Program

10/2021 (Změnit)
  • 39. týden
  • Pá 01/10

    Výlet do přírody

    Režie → Jean Renoir
    Původní název → Une partie de campagne
    Francie 1936 / CZT / 38 min. / 35 mm
    Hrají → Sylvia Batailleová, Jacques Brunius, Georges Darnoux, Jean Renoir, Jane Markenová, Henri Cartier-Bresson

    Lístek na toto představení platí také na projekci následujícího filmu Na palubu!

    Renoirova poetika se málokomu otevírá hned napoprvé, až na jednu výjimku. Tou je Výlet do přírody, hostina pro smysly všeho druhu (Renoir tu příznačně sám vystupuje ve vedlejší roli patrona zájezdního hostince!) a jejich oslava. Film, který si diváka obejme a divák na konci lituje jedině, že to celé trvalo necelých čtyřicet minut. Krátkou délku filmu a jeho o deset let opožděnou premiéru zavinily finanční problémy, ale vynucená stručnost jenom podtrhla základní téma: pomíjivost štěstí a přírodního i lidského léta. Jacques Becker, který bděl nad konečným sestřihem, byl po mnohaleté práci po Mistrově boku zárukou věrnosti původním intencím, takže vznikl film, jehož zastánci přísahají, že v něm „nechybí ani minuta“. Pro historiky v sobě skrývá Výlet do přírody určité riziko, protože názvem, syžetem i některými motivy (scéna na houpačce v duchu obrazů Augusta Renoira – a před ním již Fragonarda) svádí k automatickému chápaní Jeana Renoira jako filmového impresionisty, jdoucího v otcových stopách. Pro pochopení Renoirova celkového díla je toto srovnání spíše ošidné, opojení impresionistickým „plynutím“ není samo o sobě zárukou pro pochopení více „pozemského“ kouzla Zločinu pana Langa nebo Toniho... Adaptace Maupassantova Výletu do přírody není ani evokací literatury, ani malířství, ale FILMEM, proti němuž se ukázal čas jako naprosto bezmocný. Nepochopitelný zázrak.


    Na palubu!

    Režie → Guillaume Brac
    Původní název → À lʼabordage
    Francie 2020 / CZT / 95 min. / DCP
    Hrají → Éric Nantchouang, Salif Cissé, Édouard Sulpice, Asma Messaoudene

    Na palubu!, nenápadný mistrovský film Guillauma Braca ještě stihl premiérové uvedení na předloňském Berlinale, hned poté přišla pohroma jménem Covid. Rok a půl trvalo, než se jeden z nejlepších filmů roku 2020 dočkal širší mezinárodní kinodistribuce. Na podzim 2022 je z něj už bezmála snímek historický. Film, u nějž si člověk řekne: ano, takhle jsme směli zažívat letní měsíce před pandemií, takto svobodně jsme se mohli pohybovat, být spolu, hádat se... A „zahákovat“ (koho, co). Francouzské slovo abordage je možné číst, stejně jako české „zahákování“, ve vícero významech, včetně toho milostného. (Český distribuční název je, jako většinou, poněkud prostší.)

    „Co mi dalo chuť dělat filmy: vyjít ven, zachytit světlo, vylákat život, z určitého prostoru či okamžiku vymámit jeho kouzlo. Někdy si říkám, že něco krásnějšího, než je Výlet do přírody, snad nikdy za celé dějiny filmu nevzniklo. Jak je možné, aby jeden tak krátký film v sobě soustředil tolik nádherných věcí?
    Pro Na palubu! nebyl Výlet do přírody záměrnou inspirací; je to prostě film, jaký člověku nejde z mysli. Jsem posedlý emocemi a pocity, jaké se dostaví, jakmile opustíme všednodennost.
    I tam, kde něco zbabrají, zůstává Renoir na straně svých hrdinů. Tahle jeho demokratičnost, tenhle přístup mne oslovuje moc.“
    Guillaume Brac (březen 2021)

    Renoirův ani ne čtyřicetiminutový klasický film promítneme v Ponrepu bezprostředně před Bracovým „výletem do přírody“.

  • So 02/10

    Tajemství hradu v Karpatech

    Režie → Oldřich Lipský
    ČSR 1981 / 97 min. / 35 mm / 9+
    Hrají → Michal Dočolomanský, Evelyna Steimarová, Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Hrdinný hrabě Felix Teleke z Tölökö se svým komorníkem Ignácem během pobytu v tajemné Karpatii narazí na stopu zmizelé operní pěvkyně Salsy Verde. Zjistí, že divu unesl padoušský baron, jehož hradní sídlo je plné bizarních vynálezů šíleného vědce Orfanika… Ze spolupráce scenáristy Jiřího Brdečky a režiséra Oldřicha Lipského se zrodila jedna z nejpopulárnějších filmových komedií osmdesátých let.


    Esquizo

    Režie → Ricardo Bofill
    Původní název → Esquizo
    Španělsko 1970 / španělsky / anglické podtitulky / English friendly / 80 min. / 35 mm
    Hrají → José Luis Argüello, Modesto Fernández, Jesús Sastre

    Film a architektura

    Experimentální snímek světoznámého španělského architekta Ricarda Bofilla, autora mimo jiné několika pražských rekonstrukcí, je abstraktní filmovou výpovědí o architektuře mozku. Psychodrama, vystavěné obdobně jako architektonické stavby, se pohybuje na pomezí divadla a psychiatrie. Film vznikl v produkci Ricardo Bofill Taller de Arquitectura, multidisciplinárního projektu, jehož součástí byli nejen urbanisté a architekti, ale také spisovatelé, filmaři a grafici.
    Kopie filmu je zapůjčena z Filmoteca de Catalunya.

    An experimental film by the world-renowned Spanish architect Ricardo Bofill, among others the author of several reconstructions in Prague, is an abstract cinematic testimony of the brain's architecture. Psychodrama built like an architectural construction moves on the verge of theater and psychiatry. The film was produced by Ricardo Bofill Taller de Arquitectura, a multidisciplinary project including urbanists, architects, writers, filmmakers, and graphic designers.

    In a collaboration with the Instituto Cervantes de Praga and Ponrepo Cinema


    Zabriskie Point

    Režie → Michelangelo Antonioni
    Původní název → Zabriskie Point
    USA 1970 / CZT / English friendly / 113 min. / 35 mm
    Hrají → Rod Taylor, Mark Frechette, Daria Halprinová

    Zabriskie Point – film v době premiéry nepochopený a komerčně neúspěšný. Diváky 21. století naopak přijímaný víc než vstřícně, mnohdy až euforicky. Jisté je, že žádný jiný Antonioniho film nezaznamenal během posledního půlstoletí takovou proměnu v hodnocení.

    „Tu a tam, na úrovni izolované vize, připomene jistě i skutečně inspirovaný film surrealistický obraz. Záběr na utonulou ženu v Lovcově noci Charlese Laughtona, vzdušní plavci opravující v Tarkovského Zrcadle obrovský létající balón, konec Antonioniho filmu Zabriskie Point, kde tříšť z vybuchujících televizorů, praček, plných ledniček a jiných typických konzumních fetišů, jak klesá ve zpomalených záběrech zpátky k zemi, kreslí ve vzduchu neznámou vegetaci v duchu Tanguyho obrazů, co zárodečnou vidinu lepšího, utopického světa.“
    Petr Král

    Projekce se uskuteční pod záštitou Velvyslanectví USA v České republice. Vstup volný.

    ENG:
    Zabriskie Point - a film misunderstood and commercially unsuccessful at its premiere. By the spectators in the 21. century, on the contrary, being received more than favorably, often even euphorically. It is certain that no other Antonioni film has not seen such a transformation in ratings over the last half-century.

    "Every now and then, on the level of an isolated vision, the reality-based and inspired film is sure to bring to mind a surreal image. In a shot of the drowned woman in Charles Laughton's Night of the Hunter, aerial swimmers are repairing a huge flying balloon in Tarkovsky's Mirror, the end of Antonioni's film Zabriskie Point, where debris from exploding TVs, washing machines, stuffed refrigerators, and other typical consumer fetishes, as it descends in slow motion back to the ground, draws in the air unknown vegetation in the spirit of Tanguy's paintings, as an embryonic vision of a better utopian world." Petr Král

    The screening will take place under the auspices of the US Embassy in the Czech Republic. Free entry.

  • Ne 03/10

    Audiovizuální studia FAMU v Ponrepu

    Cyklus → paralelní kino

    Pro Centrum audiovizuálních studií FAMU je typický multioborový přístup k práci s pohyblivým obrazem, vznikají zde experimentující videopráce uváděné v kinech, galeriích i v dalších souvislostech. Aktuální výběr představí čerstvé studentské práce vycházející z videoeseje a experimentálního filmu, které často využívají nástroje 3D grafiky, herních enginů a neurálních sítí, ale i aktualizace klasických kinematografických postupů.

    Uvádí Martin Blažíček a Johana Ožvold.

    Program:
    Chaos-a-6
    Tereza Chudáčková, 2022, 6.5 min.

    Neznáš tu krajinu
    Marie Anna Šulc–Hajšman, 2020, 5.5 min.

    Dromoracing
    Daniel Burda, 2022, 5 min.

    Nepochopitelná práce specifickými prostředky
    Matěj Martinec, 2022, 6 min.

    Lycaeon
    Marina Hendrychová, 2022, 9 min.

    A co když?
    Gabriela Paliová, 2021, 8 min.

    Když vidím modrý Jeep
    Anežka Horová, 2021, 6 min.

    Šedobílý
    David Šourek, 2022, 6 min.

    Plasma
    Aleš Zůbek, 2022, 18 min.

    Zagovory
    Eliška Lubojatzká, 2021, 6 min.


