Louis Feuillade – ukázky z pozdní tvorby
Zatímco po roce 1900 patřil Louis Feuillade mezi nejinvenčnější mladé tvůrce nového umění kinematografie, počátkem dvacátých let, kdy mu táhlo na padesátku, byl už vnímán jako zasloužilý veterán. Nadále zůstal věrný rozsáhlým filmovým seriálům, tedy žánru, s nímž v předchozí dekádě zaznamenal největší úspěchy (Fantomas, Judex, Upíři). Sem patří i několikahodinové opusy Parisetta a Pod černou vlajkou. Z druhého se v našich sbírkách zachovalo torzo v délce 45 minut, z prvního promítneme ukázky přibližně ve stejné délce. Kromě níže uvedených herců, kteří vystupují v obou snímcích, si ve filmu Pod černou vlajkou zahrál Aimé Simon-Girard, tehdy proslulý hlavně jako DʼArtagnan z o rok starších Tří mušketýrů. Romantického milence v Parisettě ztvárnil René Clair. Celá herecká kariéra třiadvacetiletého mladíka netrvala déle než pouhý jeden rok; během něj ale stihl vystoupit ještě ve třech dalších filmech, mezi nimi v jiném Feuilladově seriálu Sirotek Ginetta. V roce 1923 se René Clair sám stane režisérem a hned v následujícím vytvoří jedno z nejslavnějších děl klasické avantgardy – Mezihru.
Parisetta + Pod černou vlajkou / Parisette + Le Fils du flibustier
režie: Louis Feuillade
hrají: Sandra Milovanovna, Georges Biscot, Fernand Hermann, Amédée Charpentier
Francie 1921, 1922 / ukázky – celkem 90 min. / 35 mm
projekce s živým hudebním doprovodem
Ludvík Šváb (25. 4. 1972): V roce 1922 natočil Feuillade film Le Fils du flibustier. Ve Feuilladově monografii říká Lacassin o tomto filmu (str. 81 českého vydání): „Pod černou vlajkou (údajný, ale jak se později ukáže ne zcela přesný titul, pod nímž měl film být u nás uváděn – L. Š.) je beze sporu nejoriginálnější film, jaký Feuillade natočil od doby Barrabase, i když se mu zdaleka tak nepovedl. Znovu se tu setkáváme se zálibou v mystifikaci smíšené se šílenstvím, s ničemy velkého formátu, s rozdvojením a přivlastněním cizí totožnosti, mstitel má bizarní motivy i oblek a nakonec je tu použito koláže podobně jako ve Vampírech (Les Vampires, 1915).
Děj, který se odehrává ve třech rovinách, začíná v ústavu pro choromyslné, kde se jeden z chovanců ztotožní s postavou románu o pirátech, který právě čte. (Vliv Kabinetu dr. Caligariho, Robert Wiene, 1920? – L. Š.) Zdánlivě vyléčen a propuštěn, vydává se za jednoho z kamarádů, který zemřel v jejich společné cele, a rozhodne se k pomstě, poněvadž se mu zdá, že lidé, s nimiž se setkává, se chovají právě tak, jako ti, které poznal ve svém historickém snu. (Zvýraznil L. Š.) Tato postava, která působí v druhé části filmu a v dějové zápletce jako by byla sama koláží, oddává se strašnému baletu, tvář zakrytu maskou namalovanou přímo na kůži. Je to odvážný a moderní film s originální koncepcí, který zaslouží, aby byl jmenován mezi těmi díly, k nimž se obrací dnešní produkce.“ Potud Lacassin.
Vzpomenete-li si na film Pod černou vlajkou, který jsme si promítli na komisi 5. května 1971 (pokud mne mé záznamy nemýlí), vypadalo to dost podstatně jinak, než jak píše Lacassin. Domnívám se však přesto, že si nevymýšlel, a že tomu bylo skutečně tak, jak o tom psal. (Nepochybuji, že film viděl u Langloise.) Podle některých okolností, které dále uvedu, mám pro celou věc jedno vysvětlení.
Vysvětlení zní, že film, který byl u nás uveden s názvem Pod černou vlajkou není totožný s Feuilladovým filmem Le Fils du flibustier. Podle všeho je tomu tak, že Gaumontova distribuce považovala Feuilladův film v jeho původní podobě za nevhodný pro promítání v zemích mimo Francii, a z jednoho filmu udělala dva. Úvodní sekvenci, odehrávající se v ústavu choromyslných patrně vynechali vůbec, ze zmíněného historického snu udělala samostatný film, který se u nás hrál s názvem Pod černou vlajkou (v německy mluvících oblastech ČSR jako Die Braut des Piraten – dle Lichtspielbühne 3, str. 18, 1923). Část moderní se pak uvedla – zas dle Lichtspielbühne (10, str. 25, 1923) jako Der Schieber von Paris. Domnívám se, že v českých krajích byl hrán jako Syn (tedy nikoli Sen) pařížského lichváře.
Režie → Wolfgang Petersen
Původní název → Einer von uns beiden
SRN 1973 / ORIG. / CZT / 98 min. / 35 mm
Hrají → Jürgen Prochnow, Klaus Schwarzkopf, Elke Sommerová, Ulla Jacobsonová, Otto Sander
1974 – Německé filmové ceny za nejlepší režii roku a za nejlepší kameru
Ponorka (v Ponrepu 5. listopadu v 19:30) a Nekonečný příběh (28. prosince v 18:00) otevřely Wolfgangu Petersenovi dokořán brány Hollywoodu, kde pak kolem milénia natáčel s Clintem Eastwoodem nebo s Bradem Pittem. Pozoruhodnější ale zůstávají Petersenovy rané filmy a mezi nimi nejvíce Jeden z nás dvou z roku 1973, mistrovské psychologicko-kriminální drama o nedostudovaném literátovi, který vydírá profesora sociologie, jehož doktorská práce je přeloženou cizí studií. Oba hlavní hráče nelítostného duelu doplňují Ulla Jacobsonová (mj. Úsměvy letní noci, Tančila jedno léto) nebo Otto Sander (mj. Nebe nad Berlínem, Ponorka). První uvedení v Ponrepu.
