luchina Viscontiho Hvězdy Velkého vozu, vyznamenaném v roce 1965 na festivalu v Benátkách nejvyšší cenou – Zlatým lvem. Franckův 21. opus Preludium, chorál a fuga pochází z roku 1884 a platí za dokonalý příklad „cyklické formy“. Ve Viscontiho filmu se fatální „zacyklení“ týká podezření dcery vůči matce, která za války židovského otce svých dvou dětí vydala na pospas nacistům, aby se mohla vdát za jiného muže. Postavy dcery a matky, inspirované antickou Elektrou a Klytaimnéstrou, vytvořili Claudia Cardinaleová a Marie Bellová.

  • Út 13/12

    Vlna vs. břeh

    Režie → Martin Štrba
    Slovensko – ČR 2014 / 88 min. / DCP

    Asociace českých kameramanů

    projekce za účasti tvůrců

    Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Martin Štrba, Miro Švolík, Kamil Varga, Peter Župník. Setkali se na začátku 80. let jako slovenští studenti oboru fotografie na pražské FAMU a do umělecké fotografie vnesli energii, hravost a nespoutanou imaginaci, která se v jejich tvorbě spojovala zejména s postupy inscenované fotografie. Vytvořili výjimečnou generaci, kterou kritici nazvali „slovenskou novou vlnou“. Jejich nepřehlednutelné dílo dodnes ovlivňuje vývoj fotografie v Čechách i na Slovensku. Jsou úspěšní i za hranicemi, mnozí se vrátili domů, aby svoje zkušenosti opět předali mladé generaci. Martin Štrba ve svém režijním debutu navštěvuje a zpovídá přátele a umělecké souputníky, přičemž rekonstruuje atmosféru doby, která umožnila zrod fenoménu slovenské nové vlny. Něco takového se stává zřídka, o to vzácnější je, když se ve stejný čas a na stejném místě začne kumulovat a znásobovat tvořivá energie mezi lidmi, kteří sdílejí podobné hodnoty a pohled na svět. Vznikl netradiční dokument, který formálně následuje invenci, hravost, inscenační a výtvarné postupy fotografické tvorby svých aktérů.


    Karabiniéři

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Les Carabiniers
    Francie – Itálie 1962 / ORIG. / CZT / 75 min. / 35 mm
    Hrají → Marino Masé, Albert Juross, Geneviève Galéaová, Catherine Riberoová
    Cyklus → adieu JLG!

    + krátký film
    Válka na východě / 10 min. / 35 mm

    Nejradikálnější z Godardovy rané „modré“ periody jsou Karabiniéři, absurdní protiválečná bajka o dvou prosťáčcích, kteří se nechají naverbovat do války blíže neurčených mocností. Námět pocházel od Roberta Rosselliniho, jednoho z hlavních zdrojů Godardova estetického uvažování. Lakonická „neotesanost“ nevyprchala z filmu Karabiniéři ani po více než půl století a lze si snadno představit, jak mocně musela zasáhnout první diváky. Německý filmový historik Enno Patalas vzpomíná: „Jeden známý nám přišel sdělit, že Godard natočil úplně hrozný film, takže konečně poznáme, jak jsme se v něm zmýlili. Nechali jsme si tedy s mojí ženou od něj ten strašný film vypravovat, byli to Karabiniéři, a čím déle mluvil, tím víc rostlo naše nadšení.“

  • St 14/12

    Stan Laurel solo

    pásmo krátkých filmů
    USA 1923 / celkem 86 min. / 35 mm

    projekce s živým hudebním doprovodem

    „Ještě dřív než Stan Laurel našel svého velkého partnera, byl objeven záporný protihráč pozdější dvojice – James Finlayson. Už v raných Laurelových filmech Stana tyranizoval a byl jím tyranizován. Často byl Stanovým představeným či cholerickým policajtem s kníry, který se kromě návalů zuřivosti nedovedl vůči útokům svého odpůrce prosadit. (…) V polovině roku 1923 se Laurelovi konečně podařilo přesvědčit Hala Roacha, aby ho angažoval jako režiséra a gagmana. Herec Stan Laurel byl mrtev, režisér Stan Laurel začal nadšeně pracovat.“
    Michael Hanisch

    Uvedeme snímky Laurel prodává knihy (The Pest, režie Jess Robbins), Vytrvalý nápadník (A Man About Town, r. Percy Pembroke), Kdo s koho (Frozen Hearts, r. Jay A. Howe a Fred Guiol), Laurel v Egyptě (Searching Sands, r. George Jeske), Vodní skauti (Save the Ship, r. G. Jeske), Laurel zlatokopem (The Soilers, r. Ralph Cedar) a V nejtemnější Africe (Roughest Africa, r. R. Cedar).
    Zbývá dodat, že potrvá ještě čtyři roky, než v roce 1927 dojde k ustavení a prosazení legendární dvojice Laurel & Hardy.