    Janička z Arku

    Režie → Bruno Dumont
    Původní název → Jeanne
    Francie 2019 / CZT / 132 min. / DCP
    Hrají → Lise Leplat Prudhommeová, Fabrice Luchini
    Cyklus → Jana a Faust

    Film Janička z Arku si nepleťme s Dumontovým filmem z roku 2017 Janička. (V originále se starší snímek jmenuje Jeanette, l’enfance de Jeanne d’Arc, jeho pokračování pouze Jeanne.) Zatímco dříve bylo běžné obsazovat do role mladistvé válečnice herečky podstatně starší, než byla v době svých vítězství a své smrti Panna Orleánská, šel Dumont opačnou cestou a titulní roli opět svěřil své dětské protagonistce. Výsledek obstojí i ve srovnání s tím, jak Janiny osudy v minulém století na plátně zobrazili tvůrci formátu C. T. Dreyera, R. Bressona či J. Rivetta (Utrpení Panny Orleánské, Proces Jany z Arku, Jeanne la pucelle).

  • 40. týden
  • Po 04/10

    Vzdálený ohlas jara

    Režie → Jódži Jamada
    Původní název → Haruka naru jama no jobígoe
    Japonsko 1980 / CZT / 115 min. / 35 mm
    Hrají → Čieko Baišó, Ken Takakura

    Na festivalu v Montrealu oceněný melodram situovaný na Hokkaidó vypráví o krátkém štěstí dvou osamělých lidí, vdovy s chlapcem a muže, který se pro vraždu lichváře schovává před policií. Snímek zachycující podmanivou krásu přírody v jednotlivých ročních dobách je i zajímavým průhledem do života japonského venkova dané doby.


    Zatmění

    Režie → Michelangelo Antonioni
    Původní název → L’éclipse
    Itálie – Francie 1961 / CZT / 115 min. / 35 mm
    Hrají → Monica Vittiová, Alain Delon, Francisco Rabal, Louis Seigneur

    Jeden vztah skončil, zdá se, že by mohl začít nový. Muž a žena spolu sice na první pohled nemají absolutně nic společného, ale možná právě tím jsou pro sebe navzájem přitažliví. Jen kdyby tma nepřišla dřív, než se jim podaří překročit hranici, která je dělí. Ta zásadní schůzka bude nakonec domluvena... ale nevěřme slibům. Kdyby na ni náhodou ani jeden z našich hrdinů nepřišel, co (a proč) by se pak vlastně filmovalo? Pravda je, že ve filmu, jako je tenhle, nezbývá člověku mnoho nadějí. Stále se lze ovšem dívat – a to u Antonioniho není málo.

    „Ve slavné závěrečné montáži ze Zatmění spočívá tajemství rovněž – a především – v naší nejistotě co do vztahů, které vzájemně svazují jednotlivé předměty defilující před námi v blízkých záběrech: v křehkosti a váhavé bloumavosti myšlenky, kterou navozují (i „předvádějí“), aniž se spojí v jednoznačné sdělení. Podobná váhavost je ostatně příznačná i pro Antonioniho „běžnou“ střihovou skladbu; také ta svou lehkou přerývaností, tím, jak tok obrazů zároveň sceluje a opětovně narušuje, nechává přetrvávat mezi záběry – a v jejich okrajích – chvějivé zóny prázdna, kde mlčení zrádně podrývá (a zpochybňuje) nejprostší gesta. V úvodní sekvenci Zatmění, konfrontující Monicu Vitti s milencem ve chvíli rozchodu, montáž doslova artikuluje pouze rozpaky, které se jich zmocnily, každý z jejich pohledů, střídavě vyčítavých a vyhýbavých, i každá změna v perspektivě záběrů a v rozvrhu jejich černobílých komponent, jen dál hloubí totéž trapné ticho.“
    Petr Král

  • Út 05/10

    Fairbanks a Valentino / Výstřední muž + Trosečnice z Lady Letty

    projekce s živým hudebním doprovodem

    Výstřední muž / The Nut
    režie: Theodore Reed
    hrají: Douglas Fairbanks, Barbara La Marrová, Marguerite De La Motteová
    USA 1921 / 56 min. / 35 mm

    Trosečnice z Lady Letty / Moran of the Lady Letty
    režie: George Melford
    hrají: Rudolph Valentino, Dorothy Daltonová, Walter Long
    USA 1922 / 48 min. / 35 mm

    Co odlišuje dnešní největší mužské hvězdy Hollywoodu, jako jsou Brad Pitt nebo Leonardo Di Caprio, od těch, kteří „vládli“ před sto lety? Popularita! Ve zlatých dvacátých letech minulého století dosahovala planetární obliba takového Douglase Fairbankse či Rudolpha Valentina rozměrů, jaké v dnešním mediálně diverzifikovaném světě už nikdo dosáhnout nemůže. Rodilý Ital Valentino debutoval v USA v roce 1918 a v sezóně 1921 se coby šestadvacetiletý definitivně prosadil jako absolutní král všech filmových milovníků, zbývalo mu tehdy už jen pět let života. O dvanáct let starší Fairbanks ve svém „ranku“ rovněž neměl sobě rovného. V prvním filmu večera ho uvidíme v pro něj typické komediálně akční roli snílka, který osvobodí lehkověrnou dámu z vyšších kruhů z moci gangsterů. Fairbanksovo letité přátelství s Charlesem Chaplinem mělo filmu Výstřední muž přinést drobný bonus, přesto se mezi filmovými historiky objevil (ojedinělý) názor, že chaplinovský tulák zde není „pravý“.




    Žofie

    Režie → Ryszard Czekała
    Původní název → Zofia
    Polsko 1969 / CZT / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Ryszarda Haninová, Zdzisław Małakiewicz, Zdzisław Mrozewski

    + krátký film
    Syn / Syn
    režie: Ryszard Czekała
    Polsko 1969 / 9 min. / 35 mm

    Ryszarda Czekału, jeden z největších talentů v historii polské animace, objevila mezinárodní kritika díky jeho druhé samostatné práci, krátkému snímku Syn (1969). Tehdy osmadvacetiletý tvůrce za něj obdržel Zlatý dukát v Mannheimu, tři ceny na MFF v Krakově a řadu dalších poct. Toto citlivé líčení marného čekání starých rodičů na syna, který žije komfortně ve městě, uvádíme jako předfilm. Velký ohlas získalo také Czekałovo následující dílo Apel (1970), evokace hrůz koncentračních táborů poetikou animovaného filmu. V roce 1976 debutoval Czekała podruhé, tentokrát jako režisér celovečerních hraných filmů. Studie osamocení staré ženy, která nenachází kontakty s okolím, ani společný jazyk s odděleně žijící dcerou, byla pojmenována podle hlavní hrdinky, Žofie. Zvláštní výtvarný styl snímku zvýrazňuje plachou důstojnost protagonistky. Filmem Žofie Czekałova umělecká dráha vrcholí; ze všech ocenění jmenujme jen Velkou cenu festivalu autorských filmů v San Remu, Cenu filmových klubů ve Figueira da Foz, Cenu za debut a Cenu kritiky v Gdaňsku a Cenu Andrzeje Munka. Po dalších třech hraných filmech se Czekała v polovině osmdesátých let vrací ke svým kořenům v krakovském studiu animovaných filmů. Realizuje zde už ale jen několik málo děl, handicapován zdravotními problémy i změněnými podmínkami privatizované kinematografie, v níž originální solitéři jeho ražení nacházejí jen stěží uplatnění.

  • St 06/10

    Velké dobrodružství

    Režie → Miloš Makovec
    ČSR 1952 / 97 min. / 35 mm
    Hrají → Otomar Krejča, Antonie Hegerlíková, Jaroslav Marvan

    Životopisný film o Emilu Holubovi (1847–1902), lékaři a cestovateli, se soustředí především na jeho dvě africké výpravy z let 1878–1888. Holub pobýval nejprve sedm let v jižní Africe, poté se vrátil do Evropy a podnikl přednáškové turné, které mělo zajistit prostředky na novou výpravu. Režisér Makovec vyzdvihl především Holubův entuziasmus, protikolonialistický postoj a demokratické smýšlení, překvapí i poměrně přesvědčivé „africké“ sekvence.

    Při příležitosti 50. výročí smrti cestovatele Emila Holuba natočil Miloš Makovec v roce 1952 film Velké dobrodružství. Vznikl na podkladě scénáře Jiřího Brdečky. Převážná část děje zachycuje Holubovu druhou africkou cestu v osmdesátých letech 19. století včetně jejího dramatického závěru, kdy výpravu napadli příslušníci etnika Ila. Projekci uvede filmový historik Ivan Klimeš.


    Faunovo velmi pozdní odpoledne

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR 1983 / 93 min. / 35 mm
    Hrají → Leoš Suchařípa, Libuše Pospíšilová, Jiří Hálek, Ivan Vyskočil

    Asociace českých kameramanů

    po projekci diskuse s kameramanem Janem Malířem

    „Ve Faunově velmi pozdním odpoledni jsme se bavily na úkor mužské přetvářky, zbabělosti a snobismu. Spolupráce (s Ester Krumbachovou) byla naprosto ideální, protože jsme tam mohly uplatnit všechny svoje znalosti o mužských, o jejich hypochondriích, o jejich slabostech i silách a všechny možné historky, které jsme znaly, a prokomponovat to s Brdečkovým námětem, prostě jsme se strašně nasmály. Faun je také o účtování se životem. Uvědomit si co jsem vlastně byl, co jsem udělal a co jsem neudělal, proč jsem žil, jaký to mělo smysl.“
    Věra Chytilová


  • Čt 07/10

    Život je krásný

    Režie → Ladislav Brom
    Protektorát Čecha a Morava 1940 / 102 min. / 35 mm
    Hrají → Oldřich Nový, Lída Baarová, Bedřich Veverka, Zita Kabátová

    Úspěšný spisovatel Jan Herold se při jednom večerním posezení ve vinárně, kde se schází umělecká bohéma, seznámí s mladou začínající malířkou Jarmilou Bendovou. Jarmila je v krizi finanční i umělecké, neboť ztratila model pro svůj poslední obraz, bez něhož nemůže uskutečnit výstavu a bez prodeje obrazů na výstavě nebude moci zaplatit dluh panu domácímu. Herold se o jejích problémech dozví a protože se do dívky zamiloval, snaží se jí všemožně pomoci. Jako stařeček jí sedí modelem, aby mohla dokončit obraz, jako věštec postraší pana domácího, aby na ní nevymáhal činži, a u svého nového nakladatele jí zařídí výstavu v prestižní výstavní síni. Jarmila nakonec jeho převleky prohlédne a když se již Herold domnívá, že byl ve svém usilování neúspěšný, sama ho navštíví a dá mu najevo, že ho má také ráda.


