Program

12/2021 (Změnit)
  • 48. týden
  • Čt 02/12

    Úl

    Režie → Mario Camus
    Původní název → La Colmena
    Španělsko 1982 / CZT / 105 min. / 35 mm
    Hrají → Francisco Rabal, J. L. López-Vázquez, Ana Belénová, Victoria Abrilová, José Sacristán

    Berlinale 1983 – Zlatý medvěd za nejlepší film
    Cena Luise Buñuela

    Nositel Nobelovy ceny Camilo José Cela brilantně zachytil atmosféru Madridu v období druhé světové války a to způsobem, který odkazuje k realistické literatuře i k dokumentární výpovědi. Z této premisy vyšel i režisér, pak mu nečinilo problémy redukovat počet postav a zaměřit se na vykreslení daného historického období. Ovšem Úl má dva předpoklady, které naopak přímo vybízejí ke zfilmování. I přes kolektivnost hlavního hrdiny, který je vlastně masou, a nepřítomnost vševědoucího vypravěče, jsou všechny postavy charakterizovány svým chováním. Mohli bychom mluvit o částečném znovuzrození civilismu – tentokrát ve španělském filmu, kdybychom nevěděli, že ve filmu se objevují především profesionální herci jako Victoria Abrilová v roli Julity či Ana Belénová jako Victorita a dokonce sám spisovatel C. J. Cela v roli Matíase Martího. Útržkovité vyprávění umožňuje poskytnout pouze ty momenty, které jsou podstatné pro jednotlivé mikropříběhy. Současný divák musel přivykat i rozrušení klasické narace. Cela a s ním i Camus postihují dobu – město – kavárnu – atmosféru – jako podobenství jednoho období španělské společnosti. Odhaluje se před námi těžké hledání naděje v životě, který je prožíván v šedivém izolovaném světě střetávajícím se s oficiálně schvalovaným násilím.

  • Pá 03/12

    Manželovo tajemství

    Režie → Lin Tuan-qiu
    Původní název → 丈夫的秘密 / Zhang fu de mi mi / The Husband’s Secret
    Tchaj-wan 1960 / CZT / English friendly / 102 min. / DCP
    Hrají → Chang Mei-yao, Chan Pan-yang

    V tomto klasickém melodramatu o konfliktu mezi povinnostmi a touhou se žena svěří svému manželovi, že náhodou potkala svou dávnou přítelkyni, která potřebuje pomoc. Když se přítelkyně i se svým malým synem přistěhuje k manželům domů, manžela zaplaví pocit viny – tato žena byla dřív jeho milenkou a má obavy, že by chlapec mohl být jeho syn. Vzájemně se prolínající flashbacky a záběry postupně utvářejí zvraty v zápletce, která je adaptací původně japonského románu převedeného do tchajwanských reálií, a zároveň odhalují pro režiséra trochu překvapivé téma ženské solidárnosti, která může být řešením životních krizí.
    Chris Berry, filmový historik

    In this classic melodrama of conflicting duties and desire, a wife comes home to tell her husband she has run into an old friend, now in need of help. When she moves her into their home with her little boy, the husband is overwhelmed with guilt – the wife’s friend is his former lover, and he fears the son is his. Flashbacks within flashbacks and frames with frames signal the twists and turns of a plot adapted from a Japanese novel and transposed to Taiwan to reveal Lin Tuanqiu’s perhaps surprising theme of female solidarity as the solution to life’s crises.


    Pošetilá nevěsta, naivní ženich

    Režie → Hsin Chi
    Původní název → 三八新娘憨子婿 / San ba xin niáng zhuàng zi xù / Foolish Bride, Naive Bridegroom
    Tchaj-wan 1967 / CZT / English friendly / 101 min. / DCP
    Hrají → Chin Mei, Shi Jung, Chin Tu

    Bun-tik je hezký, ale nepříliš bystrý mladík, kterého pronásledují všechny dívky v okolí. Otec pečlivě střeží jeho mravopočestnost, ale Bun-tikovi se přesto podaří proklouznout a scházet se se svou přítelkyní Kui-ki, která je rozhodnutá se za mladíka provdat. V okamžiku setkání Bun-tikova otce a dívčiny matky se objeví nečekaná překážka. Oba rodiče si totiž uvědomí, že byli před třiceti lety milenci. Živá komedie režiséra Hsin Chi využívá téma převrácení genderových rolí a slouží jako obhajoba mladší generace. Tato svižná veselohra z šedesátých let si bere na paškál konfuciánskou morálku, která byla jen o pár let dříve východiskem melodramatické úzkosti.
    Chris Berry, filmový historik

    Bun-tik is a handsome but not too bright young man who is chased by all the girls in the neighborhood. His father closely guards his chastity, but he sneaks off with his girlfriend, Kui-ki, who is determined that they should get married. However, they run into new opposition when Bun-tik’s father meets Kui-ki’s mother and they discover they were lovers 30 years before. Xin Qi’s lively gender-reversal comedy stands with the younger generation. A swinging sixties farce, it pokes fun at the Confucian moral conventions that were the bedrock of melodramatic angst just a few years earlier.

  • So 04/12

    Tygr a drak

    Režie → Ang Lee
    Původní název → 卧虎藏龙 / Wò Hǔ Cáng Lóng / Crouching Tiger, Hidden Dragon
    Tchaj-wan – Čína – Hongkong – USA 2000 / CZT / English friendly / 116 min. / DCP
    Hrají → Chow Yun-fat, Michelle Yeoh, Ziyi Zhang

    Označení kultovní se ani nepřiblíží tomu, jak je Tygr a drak Anga Leeho významný! Mimo nominace na Oscary a premiéru v prestižních Cannes také definitivně usadil tchajwanského filmaře mezi předními hollywoodskými režiséry. Šlo o logický vývoj, protože jeho tvorba byla už od debutu Tlačit rukama (1992) rozkročená mezi Tchaj-wanem a Spojenými státy. V roce 2000 tak využil amerických financí, aby mohl natočit a posléze prodat na Západ své nostalgické i revizionistické pojetí mytologických eposů wuxia pian. Tygr a drak je proto takovou filmovou encyklopedií, ve které Lee rekapituluje desítky vnějších vlivů. Příběh těží z literární tradice čínských rytířských příběhů 30. a 40. let a několik sekvencí přímo odkazuje k tvorbě dalšího tchajwanského klasika jménem King Hu. S ním má Leeho film společné i něco, čemu kritik Jaime Rebanal říká rozjímavá akce. Souboje jsou fenomenálně sestavené legendou Yuenem Woo-pingem a slouží primárně jako forma dorozumívání. Postavy tu vedou dialogy pěstmi a kopy lehčími než vzduch! Fakticky ve svých konfliktech tančí prostorem a ukazují, jak filmaři můžou ozvláštnit jinak běžné akční scény. To všechno jsou důvody, proč si Tygra a draka připomenout na velkém plátně. Nic ze svého kouzla za ty roky neztratil. Naopak.
    Dan Krátký, dramaturg festivalu FILMASIA

    Calling Ang Lee’s Crouching Tiger, Hidden Dragon a cult classic is still a grave understatement of how important this film really is. Besides Oscar nominations and a premiere at the prestigious Cannes Film Festival, it secured the Taiwanese filmmaker a firm spot among leading Hollywood directors. In 2000 he used US funding to make a nostalgic and revisionist take on wuxia pian epics and managed to sell it to the West. Crouching Tiger, Hidden Dragon is a film encyclopedia of a sort, in which Lee summarizes dozens of external influences. The plot is based on the literary tradition of Chinese knight stories and several scenes refer explicitly to the works of another Taiwanese great, King Hu. Lee and Hu also share what film critic Jaime Rebanal calls a contemplative action. Martial arts sequences are phenomenally choreographed by legendary Yuen Woo-ping and serve primarily as a form of communication. Characters conduct dialogues with their fists and kick lighter than air! They practically dance through space and prove that filmmakers can add completely new perspectives to conventional action scenes. All these are pretty solid reasons to revisit Crouching Tiger, Hidden Dragon on the big screen once again. After all those years it has certainly not lost any of its magic.