    Touha po světle

    Režie → Patricio Guzmán
    Původní název → Nostalgia de la luz
    Chile 2012 / ORIG. / CZT / 90 min. / DCP
    Cyklus → hranice (…)

    V poušti Atacama, v nadmořské výšce tří tisíc metrů, se astronomové z celého světa shromažďují, aby pozorovali hvězdy. Pouštní obloha je totiž tak jasná, že jim umožňuje vidět hranice známého vesmíru. Je to také místo, kde spalující sluneční paprsky udržují lidské ostatky téměř nedotčené: ostatky tisíciletých mumií, dobrodruhů, horníků… Ale také ostatky politických vězňů Pinochetovy diktatury. Zatímco astronomové zkoumají nejvzdálenější galaxie při hledání možného mimozemského života, na úpatí nejmodernějších observatoří na světě chilské ženy přesýpají pouštní půdu a hledají své zmizelé příbuzné.

  • Pá 16/12

    Pražský kat

    Režie → Rudolf Měšťák
    ČSR 1927 / 104 min. / 35 mm
    Hrají → Gustav Frištenský, Edmond Trachta, Anna Opplová, Marie Kalmarová

    projekce s živým hudebním doprovodem

    Němý film Pražský kat Rudolfa Měšťáka představuje Gustava Frištenského v titulní roli jednoho z raných pokusů české kinematografie o zpracování výpravné historické látky. Autorský scénář, vycházející ze stejnojmenné předlohy Josefa Svátka, vypráví spletitý příběh lásky, zrady a odplaty. Snímek byl v letech 2017–2022 rekonstruován Národním filmovým archivem, ve spolupráci s Janem Ledeckým byla restaurovaná kopie barvena podle původních viráží a tónování. Projekci 35mm kopie doprovodí ansámbl muzikologa a skladatele Vlastislava Matouška, zakladatele legendárních novovlnných Máma Bubo a odborníka na východočeský folklór a českou středověkou hudbu.

  • So 17/12

    Black Moon

    Režie → Louis Malle
    Původní název → Black Moon
    Francie 1975 / ORIG. / CZT / 100 min. / DCP
    Hrají → Cathryn Harrisonová, Therese Giehseová, Alexandra Stewartová, Joe Dallesandro

    Noční můra, anebo snová krajina, ve které je radost přebývat, přestože za nedalekou hranicí zuří konflikt? Jen málo režisérů prokázalo takovou variabilitu jako Louis Malle. Jeho Black Moon je na jednu stranu film až barokně opulentní, zároveň ale hodně strohý. Má blíže k podobenství než psychologickému dramatu. Kameramanem byl Sven Nykvist, jinak spolupracovník Bergmana či Tarkovského.

  • Ne 18/12

    Veselé Vánoce přeje pan Ponrepo

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / celkem 47 min. / HD, 35 mm / 3+

    Sněhulák / r. Hermína Týrlová
    ČSR 1966 / 9 min.

    Jen počkej VIII / r. Vjačeslav Kotěnočkin
    SSSR 1974 / 9 min.

    Jak se zajíček chtěl klouzat / r. Josef Kábrt
    ČSR 1960 / 9 min.

    Půlnoční příhoda / r. Břetislav Pojar – Jiří Trnka
    ČSR 1960 / 13 min.

    Sněhulákův sen / r. Zdeněk Rozkopal
    ČSR 1986 / 7 min.

    Vánoce jsou za dveřmi a pan Ponrepo si pro všechny děti připravil pásmo kouzelných vánočních pohádek, které vás naladí na zimní svátky. Oslavíte Nový rok s vlkem a zajícem, vyrazíte na dobrodružnou cestu kolem vánočního stromku s oživlým vláčkem a třeba se i zasníte společně s nespokojeným sněhulákem. Po projekci budete moct navštívit promítací kabinu a zjistit, jak vypadají promítačky i filmový materiál. A pak už se můžete začít těšit na Ježíška!