    Crash

    Režie → David Cronenberg
    Původní název → Crash
    USA – Kanada 1996 / CZT / English friendly / 100 min. / DCP
    Hrají → James Spader, Holly Hunterová, Elias Koteas
    Cyklus → lucidní kino

    úvodní slovo: David Havas

    Cannes 1996 – Zvláštní cena poroty
    Nejlepší film roku (Cahiers du cinéma, 1996)
    kanadské filmové ceny Genie za nejlepší režii roku, za nejlepší kameru,
    nejlepší střih, nejlepší adaptovaný scénář a nejlepší zvukovou montáž

    „Do you see Kennedy’s assassination as a special kind of car crash?“ „The case could be made.“ Crash je jedním z filmů bez jasně formulované premisy, který od začátku do konce poskytuje divákům bezbřehou slast v nelítostné kadenci odpovídající ejzenštejnovské teorii atrakcí. Diváci ve Spojených státech, ale také jistí kritici v Cannes, si pravděpodobně všichni kladli stejnou otázku: „What the damn agenda is?“ Přístup k literární předloze a skvělé výkony všech protagonistů diváky opětovně nutí klást si otázku, zda živelně na sebe navazující sekvence představují sex, nebo projevy násilí. Láska není přítomná ani ve stopovém množství a partnerské vztahy nahrazuje chladné spiklenectví kultu milovníků motorizované a benzínem načichlé destrukce.

  • Pá 08/10

    Ovoce stromů rajských jíme

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR – Belgie 1969 / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Jitka Nováková, Karel Novák, Jan Schmid

    úvodní slovo: Pavel Klusák

    Jedno z vrcholných děl československé filmové nové vlny je výrazně stylizovaným snímkem s prvky detektivky, podobenství a komedie mravů. Režisérka Věra Chytilová snímek vytvořila v témž týmu jako předchozí Sedmikrásky: spolu s filmovou výtvarnicí a scenáristkou Ester Krumbachovou a kameramanem Jaroslavem Kučerou. Žena Eva a muž Josef žijí v neurčitém prostředí penzionu se zahradou: tady se Eva seznámí s tajemným Robertem. Svádí ji myšlenka nevěry, ale pochopí, že Robert je vrahem žen. Mytický ráz příběhu doplňují mimořádné vizuální experimenty. Pocity bezvýchodnosti i katarzního osvobození dělají z hudby Zdeňka Lišky mimořádný zážitek.
    Pavel Klusák

  • So 09/10

    Rekova dobrodružství

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých animovaných filmů / celkem 38 min. / 35 mm / animační dílna / 3+

    Rek Robinsonem / r. Józef Ćwiertnia / Polsko 1975 / 10 min.
    Rek kouzelníkem / r. Edward Wątor / Polsko 1973 / 9 min.
    Rek a smutný pejsek / r. Edward Wątor / Polsko 1975 / 9 min.
    Rek dobrodinec / r. Lechosław Marszałek / Polsko 1972 / 10 min.

    Seznamte se s veselým voříškem Rekem.V jednotlivých dílech polského kresleného seriálu s ním zavítáte na opuštěný ostrov, naučíte se pomocí kouzelnického klobouku proměnit jakýkoliv předmět v chutnou kostičku, přijdete na to, jak rozesmát nešťastného psíka, nebo pomůžete nevidomému. Pravé psí dobrodružství právě začíná! Po projekci bude následovat…


    Zrcadlo

    Režie → Andrej Tarkovskij
    Původní název → Zerkalo
    SSSR 1975 / CZT / 98 min. / 35 mm
    Hrají → Margarita Těrechovová, Oleg Jankovskij, Anatolij Solonicyn
    Cyklus → Tarkovskij 90

    Petr Král: „Jádrem celého filmařova díla je Zrcadlo, kde záměrné mísení generací a epoch překrývá nejisté vlny jedné osobní paměti: vypravěčova matka splývá s jeho ženou (obě hraje táž herečka), on sám se chvílemi ztotožňuje s otcem (kdyby jen v komentáři), různé události z rodinné kroniky se místy prolínají v rámci jediné scény. (…) Režisérův „archaizující“ návrat k přírodě a k bohatství vnitřních vizí znamená v dnešním (postmoderním) kontextu právě tak podstatný odkaz k tradiční kultuře a jejímu kontemplativnímu (ne showbusinessovému) duchu. I v minulosti – jak už řečeno – je přitom za individuální vzpomínkou podstatné znovushledání s nepamětným, k obrazu černobílého „flashbacku“ ze Zrcadla, kde vidíme hrdinku mýt si vlasy v troskách bytu. Když se tu mezi ohořelými zdmi a pod stropem, odkud spolu s deštěm padá omítka, zvedá od prostého plechového umyvadla, splihlé vlasy jí visí do tváře jak černé chaluhy a mění ji zčistajasna v neznámou, dosud přírodní a barbarskou bytost bez jména; právě tou anonymitou však zároveň uniká zničení a hranicím jednotlivé existence (podobně jako trávou zarostlé trosky v závěru filmu), spojuje se s věčným a neosobním dechem světa prodlužujícím – a vstřebávajícím – blikání osobní vzpomínky. (…) Tancem byl i závratný konec Zrcadla. Nechali jsme v něm vypravěčovu matku „za mlada“ v pozadí záběru, na obzoru obilného lánu, v popředí jsme spolu s kamerou našli její „zestárlou verzi“ v doprovodu dvou dětí – jedno z nich přitom vydalo pronikavý křik –, vzdálili jsme se pak i jim, ústupem do přítmí lesa, jehož stromy nám skupinu postupně zakryly. Jediným klouzavým pohybem jsme se tu loučili s dětstvím a zahrnovali je jednou provždy do paměti celého lidského rodu, paměti, k níž těsně předtím ukazovala už citovaná jízda a její zvukový doprovod: přehlídka trávy na troskách podmalovaná Bachem, co příznačná „syntéza“ věčné přírody a nadčasového umění.“

  • Ne 10/10

    „Marečku, podejte mi pero!“

    Režie → Oldřich Lipský
    ČSR 1976 / 93 min. / DCP
    Hrají → Jiří Sovák, Jiří Schmitzer, Iva Janžurová, Josef Kemr, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak

    nově digitalizovaný film

    Celkem čtyřikrát spolupracoval Oldřich Lipský se scenáristou Zdeňkem Svěrákem. Největší divácký zájem zaznamenaly jejich komedie ze současnosti, na nichž se vedle Svěráka scenáristicky podílel také Ladislav Smoljak – Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a Marečku, podejte mi pero! Druhý snímek v roce 1976 osobitým způsobem navázal na tradici prvorepublikových studentských komedií Martina Friče Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Aktéry snímku, který podobně jako hry Divadla Járy Cimrmana sází především na inteligentní slovní humor, jsou frekventanti večerní střední průmyslové školy. Ke studiu se na nátlak svých kolegů přihlásil i mistr z továrny na zemědělské stroje Jiří Kroupa (Jiří Sovák). Večery tak tráví ve stejné instituci, kam přes den dochází jeho dospívající syn (Jiří Schmitzer). Víc než senilní češtinář Hrbolek (František Kovářík), který ne a ne přijmout informaci, že se Hliník odstěhoval do Humpolce, Kroupu ke zlepšení neuspokojivého prospěchu motivuje jeho podlézavý spolužák Hujer (Václav Lohniský). Tovární mistr nechce připustit, aby pozice šéfa v novém provozu připadla právě tomuto patolízalovi. Vynikající herecké obsazení doplňuje Iva Janžurová, Josef Kemr nebo autoři scénáře Svěrák a Smoljak v rolích třídních provokatérů.