    Dny

    Režie → Tsai Ming-liang
    Původní název → 日子 / Rizi / Days
    Tchaj-wan – Francie 2020 / bez dialogů / 127 min. / DCP
    Hrají → Lee Kang-sheng

    Ve filmu Dny obrací režisér Tsai Ming-liang pozornost na porouchané tělo svého dvorního herce Lee Kang-shenga. Touha ulevit od bolesti a setrvalé samoty Kanga přivede pod ruce mladého maséra. Trajektorie dvou mužů z rozdílných krajin a poměrů se krátce protnou v intenzivním smyslovém prožitku a zčeří hladiny jejich solitérních životů. Po souboru nedějových filmů a osobních zpovědí jsou Dny návratem tchajwanského režiséra k poklidnému, křehce melodramatickému vyprávění. Jsou filmem v nejlepším slova smyslu pečovatelským, hypnotizujícím a prostoupeným momenty nezapomenutelné pomíjivosti.
    Ondřej Pavlík, filmový kritik

    In Days, director Tsai Ming-liang turns attention to the crippled body of his favorite actor Lee Kang-sheng. Kang’s desire to relieve himself of pain and his constant solitude brings him to a massage parlor with a young masseur. The trajectories of these two men with different backgrounds shortly meet in a moment filled with intense sensory experience and cause a stir in their solitary lives. After a series of films with no plot and intimate personal stories, Days see the Taiwanese director’s return to a slow-paced, delicately melodramatic narrative. It is, in the best possible way, a nurturing and hypnotizing film infused with moments of unforgettable transience.

  • Ne 05/12

    Mikulášská animace

    Cyklus → Ponrepo dětem

    tematické pásmo krátkých filmů / 35 mm, HD / mikulášská animovaná dílna / 3+

    Vánoce u zvířátek
    režie: Hermína Týrlová
    ČSR 1973 / 8 min.

    Švec a čert
    režie: Milan Šebesta
    ČSR 1988 / 14 min.

    Sám jako pes
    režie: Zofia Ołdak
    Polsko 1968 / 8 min.

    Narozeniny
    režie: Jáchym Nádvorník
    ČR 2017 / 2 min.

    Vánoční svatba sněhuláka Karla
    režie: Jan Vodička
    ČR 2017 / 12 min.

    Mikuláš dorazil do Ponrepa a nachystal dětem bohatou nadílku v podobě krátkých animovaných pohádek. Naladit se na adventní atmosféru vám pomohou zvířecí hrdinové z filmů Hermíny Týrlové a Zofie Ołdak nebo třeba čert z plastelínové pohádky Milana Šebesty. V pásmu však najdete i filmy, které vám prozradí, že k vánočním svátkům se občas pojí i smutek nebo láska. Po projekci se můžete těšit na veselou mikulášskou dílnu s lektory společnosti Free cinema.


    Raz dva

    Režie → Edward Yang
    Původní název → 一一 / Yi Yi
    Tchaj-wan – Japonsko 2000 / CZT / English friendly / 173 min. / 35 mm
    Hrají → Wu Nien-jen, Elaine Jin, Kelly Lee

    Cena za nejlepší režii (MFF Cannes 2000)
    ceny losangeleských a newyorských kritiků za nejlepší cizojazyčný film roku
    Cena syndikátu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční film roku
    Cena americké Národní společnosti filmových kritiků za nejlepší film roku

    Raz dva je sága z rozvětvené tchaj-wanské rodiny, ale jen na první pohled. Protože tak jako hlavní dětský hrdina, který místo tváří svých blízkých fotografuje umanutě „tu stranu, kterou oni sami vidět nemohou“, zajímá se i film vždy jen o „tu druhou stranu“.

    „Ve filmu Raz dva není zkušenosti, která by nebyla kopií nebo replikou jiné zkušenosti, jejím sousedem v prostoru nebo v montáži. Realita se skládá z hřbetu a z tváře, vše se zdvojuje, odpovídá si nebo se vrací, japonský informatik Ota a jeho kontrahent Ato, hrací karty, samy tváře, které se stávají lakonickými týly na fotografiích malého Janga-Janga, syna hrdiny s přezdívkou N.J. Transparence názvu, který v čínštině poukazuje na „jedna a jedna“, „jedna po druhé“, „každý a vše“, nás nutí říci, že film Raz dva je celý konstruován kolem Dvojky, a možná ještě víc kolem nemožnosti Trojky. Dua jsou všudypřítomná ve skupinách, zakázána jsou naopak tria. Jedno z tajemství kompozice Raz dva, tak diskrétní jako nepostřehnutelné, neviditelné násilí postupujícího klidu, to je pravděpodobně toto vyloučení Třetího. Protože zde nejsou jiné konflikty, než vyvolané vinou tria: opakované hádky N.J. a jeho švagra, mezi jeho ženou a jeho bývalou, milostná rivalita kolem Ting-Tinga a jeho sousedky Lili, jeho matky a jeho profesora angličtiny atd. Nebezpečí přichází od Trojky nebo od toho, že dva se jí často nebezpečně blíží. Vše se zdvojuje, štěpí, opakuje: jen je třeba vidět jak. Tři postavy, každá pro jednu generaci, soustředí pohyb tohoto velkého jednotného života. Nejprve je tu Jang-Jang, maskot filmu, v němž snadno rozpoznáváme klasickou postavu dítěte-režiséra, „dítěte, které se jednoho dne stane filmovým režisérem“. Jang-Jang je naivní a neúplatný strážce čistého viditelna. Je to poslíček filmu, stejně chtivý vidění jako ukázání „druhé strany pravdy“. Na opačném konci je babička strážkyní neviditelného. To ale vytváří, ač nevysvětlitelně, efekty ve viditelném. Uprostřed obou krajností se drží dospělí, kteří, pokud vyloženě netouží zmizet, nedovedou žít jinak než v uzavírání se. N.J. v hudbě, jeho žena Min-Min v ústraní a osamělosti chrámu. Dospělí jsou bytostmi kompromisu (mezi viditelným a neviditelným), ale také nejistoty.“
    Emmanuel Burdeau

    „Jeden můj přítel upadl do kómatu, jako babička v mém filmu. Když jsem ho přišel navštívit, nebyl ani mrtvý, ani živý, byl neurčitelný. Doktoři žádali návštěvníky, aby se k němu chovali jako obvykle. Většina lidí to neumí nebo možná nechce umět, protože je to obtížné. Je třeba mluvit do zdi. Přemýšlel jsem, co by dělali mí přátelé, kdybych byl já v takovém stavu: přišli by a mluvili by se mnou, dotýkali by se mě?
    Zklidněné vyjadřování, k němuž jsem se ve filmu Raz dva rozhodl, bylo spjaté se syžetem. Konstrukce vyprávění je moc důležitá. Režie je konkrétním vyjádřením námětu. Z toho vyplývá každý detail, každé rozhodnutí filmovat z toho či onoho úhlu, s větším nebo menším množstvím světla. Je to jediný prostředek k udržení koherence.
    Tchaj-wan se změnil. Jeho ekonomika se zakládala na manufaktuře, nyní je technologická. Mluví se o internetu a o počítačích. Nutně se promění i kinematografie, literatura a hudba. Čína, náš soused, se víc otevře, kvůli soutěži. Otevírá se i moje filmová tvorba, ale jinak. Z estetického hlediska jsem se pokusil popsat situaci, která se mění z hodiny na hodinu. Stálost a klid jsou mé nejlepší trumfy.“
    Edward Yang