  • 52. týden
  • St 28/12

    Nekonečný příběh

    Režie → Wolfgang Petersen
    Původní název → Die unendliche Geschichte
    SRN – USA 1984 / český dabing / 92 min. / 35 mm / 6+
    Hrají → Barret Oliver, Gerald McRaney, Drum Garrett

    Desetiletý chlapec a vášnivý čtenář Bastian se jednoho dne cestou ze školy schová před zlými spolužáky do knihkupectví, kde nalezne záhadnou knihu s názvem Nekonečný příběh. Přestože ho knihkupec varuje, že její čtení může být nebezpečné, Bastian neodolá a ponoří se do poutavého příběhu o říši Fantazie, které hrozí zánik kvůli všepožírající Nicotě. K její záchraně je povolán statečný chlapec Atrej, jemuž, jak se záhy ukáže, může pomoci i samotný Bastian.


    Jules a Jim

    Režie → Franҫois Truffaut
    Původní název → Jules et Jim
    Francie 1961 / ORIG. / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Jeanne Moreau, Oskar Werner, Henri Serre, Marie Duboisová, Jean-Louis Richard
    Cyklus → milníky

    Přátelství, román, krása, Francie a Německo, černá a bílá, láska a smrt, jedna žena a dva muži... kteří se zamilovali do úsměvu sochy. Film-mýtus, který s riskantní opravdovostí proudí z jednoho citu do druhého, ale nejvíc se točí kolem stručného poučení, které jeho autor, François Truffaut, zakusil mnohokrát velmi citelně na vlastní kůži: „Dvojice... to není v lásce žádné řešení. Ale jiná řešení nejsou.“

  • Čt 29/12

    Ukradená vzducholoď

    Režie → Karel Zeman
    ČSR 1966 / English friendly / 82 min. / DCP
    Hrají → Michal Pospíšil, Jitka Zelenohorská, Josef Větrovec, Eduard Kohout, Hanuš Bor, Čestmír Řanda, František Filipovský

    Také jsem létal s Roburem
    na jeho záhadné lodi,
    také jsem spadl v močály,
    jimiž se kajmani brodí,

    také jsem v noci počítal
    v tmách houští uhlíky vlčí –
    kde jsou ty šťastné prázdniny,
    když lovil jsem v háječku v Krči.

    Když navracím se v místa ta,
    je všude jen trochu šedě,
    člověk se kolem rozhlíží,
    nic spatřit nedovede.

    Tu knížku, chlapče, schovám ti,
    vydej se zas na ty cesty,
    když člověku je dvanáct let,
    mívá víc v životě štěstí.

    Jistě tam opět uvidíš
    v houštinách oči hadí –
    budeš mít luk a ostrý šíp
    a v očích užaslé mládí…

    Jaroslav Seifert (Jules Verne, 1937)


    Paterson

    Režie → Jim Jarmusch
    Původní název → Paterson
    USA 2016 / ORIG. / CZT / 113 min. / DCP
    Hrají → Adam Driver, Golshifteh Farahaniová, Kara Haywardová

    Paterson miluje svou dívku, řídí autobus a píše básně. To stačí jemu, Jimu Jarmuschovi a – až na pár smutných výjimek – i divákům.

    „Jarmusch tady protiřečí artovému a prošlému snobismu vlastního filmu Přežijí jen milenci vzdušně básnivou demokratičností. Čas od času by prostě na poezii měli mít právo všichni a ne jen dandyovští upíři sbírající vinyly.
    Co je třeba zachránit, je obyčejná lidskost, která poezií, hudbou a krásou, v každém okamžiku, lhostejno kde, organizuje odboj proti světu znetvořenému, zborcenému, hokynářskému. Only lovers je třeba zachraňovat, to ano, ale ne ty snoby z Only Lovers Left Alive. V Patersonovi vane čerstvý vzduch, protože inspirace se tady nekoná v upírském doupěti, ale pod širým nebem, pro všechny.“
    Stéphane Delorme

  • Pá 30/12

    Zasněžená romance

    Režie → H. Bruce Humberstone
    Původní název → Sun Valley Serenade
    USA 1941 / ORIG. / CZT / 80 min. / 35 mm
    Hrají → Sonja Henie, John Payne, Glenn Miller

    V době svého uvedení těžila Zasněžená romance z popularity mistryně světa v krasobruslení Sonji Henie, jež v této muzikálové komedii představuje válečného sirotka z Evropy, kterého se po příjezdu do Ameriky z reklamních důvodů ujímá jazzový orchestr, aniž jeho členové tuší, že jde o půvabnou dospělou dívku. Pro dnešního diváka budou hlavní atrakcí Glenn Miller se svým orchestrem, evergreeny jako Chattanooga Choo Choo (během jednoho roku po premiéře filmu se prodalo přes jeden milion exemplářů) či excentričtí stepaři bratři Nicholasové.