    Plavčík na sladké vodě

    Režie → Buster Keaton – Charles F. Reisner
    Původní název → Steamboat Bill jr.
    USA 1928 / CZT / English friendly / 65 min. / 35 mm
    Hrají → Buster Keaton, Ernest Torrence, Tom Lewis

    projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

    Z korespondence dvou čelných básníků českého poválečného surrealismu. Pětadvacetiletý Petr Král píše 6. ledna 1966 stejně starému Karlu Šebkovi: „Ve středu jsme v Ponrepu viděli Keatonova Steamboat Billa Jr., a dodnes z toho všichni máme otřesen malý mozek. Je to patrně, po tom Fellinim, vůbec nejobraznější film, co je, překvapivý přece jen i u velikého Keatona. Spíš sen o Keatonovi, v jakém byste si ho přál vidět hrát než skutečný film, o němž by bylo možno uvěřit, že jej natočil režisér Keaton se svým štábem. Jen jednu scénu: Keaton, zcela v rukou řádícího cyklonu, je zahnán i s nemocniční postelí, na které ho smršť přistihla, do konírny, kde se konečně zastaví. Vztyčí se na lůžku s tou kamennou tváří. Z obou stran se k němu sklánějí dvě snové řady anonymních koňských hlav…“

    + dva krátké filmy

    Frigo staví dům / One Week
    Frigo pod šibenicí / Convict 13
    režie: Buster Keaton
    USA 1920 / CZT / 17 + 16 min. / 35 mm / EF

  • 41. týden
  • Po 11/10

    José Antonio Sistiaga: (Mikro)kosmická trilogie

    Impresiones en la alta atmósfera
    Španělsko 1989 / 7 min. / 35 mm

    HAN (sobre el sol)
    Španělsko 1992 / 1 min. / HD
    fragment stále nedokončeného filmu

    ...erre erera baleibu izik subua aruaren...
    Španělsko 1968-70 / 75 min. / 35 mm

    úvodní slovo: Alexandra Moralesová

    „Jeden z nejdelších i nejkrásnějších přímo na film malovaných nefigurativních filmů, jaké byly kdy na světě realizovány, je ...erre erera baleibu izik subua aruaren...“
    Dominique Noguez

    „Veledílo spontánního filmu ...erre erera baleibu izik subua aruaren... nás nechá vstoupit do ojedinělého dobrodružství ryzí percepce.“
    Boris Lehman

    Devadesátiletý José Antonio Sistiaga, vrstevník režisérů Carlose Saury či Fernando Arrabala, je uznáván jako nejdůležitější představitel poválečné španělské filmové avantgardy. Tento baskický malíř se soustředil na fungování mysli a principy lidského vnímání. Pokoušel se zobrazit nejvzdálenější hlubiny vesmíru. Přestože nenatočil mnoho filmů, patří k nejpozoruhodnějším představitelům malby na filmovou surovinu; pomocí štětců, fixů, inkoustu, písku a mořské vody. Aby dokončil své debutové nejslavnější dílo ...erre erera baleibu izik subua aruaren... pracoval Sistiaga dvanáct až sedmnáct hodin denně. Sistiagův pětasedmdesátiminutový 35mm film, složený z 108 000 ručně malovaných snímků, byl inspirován tvorbou kanadského mistra Normana McLarena a zosobňuje Sistiagův zájem o formální inovace v malbě, ekonomickou nezávislost a snahu propůjčit svým filmově-výtvarným dílům spirituální rozměr. Některé sekvence jsou malovány snímek po snímku; ostatní jsou malovány přes linie rámu filmových okének a spojeny v samostatnou lineární malbu.
    V komponovaném programu uvedeme také o dvě dekády později vytvořená díla Sistiagovy slavné trilogie, která stále čeká na své dokončení.
    Projekce ve spolupráci s Institutem Cervantes.

    ------------------------------------------------------------------

    José Antonio Sistiaga: Trilogía (micro)cósmica

    Proyección en colaboración con el Instituto Cervantes

    Introducción: Alexandra Morales

    El pintor y cineasta experimental vasco José Antonio Sistiaga ha centrado su trabajo en el funcionamiento del pensamiento y principios de la percepción humana, así como ha tratado de visualizar las profundidades más alejadas del universo. A pesar de que su producción cinematográfica suma unos pocos títulos, es uno de los representantes más interesantes de la pintura en materia de cine; con ayuda de pinceles, rotuladores, tinta, arena y agua marina. Para acabar su primera y más conocida obra llamada Era Erera Icik Baleibu Subua Aruaren, Sistiaga trabajaba entre doce y diecisiete horas al día. La película de 75 minutos en 35 mm está compuesta por 108.000 disparos pintados a mano y fue inspirada por la obra de Norman McLaren, personificando el interés de Sistiaga por la innovación en la pintura, independencia económica y el esfuerzo de prestar a sus obras fílmico-plásticas una dimensión espiritual. Algunas secuencias están pintadas imagen por imagen; otras están pintadas a través de las líneas del marco de las imágenes y enlazadas en una pintura independiente lineal.

    En el programa compuesto, presentaremos además otras dos obras posteriores de la famosa trilogía de Sistiaga, que aún está por terminar.

  • Út 12/10

    Věčnost a den

    Původní název → Mia aioniotita kai mia mera
    Řecko 1998 / CZT / English friendly / 133 min. / DCP
    Hrají → Bruno Ganz, Isabelle Renauldová, Fabrizio Bentivoglio
    Cyklus → hranice (…)

    úvodní slovo: Iwona Lyko a David Havas

    „Podle mě je každý film putováním, hledáním. Poznání dosáhnu během cesty, myslím, že během mých cest jsem dosáhl několika cílů, kterým bych bez nich, v širším slova smyslu, nikdy nemohl porozumět.“
    Theo Angelopoulos

    Věčnost a den začíná scénou, ve které dva malí chlapci rozmlouvají o výpravě na ostrov za účelem hledání starověkého města, jež následkem zemětřesení „usnulo“ na věky v mořských hlubinách. Tajemné město se vynoří jen jednou v měsíci, když se jitřenka zastaví, aby jej obdivovala. V ten okamžik se zastaví i všechno ostatní, i čas. „Čas... co je to?“ ptá se hlavní postava filmu Alexandr. Chlapec odpovídá: „Dědeček říká, že čas je jako dítě, které si hraje s kostmi na břehu moře.“ Hranice, o které vypovídá Věčnost a den a další filmy Theo Angelopoulose je třeba brát mnohostranně, kde je dějové rozhraní pevně spojeno s časovým obdobím. S postavami děl řeckého režiséra se můžeme setkat v místech různých kultur nejen od Albánie až po Řecko, ale i v odlišných stavech, v dětství, dospělosti, života a smrti, lásky a odmítání. Porušení a překročení každé z těchto mezí znamená putování, cestu do určitého sektoru času. Osudy hrdinů nabízejí vlastní, hluboký pohled do nitra sebe samého. Ale následkem přechodu na druhou stranu hranice je nenávratnost. Není cesty zpět, nelze vrátit čas. Hrdinové tak zůstávají věčnými poutníky, tedy, a to možná především, i ve smyslu duchovním. Nemají své místo, domov, jsou odkázáni na nekončící toulku. Podle Angelopoulose je film nepřetržitým putováním časem; současností i minulostí, bez vyhraněných hranic, mezi realitou a imaginaci. Jeho díla se skládají na jeden, velký příběh: „Všechny mé obsese vznikají a mizí v mých filmech, jako jednotlivé hudební nástroje v orchestru. Objevují se a zanikají, tichnou jeden po druhém a jen proto, aby se opět později vrátily. Vytváříme jeden film, píšeme jednu knihu. To jsou pouze variace a úniky toho samého motivu.“ Úryvek z textu: Adam Cichoń, Korfulamu – putování časem v kinematografii Theodorose Angelopoulose.

  • St 13/10

    Jean Vigo manifest dvacet dva

    Na slovíčko, Nizzo / À propos de Nice
    režie: Jean Vigo – Boris Kaufman
    Francie 1929 / 24 min. / 35 mm

    Taris / La natation par Jean Taris
    režie: Jean Vigo
    Francie 1930 / 9 min. / 35 mm

    Trojka z mravů / Zéro de conduite
    režie: Jean Vigo
    hrají: Jean Dasté, Louis Lefébvre, Henri Storck, Léon Larive
    Francie 1933 / CZT / 41 min. / 35 mm

    Atalanta / LʼAtalante
    režie: Jean Vigo
    hrají: Michel Simon, Jean Dasté, Dita Parlo, Gilles Margaritis, Louis Lefébvre
    Francie 1934 / CZT / 73 min. / 35 mm

    Jeden podivín, jeden kluk, mnoho koček a jedna ničím nevynikající dvojice na říčním člunu Atalanta – v „malém“ dílku starém 88 let. Také: snímek devětadvacetiletého člověka, který umírá a tuší, že se nedožije premiéry. Nepatrný moment z historie filmu, možná spíš sen… ale sen pro věčnost.

  • Čt 14/10

    Povolání: reportér

    Režie → Michelangelo Antonioni
    Původní název → Professione: reporter
    Itálie – Francie – Španělsko 1975 / CZT / English friendly / 126 min. / 35 mm
    Hrají → Jack Nicholson, Maria Schneiderová, Jenny Runacreová , Ian Hendry

    Fascinující vrchol Antonioniho tvorby sedmdesátých let promítneme v Ponrepu poprvé.

    Projekce se uskuteční pod záštitou Velvyslanectví USA v České republice. Vstup volný.

    „Povolání: reportér (jehož původní titul Pasažér – doslova „procházející“ – je celý program) bude blouděním osamělého muže v poušti, daleko od rodné země a bez skutečné identity. Za dobrodružnou zápletkou je jistě příběh i metaforou postupného vymazání jedince plynoucím časem.“
    Petr Král

    ENG:
    The fascinating peak of Antonioni's work of the seventies will be shown in Ponrepo for the first time.

    "Occupation: Reporter (whose original title The Passenger - literally "passing through" - sets the entire program) portrays a lonely man wandering through the desert, far from his native land, lacking a real identity. Behind an adventurous plot, the story also acts as a metaphor for the gradual erasure of the individual with the passing of time." Petr Král

    The screening will take place under the auspices of the US Embassy in the Czech Republic. Free entry.