    „V rodinném příběhu filmu Raz dva se kříží všechny věky života v časoprostoru, jehož zdánlivá zúženost skrývá pozoruhodnou šíři. (...) Raz dva není formalistní film. Zachycuje velmi širokou škálu universálních citů, nostalgii, nemoc, život, smrt, násilí, lásku, zklamání, všemocnost peněz, přitažlivost spirituality, rodinné uzavření, nezdařené manželství, prošlý čas, dětské objevování světa. Sedmý dlouhý film Edwarda Yanga je jakousi rodinnou ságou obrácenou do hloubky, melodramatem z druhé strany. Film stejně komplexní jako tvůrcovy předešlé, ale v základním smíru se světem a s kinematografií. Film tak trochu jin a jang. (...) N.J. je melancholickým středem tohoto lunárního systému, kolem nějž krouží žena, babička, švagr, děti a nalezená mladická láska. V Raz dva je mnoho pohybů, jsou ale zásadně vnitřní. Většina scén je senzační v tom, že souběžně ke zcela náhlým událostem se v nich odehrává cosi tajnějšího, což si ve svém kvazi-filozofickém tázání dobře uvědomuje i dítě, Jang-Jang. Také N.J. jako by žil situace nepřítomným způsobem, jako by byl vtažen nějakou minulostí nebo čímsi záhadnějším mimo obraz. Dítě a dospělý muž dávají cítit, že jsou jedinou osobností v různém věku. Bezpochyby je to toto trvalé unikání smyslu, které dává filmu Raz dva jeho jemnou moc, sofistikovanou směs naprosté průhlednosti a záludné neprůhlednosti.“
    Thierry Jousse

    Yi Yi is the crowning achievement of director Edward Yang, a key figure of the Taiwanese New Wave. The film that received the Grand Prize at the 2000 Cannes Film Festival is a family chronicle captivating the audience with its broadness of scope, unpretentious formal sophistication, sense of characters, and their life journeys. It deals with the nature of co-existence and communication in contemporary society, but it also casually asks philosophical and spiritual questions. The character of Yang-Yang, a boy, maybe seen as the director’s young alter ego.

  • 49. týden
  • Po 06/12

    Podzimní poprava

    Režie → Li Hsing
    Původní název → 秋決 / Qiu JueZài nà hépàn qīngcǎo qīng / Execution in Autumn
    Tchaj-wan 1972 / CZT / English friendly / 99 min. / DCP
    Hrají → Chen Hui-lou, Chou Shao-ching

    Jeseň so sebou prináša melanchóliu, osamelosť i bezútešnosť. Z toho dôvodu sa počas nej vykonávajú popravy. Na jednu čaká aj Pei Gang, tvrdohlavý a rozbesnený muž obvinený z trojnásobnej vraždy. Hoci tvrdí, že konal v sebaobrane, verdikt je jasný – ostáva mu rok života. O zvrátenie rozsudku sa pokúša jeho stará matka, ktorá ho počas celého života musela dostávať z problémov. V stávke nie je však len život jej milovaného vnuka, ale aj budúcnosť ich bohatého rodu, ktorého mal byť Pei Gang nasledovníkom. Dráma o čakaní na smrť však nerozpráva primárne o odvrátení neodvratného, ale rovnako tak rozrýva spočiatku ukryté vrstvy svojich postáv, podtrhuje dôležitosť rodinných väzieb a rozvíjanie charakteru skrz čeleniu útrapám. Vnútro postáv je divákovi zdieľané nie len pomocou dialógov, ale aj pohyblivou kamerou sledujúcou ich súžené tváre pokúšané osudom. Lee Hsing, nazývaný krstný otec taiwanského filmu, natočil pozoruhodné dielo o vyrovnávaní sa so svojimi minulými činmi a ich trpkými následkami.
    Alex Václavíková, filmová historička

    Autumn is associated with melancholy, loneliness, and hopelessness. This is why it is the season when executions are carried out. Pei Gang, a stubborn and angry man convicted of a triple murder is also awaiting one. Although he claimed to have acted in self-defense, the verdict is definitive – he has one year to live. His grandmother who has been getting Pei Gang out of trouble his whole life once again intervenes and tries to revert the death sentence. At stake is not only her beloved grandson’s life but also the future of their rich family with Pei Gang being the only heir. Apart from showing the effort to avert the irreversible, this drama about waiting to die gradually peels off hidden layers of the characters brings out the significance of family ties and character development in the face of suffering. The audience sees the inner world of the main characters through dialogues, but also through a moving camera closing in on tragic facial expressions of people afflicted by fate. Li Hsing, aka the godfather of Taiwanese film, directed a remarkable piece dealing with accepting one’s past doings and their bitter consequences.


    Zelená tráva na břehu řeky

    Režie → Hou Hsiao-hsien
    Původní název → 在那河畔青草青 / Zài nà hépàn qīngcǎo qīng / The Green, Green Grass of Home
    Tchaj-wan 1982 / CZT / English friendly / 90 min. / DCP
    Hrají → Kenny Bee, Meifeng Chen

    Hou Hsiao-hsien bývá vnímán jako miláček cinefilů a pravidelný host artových festivalů. Zelená tráva na břehu řeky ale vzpomíná na jeho starší tvorbu, silně ovlivněnou populárním cyklem tchajwanských romantických komedií. Hongkongská popstar Kenny Bee v ní ztvárnil městského učitele, který se ocitá na vesnici, kde se musí vypořádat se skupinkou nezbedných dětí, ilegálním rybolovem i kvetoucí láskou.
    Hou však nenatočil pouze komerční komedii, jeho ruka je stále přesná ve výběru nádherných kompozic a důmyslném komponování pohybu v rámu. Mimo environmentální témata buduje konvenční romantickou zápletku a paralelně pomrkává po Ozuových studentských filmech ze třicátých let. Zelená tráva na břehu řeky je unikátní zkušeností, v níž se spojuje radikální auteur s netradičním pojetím komerční a žánrové látky.
    Dan Krátký, dramaturg festivalu FILMASIA

    Hou Hsiao-hsien is often regarded as a cinephile favorite and a regular guest at art festivals. But The Green, Green Grass of Home is a reminder of his earlier works, strongly influenced by a popular cycle of Taiwan romantic comedies. Hong-Kong popstar Kenny Bee portrays a town school teacher who finds himself working in a village and has to deal with a group of mischievous kids, illegal fishing, and blooming love.
    What Hou made is, however, not simply a commercial comedy, he is infallibly accurate in choosing beautiful compositions and thoughtful direction of movement within a frame. Apart from environmental issues he builds up a conventional romantic plot and finds inspiration in Ozu’s student films from 1930s. The Green, Green Grass of Home is a unique experience that brings together a radical auteur with a non-traditional approach to a commercial and genre subject matter.