  • Pá 15/10

    Tisíc a jedna noc

    Režie → Miguel Gomes
    Cyklus → film-řeka

    Tisíc a jedna noc I – neklidná / As mil e uma noites – Volume 1, O Inquieto
    Tisíc a jedna noc II – zoufalá / As mil e uma noites – Volume 2, O Desolado
    Tisíc a jedna noc III – okouzlená / As mil e uma noites – Volume 3, O Encantado
    režie: Miguel Gomes
    hrají: Crista Alfaiate, Adriano Luz, Américo Silva, Chico Chapas, Luísa Cruz, Carloto Cotta
    Portugalsko – Francie – Německo – Švýcarsko 2015 / CZT / 125 min. + 131 min. + 125 min. / DCP

    Nejdůležitější film desátých let nového milénia? Vrchol prolínání Gomesovy lásky k prolínání fikčních a nonfikčních tendencí ve filmovém vyprávění? Rozloučení se s létem a blahobytem. Smiřování se s recesí, filmovou i tou ekonomickou. Gomes se svým štábem projíždí rodným Portugalskem, které čelí ekonomickému kolapsu. Z okolí doslova za jízdy doluje příběhy o lokálních politických zájmech, sevřených komunitách a nachází grandiózní i úsměvná dramata v intimních konfliktech vyvolaných nezaměstnaností, škrty v sociálních službách nebo specifickým temperamentem protagonistů. Ale to je vlastně jen začátek, kterému režisér hravě a jaksi mimochodem dodává majestátní proporce epické orientální fantastiky a rozehrává odvážný dialog mezi žánry a vizuálními styly. Jeho mise je jasná a vysoce humanistická: vzdorovat katastrofě zběsile neúnavnou poetickou aktivitou.
    Film uvede filmový kritik a publicista Ondřej Pavlík.
    Partnerem projekce je Portugalské centrum Instituto Camões v Praze.

  • So 16/10

    Home Movie Day / Den rodinného filmu 2022

    16:00 – 17:30
    Domácí kino v kině Ponrepo (formáty 8 mm a 9,5 mm)
    Od začátku programu sobotního odpoledne (od 15 hod.) mohou návštěvníci kina Ponrepo přinášet staré amatérské a rodinné filmy (formátů 8 mm, 9,5 mm, 16 mm). Jelikož funkční technické vybavení nezbytné k promítnutí těchto materiálů je pro jejich majitele stále obtížněji dosažitelné, NFA každoročně nabízí zájemcům možnost identifikace obsahu dochovaného obrazového materiálu a jeho záchrany pro budoucnost následnou digitalizací.
    V případě nevyhovujícího technického stavu přinesených filmů budeme na dobových projektorech promítat staré němé profesionální tituly z kopií, které byly v minulosti prodávány soukromým osobám pro domácí „kina“.

    18:00 – 19:15
    Polský amatérský film
    Leon Wojtala – filmový portrét
    Stejně jako v roce 2020 i letos zakončíme Home Movie Day projekcí polských amatérských filmů, které nám poskytla Slezská filmotéka (Filmoteka Śląska) v Katovicích. Tentokrát půjde o autorský profil významné osobnosti tamní amatérské kinematografie – Leona Wojtaly. Jeho portrét staré ženy vzdorující nepřízni osudu patřil k nejpůsobivějším dílům před dvěma lety v Ponrepu uváděné kolekce (Markowa i jej świat / Markowa a její svět).
    Leon Wojtala (nar. 1913) byl životem i tvorbou úzce spojený s krajem, který leží severně od hranic s Českou republikou. Zdejší krásná, ale drsná příroda a lidé v ní žijící představovali pro filmaře trvalou inspiraci, ke které se opakovaně vracel během své dlouholeté tvorby. Vybrané tituly vznikly v letech 1975–1991.

    Vyjít z temnoty (Wyjście z mroku, 1975, pol. verze, čb, 10 min.)
    Ráno v pískovcovém lomu (Poranek na piaskowni, 1970, zvukový, čb, 7 min.)
    Jaro na mýtině (Wiosna na polanie, 1975, zvukový, bar., 8 min.)
    Bez komentáře (Bez komentarzy, 1979, zvukový, čb, 8 min.)
    Náš druhý domov (Nasz drugi dom, 1977, zvukový, bar./čb, 9 min.)
    Z familoków rodem (Z familoków rodem, 1991, zvukový, bar./čb, 8 min.)

  • Ne 17/10

    Absence ve Videoarchivu 3 / Paměť, migrace a nacionalismus

    Cyklus → paralelní kino

    Absence ve Videoarchivu jsou třetím pokračováním série intervencí, v nichž se z pozice mimouměleckých disciplín zamýšlíme nad kolekcí audiovizuálního umění Videoarchivu VVP AVU. Třetí díl připravila etnoložka Markéta Spiritová, která působí na Mnichovské univerzitě a zabývá se kulturou paměti, migrace a nacionalismu ve středoevropském prostoru. Její výzkumná témata tak byla východiskem pro výběr děl, který bude během večera promítán.
    Program probíhá ve spolupráci s Artyčok.TV a Fotograf Festival. Uvádí Markéta Spiritová.


    Díra

    Režie → Michelangelo Frammartino
    Původní název → Il buco
    Itálie 2021 / CZT / 93 min. / DCP
    Hrají → Paolo Cossi, Jacopo Elia

    Benátky 2021 – Zvláštní cena poroty a Cena italské federace filmových klubů pro nejlepší film festivalu

    Michelangelo Frammartino (nar. 1968), bezpochyby nejvýznamnější italský filmař své generace, nepřichází v každém desetiletí s víc než jedním celovečerním filmem; pro svůj nejnovější se spojil s umělcem o 23 let starším: se švýcarským kameramanem Renatem Bertou. Bertovo jméno je spojeno s dlouhou řadou klasických děl; spolupracoval s Godardem, Rivettem, Resnaisem, Straubem, de Oliveirou nebo Rohmerem.

    Píše se rok 1961. Zatímco sever Itálie je v průmyslovém rozpuku, jih zůstává stále opuštěným venkovem. Skupina jeskyňářů z bohatého severu přijíždí do vesnice kousek od Neapole, aby se nepozorovaně vydala prozkoumat jeden z nejhlubších jeskynních systémů v celé Evropě.

    Dřív, než se objeví titulek s názvem filmu, vidíme archivní záběry z výškového domu, reprezentující triumfující modernu. Konkrétně italskou modernu počátku šedesátých let, „antonioniovskou“ (nelze si nevzpomenout na titulkovou sekvenci z Noci). Právě odtud se pak expedice vypraví do protisměru, k počátkům, k přírodní cykličnosti, do zdánlivého bezčasí.

  • 42. týden
  • Po 18/10

    Když komedie byla králem

    Režie → Robert Youngson
    Původní název → When Comedy Was King
    USA 1960 / český komentář / 80 min. / 35 mm

    Z korespondence dvou čelných básníků českého poválečného surrealismu. Třiadvacetiletý Petr Král píše 3. července 1964 stejně starému Karlu Šebkovi: „Do kin právě přišel skvělý střihový film Když komedie byla králem – skvělý v tom a žádném jiném smyslu, že jak výběr komiků, tak výběr ukázek z jejich díla (neboť jde ovšem o střihový film ze starých němých grotesek) se jakoby řídí výhradně kritérii, která jsou mi vlastní: cynický Chaplin, jeden celý Fatty, jeden celý, nádherný a příznačný Langdon, Gloria Swanson přivázaná ke kolejím, velmi hezký a hlavně samostatný Snub Pollard (jinak přitažlivý Lloydův partner s obráceným knírem císaře Viléma ve snímku zakončeném ohromnou katastrofou), další z ohromujících Keatonů – The Cops (Frigo a strážníci). Ben Turpin a koupající se krásky na sněhu, samostatný Ed Kennedy ve velmi čisté roachovské slapstick, Laurel a Hardy ve snímku, výhradně zasvěceném ničení a snad nejfantastičtější scény s Billy Bevanem, jež jsem dosud znal jen z obrázků: ta, v níž tlačí před sebou dvacet automobilů, a ta, v níž je pronásledován hadem strážníků…“


    Dobrodružství

    Režie → Michelangelo Antonioni
    Původní název → L’avventura
    Itálie 1959 / CZT / 128 min. / 35 mm
    Hrají → Gabriele Ferzetti, Monica Vittiová, Lea Massariová

    Film o muži, který nahrazuje ztracené lásky jinými, které také ztrácí. Film o ženách, které nevědí, mají-li se někým nechat nalézt, nebo raději ne. Film o netečných němých věcech okolo nich – o moři, skalách, zdech...
    I u Antonioniho platí, že nejvýznamnější film určitého režiséra nemusí být jeho nejznámějším. Šest let před Zvětšeninou, díky níž se mu podaří dosažené estetické objevy „prodat“ (aniž by je rozmělňoval) širokému publiku, natočil film, který se, jako skoro každé opravdu novátorské dílo, setkal při premiéře s okázalým a hlasitým odmítnutím. Poměr ztrát a nálezů se prvním festivalovým divákům zdál být krajně nevyrovnaný. Co se týče „normálního příběhu“ překonaly ztráty jakoukoli (tehdy) únosnou míru. Nálezy v mezerách děje (v jedné navíc skandálně zmizela jedna z hlavních postav!) zůstaly zmatenému publiku zatím nepřístupné. Po oné památné rozepři z festivalu v Cannes roku 1960 pověst Dobrodružství už jenom stoupala a s ní i ochota diváků otevřít se něčemu, co původně vlastně nehledali. V celých dějinách filmu je jen malá hrstka děl, které toto umění poznamenaly tak zásadním způsobem, že po nich „už nic nebylo takové, jako předtím“. Dobrodružství je jedním z těchto filmů.