  • Út 07/12

    Hráč

    Režie → Alexej Batalov
    Původní název → Igrok
    SSSR – ČSR 1972 / český dabing / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Nikolaj Burljajev, Taťjana Ivanovová, Ljubov Dobržanská, Jitka Zelenohorská, Alexandr Kajdanovskij

    V pořadí sedmá filmová adaptace stejnojmenné prózy (1866), v níž F. M. Dostojevskij zúročil vlastní zkušenosti s hráčskou vášní. Do smyšlených německých lázní s příznačným názvem Rulettenburg přijíždí generál s rodinou a učitelem svých dětí Alexejem. Ten miluje generálovu nevlastní dceru Paulinu, ale jeho cit není opětován. Ve snaze si ji získat, přistoupí na Paulinin návrh vyhrát v ruletě peníze, díky nimž by vyvedl jejich rodinu z dluhů. Alexej propadá světu lázeňských heren, kde v jednom okamžiku lze zbohatnout a brzy nato zase o všechno přijít. Herec Alexej Batalov ve své třetí filmové režii obsadil do titulní role Nikolaje Burljajeva, před deseti lety proslaveného Ivanovým dětstvím Andreje Tarkovského. Jako exteriéry posloužily Mariánské Lázně a do menších a epizodních rolí byla obsazena řada československých herců v čele s Jitkou Zelenohorskou coby vychytralou Blanche.


    Pár dnů z minulosti

    Režie → Mario Camus
    Původní název → Los Días del pasado
    Španělsko 1977 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Antonio Gades, Marisol, Gustavo Bergés

    Karlovy Vary 1978 – Cena za nejlepší ženský herecký výkon pro Marisol

    Režisér Mario Camus vstupuje v šedesátých letech do kinematografie jako součást hnutí nazvaného nový španělský film. Některá jeho díla jsou klíčová pro pochopení dějin španělského filmu i celé dobové společnosti. Pár dnů z minulosti je oslavnou ódou na protifrankistický odboj. Přestože generál Franco je již po smrti, cenzurní komise je oficiálně zrušena až v roce 1977 (tj. během natáčení), poté následuje vlna filmů na toto téma. Nicméně význam filmu spočívá také v jeho formě, počínaje úvodními titulky. Mario Camus udržuje jakýsi fyzický realismus v hávu milostného příběhu nahlíženého očima hrdinky. Není tak symbolický jako Víctor Erice ve svém Duchu úlu, snaží se zachytit především city hlavních protagonistů. Podle ve své době vlivného filmového časopisu Reseńa šlo o nejlepší film roku 1978.

  • St 08/12

    Hazardér

    Režie → Gerhard Lamprecht
    Původní název → Der Spieler
    Němcko 1938 / CZT / 83 min. / 35 mm
    Hrají → Lída Baarová, Albrecht Schoenhals, Eugen Klöpfer, Paul Bildt

    Pro mezinárodní kariéru Lídy Baarové bylo zásadní setkání s Gerhardem Lamprechtem, který kromě toho, že náleží k nedocenitelným zakladatelským postavám filmové historiografie (jeho soukromá sbírka se v roce 1965 stala základem Německé kinematéky), patřil už od dob němé éry k režisérům, jejichž jméno bylo zárukou řemeslné kvality. Své první dva filmy s Baarovou natočil v roce 1935 (Barcarola a Muž přes palubu), v roce 1938 pak realizoval ve dvou jazykových verzích (německé a francouzské) svou variaci na Dostojevského Hráče pod názvem Hazardér. Hitlerův osobní zákrok proti milostné aféře jeho ministra a české hvězdy měl mimo jiné za následek, že Hazardér musel z pláten německých kin zmizet hned ve čtvrtý den po berlínské premiéře. Baarová, která v Německu mezitím natočila další – již vůbec neuvedený – snímek, byla vykázána z Říše do své vlasti.


    Ruka v pasti

    Režie → Leopoldo Torre Nilsson
    Původní název → La Mano en la trampa
    Argentina – Španělsko 1961 / CZT / 82 min. / 35 mm
    Hrají → Francisco Rabal, Elsa Danielová, Leonardo Favio

    Ruka v pasti patří k nejznámějším uměleckým počinům argentinské kinematografie minulého století. Dílo, vyznamenané v roce 1961 v Cannes Cenou mezinárodní filmové kritiky, vypráví podivný příběh dívky, která se snaží odkrýt rodinné tajemství, než ji nenápadný půvab argentinské buržoazie zcela sevře do své pasti a nechá ji „opakovat“ cizí osud. Buñuelovské reminiscence jsou nasnadě tím spíš, že hlavní mužskou roli si zahrál Francisco Rabal (mj. Nazarín, Viridiana, Kráska dne). Hudbu složil Cristóbal Halffter, vůdčí zjev mezi skladateli moderní vážné hudby ve Španělsku.

  • Čt 09/12

    Bílé noci petrohradské

    Režie → Grigorij Rošal – Vera Strojevová
    Původní název → Petěrburgskaja noč
    SSSR 1934 / CZT / 77 min. / 35 mm
    Hrají → Boris Dobronravov, Anatolij Gorjunov, Ksenija Tarasova

    Volný přepis dvou Dostojevského novel Bílé noci a Nětočka Nězvanovová v režii Grigorije Rošala a Very Strojevové je dalším dokladem o možnostech úspěšného převodu literárního díla do filmové podoby. Autoři filmové verze se přitom nedrželi úzkostlivě předlohy; těžištěm jejich díla se stala postava nešťastného hudebníka Jefimova, na jehož tragických osudech chtěli zdůraznit stálý rozpor mezi člověkem žijícím jen pro své umění a necitlivým, nechápajícím okolním světem. Ačkoli jde o první zvukový film této tvůrčí dvojice, podařilo se jí dramaticky využít zvuku a především hudby v dlouhých, působivých pasážích, odpovídajících povahám a duševním stavům postav.


    Nevinní svatí

    Režie → Mario Camus
    Původní název → Los Santos inocentes
    Španělsko 1984 / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Francisco Rabal, Alfredo Landa

    Cannes 1984 – ceny pro oba hlavní herecké představitele

    Nevinní svatí, natočení podle stejnojmenného díla Miguela Delibese (1920–2010), patří mezi Camusovy nejoceňovanější filmy. Čtyři flashbacky nás zavádějí do zaostalého kraje Extremadury šedesátých let. Sledujeme bídu životů lidí, jejichž profesí je sloužit během honů nebo oslav bohatým a hlídat jejich pozemky. Rodiče doufají, že alespoň jejich děti tomuto údělu uniknou. Z Extremadury se po premiéře ozývaly protesty, což ale filmu neuškodilo ani u diváků, ani u kritiky. Nejsilnější stránkou filmu jsou herecké výkony Francisca Rabala v roli Azaríase a Alfreda Landy v roli Paca.

  • Pá 10/12

    Raskolnikov

    Režie → Josef von Sternberg
    Původní název → Crime and Punishment
    USA 1935 / CZT / English friendly / 82 min. / 35 mm
    Hrají → Peter Lorre, Edward Arnold, Marian Marshová

    Jméno studenta Raskolnikova, hrdiny románu Zločin a trest, určilo český distribuční název jeho první americké adaptace. Na základě požadavků dobové americké cenzury doznala předloha značných změn jak v charakterizaci některých klíčových postav, tak i ve stavbě a vyznění příběhu. Protože pro von Sternberga nebyla narativní složka filmu nikdy podstatná – i zde dává přednost atmosféře dění, vyplývající z morální problematiky –, vynucené změny mu nevadily. Nesouhlasil však s hereckým obsazením, které si zvolilo studio. Dokonce ani Petera Lorreho, z jehož popudu společnost Columbia film natáčela a který jediný román četl, nepovažoval za nejvhodnějšího představitele Raskolnikova, původce zločinu, jenž je sužován výčitkami svědomí.


    Klamné léto ´68

    Režie → Goran Paskaljević
    Původní název → Varljivo leto ´68
    Jugoslávie 1984 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Miha Aleksić, Neda Arnerićová, Slavko Štimac

    V Klamném létě ´68 vypráví Goran Paskaljević formanovsky laděný příběh první lásky maturanta. Režisér se otevřeně hlásí ke komediální linii filmů české nové vlny, kterou důvěrně poznal během svých studií na pražské FAMU. Jeho maloměstská prázdninová komedie s ní souzní nejen poetikou a příbuznými motivy, nýbrž i postavou české dívky Růženky Hrabalové a přímým odkazem k osudovému datu 21. srpna. Je zřejmé, že se film do našich kin v době normalizace nemohl dostat.

  • So 11/12

    Sentimentální chlapík

    Režie → Raymond Longford
    Původní název → The Sentimental Bloke
    Austrálie 1919 / CZT / 67 min. / 35 mm
    Hrají → Arthur Tauchert, Gilbert Emery, Lottie Lyellová, Stanley Robinson

    projekce s živým hudebním doprovodem Karla Louly

    V sedmdesátých letech vzbudil na retrospektivní přehlídce světové kinematografie v Londýně velkou pozornost němý film Sentimentální chlapík, natočený v roce 1919 v Austrálii na motivy poemy C. J. Dennise. Bohatost výrazových prostředků, smysl pro drobnokresbu charakterů, civilní vedení herců, kamera citlivě znásobující poetičnost díla, to vše se skládá před překvapeným divákem, sledujícím výjimečný film, který má navíc značnou dávku poezie a humoru.

    program je součástí přehlídky Aussie & Kiwi Film Fest (www.aussieakiwi.cz)


    Ema Bovaryová (Smiluj se nad námi)

    Režie → Alexandr Sokurov
    Původní název → Spasi i sochrani
    SSSR 1989 / CZT / 165 min. / 35 mm
    Hrají → Cecile Zervoudakiová, Robert Vaab, Alexandr Čerednik

    „Do pomyslného Flaubertova světa vtrhává současnost,“ charakterizuje snímek filmová publicistka Galina Kopaněvová. Filmem Ema Bovaryová (Zachraň a zachovej) vymezil Sokurov své takřka tříhodinové rozjímání na téma Flaubertova románu. Sokurov tu zůstal věrný Flaubertovu vyjádření pocitu hniloby a triviality, jemuž se vzpouzí Emino tělo, i výrazu trýzně nemilované, využívané a výsměchem ponižované ženy.
    Ema je v Sokurovově pojetí svržený démon, který si pamatuje, že měl být andělem; existence těla tak vyvolává výčitky v duši, jež je v něm uvězněna – ženina tvář i tělo jsou odpudivé i úchvatně krásné zároveň. Rituální pravoslavný text i další repliky pronáší lámanou ruštinou francouzská intelektuálka Cecilie Zervoudakiová. Závěrečná a nejdelší pasáž filmu – Emina agónie a smrt, ukládání jejího těla do tří rakví a jeho pohřbívání, akcentuje myšlenku, že smrtí je tu spláceno to, co si živé tělo bralo od života.
    Vzhledem k tradici sovětského filmu i tradičnímu tabu ruské kultury vstupuje Sokurov v tomto snímku na nedotčený terén – akcentuje fatální bezbrannost těla vůči utrpení. Děs Eminy nymfomanie nahlíží v sebezničujícím soukolí vášní, vyvázaných z dobově sociálních konvencí i národních příznaků.

  • Ne 12/12

    S čerty nejsou žerty

    Režie → Hynek Bočan
    ČSR 1984 / 95 min. / DCP / 6+
    Hrají → Vladimír Dlouhý, Ondřej Vetchý, Karel Heřmánek
    Cyklus → Ponrepo dětem

    digitálně restaurovaný film
    Mlynář Máchal žije v knížectví se svým synem Petrem, kterého však zlá macecha Dorota vyžene z domova. Jednoho dne je mladý čert Janek vyslán Luciferem, aby lakomou Dorotu přinesl do pekla. Místo ní však omylem přinese Petrovu hodnou babičku, a když se svou chybu snaží napravit, skončí v knížecím vojsku, kde potká i Petra prchajícího před vychytralým správcem. Petr se s čertem spřátelí a nabídne mu, že mu pomůže dokončit Luciferův úkol. Jenže dopadení Doroty není tak jednoduché, protože ta má u sebe pírko, kterého se čerti tuze bojí.


    Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie)

    Režie → režie: Karel Vachek / kamera: Karel Slach
    ČR 2000 / 254 min. / 35 mm

    Karel Vachek / Karel Slach

    Zkoumání „české reality“ devadesátých let. Karel Vachek v něm navazuje na styl a poetiku svých předcházejících snímků, vstupuje však mnohem více do dějů, takže se stává nejen „manipulátorem“ zpovídaných osob, ale přímo protagonistou originálního „románového“ eseje o svobodě, o politice, o společnosti, o přírodě, o globalizaci, ale i o vědě a umění. Více než kdy dříve tu uplatňuje osobitý smysl pro humor a ironii. Tvůrce ve spolupráci s neuvěřitelně disponovanými kolegy, zejména s kameramanem Karlem Slachem, zvukařem Liborem Sedláčkem a střihačkou Renatou Pařezovou stále více spoléhá na „polyfoničnost“ obrazu a zvuku, často využívá zvukových přesahů a zároveň se často vrací do „načatých“, leč nedokončených sekvencí. Své postavy z různých oborů lidské činnosti uvádí do nevšedních prostředí (kostnice, české rodeo, hustý les) a při rozhovoru s nimi zároveň nepokrytě režíruje. Natáčí však také v autentických prostředích při konkrétních akcích (film vznikal v období 1997–2000), např. při znovuotevření kavárny Slavia, při setkání básníků na Bítově, při autogramiádách apod. V hudební dramaturgii využívá předělů pomocí úderů tympánů, dále využívá motivu české hymny v podání trubky, i písniček Plastic People, Jima Čerta nebo Pepy Nose. Výrazným „zcizujícím“ prvkem jsou proložené záběry českých hub na pozadí českých hradů s ohlášením názvu houby a místa. Nenápadným odkazem k politické realitě jsou fotografie českých vlád na scéně loutkového divadla.

  • 50. týden
  • Po 13/12

    Citová výchova

    Režie → Alexandre Astruc
    Původní název → L’Éducation sentimentale
    Francie 1962 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Claude Brialy, Marie-José Natová, Michael Auclair, Dawn Addamsová

    Život mladíka, který přišel z provincie „dobýt Paříž“, život mezi deziluzí, znechucením, nečinností a sněním proměnil Gustave Flaubert v letech 1863 až 1869 v jeden z největších francouzských románů 19. století. „Styl Citové výchovy střídáním bližšího a vzdálenějšího plánu připomíná filmovou techniku,“ všiml si český literární historik Zdeněk Hrbata. „Tento způsob mj. umožňuje izolovat detaily, vyjadřující atmosféru okamžiku, rozpoložení hrdinů a konečně i jejich postoj k situaci.“ Alexandre Astruc natočil svou adaptaci v roce, v němž francouzská kinematografie vydala v těsném sledu takové filmy, jako byly Jules a Jim, Rampa, Žít svůj život, Proces nebo Cléo od pěti do sedmi – a tato konkurence se snímku Citová výchova stala do jisté míry osudnou. Stojí určitě za to, věnovat mu dnes trochu té pozornosti, která mu ve své době zůstala odepřena.