  • Út 19/10

    Justiční omyl

    Režie → Alexander Volkov
    Původní název → La Maison du mystère
    Francie 1922 / CZT / 80 min. / 35 mm
    Hrají → Ivan Mozžuchin, Charles Vanel, Nicolas Koline, Helène Darlyová, Simone Genevoisová, Francine Musseyová, Ernest Bourbon, José Davert

    projekce s živým hudebním doprovodem

    Justiční omyl náleží k velmi úspěšným francouzským němým seriálům (ciné-romans nebo films à episodes), které byly v době války a těsně po ní přepracovány do verzí dlouhometrážních celovečerních filmů, určených na export i pro domácí znovuuvedení. Ruský emigrant Jermoljev tady produkoval tři seriály, všechny v roce 1921 a všechny na základě románových fejetonů Julese Maryho, specialisty na melodramata týkající se zápletek kolem slepé spravedlnosti. Samotné natáčení pronásledovaly problémy: Mozžuchin byl stižen tyfovou horečkou a na šest měsíců zcela vyřazen z další činnosti, Jermoljev se rozhodl opustit Francii a nadále podnikat v Německu; když byl seriál konečně uveden, firmu již vedli Alexandre Kamenka a Noë Bloch. Navzdory tomu jeho úspěch byl okamžitý a přesvědčivý, a když uvidíte téměř atletické výkony hlavního představitele, těžko věřit, že překonal tak vážnou chorobu. Vedle již proslulého Mozžuchina však seriál otevřel cestu pro Charlesa Vanela a jeho melodramatické zlosyny a ve Francii byl rovněž doceněn udivující komický talent jiného ruského emigranta Nicolase Kolinea, jenž se vzápětí objevil ve výrazné roli v Ganceově Napoleonovi coby komický kontrapunkt k vážně pojatému hlavnímu hrdinovi.




    Berlin Alexanderplatz / epizoda 1.

    Režie → Rainer Werner Fassbinder
    / epizoda 1. / 82 min.

    Zakoupená vstupenka platí na všechny projekce Berlin Alexanderplatz, nicméně je vždy před konkrétní projekcí nutné vyzvednout si volnou vstupenku na pokladně.

    Berlin Alexanderplatz
    režie: Rainer Werner Fassbinder
    hrají: Günter Lamprecht, Hanna Schygulla, Gottfried John, Barbara Sukowa, Hark Bohm, Ivan Desny, Claus Holm, Brigitte Miraová, Harry Baer, Udo Kier, Werner Schroeter, Margit Carstensenová, Helmut Griem
    Německo 1979–1980 / CZT / DCP

    Berlin Alexanderplatz je nevýznamnější z filmů Rainera Wernera Fassbindera (1945–1982), se svými 930 minutami také zdaleka nejdelší; realizován mohl být pouze ve formě televizního seriálu, od dob premiéry až dodnes se ale opakovaně promítá i ve své „kompaktní“ formě, tedy jako „jeden film“. V poválečných dějinách německého filmu představuje Berlin Alexaderplatz totéž, čím byl o půl století dřív, ve „zlaté“ expresionistické éře, Metropolis Fritze Langa: troufale ambiciózní kolos, čnící vysoko nad vším ostatním – z hlediska uměleckého i z hlediska produkčního. Jestliže Langovo veledílo (u nás mimochodem dodnes známé jen torzovitě) bylo až nezodpovědným hazardem v komerčním smyslu, pak Fassbinderův film vzbudil „pouze“ hlasitý odpor u části západoněmeckého publika, což ale nemělo žádný vliv na další, prakticky už bezvýhradně kladné přijetí díla.
    Fassbinderův Berlin Alexanderplatz je prostřední ze tří dosavadních pokusů adaptovat pro film experimentální román Alfreda Döblina z roku 1929. Klasik „výmarské“ kinematografie Phil Jutzi mohl na malé časové ploše rozvinout jen několik málo základních motivů předlohy, jeho film z roku 1931 je přesto zdařilým filmovým dílem, na rozdíl od nedávné, pozérsky aktualizující třetí adaptace režiséra Burhana Qurbaniho z roku 2020.
    Program ve spolupráci s Goethe-Institutem.


    Jednotlivé epizody, jak je pojmenoval Fassbinder:
    1. Trest začíná
    2. Jak se má žít, když člověk nechce zemřít
    3. Úder kladivem do hlavy může zranit duši
    4. Hrstka lidí v hloubce ticha
    5. Střihač s mocí od milého Pánaboha
    6. Láska, to vždycky hodně stojí
    7. Zapamatuj si, nádor se může vždy amputovat
    8. Slunce ohřívá duši, která se ale občas spálí
    9. O věčnostech mezi mnoha a málo lidmi
    10. Osamělost dělá trhliny také ve zdech bláznovství
    11. Vědění je moc a ranní ptáče dál doskáče
    12. Had v duši hada
    13. Vnějškovost, nitro a tajemství strachu před strachem
    14. Můj sen o snu Franze Biberkopfa

  • Čt 21/10

    Berlin Alexanderplatz / epizody 2. - 4.

    Režie → Rainer Werner Fassbinder
    / celkem 3 hodiny

    Zakoupená vstupenka platí na všechny projekce Berlin Alexanderplatz, nicméně je vždy před konkrétní projekcí nutné vyzvednout si volnou vstupenku na pokladně.

    Berlin Alexanderplatz
    režie: Rainer Werner Fassbinder
    hrají: Günter Lamprecht, Hanna Schygulla, Gottfried John, Barbara Sukowa, Hark Bohm, Ivan Desny, Claus Holm, Brigitte Miraová, Harry Baer, Udo Kier, Werner Schroeter, Margit Carstensenová, Helmut Griem
    Německo 1979–1980 / CZT / DCP

    Berlin Alexanderplatz je nevýznamnější z filmů Rainera Wernera Fassbindera (1945–1982), se svými 930 minutami také zdaleka nejdelší; realizován mohl být pouze ve formě televizního seriálu, od dob premiéry až dodnes se ale opakovaně promítá i ve své „kompaktní“ formě, tedy jako „jeden film“. V poválečných dějinách německého filmu představuje Berlin Alexaderplatz totéž, čím byl o půl století dřív, ve „zlaté“ expresionistické éře, Metropolis Fritze Langa: troufale ambiciózní kolos, čnící vysoko nad vším ostatním – z hlediska uměleckého i z hlediska produkčního. Jestliže Langovo veledílo (u nás mimochodem dodnes známé jen torzovitě) bylo až nezodpovědným hazardem v komerčním smyslu, pak Fassbinderův film vzbudil „pouze“ hlasitý odpor u části západoněmeckého publika, což ale nemělo žádný vliv na další, prakticky už bezvýhradně kladné přijetí díla.
    Fassbinderův Berlin Alexanderplatz je prostřední ze tří dosavadních pokusů adaptovat pro film experimentální román Alfreda Döblina z roku 1929. Klasik „výmarské“ kinematografie Phil Jutzi mohl na malé časové ploše rozvinout jen několik málo základních motivů předlohy, jeho film z roku 1931 je přesto zdařilým filmovým dílem, na rozdíl od nedávné, pozérsky aktualizující třetí adaptace režiséra Burhana Qurbaniho z roku 2020.
    Program ve spolupráci s Goethe-Institutem.

    Jednotlivé epizody, jak je pojmenoval Fassbinder:
    1. Trest začíná
    2. Jak se má žít, když člověk nechce zemřít
    3. Úder kladivem do hlavy může zranit duši
    4. Hrstka lidí v hloubce ticha
    5. Střihač s mocí od milého Pánaboha
    6. Láska, to vždycky hodně stojí
    7. Zapamatuj si, nádor se může vždy amputovat
    8. Slunce ohřívá duši, která se ale občas spálí
    9. O věčnostech mezi mnoha a málo lidmi
    10. Osamělost dělá trhliny také ve zdech bláznovství
    11. Vědění je moc a ranní ptáče dál doskáče
    12. Had v duši hada
    13. Vnějškovost, nitro a tajemství strachu před strachem
    14. Můj sen o snu Franze Biberkopfa

  • Pá 22/10

    Berlin Alexanderplatz / epizody 5. - 9.

    Režie → Rainer Werner Fassbinder
    / celkem 5 hodin

    Zakoupená vstupenka platí na všechny projekce Berlin Alexanderplatz, nicméně je vždy před konkrétní projekcí nutné vyzvednout si volnou vstupenku na pokladně.

    Berlin Alexanderplatz
    režie: Rainer Werner Fassbinder
    hrají: Günter Lamprecht, Hanna Schygulla, Gottfried John, Barbara Sukowa, Hark Bohm, Ivan Desny, Claus Holm, Brigitte Miraová, Harry Baer, Udo Kier, Werner Schroeter, Margit Carstensenová, Helmut Griem
    Německo 1979–1980 / CZT / DCP

    Berlin Alexanderplatz je nevýznamnější z filmů Rainera Wernera Fassbindera (1945–1982), se svými 930 minutami také zdaleka nejdelší; realizován mohl být pouze ve formě televizního seriálu, od dob premiéry až dodnes se ale opakovaně promítá i ve své „kompaktní“ formě, tedy jako „jeden film“. V poválečných dějinách německého filmu představuje Berlin Alexaderplatz totéž, čím byl o půl století dřív, ve „zlaté“ expresionistické éře, Metropolis Fritze Langa: troufale ambiciózní kolos, čnící vysoko nad vším ostatním – z hlediska uměleckého i z hlediska produkčního. Jestliže Langovo veledílo (u nás mimochodem dodnes známé jen torzovitě) bylo až nezodpovědným hazardem v komerčním smyslu, pak Fassbinderův film vzbudil „pouze“ hlasitý odpor u části západoněmeckého publika, což ale nemělo žádný vliv na další, prakticky už bezvýhradně kladné přijetí díla.
    Fassbinderův Berlin Alexanderplatz je prostřední ze tří dosavadních pokusů adaptovat pro film experimentální román Alfreda Döblina z roku 1929. Klasik „výmarské“ kinematografie Phil Jutzi mohl na malé časové ploše rozvinout jen několik málo základních motivů předlohy, jeho film z roku 1931 je přesto zdařilým filmovým dílem, na rozdíl od nedávné, pozérsky aktualizující třetí adaptace režiséra Burhana Qurbaniho z roku 2020.
    Program ve spolupráci s Goethe-Institutem.