  • Út 14/12

    Závod ke dnu

    Režie → Vít Janeček
    ČR 2011 / 82 min. / HD

    ARAS uvádí

    projekce za účasti tvůrců

    Dokument líčí současnou ekonomickou krizi nikoliv jako krátkodobý výkyv v jinak funkčním ekonomickém systému, ale jako logický důsledek měnícího se přístupu k práci jako takové a čím dál nerovnoměrnější distribuce zisků. Myšlenkovou kostru filmu dávají levicové výklady filosofa Václava Bělohradského, ekonomky Ilony Švihlíkové, sociologa Jana Kellera a rozvojového experta Tomáše Tožičky. Kromě nich zde vystupují nezaměstnaní, odboráři, manažeři či pracovníci nadnárodních korporací. Janeček přechází od perspektivy regionů, bojujících s rostoucí nezaměstnaností, k pohledu na globální ekonomiku a ukazuje, že nezaměstnanost není přechodným a marginálním problémem. Zdůrazňuje fatální paradox dnešního světa, v němž výrobní technologie měly nahradit práci člověka a usnadnit mu tak život, jenže kvůli nadprodukci se nečekaně vynořil problém strukturální nezaměstnanosti, na níž se především v postkomunistických zemích stále nahlíží jako na projev neschopnosti a neochoty pracovat. Jednostranně orientovaný film popisuje společnost, v níž se z práce stal fetiš, v níž má však jen málokdo šanci dosáhnout na smysluplný způsob obživy. Zároveň navazuje na snímek Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka (2011), jehož konkrétní příběh o automobilce Hyundai v České republice zasazuje do širšího rámce mnoha chybných politických rozhodnutí, urychlujících podle tvůrců současný „závod ke dnu“.


    Anděl strážný

    Režie → Goran Paskaljević
    Původní název → Andjeo čuvar
    Jugoslávie 1987 / CZT / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Ljubiša Samardžić, Neda Arnerićová, Šaban Bajramović

    Hlavním hrdinou filmu je novinař, který při shromažďování materiálu pro reportáž s romskou tematikou odhaluje fakta o výnosném obchodu s romskými dětmi. Dostává se do zdánlivě romantického prostředí romské vesnice a poznává realitu, jež krutě rozhoduje o osudech malých Romů, kteří se stávají majetkem a levnou pracovní silou.

  • St 15/12

    Alexandre Alexeieff, Jacques Drouin a špendlíkové plátno

    Špendlíkové plátno je metodou animovaného filmu, která už dnes není příliš užívaná, ale zanechala zásadní stopu v dějinách pohyblivých obrazů. Obzvláště fascinující jsou krátké snímky, za nimiž stojí animátor ruského původu Alexandre Alexeieff nebo později jeho kanadský následovník Jacques Drouin. Ve svých dílech se snažili polapit prchavé sny, mihotající stíny, vytvořit živoucí obraz, jenž zmizí dřív, než se jej stačíme dotknout, přestože právě dotyk a nekonečné hodiny titěrné práce stojí za jeho vznikem. Ruka animátora držící váleček přejížděla po špendlíkovém plátně, aby souhrou cílených doteků a svícení vytvořila setinový fragment. Z takového útržku se pak mohla stát sekvencí, abstrakce tvarů se mohly proměnit do konkrétních obrysů postav. Jenže postavy animátorů, které stály za plátnem, zůstávají skryty, aby mohlo promluvit jejich dílo, které uvidíte v tomto pásmu. Uvádí Veronika Hanáková.

    Noc na Lysé hoře / Une nuit sur le mont chauve
    režie: Alexandre Alexeieff
    Francie 1933 / 8 min. / 35 mm

    Obrázky z výstavy / Tableaux dʼune exposition
    režie: Alexandre Alexeieff
    Francie 1972 / 10 min. / 35 mm

    Tři cvičení na špendlíkovém plátně Alexandra Alexeieffa / Trois exercises sur lʼecran dʼépingles dʼAlexeieff
    režie: Jacques Drouin
    Kanada 1974 / 4 min. / 16 mm

    Myšlekraj / Le Paysagiste
    režie: Jacques Drouin
    Kanada 1976 / 8 min. / 35 mm

    Romance z temnot / Lʼheure des anges
    režie: Jacques Drouin, Břetislav Pojar / hudba: Michael Kocáb
    Kanada – ČSR 1986 / 18 min. / 35 mm


    Alchymická pec

    Režie → Jan Daňhel – Adam Oľha
    ČR – Slovensko 2020 / 118 min. / DCP

    projekce za účasti tvůrců

    Jan Švankmajer se po dotočení svého posledního celovečerního filmu Hmyz sám stal aktérem natáčení. Jeho tvůrčí metodu poodkrývají Jan Daňhel a Adam Oľha, kteří s mezinárodně uznávaným autorem filmů, grafik, plastik a neortodoxních myšlenek strávili tři roky. Mohli tak zachytit konkrétní situace i obecné úvahy o jídle, fetiších, konci člověka i západní civilizace. Hravý, asociativní a taktilní portrét, jehož proměnlivá podoba nastiňuje různé možnosti, jak uchopit imaginativní myšlení, doplňují pohledy kolegů a přátel, především producenta Švankmajerových filmů Jaromíra Kallisty. Prostřednictvím vzpomínek, snů a archivních záběrů filmem prostupuje umělcova manželka a múza Eva.

  • Pá 17/12

    Ran

    Režie → Akira Kurosawa
    Původní název → Ran
    Francie – Japonsko 1985 / CZT / 153 min. / 35 mm
    Hrají → Tacuja Nakadai, Akira Terao, Džinpači Necu, Daisuke Rjú

    „Duj, větře, až ti puknou tváře! Duj!
    Přívaly z nebe, smrště mořských vod,
    až po korouhve zatopte nám věže!
    Blesky, vy nebe ohněm rozstřelte,
    ohlaste hrom, pak rozčísněte dub
    a bílou hlavu sežehněte mi!“
    William Shakespeare

    Kurosawova japonská parafráze Krále Leara (1605).

    „Ve filmu Ran, který stylisticky navazuje na formální jazyk snímku Kagemuša, demonstruje Kurosawa, že zkázu, beznaděj a pesimismus lze ještě stupňovat. Historické reference Kagemuši udělaly místo mytické osudovosti, jež konec určité doby povýší na obraz konce všech dob. (...)
    Japonský název Ran, jenž se dá přeložit jako chaos, vzbouření nebo vřava, nepotřebuje výklad - jeho smysl je stejně prostý jako monumentální. I když se děj odehrává ve vzdálených dobách, současnost se v něm poznala. Svět žijící katastrofickými scénáři čte tento film jako inscenaci katastrofy poslední. Jejímu patosu se snaží kritika přiblížit biblickými obraty: „Kurosawovým tématem je, řečeno slovy nám důvěrnými, poslední soud.“ Ran platí za „alegorii pekla“, ještě časteji za „vizi apokalypsy“ Význam Kurosawova filmu ale nevězí v jeho fabuli a v jejím morálním jádru, nýbrž v rétorice obrazů, které vzdorují trivializaci. Tato rétorika, jež je vším, jen ne estetickou samoúčelností, dává dění nadčasovou velikost a filmu hlas obrovského, barokně-obrazového kázání o pomíjivosti lidského pokolení.“
    Karsten Visarius

  • So 18/12

    Abrahámovo údolí

    Režie → Manoel de Oliveira
    Původní název → Vale Abraão
    Portugalsko 1992 / CZT / 187 min. / 35 mm
    Hrají → Leonor Silveiraová, Luis Miguel Cintra, Diogo Dória

    Abrahámovo údolí, volná, aktualizovaná a do Portugalska přenesená adaptace Paní Bovaryové, je naprosto netypický film. V době nezadržitelné audiovizuální inflace zázrak čistého filmu. Flaubertovi není film věrný doslovně, ale duchem. V tom je zároveň adaptací modelovou. (...) Respekt k Flaubertovi je na jednu stranu naprostý, protože Oliveira kinematograficky zvládá propast mezi ironií a smutkem, mezi občas přerušovanou lyrickou exaltací postav a jasnozřivě melancholickým vyprávěním mimo obraz. Na druhou stranu se filmař z výchozí struktury osvobozuje, když o pre-existující knize, kterou mají postavy filmu už přečtenou, diskutuje a důsledně ji komentuje takříkajíc z obou stran kamery. To není žádná modernost za každou cenu nebo snobismus pro pár vyvolených. (...) Vede nás to k tomu, abychom se odevzdali světlu a tvářím, které osvětluje. „Jsem stav duše, která kolísá,“ říká filmová Ema, čímž je charakterizována Oliveirova práce. Zachycuje v zastaveném čase obraz emoce, horoucnost ve slově či touhu v pohledu.
    Olivier De Bruyn

  • Ne 19/12

    Přípravy k filmu T aneb Záchrana všeho, co nelze zachránit

    Režie → Milan Klepikov
    ČR 2021 / 93 min. / DCP
    Hrají → Petr Král, Adam Čepelák, Ivan Kunc, Diviš Votoček, Anna Brabcová, Darja Miková

    Tiší mrtví. Ti, že znovu žijí?

    Znovu žijí? Vlastní vůlí svou?

    Či nuceně žíly jejich bijí?

    Proti vůli v nové sny zas jdou?

    Za hroby mám znovu mladost sníti?

    Aby znovu prchl její stín?

    Ó, by mohl navždy hrob mě krýti!

    Věčné nic! v tvůj já se vrhu klín.


    Karel Hynek Mácha (1833)

  • 52. týden
  • Po 27/12

    Až přijde kocour

    Režie → Vojtěch Jasný
    ČSR 1963 / English friendly / 100 min. / DCP
    Hrají → Jan Werich, Emília Vášáryová, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Vladimír Menšík

    digitálně restaurovaný film

    Jan Werich ve filmu ztvárnil jednak kastelána Olivu, ústředního vypravěče, jednak kouzelníka přijíždějícího kvůli představení do malého českého městečka. Jeho doprovod tvoří artistka Diana (Emília Vášáryová) a kouzelný kocour se slunečními brýlemi. Když si je sundá, dokáže svým zrakem odhalit skutečný charakter lidí. Barevné triky, telčské lokace a mravoučný nádech fantazijního příběhu očarovaly porotu v Cannes, odkud si Jasný nedlouho po Touze odvezl další ocenění – Zvláštní cenu poroty.


    Perličky na dně

    Režie → Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš
    ČSR 1965 / English friendly / 105 min. / DCP

    digitálně restaurovaný film

    Kolektivní dílo nastupující filmařské generace Perličky na dně bývá nazýváno manifestem československé nové vlny. Spíše je ale dokladem různorodosti rukopisů jednotlivých autorských osobností. Každý z pětice filmů ostatně vznikal odděleně, aniž by filmaři viděli práci ostatních, jakkoli na všech spolupracoval stejný kameraman – Jaroslav Kučera. Mladé tvůrce, kteří do povídkového filmu přispěli, spojoval především obdiv k Bohumilu Hrabalovi. Obrazový i interpretační klíč, který každý z nich pro svou povídku zvolil, se nápadně liší. Podkladem filmu byla Hrabalova povídková sbírka Perlička na dně, poprvé vydaná v roce 1963, a navazující Pábitelé. V obou případech jde o tragikomické příběhy ze všedního života, jimž dominuje autenticky znějící přímá řeč, jednoduché vyprávění a jemný humor. Náměty Hrabalových povídek nejsou dramatické. Těžiště představuje pozorná kresba určitého prostředí a výrazných lidských typů. Čtyři režiséři a jedna režisérka tak stáli před výzvou, jak pro jazykově bohatý vyprávěcí styl nalézt adekvátní ekvivalenty ve filmové řeči. Cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty mladých, které Perličky obdržely na festivalu v Locarnu, nasvědčují, že se jim to podařilo. Film otevírá Smrt pana Baltazara od Jiřího Menzela, pokračuje Podvodníky Jana Němce, Domem radosti Evalda Schorma, Automatem svět Věry Chytilové a uzavírá jej Romance Jaromila Jireše. Kvůli stopáži nebylo do filmu začleněno Fádní odpoledne Ivana Passera a Sběrné surovosti Juraje Herze, uváděné samostatně.

  • Út 28/12

    Novomanželka

    Režie → Mario Camus
    Původní název → La joven casada
    Španělsko – Argentina 1975 / CZT / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Ornella Mutiová, Pedro Díez del Corral, Mark Edwards

    „Nic se nestaví na kameni, ale všechno na písku. Na písku však musíme stavět stejně jako na kameni.“ Tato slova se stala mottem filmu, který podle vlastního námětu a scénáře natočil režisér Mario Camus. Autor řeší problém nedorozumění ve vztahu mezi mužem a ženou. Mladý manželský pár Camino a Jorge hodnotí rok společného života. Podle Jorgeho je vše v pořádku, Camino má jiný názor, myslí si, že Jorge se nechal unést svým otcem a zradil plány, které spolu před svatbou měli. Ale věří, že ještě existuje nějaká možnost, jak situaci zachránit. Proto utíká z domova v domnění, že se za ní manžel vydá a že vše začne znovu. Do jejího života však vstoupí nová osoba a situace se zkomplikuje.


    Kočár do Vídně

    Režie → Karel Kachyňa
    ČSR 1966 / English friendly / 80 min. / DCP
    Hrají → Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar

    digitálně restaurovaný film

    Psychologické drama režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky radikálně změnilo zobrazování nedávné československé historie. Nešlo o pouhé překlopení dosavadní optiky (zlý Němec, hodný partyzán), ale o celkovou relativizaci, budovanou díky soustředění na jednotlivce a na jeho individuální prožívání „velkých“ dějinných událostí. Komorní charakter příběhu podtrhuje sevřený vizuální koncept. Celý film se odehrává v hlubinách lesa. Dva prchající rakouští dezertéři donutí mladou venkovanku Kristu, aby je svým povozem dopravila přes Znojmo za hranice. Žena svolí s vidinou pomsty: Němci jí den předtím pro výstrahu oběsili manžela a těžce raněný voják a jeho naivní druh mají zemřít její rukou. Situace se však rozvíjí jinak, než žena naplánovala. Pro pětadvacetiletou Ivu Janžurovou byla postava mladé vdovy jednou z prvních velkých hereckých příležitostí. Za svůj výkon v Kočáru do Vídně, Svatbě jako řemen a Pensionu pro svobodné pány obdržela v roce 1968 cenu Trilobit. Kromě soustředěného herectví se na napjaté atmosféře filmu podílí kamera Josefa Illíka, proměňující opuštěný les v tísnivý prostor, z něhož není návratu. Nadčasový příběh o nemožnosti najít společnou řeč a dosáhnout spravedlnosti se stejně jako jiné filmy Kachyni a Procházky po srpnu 1968 nemohl objevit v kinech.