    Jednotlivé epizody, jak je pojmenoval Fassbinder:
    1. Trest začíná
    2. Jak se má žít, když člověk nechce zemřít
    3. Úder kladivem do hlavy může zranit duši
    4. Hrstka lidí v hloubce ticha
    5. Střihač s mocí od milého Pánaboha
    6. Láska, to vždycky hodně stojí
    7. Zapamatuj si, nádor se může vždy amputovat
    8. Slunce ohřívá duši, která se ale občas spálí
    9. O věčnostech mezi mnoha a málo lidmi
    10. Osamělost dělá trhliny také ve zdech bláznovství
    11. Vědění je moc a ranní ptáče dál doskáče
    12. Had v duši hada
    13. Vnějškovost, nitro a tajemství strachu před strachem
    14. Můj sen o snu Franze Biberkopfa

  • So 23/10

    Jak ho našli

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých animovaných filmů / celkem 62 min. / DCP / prohlídka promítací kabiny / 6+

    Děti ze Všehovíc: Jak ho našli / r. Petr Mischinger / ČR 2021 / 9 min.
    Přes palubu! / r. Filip Pošivač – Barbora Valecká / ČR 2019 / 12 min.
    Zvuky zpoza lúky / r. Filip Diviak / ČR 2020 / 15 min.
    Schovka / r. Barbora Halířová / ČR 2019 / 7 min.
    Hrůza v tónu gramofónu / r. Kryštof Ulbert, Martina Tomková, Zuzana Čupová / ČR 2021 / 9 min.
    Plody mraků / r. Kateřina Karhánková / ČR 2017 / 10 min.

    Jste zvědaví, jaké animované rodinné filmy vznikají na českých filmových školách? Festival Anifilm každoročně do svého programu vybírá to nejlepší, co u nás v oblasti studentské animace vzniká. Krátké snímky pásma Jak ho našli jsou plné kreativity, humoru, chytlavé hudby i univerzálně srozumitelných poselství, které potěší malé diváky i jejich rodiče.


    Berlin Alexanderplatz / epizody 10. - 13.

    Režie → Rainer Werner Fassbinder
    / celkem 4 hodiny

    Zakoupená vstupenka platí na všechny projekce Berlin Alexanderplatz, nicméně je vždy před konkrétní projekcí nutné vyzvednout si volnou vstupenku na pokladně.

    Berlin Alexanderplatz
    režie: Rainer Werner Fassbinder
    hrají: Günter Lamprecht, Hanna Schygulla, Gottfried John, Barbara Sukowa, Hark Bohm, Ivan Desny, Claus Holm, Brigitte Miraová, Harry Baer, Udo Kier, Werner Schroeter, Margit Carstensenová, Helmut Griem
    Německo 1979–1980 / CZT / DCP

    Berlin Alexanderplatz je nevýznamnější z filmů Rainera Wernera Fassbindera (1945–1982), se svými 930 minutami také zdaleka nejdelší; realizován mohl být pouze ve formě televizního seriálu, od dob premiéry až dodnes se ale opakovaně promítá i ve své „kompaktní“ formě, tedy jako „jeden film“. V poválečných dějinách německého filmu představuje Berlin Alexaderplatz totéž, čím byl o půl století dřív, ve „zlaté“ expresionistické éře, Metropolis Fritze Langa: troufale ambiciózní kolos, čnící vysoko nad vším ostatním – z hlediska uměleckého i z hlediska produkčního. Jestliže Langovo veledílo (u nás mimochodem dodnes známé jen torzovitě) bylo až nezodpovědným hazardem v komerčním smyslu, pak Fassbinderův film vzbudil „pouze“ hlasitý odpor u části západoněmeckého publika, což ale nemělo žádný vliv na další, prakticky už bezvýhradně kladné přijetí díla.
    Fassbinderův Berlin Alexanderplatz je prostřední ze tří dosavadních pokusů adaptovat pro film experimentální román Alfreda Döblina z roku 1929. Klasik „výmarské“ kinematografie Phil Jutzi mohl na malé časové ploše rozvinout jen několik málo základních motivů předlohy, jeho film z roku 1931 je přesto zdařilým filmovým dílem, na rozdíl od nedávné, pozérsky aktualizující třetí adaptace režiséra Burhana Qurbaniho z roku 2020.
    Program ve spolupráci s Goethe-Institutem.

    Jednotlivé epizody, jak je pojmenoval Fassbinder:
    1. Trest začíná
    2. Jak se má žít, když člověk nechce zemřít
    3. Úder kladivem do hlavy může zranit duši
    4. Hrstka lidí v hloubce ticha
    5. Střihač s mocí od milého Pánaboha
    6. Láska, to vždycky hodně stojí
    7. Zapamatuj si, nádor se může vždy amputovat
    8. Slunce ohřívá duši, která se ale občas spálí
    9. O věčnostech mezi mnoha a málo lidmi
    10. Osamělost dělá trhliny také ve zdech bláznovství
    11. Vědění je moc a ranní ptáče dál doskáče
    12. Had v duši hada
    13. Vnějškovost, nitro a tajemství strachu před strachem
    14. Můj sen o snu Franze Biberkopfa

  • Ne 24/10

    Berlin Alexanderplatz / epizoda 14.

    Režie → Rainer Werner Fassbinder
    / 112 min.

    Zakoupená vstupenka platí na všechny projekce Berlin Alexanderplatz, nicméně je vždy před konkrétní projekcí nutné vyzvednout si volnou vstupenku na pokladně.

    Berlin Alexanderplatz
    režie: Rainer Werner Fassbinder
    hrají: Günter Lamprecht, Hanna Schygulla, Gottfried John, Barbara Sukowa, Hark Bohm, Ivan Desny, Claus Holm, Brigitte Miraová, Harry Baer, Udo Kier, Werner Schroeter, Margit Carstensenová, Helmut Griem
    Německo 1979–1980 / CZT / DCP

    Berlin Alexanderplatz je nevýznamnější z filmů Rainera Wernera Fassbindera (1945–1982), se svými 930 minutami také zdaleka nejdelší; realizován mohl být pouze ve formě televizního seriálu, od dob premiéry až dodnes se ale opakovaně promítá i ve své „kompaktní“ formě, tedy jako „jeden film“. V poválečných dějinách německého filmu představuje Berlin Alexaderplatz totéž, čím byl o půl století dřív, ve „zlaté“ expresionistické éře, Metropolis Fritze Langa: troufale ambiciózní kolos, čnící vysoko nad vším ostatním – z hlediska uměleckého i z hlediska produkčního. Jestliže Langovo veledílo (u nás mimochodem dodnes známé jen torzovitě) bylo až nezodpovědným hazardem v komerčním smyslu, pak Fassbinderův film vzbudil „pouze“ hlasitý odpor u části západoněmeckého publika, což ale nemělo žádný vliv na další, prakticky už bezvýhradně kladné přijetí díla.
    Fassbinderův Berlin Alexanderplatz je prostřední ze tří dosavadních pokusů adaptovat pro film experimentální román Alfreda Döblina z roku 1929. Klasik „výmarské“ kinematografie Phil Jutzi mohl na malé časové ploše rozvinout jen několik málo základních motivů předlohy, jeho film z roku 1931 je přesto zdařilým filmovým dílem, na rozdíl od nedávné, pozérsky aktualizující třetí adaptace režiséra Burhana Qurbaniho z roku 2020.
    Program ve spolupráci s Goethe-Institutem.

    Jednotlivé epizody, jak je pojmenoval Fassbinder:
    1. Trest začíná
    2. Jak se má žít, když člověk nechce zemřít
    3. Úder kladivem do hlavy může zranit duši
    4. Hrstka lidí v hloubce ticha
    5. Střihač s mocí od milého Pánaboha
    6. Láska, to vždycky hodně stojí
    7. Zapamatuj si, nádor se může vždy amputovat
    8. Slunce ohřívá duši, která se ale občas spálí
    9. O věčnostech mezi mnoha a málo lidmi
    10. Osamělost dělá trhliny také ve zdech bláznovství
    11. Vědění je moc a ranní ptáče dál doskáče
    12. Had v duši hada
    13. Vnějškovost, nitro a tajemství strachu před strachem
    14. Můj sen o snu Franze Biberkopfa

  • 43. týden
  • Po 25/10

    Poslední šot

    Režie → Jódži Jamada
    Původní název → Kinema no tenči
    Japonsko 1986 / CZT / 112 min. / 35 mm
    Hrají → Kiiči Nakai, Narimi Arimoriová, Kei Suma, Kijoši Acumi

    Snímek režiséra Jódžiho Jamady je nostalgickým ohlédnutím do minulosti japonské kinematografie. Odehrává se v prostředí filmových ateliérů společnosti Kamata v letech 1933–1934, tedy v době, kdy se v Japonsku prosadil definitivně zvukový film. Jednoduchý příběh kariéry asistenta režie, který se posléze prosadí jako scenárista, a jeho dívky, která se ze statistky stane přední hvězdou studia, je jen výchozím motivem k rozvinutí mnoha epizod z dobového filmařského prostředí. Do specifické atmosféry uzavřeného „uměleckého“ světa pronikají sporadicky i ozvuky společensko-politických událostí. Nicméně dominantním prvkem tu zůstává okouzlení hrdinů novým uměleckým druhem.