  • St 29/12

    Hříšná láska

    Režie → Gerhard Lamprecht
    Původní název → Madame Bovary
    Němcko 1937 / CZT / 84 min. / 35 mm
    Hrají → Pola Negri, Ferdinand Marian, Aribert Wäscher, Paul Bildt, Rudolf Klein-Rogge

    Zatímco do své adaptace Dostojevského Hráče (v Ponrepu 8. prosince v 18:00) obsadil Gerhard Lamprecht Lídu Baarovou, pro ztvárnění Madame Bovary si vybral jinou mezinárodně proslulou slovanskou divu, Polu Negri (1897–1987). Nemilovaného pana Bovaryho si zahrál Aribert Wäscher, svůdce Rudolfa pro tento typ rolí ideální Ferdinand Marian. Duchu Flaubertovy předlohy nejvěrnější byla o tři roky starší mistrná adaptace Jeana Renoira (s Pierrem Renoirem v roli manžela), která bohužel do české prvorepublikové distribuce nepronikla.


    Spalovač mrtvol

    Režie → Juraj Herz
    ČSR 1968 / English friendly / 99 min. / DCP
    Hrají → Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vodnič

    digitálně restaurovaný film

    „Něžná,“ řekl pan Karel Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, „tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti léty seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ Příznačný styl promluvy hlavního hrdiny románu Spalovač mrtvol Ladislava Fukse.
    Herzova filmová adaptace neodmyslitelně prolnula s dikcí a hereckým projevem Rudolfa Hrušínského. Groteskně hororová studie charakteru posedlého mocí vyzněla v době svého uvedení, v březnu 1969, s ohledem na aktuální politické a společenské okolnosti ještě intenzivněji jako alegorie zákeřnosti konformismu, a několik týdnů po premiéře byl tedy film stažen z kin.

    Kopfrkingl enjoys his job at a crematorium in Czechoslovakia in the late 1930s. He likes reading the Tibetan book of the dead, and espouses the view that cremation relieves earthly suffering. At a reception, he meets Reineke, with whom he fought for Austria in the first World War. Reineke convinces Kopfrkingl to emphasize his supposedly German heritage, including sending his timid son to the German school. Reineke then suggests that Kopfrkingl's half-Jewish wife is holding back his advancement in his job.
    A digitally restored version of famous Czechoslovak New Wave diamond with unique cinematography by DOP Stanislav Milota who passed away recently and this screening is a tribute to his mastership.

  • Čt 30/12

    Intervence

    Režie → Gennadij Poloka
    Původní název → Intěrvencija
    SSSR 1968 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Vladimir Vysockij, Valerij Zolotuchin, Olga Arosevová, Marlen Chucijev

    Stejnojmenné drama Lva Slavina z roku 1932, odehrávající se v Rusku za občanské války, získalo v režijním pojetí Gennadije Poloky výrazně stylizovanou podobu, odkazující k buffonádám a groteskám. Do náznakových kulis tehdejší Oděsy, v kinematografii proslavené jejím monumentálním schodištěm (s čímž Poloka výrazně pracuje), je situován konflikt rudých a bílých, kterým v protibolševickém odporu připlují na pomoc vojska Spojenců. K pronásledovaným patří i Brodskij, skrývající se pod falešnou identitou domácího učitele v rodině bankéřky Ksidiasové. Vladimir Vysockij mu vtiskl nejen svou nezaměnitelnou podobu, ale je zde podepsán i jako autor textů několika písní; hudbu složil Sergej Slonimskij. V době vzniku se film nesetkal se vstřícným přijetím schvalovacích orgánů, které mu vytýkaly nesoulad formy s příliš vážným tématem. K jeho dokončení došlo až za „perestrojky“, tedy téměř po dvaceti letech.


    Playtime

    Režie → Jacques Tati
    Původní název → Play Time
    Francie – Itálie 1965/67 / CZT / 118 min. / 35 mm
    Hrají → Jacques Tati, Barbara Denneková, Reinhart Kolldehoff, Jack Gauthier

    Brilantní humorně-poetická předtucha moderního světa. Stylisticky nejodvážnější film Jacquese Tatiho v restaurované verzi na 35mm kopii.

    Možnost dopřát si kterýkoli film na VHS či DVD, na televizní obrazovce či na notebooku, zůstává u některých filmů stále čistě teoretická. U filmu jménem Playtime snad vůbec nejvíc. Ano, i tento snímek se hrál v televizi a vyšel na DVD, ale snad jen proto, aby tím pádněji dokázal nemožnost zhlédnout ho kdekoli jinde než v kině.

    Playtime nemá žádné centrum. Navyklý způsob sledování filmu nám tady není k ničemu. Playtime je film celků, z nichž si detaily musí dělat divák sám ve své hlavě. Ztrácí přitom svou milovanou privilegovanou pozici – proč dává tolik diváků rádo ostatním najevo, že má před filmem „náskok“? Tentokrát má náskok film, a to s převahou. Pokud déle setrváte pohledem u nějakého pána uprostřed, jehož vzezření nebo chování vás zaujalo, nikdy si nemůžete být jisti, že vám v levém horním rohu právě neutíká cosi, z čeho se za okamžik vyklube nádherný optický gag. Který navíc tím, jak koresponduje s čímsi v pravém dolním rohu, vytvoří nový verš vizuální básně. V nejmenších maličkostech je zpravidla nejvíce krásy, ale jak je všechny najít? Oko se stává lovcem. V hledišti sálu festivalu v Cannes, kde slavil Playtime svůj triumfální návrat, se před plátnem neustále objevovaly ruce ukazující do různých stran. „Všiml jsi si toho?“ „A zahlédl jsi tamto?“

    Tati věřil jen v nekrácenou verzi Playtimu. Ve Francii se film proto promítal jen širokoúhle a se stereozvukem. Protože Tati nepočítal s verzí pro obyčejná kina, nebyl Playtime komerčně úspěšný. Na stejných podmínkách trval Tati i při uvedení v USA, dokud nebylo jisté, že na ně američtí distributoři nepřistoupí. (...)

    V Tatiho metaforickém vidění se kancelář stává labyrintem, v kruhu se točící automobily kolotočem, odpadávající části dekorace nočního klubu oplocením. Pouliční laterny připomínají květiny. Tati pozoruje, ale také aranžuje. Duchovní stojící před neonovým nápisem získá svatozář, jakmile se rozsvítí písmeno O ze slova DRUGSTORE. (...) Jako na Brueghelových obrazech objevuje divák celé spektrum nesčíslných činností. Jak píše Jonathan Rosenbaum, zatímco obvykle se diváci při komedii smějí na stejných místech stejným věcem, v Playtimu se každý směje jinde a něčemu jinému.
    Brent Maddock

    „Fyzicky a finančně jsem si sice s Playtimem vytrpěl své, ale jsem na něj hrdý. Je přesně takový, jaký jsem chtěl, aby byl.“
    Jacques Tati