    Pátrání po jedné ženě

    Režie → Michelangelo Antonioni
    Původní název → Identificazione di una donna
    Itálie 1982 / CZT / 125 min. / 35 mm
    Hrají → Tomas Milian, Daniela Silverio, Christine Boissonová, Veronica Lazarová

    „Od prvního záběru – z nadhledu – se nám koberec v domovní hale, kam pomalu dosedá (hrdinův) cestovní kufřík, zjeví jako vor a šedavé kachlíky za jeho okrajem jako prázdná rozloha, již pak v celém filmu budeme přeplouvat. Později – rovněž v záběru z nadhledu – vyplujeme s hrdinou a jeho milenkou ve člunu do „otevřené“ laguny naproti Benátkám, kam tentokrát – jako do haly – vedou vstupní dveře prostoru vymezeného dvěma řadami bójí. V jedné z „velkých“ scén filmu se ke všemu hrdina, když se (spolu s jinou přítelkyní) snaží setřást neznámého pronásledovatele, octne vprostřed husté mlhy, odkud k němu ze všech stran doléhají jen ozvěny vlastního znepokojení – jako ten záhadný hluk kroků měřících vozovku, aniž je vidět jakéhokoli chodce. Příběh filmu tu ukazuje zvlášť jasně, čím je: zvláštní metafysickou detektivkou, pátráním, které má odhalit samo postavení člověka ve skutečnosti. Odsunut k okraji světa, který mu uniká, ztracen ve skutečnosti jako v poušti – nebo jako potulná bóje v moři –, bez signálních světel a značek, je člověk u Antonioniho konfrontován především sám se sebou, zároveň jako svědek a jako oběť obecné krize hodnot.“
    Petr Král

  • Út 26/10

    Sobota

    Režie → Václav Wasserman
    Protektorát Čecha a Morava 1944 / 89 min. / 35 mm
    Hrají → Oldřich Nový, Adina Mandlová, František Hanus, Hana Vítová

    Helena Málková se doma nudí, protože její muž Petr jezdí často na služební cesty. Domluví se proto se svým bratrem Jiřím, že mu bude vypomáhat v květinářství. Zde se seznámí s Richardem Herbertem a protože se jí zdá, že tento světák splňuje všechny její sny o zajímavém životě, snadno podlehne jeho dvoření a odstěhuje se do jeho garsonky. Jiří je zároveň Petrovým velkým přítelem a proto ho celá situace mrzí. Pozve Helenu na večeři do luxusního podniku. Je tam však také Richard v doprovodu své manželky. Nešťastná Helena, které Richard namluvil, že je svobodný, uteče do garsonky. Tam ji navštíví bývalá Herbertova milenka Karla a vezme Heleně poslední zbytek iluzí o Richardovi.


    Obžalovaný

    Režie → Ján Kadár – Elmar Klos
    ČSR 1964 / English friendly / 90 min. / DCP
    Hrají → Vlado Müller, Zora Jiráková, Martin Štěpánek

    nově digitalizovaný film

    Ján Kadár a Elmar Klos spolu natočili celkem osm filmů. Trojice těch nejoceňovanějších vznikla v šedesátých letech. Po dramatizaci románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen (1963), ohlížejícím se bez idealizace za činností slovenských partyzánů za druhé světové války, se vrátili do přítomnosti se soudním dramatem Obžalovaný (1964). Adaptace novely spisovatelky Lenky Haškové se odehrává v soudní síni a vyprávění je z velké části tvořeno svědeckými výpověďmi. Titulním obžalovaným je ředitel elektrárny Kudrna, obviněný na základě pomluv ze zpronevěry. Svou vinu zpočátku odmítá. Postupně mu ale dochází, že ne všechny jeho kroky byly tak čestné, jak si namlouval. Příběh o vině, trestu, osobní zodpovědnosti a varovném propojení vládnoucí strany se soudní mocí na více úrovních odkazoval k politickým procesům z padesátých let. To byl také jeden z důvodů, proč film v roce 1969 skončil v trezoru. V hlavní roli se objevil tehdy nepříliš známý slovenský herec Vlado Müller, Kudrnova obhájce si zahrál režisér Jiří Menzel. Již Obžalovaný sklidil převážně pochvalné ohlasy a obdržel řadu ocenění (mj. cenu Trilobit), vrcholem spolupráce Kadára a Klose se o rok později stane oscarové drama Obchod na korze (1965).

  • St 27/10

    Zpěv much – Repetice násilí

    Režie → a umělecká supervize: Ana Maria Vallejo
    Původní název → El Canto de las Moscas – La repetición de la violencia
    Německo – Kolumbie – ČR 2019/21 / 44 min. / DCP

    animace a výtvarné řešení: Alejandra Arboleda, Laura Delgado, Sandra Reyes, Catalina Giraldo Vélez, Diana Menestrey S., Bibiana Rojas Gómez, Cecilia Traslaviña, Ana Maria Vallejo

    Experimentální animovaný film El Canto de las Moscas zpřítomňuje bezútěšnost způsobenou násilím kolumbijského ozbrojeného konfliktu, prostřednictvím audiovizuálního dialogu mezi devíti kolumbijskými výtvarnicemi – animátorkami, protkaného poetickým hlasem básnířky Marie Mercedes Carranza (1945–2003). Ve 24 kapitolách odehrávajících se během dopoledne, odpoledne a noci je vykreslena mapa teroru 24 masakrů, které se odehrály v Kolumbii v průběhu devadesátých let. Archivní fotografie, osobní vzpomínky i vize umělců stejně jako repetativní používání smyček, dává život krajinám zdevastovaným násilím a vytváří polyfonii paměti a smutku – univerzální zpěv bolesti.

  • Pá 29/10

    Ucho

    Režie → Karel Kachyňa
    ČSR 1969 / English friendly / 94 min. / DCP
    Hrají → Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý

    digitálně restaurovaný film

    Posledním realizovaným projektem režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky byl psychologický thriller Ucho (1970), otevřeně kritický vůči praktikám StB. Neboť výrobní plány byly na Barrandově stanovovány s velkým předstihem, mohly být po srpnu 1968 realizovány i scénáře ideově odporující novému politickému nastavení. Procházka při psaní vycházel z vlastních zkušeností s odposloucháním a sledováním. Prakticky jedinými aktéry klaustrofobního snímku, odehrávajícího se převážně během jedné noci v jednom domě, je ministerský náměstek Ludvík (Radoslav Brzobohatý) a jeho žena Anna (Jiřina Bohdalová). Neustálé špehování, permanentní přítomnost „ucha“, které vše slyší, se již staly součástí jejich každodennosti. Po návratu z vládní recepce přesto podléhají panice. Obávají se, že Ludvík bude zatčen a zlikvidován kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Jejich strach a nejistota, zda mohou věřit alespoň jeden druhému, sílí. Přestože film navenek odkazuje k politickým procesům s představiteli stranické elity z padesátých let, díky záměrně neurčitým reáliím jde o nadčasové dílo, komentující i pozdější poměry, jak neuniklo ani dobovým cenzorům. Ucho bylo hned po svém dokončení zakázáno a jeho premiéra proběhla teprve v roce 1990. Procházka byl postupně odvolán ze všech veřejných funkcí a tajná policie pokračovala v jeho sledování. V únoru 1971 rostoucímu mocenskému tlaku a vážné nemoci podlehl.

  • So 30/10

    Brontosaurus

    Režie → Věra Plívová-Šimková
    ČSR 1979 / 71 min. / 35 mm / 6+
    Hrají → Tomáš Šimek, Dana Vávrová, Michael Hofbauer
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Venkovský chlapec Tomáš Šereda má rád přírodu, často chodí do lesa a doma chová andulky a korely. S nelibostí vidí, jak dospělí znečišťují les a po příhodě s kulhavou srnkou vyhlásí vandalům boj. Se svými kamarády vyváží z lesa odpadky, přibíjí výstražné tabule, a když to nepomáhá, tajně vrací odpadky jejich majitelům. Jednoho dne se to však Tomášovi nevyplatí, protože se mu do cesty postaví školní inspektor nebo starší spolužák Franta Metelka.


    Sedmikrásky

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR 1966 / English friendly / 75 min. / DCP
    Hrají → Jitka Cerhová, Ivana Karbanová

    digitálně restaurovaný film

    Jedním z vrcholů filmografie Věry Chytilové je groteskní moralita Sedmikrásky (1966). Surrealisticky laděné vyprávění o dvojici mladých žen, jež se rozhodnou být stejně zkažené jako okolní svět, nevyvstává z konkrétních sociopolitických reálií. Kousavá výpověď o konformismu, maloměšťácké úzkoprsosti a limitech bezstarostnosti má díky tomu nadčasové kvality. Rebelie je pro dvojici Marií, ztvárněných neherečkami Jitkou Cerhovou a Ivanou Karbanovou, jediným prostředkem sebeprosazení v mužském světě. Svým rozvratným počínáním ale zároveň netvoří žádné skutečné hodnoty, pouze žijí povrchní životy, navazují pomíjivé vztahy a schovávají se za pózy. Sedmikrásky představovaly počátek spolupráce Chytilové s Ester Krumbachovou, která se podílela na excentrických kostýmech i scénáři. Kolážovitá obrazová složka pak poskytla velký prostor k experimentování kameramanovi Jaroslavu Kučerovi. Hravé podobenství svou provokativní sílu prokázalo v květnu 1967, když se stalo předmětem interpelace pohoršeného poslance Jaroslava Pružince.

  • Ne 31/10

    Andrej Tarkovskij, film jako modlitba

    Režie → Andrej Tarkovskij ml.
    Původní název → Il cinema come preghiera
    Itálie – Rusko – Švédsko 2019 / CZT / English friendly / 97 min. / DCP
    Cyklus → Tarkovskij 90

    „Dokument nás přenáší zpět na místa spjatá s Tarkovského životem a dílem jak v dobových záběrech, tak v současných expozicích. Filmové prostřihy uvádějí dosud nezveřejněné dobové fotky a filmové záběry, deníkové zápisky autora i básně filmařova otce a významného ruského básníka Arsenije Tarkovského, které čte on sám. Film jako modlitba je pojatý jako zvukově-obrazová esej o hledání smyslu umění, života a existence člověka. Velmi cenným faktem celého počinu autorova syna se zdá být, že přestože dokument respektuje svými kapitolami chronologii Tarkovského života i filmografie, hlavní pozornost se odkloňuje od Tarkovského filmaře k Tarkovskému mysliteli a filosofovi, který svým významem nijak nezaostal za uměleckou hodnotou jeho filmové produkce.“
    Tomáš Matras